Prozkoumávám, kolik vrstev má věznice

Co vás v osmnácti vyburcovalo, abyste s přáteli sepsali petici proti zbourání věznice?

Bydleli jsme s rodiči v domě, který je od ní jen pár metrů, ale dlouho jsem netušila, co všechno se tam v minulosti dělo. O věznici se totiž u nás ve městě nemluvilo, a to ani v rodinách, jejichž příbuzní tam v 50. letech byli mučeni. Až postupně jsem se dozvídala, jak spletitá je historie tohoto místa, a přišlo mi naprosto nemyslitelné, aby se ten areál zboural. Však tu byli vězněni a popraveni lidé, kteří vzdorovali komunistickému režimu, a kromě malého pomníku tu o nich nebylo nic.

 

A jaký názor na to mají obyvatelé Hradiště?

Některým věznice asi pořád vadí, protože jim přijde zbytečné opravovat prázdné zchátralé budovy, a radši by tam viděli nové parkoviště nebo byty. Naštěstí už ale přibývá lidí, kteří chápou, proč je tohle místo důležité. Mnoho let byl areál prázdný, po revoluci ho stát převedl do správy hradišťské radnice. V roce 2009 se řešilo, že tenhle téměř hektarový pozemek půjde do veřejné dražby.

 

Tehdy jste začali být aktivní?

Ano, sepsali jsme s přáteli petici, kterou signovali dva političtí vězni, a rozeslali jsme ji významným osobnostem. Podpořil nás například Tomáš Halík, Táňa Fischerová či historik Petr Blažek. Nakonec se od prodeje ustoupilo, a začala další kapitola věznice, kdy se řeší, jak uctít památku politických vězňů.

 

EXTRÉMNÍ METODY

Lišila se nějak tato věznice od ostatních po celém Československu?

Zatím bohužel nikdo neudělal podrobný historický průzkum, takže nemáme k dispozici přesné statistiky odsouzených. V archivech jsem dohledala, že tu byli převážně mladí lidé, některým ještě ani nebylo osmnáct. Mnozí pracovali na rodinných statcích a nechtěli se podvolit kolektivizaci. Dostali se sem třeba za provolávání hesla: „Beneš patří na sletiště, Gottwald patří na smetiště!“ Pak tu byli političtí vězni z odbojové skupiny Světlana, která pomáhala s ukrýváním lidí, pronásledovaných režimem nebo distribucí ilegálních tiskovin.

 

Prý sem dokonce v roce 1949 přišla inspekce. To zní až neskutečně. Takže režim sám sebe kontroloval?

Tohle je hodně zajímavá část z historie věznice. Dost by mě zajímalo, kdo dal tehdy k té inspekci podnět. Koho napadlo upozornit na extrémní metody bachařů? V takzvané Zprávě doktora Horňanského, který byl předsedou státního soudu, je detailní popis, co se tu dělo, například mučení elektrickou botou. A je tam jasně řečeno, že tyto metody jsou nepřijatelné. Kromě fyzického trýznění používali bachaři také psychický nátlak. Například dovolili, aby žena s dítětem přišla navštívit svého muže do věznice, a pak ji vydírali, že když s nimi nebude spolupracovat, tak se s manželem už nikdy nesetká.

 

Někomu vadilo, jaké se používají metody, ale jinému se zjevně líbilo pozorovat mučení špehýrkou…

To je pro mě velké téma. Kde začíná a končí lidskost? Často přemýšlím, jakou moc tu měl jednotlivec. Samozřejmě, že se jeden zaměstnanec nemohl vzepřít celému systému, ale asi měl možnost nějak pomáhat uvězněným. Mohly to být zdánlivé drobnosti, které však alespoň trochu odlehčily krušný život tady ve věznici. Určitě bych moc ráda natočila rozhovor s někým, kdo tu v 50. letech pracoval.

 

A podařilo se vám najít někoho takového?

Existují seznamy zaměstnanců, takže známe jejich jména i funkce. Naším cílem ale určitě není někoho obviňovat nebo konfrontovat. Zajímá nás zkrátka každodenní provoz věznice, mimo jiné i proto, že neexistuje téměř žádný obrazový materiál. Říkám si, že někdo z bachařů si možná pár fotek udělal. Zatím jsme nenašli nikoho z bývalých zaměstnanců, ale věřím, že se jednou zadaří.

 

RŮZNÉ VRSTVY

Příběhy vězňů a bachařů jsou jen jednou z mnoha vrstev dějin věznice. Co dalšího prozkoumáváte?

Věznice přestala fungovat v 60. letech. Od té doby je většina areálu prázdná. V jedné části je Střední uměleckoprůmyslová škola, v další kanceláře. Nedávno jsem v archivu našla úřední příkaz, aby se opuštěné budovy použily pro kulturní, vzdělávací nebo zdravotnické účely. Od 60. do 90. let tu byla družina se školní jídelnou. Děti si hrály přímo v místě, kde se dříve popravovalo…

 

Dokumentaci se věnujete více než deset let. Neříká vám občas někdo, že je zbytečné zabývat se takovouhle minulostí?

Hodně záleží, kdo a jak se vyjadřuje. Pokud jsou to sprosté komentáře na našich facebookových stránkách, pak je smažu. Když je to ale někdo, kdo si chce osobně popovídat, rozhodně nemám problém diskutovat. Když se mě někdo zeptá, proč se tam nepostaví byty, odpovím, že bytová situace je sice špatná, ale proč stavět právě tam, kde byli mučeni a popravováni političtí vězni?

 

ODBORNÝ PRŮZKUM

Jaká by podle vás byla nejlepší forma využití?

Nejsem historik ani muzejník, abych navrhla muzejní expozici. Oficiálně to má na starosti Moravské zemské muzeum v Brně. Věřím, že brzy sestaví tým profesionálů, kde budou muzejníci, pedagogové, výtvarníci a kulturní manažeři. A společně vytvoří Národní památník obětí totalitních režimů. Zatím veškeré aktivity děláme dobrovolnicky v rámci našeho spolku Memoria, ale doufám, že se systematické dokumentaci začnou věnovat profesionálové. Pro pamětníky a jejich příbuzné je velmi důležité, aby se co nejdřív vymyslel způsob, jak připomenout památku umučených.

 

Nedávno jste zorganizovali atypickou bohoslužbu. Koho jste na ni přizvali?

Chtěli jsme ukázat rozmanitost věznice na mnoha úrovních, a proto tu byli zástupci několika církví. A také mi přišlo důležité dát najevo vděk za svobodu, kterou v Česku máme a víme dobře, že byla v minulosti draze vykoupená. Obzvlášť teď, v kontextu událostí na Ukrajině, je nutné nezapomínat na svobodu a demokracii. Jsem moc ráda, že na naši akci přijel ministr kultury Martin Baxa, který si celý areál prohlédl a přislíbil pomoc s vybudováním muzejní expozice.

 

Jaké máte další plány?

Náš spolek vyhlásil nedávno kampaň Sbíráme vzpomínky, protože chceme podnítit zájem lidí nejen z Hradiště, ale z celého Slovácka. Snažíme se, aby se o věznici průběžně diskutovalo. V minulosti jsme organizovali přednášky na školách a komentované prohlídky. Nyní se připravuje rekonstrukce věznice, kterou vlastní Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, což je součást resortu ministerstva financí. Teď se řeší, kdo bude zadavatelem architektonické soutěže. Dokončení rekonstrukce je naplánované na rok 2028.

 

A už víte, co bude v jednotlivých částech areálu?

Už je zpracovaná odborná studie, kde se přesně tohle řeší. Doufám, že alespoň čtvrtina věznice by mohla sloužit jako muzeum a ostatní části bude využívat Okresní soud, Okresní státní zastupitelství a také Probační a mediační služba. Pro mě je naprosto klíčové, aby se alespoň část areálu otevřela pro veřejnost a vznikl tu památník soudobých dějin na světové úrovni.

 

Jak chcete zkombinovat autentické místo s novou muzejní expozicí?

V Česku i v zahraničí přece jsou muzea na místech, kde se dělo něco podobného jako u nás, takže se můžeme volně inspirovat. Nepotřebujete multimediální efekty ani sáhodlouhé texty, ono stačí, když vejdete do jedné z těch samotek, a ledacos pochopíte. Přála bych si, aby tady kromě muzea bylo i badatelské centrum pro širokou veřejnost. Spousta lidí ani netuší, co všechno prožili jejich předci a mohli by si zde informace vyhledat. A pak mám ještě jedno přání. Moc by se mi tu líbilo vyhlídkové místo, odkud můžete celý prostor vnímat i symbolicky – s nadhledem.