Prozkoumávám, kolik vrstev má věznice

Co vás v osmnácti vyburcovalo, abyste s přáteli sepsali petici proti zbourání věznice?

Bydleli jsme s rodiči v domě, který je od ní jen pár metrů, ale dlouho jsem netušila, co všechno se tam v minulosti dělo. O věznici se totiž u nás ve městě nemluvilo, a to ani v rodinách, jejichž příbuzní tam v 50. letech byli mučeni. Až postupně jsem se dozvídala, jak spletitá je historie tohoto místa, a přišlo mi naprosto nemyslitelné, aby se ten areál zboural. Však tu byli vězněni a popraveni lidé, kteří vzdorovali komunistickému režimu, a kromě malého pomníku tu o nich nebylo nic.

A jaký názor na to mají obyvatelé Hradiště?

Některým věznice asi pořád vadí, protože jim přijde zbytečné opravovat prázdné zchátralé budovy, a radši by tam viděli nové parkoviště nebo byty. Naštěstí už ale přibývá lidí, kteří chápou, proč je tohle místo důležité. Mnoho let byl areál prázdný, po revoluci ho stát převedl do správy hradišťské radnice. V roce 2009 se řešilo, že tenhle téměř hektarový pozemek půjde do veřejné dražby.

Tehdy jste začali být aktivní?

Ano, sepsali jsme s přáteli petici, kterou signovali dva političtí vězni, a rozeslali jsme ji významným osobnostem. Podpořil nás například Tomáš Halík, Táňa Fischerová či historik Petr Blažek. Nakonec se od prodeje ustoupilo, a začala další kapitola věznice, kdy se řeší, jak uctít památku politických vězňů.

EXTRÉMNÍ METODY

Lišila se nějak tato věznice od ostatních po celém Československu?

Zatím bohužel nikdo neudělal podrobný historický průzkum, takže nemáme k dispozici přesné statistiky odsouzených. V archivech jsem dohledala, že tu byli převážně mladí lidé, některým ještě ani nebylo osmnáct. Mnozí pracovali na rodinných statcích a nechtěli se podvolit kolektivizaci. Dostali se sem třeba za provolávání hesla: „Beneš patří na sletiště, Gottwald patří na smetiště!“ Pak tu byli političtí vězni z odbojové skupiny Světlana, která pomáhala s ukrýváním lidí, pronásledovaných režimem nebo distribucí ilegálních tiskovin.

Prý sem dokonce v roce 1949 přišla inspekce. To zní až neskutečně. Takže režim sám sebe kontroloval?

Tohle je hodně zajímavá část z historie věznice. Dost by mě zajímalo, kdo dal tehdy k té inspekci podnět. Koho napadlo upozornit na extrémní metody bachařů? V takzvané Zprávě doktora Horňanského, který byl předsedou státního soudu, je detailní popis, co se tu dělo, například mučení elektrickou botou. A je tam jasně řečeno, že tyto metody jsou nepřijatelné. Kromě fyzického trýznění používali bachaři také psychický nátlak. Například dovolili, aby žena s dítětem přišla navštívit svého muže do věznice, a pak ji vydírali, že když s nimi nebude spolupracovat, tak se s manželem už nikdy nesetká.