Některé obrazy přemalovávám i deset let, často už na pokraji duševního zdraví

„Je to na celý život, Bělásku,“ varoval kdysi českého malíře Ottu Plachta šaman, když v pralese poprvé absolvoval obřad zahrnující pití psychedelického nápoje ayahuascy. Měl pravdu. Uplynulo třicet let a Otto Placht stále přelétává mezi Peru a Prahou.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Do ateliéru ve třetím patře bývalé továrny na chirurgické nástroje v Modřanech stoupáte po travertinovém schodišti. Občas na něm leží kus toaletního papíru nebo vajgl. Máte pocit, že jste se dostali do jiné reality a že se tady, v té na první (i druhý) pohled opuštěné budově, může stát cokoliv. Například zhmotnit se duchové pralesa. Přinejmenším tedy na obřích obrazech Otty Plachta, inspirovaných šamanskými rituály a prohřátým amazonským pralesem. I když je venku jeden z posledních letošních teplých dní, tady je chladno. „Proto se snažím trávit zimy vždy v Amazonii, i když letos nevím, co bude,“ říká Otto Placht a přisunuje ke mně kamínka.

 

Uvízl jste tu?

Vlastně jsem spíš uvízl v Peru. A i to vlastně byla klika. Přejíždím sem a tam už sedmadvacet let. Letos jsem tam odlétal z Prahy 18. ledna. V únoru jsem pak přeletěl pro své obrazy do Kolumbie, kde se v horském městečku Barichara konala vernisáž výstavy z malířského sympozia českých umělců. Jenže v Andách se zřítila silnice, obrazy dorazily o den později a já se tak dostal zpět do Pucallpy, kde mám u jezera Yarinacocha dům, posledním letadlem, které tam z Limy vůbec letělo. Pak zavřeli letiště a vypukl lockdown.

 

Nešlo se vůbec dostat pryč?

Asi měsíc nejezdila ani nákladní doprava. Pak se lidem, kteří zůstali v terapeutických centrech v pralese, občas podařilo vyřídit si přes ambasády repatriační let, ale to se mě netýkalo. Bylo ale zajímavé sledovat, kolik mladých lidí z celého světa pobývá v džungli a účastní se ayahuascových obřadů s domorodci.

 

Jakou tam máte mezi Indiány pozici? Jste po téměř třech desetiletí už domácí?

Já bydlím v domě na břehu jezera a téměř s nikým jsem se teď nestýkal. Byl jsem v dobrovolné izolaci – „aislamiento voluntario“, jak říkají Indiánům, kteří se odmítají civilizovat. Když jsem bydlel s Indiány, tak mě brali jako soukmenovce, měl jsem za ženu jednu z jejich kmene. Nechal jsem si postavit v jejich vesnici domek ze dřeva, střechu měl z listí. To bylo ještě v tom dobrodružném období, v 90. letech. Pamatuju, jak jsme jeli plně naloženou lodí přes rozbouřenou řeku a téměř jsme se potopili, protože dřevo na domy je strašně těžký.

 

Vytvářel jsem si vlastní prostor

Teď už tam nebydlíte?

Hodně věcí se za ty roky změnilo. Já jsem si začal v té vesnici vytvářet svůj vlastní prostor a místním se nelíbilo, že za mnou jezdí cizinci, které nemají pod kontrolou. Chtěli, aby se hlásili u náčelníka, aby je mohli trochu vyždímat. To se zase moc nelíbilo mně. Nakonec už jsem si řekl, že odejdu. Domek jsem opustil a rozebrala si ho rodina v té době už mé bývalé ženy.

Rozešli jste se?

Žili jsme spolu asi deset let, ale přestalo to klapat. Teď žije v Česku, i s našimi dětmi. Chtěl jsem, aby děti měly české školy. Všechny se cítí jako Češi, a že se narodily v Peru, berou spíš jako určitou zajímavost. Tam jsem je ale bral pravidelně, především v době, kdy jsem působil na tamní indiánské univerzitě.

 

 

Jak vypadá výchova dětí v indiánské vesnici?

Je to dost zvláštní. Například se stalo, že mé roční dítě začalo zvracet, mělo horečku. Matka rozhodla, že jedeme k šamanovi. Ten zapálil „cashimbo“ fajfku a nafoukal na dítě magický kouř z divokého tabáku Mapacho a říká: „To bude zítra dobrý, zítra ale ještě přijďte.“ A když jsem se zeptal, co mu bylo, řekl, že jsem den předtím šel v šest večer kolem stromu Oje, který rostl u cesty. „To nemůžeš, to je silný duch, vylézá v šest večer, a kdo je poblíž, ten onemocní.“ Rostliny mají duchy a velké stromy mají mocné duchy a ti se musí respektovat. I proto musí být matky s dětmi při pití ayahuascy stranou.

 

Šaman s mobilem

Jak rychle se Amazonie mění?

Strašně rychle. Tamní kultury jsou už zcela zdeformované. Do pralesa, vlastně do prvobytně pospolné společnosti pronikla během dvaceti let hightechová civilizace 21. století. Dnes má každý šaman mobil a všechno se pro bělochy jen aranžuje. Když Indiáni pijí ayahuascu mezi sebou, tak si samozřejmě neberou žádné ceremoniální oblečení. Když ale přijede skupina turistů, nazdobí se a hrají divadlo. Lidé tam často přijíždějí v takovém psychickém stavu, kdy jsou snadno zneužitelní. A co se tam děje nyní, je už za hranicí představivosti. Domorodci, lačnící po rychlém výdělku, bezostyšně pustoší liánu, kdekoliv ji v pralese najdou. Přijíždějí lodě naložené tunama ayahuascy, vaří se to tam po hektolitrech a exportuje, i se šamany, do celého světa.

 

Kdy jste ji vy pil naposledy?

Zhruba před rokem.

 

 

A pamatujete si, kdy poprvé?

To bylo v tom roce 1993. Byl jsem v Peru na výletu s kamarády, projeli jsme různé pamětihodnosti a já pak jel do Amazonie za Pablem Amaringem. Šamanem a výtvarníkem, kterého jsem poznal na vernisáži v Miami. Strávil jsem tam měsíc a ayahuascu jsem pil několikrát. Byl jsem „curioso“, zvědavec. Starý curandero Don Laurencio mě před prvním obřadem varoval: Je to na celý život, Bělásku. V té době to bylo spíš tajné, čarodějnické učení, silná přírodní medicína a Indiáni měli k rituálu posvátnou bázeň a úctu. Moc se o tom nemluvilo, jako by slova neměla význam, stačilo vidět a vědět. Ayahuasqueros byli uzavřená společnost.

 

Já měla za to, že to tehdy bylo naopak přirozenější než dnes…

Modernizující se peruánská populace na ně hleděla, i působením křesťanských misí, spíše s nedůvěrou. Chtěli se vymanit z odvěkého řádu Matky džungle a celé toto „duchovní učení“ odmítali jako vazbu na temnou minulost. Uvěřili na pokrok a modernitu, ale byl to omyl. Už tehdy jsem si říkal, že se rituál ayahuascy určitě rozšíří do celého světa, protože to sjednocení s přírodou a sebou samým je tak intimní, hluboké a přesahující. A nyní, pod vlivem nové vlny zájmu Západu, došlo k renesanci této tradice jako „patrimonio cultural dela Amazonia“, již ale v jiné, komerční podobě.

 

Magická medicína

Ale je to droga…

Místní říkají „purga“. Očisťuje a léčí závislosti, například alkoholismus. Obsahuje silný alkaloid, halucinogen. Je to taková magická medicína, která, když se ctí, tak léčí. Pakliže však člověk nerespektuje přísná pravidla, může mu to hodně uškodit. A ta pravidla odrazují…

 

Kolikrát jste tento rituál pití ayahuascy absolvoval?

To vůbec nevím, ale hodněkrát.

 

Jak to účinkovalo?

Změnilo to trvale můj výtvarný pohled na svět. Otevřelo mi to určitý kanál, napojení na zdroj, který je ve mně, v mých představách i ve skutečnosti, napojilo mě to i na Amazonii, na jejího ducha i formu, ve které se manifestuje. Kdysi na akademii jsem dělal ilustrace k Dantovu peklu, části jeho Božské komedie. Už tehdy mě zaujal ten princip provázanosti, spirálovitých přeměn, hadích těl. Když jsem si dal ayahuascu, všechno se mi vybavilo a celý tento můj vnitřní svět se zhmotnil. Pro mě to byl dotyk se sebou samým v tom nejhlubším podvědomí. A ten princip spirál neustále se do sebe zapojujících mi zůstal jako nástroj malování. Ayahuasca je vlastně taková nikdy nekončící řeka vizí. To mě také vede k tomu, že obrazy neustále přemalovávám.

 

Nejste s nimi spokojen?

Najednou mi přijde, že je chci mít jiné, že chci zrušit to nalezené, které je uzavírá a omezuje, a otevřít je nové intenzitě prožitků. Přemalovával jsem takto spoustu už hotových a povedených obrazů, někdy i z přemíry kreativity a nedostatku místa pláten. Někdy tento proces trvá i desítky let. A je zajímavé, že ty, které jsem přemaloval nejvícekrát, často už na pokraji duševního zdraví, které jsem škrabal, smejval z nich nátěry a doplňoval, tak ty nejvíc přitahují zájem. Jsou vlastně abstrakcí života. Já nedělám abstraktní umění, vždy na těch plátnech můžete rozeznat něco konkrétního. Ale jak se to neustále přemalovává, není už člověk vlastně schopen vizuálně vnímat, co na obrazu je, a vnímá jen tu energii. Vzniká něco, co nemůžete vytvořit vědomě. To musí přijít samo, jako svědectví určité životní zkušenosti.

 

Inspirace nesouvisí s místem

Je to úleva, když ho prodáte, a znamená to, že už ho nemůžete předělat, i kdybyste chtěl?

To je. Dodělávám ho do chvíle, než zmizí z ateliéru, a pak si oddechnu, že už se usadil do konečné podoby. Obvykle ho sice předám novým majitelům s nějakým názvem, ale zároveň jim říkám, ať si ho pojmenují sami podle toho, co na něm vidí. A oni mi třeba po čase řeknou „to je ten obraz, jak je tam ten anděl za stromem“. Já ho tam nikdy nenamaloval, nikdy jsem ho tam neviděl, ale oni ano. Je zajímavé, jak individuálně můžete tyto obrazy vnímat.

 

Jak se vám maluje tady, daleko od inspirace?

Není to úplně ideální, ale inspirace už pro mě nesouvisí tolik s místem. V obrazech se nořím do světa, který mě zpětně nabíjí energií, jsem v nich doma. Já hodně maluju v Peru, ale je to jiná realita, nikdy tam nevydržím dlouho, po určité době se musím zase vrátit sem, než mě znovu začne přitahovat ta druhá skutečnost. Což se pravidelně opakuje, zvlášť v zimě. Nicméně pravda je, že je tu složitější se soustředit. Na zimu bych chtěl zase letět do Peru. Tento ateliér je rozhodně zajímavý prostor. Všimla jste si toho schodiště? To už se dneska jen tak nevidí. Ale v zimě je tu od betonové podlahy takový chlad, že přímo cítíte, jak vámi prostupuje zima. Jde už o zdraví. To musím buď vytáhnout vaťák, nebo pracovat na věcech, u kterých se zahřeju. Dobré je natírání velkých pláten. Horší je pak čekat, až to uschne.

 

Co vás teď čeká?

Teď je pro umění komplikovaná, ale i zajímavá doba. Měl jsem vézt obrazy na Art Prague, další měly jít do Kutné Hory, kde se připravuje kolektivní výstava na téma Charlese Baudelaira. Výstava z Kolumbie se měla přesunout do kláštera Panny Marie Sněžné v Praze a má se otevírat výstava ve Washingtonu. Ale nic z toho se zatím nekoná. Všechno se to odkládá. Co bych si chtěl udělat já sám, je výstava obrazů a objektů na téma času, jako přítomné vzpomínky věcné pomíjivosti. Času, který nás všechny v hrdle přesýpacích hodin pohltí a přetvoří. A na tom teď tady dělám.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama