Pojď si zalézt. Nový olympijský sport láká stále víc lidí

Lezení na skalách, ale i umělých stěnách získává na popularitě, a to jak mezi dospělými, tak i dětmi, říká v rozhovoru šéf Českého horolezeckého svazu Jan Bloudek. Sport, kterým posilujeme rovnoměrně celé tělo, se letos poprvé stane v Tokiu novou olympijskou disciplínou a Česko má velké šance na medaili. Usilovat o ni bude několikanásobný mistra světa v lezení na obtížnost Adam Ondra.

Proč je podle vás lezení v posledních letech tak na vzestupu?

To je celosvětový trend. Dřív bylo horolezectví a lezení poměrně nebezpečný sport určený spíše zkušenějším dospělým. Oproti tomu nyní s nástupem umělých stěn se z toho stal sport dostupnější a bezpečnější. Samozřejmě rizika tam jsou stále, ale ta jsou i u jiných sportů. Benefitem lezení je určitě to, že jde o zdravý pohyb: lezením posilujete celé tělo, střed těla, záda, ruce.

 

Nutno dodat, že lezení je také dobré pro děti. Jelikož je to náš přirozený pohyb, dětem jde, takže je i baví. Zaznamenáváte větší zájem o lezení u dětí?

Určitě ano. Před dvanácti lety jsme měli jako Český horolezecký svaz (ČHS) velmi malý podíl dětí mezi našimi členy, něco kolem šesti až sedmi procent. V tuto chvíli je to třetina a tento trend zdaleka není u konce. U dětí je velmi důležité, aby se rozvíjely rovnoměrně, a z toho pohledu si troufnu tvrdit, že lezení, gymnastika a judo jsou sporty, které právě toto nabízí.

 

Přiznám se, že sama lezu, takže musím ještě dodat, že mně to přijde jako sport velmi zábavný. Primárně nepřemýšlíte o tom, co a jak a kde posilujete, ale v zásadě řešíte, jak danou cestu vylezete, což je občas oříšek.

Máte pravdu, není to čistě posilovací sport. Je tam i moment dobrodružství. Člověk překonává sám sebe, je tam v rovnováze fyzický výkon i psychický. Na umělých stěnách zároveň nyní vznikají zajímavé lezecké cesty. Vyrábějí se také zajímavé chyty dělané novými technologiemi.

 

I proto máme dnes mnoho lezců-amatérů, kteří v podstatě lezou jen na umělých stěnách, to dřív nebylo běžné, je to tak?

Ano, dříve to bylo dost jednotvárné, umělou stěnu brali skalní lezci na milost, když bylo špatné počasí nebo když chtěl člověk nabrat sílu. Další důležitý moment, proč je tento sport nyní na vzestupu, je určitě bouldering.

 

 

Vysvětlete čtenářům, co to je.

Bouldering vznikl jako venkovní sport, kdy lidé lezli venku na velkých kamenech. Bylo to takové destilované řešení lezeckých problémů na skalách, kdy si ty nejzáludnější kroky a pohyby můžete zkusit v nízké bezpečné výšce bez lana. Posléze se začal boulder lézt i na umělých stěnách. Lezení na laně chce víc dovedností a zkušeností, musíte umět jistit, potřebujete k tomu parťáka. Boulder můžete dělat sama, nevadí, když se bojíte výšek. Je to také společenský sport, protože mezi pokusy o vylezení musíte odpočívat a v mezičase si můžete povídat s ostatními lezci.

 

OLYMPIJSKÉ ŠANCE

Asi lze očekávat, že v popularitě pomohou i letošní letní olympijské hry, kam se lezení poprvé dostalo jako olympijská disciplína.

To nejspíše ano a obzvláště pokud se Adamu Ondrovi, českému lezeckému reprezentantovi, podaří naplnit očekávání a získá olympijskou medaili, tak se u nás tento sport určitě hodně zviditelní.

 

Jak by případná medaile z olympiády mohla pomoct Českému horolezeckému svazu?

Z hlediska známosti, zájmu dětí a nakonec i financí by to pomoci mohlo. Jsme sice nově olympijský sport, máme hodně velkou členskou základnu, skoro třicet tisíc členů, což nás řadí mezi největší svazy individuálního sportu v Česku. Bohužel od roku 2011 se neudělal žádný pořádný přepočet podpory sportu, takže jsme stále na úrovni podpory, kterou dostávají menší neolympijské sporty. Máme olympijské medailové ambice, potřebujeme profesionální trenéry, přibývá počet mezinárodních soutěží, kam naši reprezentanti jezdí, ale z finančního hlediska dostáváme tak čtvrtinu toho, co jiné olympijské sporty s menší členskou základnou. Národní sportovní agentura sice v minulém roce slibovala, že systém podpory přepočítá, ale zatím se nepřepočítalo skoro nic a podpora sportovních svazů stále vychází z poměrně netransparentních, historických dat.

 

Jak složitá byla cesta k tomu, aby se lezení stalo olympijským sportem?

Za tím je obrovské úsilí naší mezinárodní federace IFSC (International Federation of Sport Climbing) a jejího prezidenta Maria Marco Scolarise, který si vzal jako svoji celoživotní misi dostat lezení na olympiádu. Jeho kroky nebyly zpočátku vnímané jako pozitivní. Nejdříve oddělil soutěžní lezení od Mezinárodní horolezecké federace UIAA, ale pak roky trpělivě pracoval se svým týmem na tom, aby se sportovní lezení dostalo na olympijský program.

 

Co přesně znamená „trpělivě pracoval“?

To znamená, že z hobby a trochu punkového sportu udělal solidní mezinárodní federaci s jasnými pravidly a propracovaným systémem závodů. Naproti jeho snaze šlo zároveň rozhodnutí Národního olympijského výboru, který se rozhodl, že již nechce pořádat rigidní olympijské hry s pevně danou sestavou sportů, a dal zelenou tomu, že se na olympijské hry budou pouštět i nové sporty. Částečně nechal volnou ruku pořadatelům, kteří mohli říct, které sporty považují za atraktivní a chtějí je na svých hrách mít.

 

 

Japonci tedy chtěli lezení?

Přesně tak. V Japonsku je lezení hodně populární. Stejně jako například většina japonských golfistů nikdy nehrála golf na zeleném hřišti s greeny, ale jen na trenažéru, protože na přírodní hřiště nemají prostor a žijí ve městech, tak u lezení to mají podobně. Mají umělé stěny, na kterých sportují uvnitř velkých měst. Japonci mají také velké šance, že získají z lezení medaile. Olympijský výbor si následně všiml, že lezení je skutečně atraktivní sport, a to i pro diváky, a už je vysoce pravděpodobné, že bude na dalších dvou olympiádách.

 

Jaké jsou v mezinárodních kláních konkrétní lezecké disciplíny?

Jsou tři. Lezení na obtížnost, což je poměrně jednoduché: kdo doleze v obtížné a obvykle velmi převislé soutěžní cestě výš, vyhrává. Další disciplínou je bouldering, což je velmi atraktivní podívaná, protože v této disciplíně lezci skáčou dynamické kroky, staví se takzvaný parkourový boulder, při kterém se po chytech a stupech přebíhá a skáče v přesně vypočítaných pohybových sekvencích. Poslední disciplínou je lezení na rychlost. Leze se po standardizované cestě patnáct metrů vysoké, která je na celém světě stejná. Je to až neuvěřitelná podívaná, jak rychle se dokážou lezci nahoru dostat, špičkové časy se pohybují mezi pěti a šesti vteřinami.

 

Na olympiádě ale byla trochu potíž, jak tyto tři disciplíny pojmout, je to tak?

Ano, protože olympiáda má svoje omezení, a to zejména kapacitní. Sice se schválilo sportovní lezení jako nová olympijská disciplína, ale s tou podmínkou, že tam může být jen dvacet žen a dvacet mužů a jedna sada medailí. Nemohlo se tedy soutěžit v každé disciplíně zvlášť. Problém ale byl, že lezení na rychlost je dost odlišné, dělají ho typově jiní sportovci, obvykle svalnatí atleti s dynamickou silou. Proto se rozhodlo, že se udělá kombinace všech tří disciplín. A aby nevyhrál ten, kdo bude ve všech třech disciplínách průměrný, bylo rozhodnuto, že se výsledek vždy bude násobit. To znamená, že vítěz může například vyhrát pouze ve dvou disciplínách a v třetí být úplně poslední a má i tak velikou šanci na zlatou medaili.

 

Lezci tedy museli začít trénovat i to, co dříve nedělali?

Přesně tak, ale je řada lezců, kteří to zvládají. Například Richat Chaibulin, který reprezentuje Kazachstán, ale žije a trénuje v Česku, dokáže být skvělý i v rychlosti, na kterou se ještě nedávno příliš nespecializoval. Naše naděje Adam Ondra je ze všech světových sportovních lezců nejlepší v lezení na obtížnost. Dokázal ale získat tituly mistra světa i v boulderingu, zatímco lezení na rychlost není jeho oblíbená disciplína a trénuje ji pouze kvůli olympiádě. Další olympiáda v Paříži bude už z tohoto pohledu lepší, protože tam se disciplíny rozdělí a lezení na rychlost získá druhou, samostatnou sadu medailí.

 

JE TŘEBA POUŽÍVAT ZDRAVÝ ROZUM

Český horolezecký svaz mimo jiné vyjednává výjimky pro povolení vstupu a lezení na skalách, protože většina z nich je v chráněných krajinných oblastech. Může nastat potíž, když lezců přibývá a skály se stále víc plní?

Máme šestnáct oblastních vrcholových komisí a zajišťujeme společně s nimi a téměř dvěma stovkami dobrovolných správců skal všechny skály v republice, kde se dá lézt. To je služba, kterou neděláme jen pro členy ČHS, ale pro všechny lezce, kterých je odhadem tak třikrát víc než členů v ČHS. I proto ale hrozí, že v nějakém momentu nebudeme schopní výjimky vyjednat, protože jak lezců přibývá, přibývá i lidí na skalách, což se může postupně přestat ochranářům přírody líbit.

 

Řešíte nějak otázku bezpečnosti a osvěty?

Nabízíme instruktorské kurzy a metodické dny. Na velké množství lezoucích lidí to ale nestačí, a když pak jdete na umělou stěnu a vidíte, jak někteří lidé jistí, zůstává vám občas rozum stát.

 

Co s tím?

V některých zemích to řeší velmi radikálně a na umělou stěnu vás nepustí, pokud nemáte absolvovaný jejich kurz lezení a jištění. To už mi ale přijde přehnané řešení. Na druhou stranu chápu, že si tím provozovatel stěny kryje záda, protože dnes je to často tak, že když si někdo zlomí při lezení ruku, chce hned zažalovat všechny kolem, a místo aby se zamyslel, kde udělal chybu, hledá viníka. Já nejsem ale zastáncem hyperprotektivních zákazů, hlavní je zdravý rozum.

 

Co přivedlo k lezení vás?

Já lezu asi čtyřicet let. Dostal jsem se k lezení sám, pořídil jsem si v mládí příručku Základy horolezectví a s kamarádem jsme obráželi skály v pražské Divoké Šárce.

 

Za socialismu to s lezením muselo být obtížné. Třeba na švýcarský Matterhorn, sen mnoha horolezců, se jen tak zajet nedalo.

Ano, tehdy se dalo jezdit jen do Tater. Ale byly oddíly, které dokázaly zorganizovat cestu i jinam, ale to bylo díky mimořádně schopným jedincům. Například oddíl HO Banka, který kdysi vedl Jan Stráský, později předseda československé vlády. Ten se staral o horolezecký oddíl pod Českou národní bankou a dokázal vyjednat devizový příslib a zorganizovat horolezecké zájezdy do jinak zakázané ciziny. Řada lezců také praktikovala postup, kdy si sehnala devizový příslib do Jugoslávie, což nebylo tak složité, a pak načerno přešli do Itálie a lezli v Alpách.

 

A jak jste to řešil vy?

Já se tehdy snažil dostat do horolezecké reprezentace, protože ta do zahraničí pravidelně jezdila. Dostat se do reprezentace ale znamenalo vylézt ty nejtěžší cesty v zimních Tatrách a to je zatraceně nebezpečné. Znal jsem hodně těch, kteří při této snaze zemřeli. I já jsem tyto nebezpečné výstupy podnikal, byl jsem v širším výběru mládežnické reprezentace, ale nakonec jsem se začal víc věnovat studiu a do reprezentace se nedostal.

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama