Nejlepší zločinec? Někdo úplně normální, od koho to nečekáte

Už roky jsou kamarádky, jsou téměř stejně staré a obě ve svých zemích platí za „královny krimi“: dánská spisovatelka Sara Blædel a její islandská kolegyně Yrsa Sigurdardóttir. Společně teď přijíždějí i na Svět knihy, kde chtějí Čechům představit své romány. Proč jsou vlastně severské detektivky tak oblíbené? „U nás na severu máme k věcem takový chladnokrevný přístup, nejsme přecitlivělí. Rozumíme tomu, že život a smrt jdou ruku v ruce,“ říkají autorky v dvojrozhovoru.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Nedávno v Česku vyšly vaše knihy Panenka a Dávno ztracená. Můžete je trochu přiblížit?

Sara: Kniha Dávno ztracená pro mě hodně znamená, protože jsem ji napsala krátce poté, co jsem přišla o oba rodiče a byla jsem pod vlivem toho, že už vlastně nejsem ničí dcera. Nejdřív zemřela máma a tři dny nato táta. Nikdo je nezabil, zemřeli stářím, ale já najednou byla ta, kdo se staral o rodiče na jejich úplném konci. Táta byl novinář, máma herečka a celý život byli silní, o všechno se postarali. Na konci už to ale nešlo. Bylo to šílené, hlavně proto, že jsem jim nedokázala nijak pomoci. Takže když jsem knihu Dávno ztracená začala psát, byla jsem velmi ovlivněná tím, co se dělo v mém vlastním životě.

 

Yrsa: Pokud jde o Panenku, originální inspirací pro mě byla fotografie, kterou mi poslala jedna čtenářka. Je na ní panenka, která uvízla v rybářské síti. Poslala mi to s tím, že se mi to určitě bude líbit, protože je v tom něco hrůzostrašného (ukazuje fotografii zničené okousané panenky). Ten obrázek jsem měla asi dva roky, nejdřív jsem si říkala, že o něm napíšu nějaký horor. Pak mě ale napadlo použít to v detektivním románu. Takže máte panenku, která se nějakým způsobem dostala do rybářské sítě, a s tím souvisí to, že je někdo zavražděn.

 

 

Kde hledáte pro své knihy inspiraci? V jednom rozhovoru jste, Yrso, řekla, že být autorem detektivek na Islandu není jednoduché, protože tam nedochází k tolika zločinům, o kterých by se dalo psát. Doslova jste prohlásila, že k vraždám na Islandu dochází velmi zřídka, navíc jsou většinou depresivně stupidní. Jak to tedy jde?

Yrsa: Vraždy jsou jen jednou částí celého příběhu. Když uděláte velmi realisticky a uvěřitelně všechno kromě vraždy, ještě to jde. Naopak když budete mít velmi detailně propracovanou vraždu, ale k tomu směšné postavy a celé to bude těžko uvěřitelné, o čtenáře přijdete. Je třeba, aby bylo propracované úplně všechno. Jako spisovatel máte tu svobodu, že si můžete dovolit být o trochu lepším vrahem, než skuteční vrahové jsou.

 

 

Sara: My vlastně pomalu zabíjíme celé komunity na Islandu nebo tady v Dánsku. Krásně a pomalu se zbavujeme lidí. Tady v Dánsku se okolo toho často vede debata, že to nemůže být reálné, že k tolika vraždám v tak malých komunitách nemůže docházet. A taky že nedochází. Je to všechno detektivní fikce.

 

Yrsa: Když se podíváme na americké detektivní příběhy, často jsou v nich různé střílečky nebo obchod s drogami. U nás je to jiné, naše kriminální příběhy jsou mnohem propracovanější, a právě to mě na tom nejvíc baví.

 

Jak dlouho vám průměrně trvá napsat jednu knihu?

Sara: To je těžké říct, ale asi rok. Spoustu času trávím pátráním, zkoumáním a výstavbou děje a celého příběhu. Trvá věčnost, než to dám dohromady. Jak říkala Yrsa s její panenkou – máte panenku, rybářskou loď a víte, že byl někdo někde zabit. Je to takové puzzle, ale v určitou chvíli už to začne vypadat jako příběh. Samotný proces psaní pak netrvá dlouho, myslím, že tak pět měsíců. Záleží také na tom, kolik máme jiné práce.

 

Yrsa: Taky bych řekla asi rok. Nějaký čas vám trvá, než rozpracujete nápad. Samotné psaní je pak otázkou čtyř pěti měsíců.

 

Psát pět hodin denně

A když jste ve fázi psaní, píšete každý den, nebo si dáváte pauzy?

Yrsa: Když se blíží uzávěrka, je psaní čím dál intenzivnější.

 

Sara: Yrsa je ďábel, když se jí blíží uzávěrka, pracuje pořád. Kdysi jsme spolu cestovaly po Kanadě, měly jsme velmi náročný program, každý den na jiném místě, vyprávěly jsme o našich knihách, podepisovaly je. A Yrsa pak vždycky okamžitě běžela do hotelového pokoje, aby psala. Za to tě fakt obdivuju, to bych nedokázala.

 

Yrsa: To souvisí i s tím, že knížka vždycky musí být hotová tak, aby mohla vyjít před Vánoci.

Ale je pravda, že pod tlakem umím zabrat.

 

Sara: Já když začnu, píšu každý den, třeba čtyři pět hodin. Není pro mě dobré od toho moc odbíhat. Den začínám procházkou, pak si sednu a píšu. A nikdy nekončím na špatném místě. To je při psaní knížek pravidlo číslo 1: vím, že další den budu muset zase začít, takže se snažím končit tam, kde už se těším na to, co napíšu zítra.

 

 

Když začínáte psát, znáte už celý příběh, nebo nad ním přemýšlíte i během psaní?

Yrsa: Většinou vím, kde chci začít a kde skončit. A taky to, jak se z bodu A dostanu do bodu B. Během psaní se to sice může změnit, ale většinou tomu tak není.

 

Sara: Já taky vždycky vím začátek i konec. Vždy se snažím nejdřív si promyslet celou knihu, různě si ten příběh sestavuju pomocí barevných lepicích papírků. Někdy mám pocit, že to pak pro mě jako spisovatelku bude hrozná nuda, když už všechno vím, ale je to naopak. Navíc vždycky se stane něco, co nečekáte. Moji hlavní hrdinové, hlavně vyšetřovatelka Louise Ricková a novinářka Camilla Lindová, vždycky přijdou s něčím, co jsem neplánovala, takže se s tím musím poprat. Vždycky si říkám: Oukej, když to chcete, máte to mít.

 

Stává se vám někdy, že něco napíšete, pak to celé vyhodíte a začnete znovu?

Yrsa: Stalo se mi to jednou, když jsem byla donucena napsat nejdřív synopsi. Měla jsem fantastický nápad na knihu, přišlo mi to skvělé, ale musela jsem napsat synopsi, tedy takovou kostru. Když jsem to udělala, řekla jsem si, že tu knihu nikdy nedokážu napsat, protože jsem tu synopsi úplně nesnášela, bylo to hrozně nudné. Myslím si ale, že kdybych ji tenkrát psát nemusela, byla by to skvělá kniha.

 

Sara: Nepamatuju se, že bych někdy něco rozsáhlého vyhazovala nebo mazala. Spíš se stává, že zavrhuju nápady, o nichž si nejdřív myslím, že jsou úžasné, ale pak se nad nimi zamyslím a dojde mi, že nebudou fungovat.

 

Když stavíte příběh, který je spletitý, kreslíte si třeba i nějaké grafy? Máte nástěnku s postavami, abyste se v tom neztratily?

Sara: Určitě! Vidíte ty papírky na stole? (ukazuje fotografii se spoustou lepicích papírků) Normálně bývají ještě různě barevné. Pak se mi ale samozřejmě stává, že absolutně zapomenu, co která barva znamená. Třeba jsem měla plán, že všechno na oranžových papírcích je Camilla, modré papírky se týkají Louise, policejní práce je na žlutých… ale pak se mi to totálně poplete.

 

Yrsa: Já si dělám náčrt většinou jen v hlavě. Jednou jsem si koupila velkou korkovou nástěnku, že si na ni budu dávat obrázky, podobně jako to dělají u policie. Ale už je to několik let a ještě jsem ji ani nevybalila.

 

Od dětských knih ke krimi

Začaly jste psát už v dětství?

Yrsa: Já byla asi do pětatřiceti jen čtenářkou. Čtení jsem vždycky milovala. Psát jsem začala kvůli synovi, který nečetl, a já se bála, že z něj nebude dobrý člověk. Myslím, že děti číst potřebují. Tak jsem začala psát dětské knihy.

 

Sara: Já nikdy nesnila o tom, že budu spisovatelkou. Mám dyslexii. Když jsem byla malá, bylo to horší, teď už s tím umím žít. Taky jsem vždycky byla vášnivá čtenářka, myslím, že to tak mají všichni spisovatelé. Nikdy mě ale nenapadlo, že budu jednou sama psát. Vzpomínám si na jednu epizodu z dětství. Dostali jsme za domácí úkol napsat slohovou práci na nějaké téma. To jsem milovala, vždycky jsem se do toho pustila s obrovskou vášní, ale pak jsem to měla celé červeně zaškrtané od učitelky s tím, že je tam spousta chyb. Tehdy se můj otec, velmi známý novinář, vydal do školy a učitelce řekl: „Nesnažte se vzít mé dceři to, co má ráda. Miluje, když může vyprávět příběhy!“ Tehdy mi to přišlo trapné, teď ale vím, jak to bylo silné a důležité. Pro vyprávění příběhů musíte mít vášeň. Je to o představivosti, o tom být zvídavý. Já jsem jako čtenář vždycky milovala, když mě kniha vtáhla do děje a já nechtěla přestat číst, dokud se nedozvím, jak to celé skončí.

 

 

Jak vás, Yrso, napadlo, přejít z dětských knih na detektivní romány?

Yrsa: Za poslední dětskou knihu, kterou jsem napsala, jsem dostala cenu. Přitom mně samotné se ta knížka ani úplně nelíbila. Říkala jsem si: Není to zvláštní, dostávat ocenění za něco, z čeho nemám dobrý pocit? A tehdy jsem se rozhodla přestat psát. Vydrželo mi to asi dva roky. Pak jsem se rozhodla zase začít, ale už ne dětské knihy, protože ty musejí být plné humoru a mě už unavovalo být neustále vtipná. Je mnohem jednodušší být ošklivý a zlý.

 

Odkud berete inspiraci, pokud jde o pachatele zločinů?

Yrsa: Určitě ne od islandských zločinců. Ti nejsou vůbec zajímaví. Myslím, že to máme se Sarou stejně. Naši pachatelé jsou většinou normální lidé, kteří se ocitli v nějaké obtížné situaci.

 

Sara: Přesně to jsem chtěla říct. Jednou jsem v knize měla zločince, který byl zločinec až moc. Znásilňoval ženy, které našel přes internet, já se snažila vytvořit nějaké monstrum, ale nefungovalo to, nebylo to důvěryhodné. Tenkrát jsem se setkala s jednou psycholožkou a ta mi řekla, že zločinec nemusí být monstrum. Může být vlastně normální. Což je vlastně nejděsivější – když je nebezpečným pachatelem někdo, u koho to vůbec nečekáte. Známý, soused, kdokoli z vašeho okolí.

 

Jaké je tajemství dobrého detektivního románu? Co musí mít?

Sara: Podle mě je dobrý detektivní román ten, od kterého se nemůžete odtrhnout. A nejen kvůli tomu, že byl někdo zabit, ale kvůli celé té situaci, prostředí, postavám. Detektivek je obrovské množství, ale jen pár z nich si zapamatujete, když je dočtete. Musíte se dostat pod kůži obětem i pachatelům. Já jsem velký fanoušek Yrsy, jsme kamarádky už dlouhé roky a jednou z věcí, které miluju na jejích detektivních románech, je to, že při jejich čtení máte pocit, že jste přímo na Islandu. V tmavé, chladné a krásné zemi, kde jen prší a prší.

 

Yrsa: A já zas, když čtu Sařiny knížky, mám pocit, jako bych se ocitla v Dánsku. Nikdo jiný než Dán by to nemohl napsat. Já bych to tak nenapsala. Takže skvělý příběh, zajímaví hlavní hrdinové, ale i místo, kde se to odehrává. Pokud bych měla hovořit obecně, pro mě je mnohem zajímavější, když zabíjíte dobré, hodné lidi, ti zlí mě nezajímají. Když zemře někdo milý, hodný a mladý, kdo si to vůbec nezaslouží, naláká mě to si knihu přečíst.

 

Proč jsou podle vás celkově severské detektivky tak oblíbené a úspěšné?

Yrsa: V severských zemích máme k věcem takový chladný, chladnokrevný přístup, nejsme přecitlivělí. Rozumíme tomu, o čem život je. A že život a smrt jdou spolu ruku v ruce.

 

Sara: Když jsme s Yrsou téměř před dvaceti lety začaly psát, novinkou v severských detektivkách tehdy bylo, že se podrobně zabývaly i osobními životy hlavních hrdinů. A tak je to doteď. Chceme, aby lidé měli pocit, že naše hlavní hrdiny znají. Strávím hodiny a dny tím, že vymýšlím zápletku, ale nakonec moji čtenáři stejně nejvíce touží vědět, co se stalo Louise Rickové. Znají celou její rodinu, její vztahy, vědí o ní spoustu věcí. Myslím, že tohle je důležité. Už to není jen o severské krimi, teď se snažíme mnohem důkladněji propracovat i hlavní hrdiny a jejich životy.

 

Pracujete teď na nějaké nové knize?

Yrsa: Pracuju na druhé knize z mé nové série.

 

Sara: Já právě dokončuji svou novou knihu o Louise Rickové a jsem z toho nadšená. Je to hrůzostrašné, jak to mám ráda. Jsem toho plná!

 

Autorka je redaktorkou ČTK

 

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement