Takovou trať jsem nikdy neviděla, říká česká olympionička.

Povídáme si v neděli v devět ráno našeho evropského času, ale vy máte už tři hodiny odpoledne. Jak se cítíte dva dny před závodem?

Dneska jsem ještě v klidu. Mám volno, je to pohodový den. Zítra mám ale poslední trénink na trati, a pak už to přijde.

 

Jak vypadá vaše volno?

Byla jsem se na hodinu projet. Je příjemné svézt se trochu na kole, k tomu protažení, další mě ještě čeká. Také se trochu povaluju s knížkou. A pak také… dneska holky pojedou silniční závod, tak to mám puštěné v televizi.

 

V Japonsku jste byla už v roce 2019 v rámci tréninku na olympiádu. Změnilo se v souvislosti s covidem hodně věcí?

V roce 2019 jsme byli asi dvacet kilometrů od místa, kde teď bydlíme. Prostředí je tedy stejné. Tehdy jsme se ale mohli víc pohybovat, zajít si do hotelu na jídlo, projít se trochu po městě. I tréninky venku byly jednodušší, protože jsme mohli jezdit, kam jsme chtěli. Letos nás na letišti posadili do autobusu a rovnou nás odvezli do naší olympijské vesnice.

 

Čekala vás karanténa?

Ne, když člověk přiletí s negativním PCR testem, tak do karantény nemusí. Je navíc super, že máme vytyčenou asi dvacetikilometrovou trasu mezi závodištěm a ubytováním, na které se můžeme pohybovat, když už to jinde není možné. Jsme sice lokalitou mimo hlavní dění, ale vzhledem ke všem okolnostem jsme si v týmu říkali, že jsme to vlastně vyhráli. Aspoň zatím.

 

Ptám se i proto, že silniční cyklistka Tereza Neumannová si stěžovala na sociálních sítích na malý pokojík izolačního hotelu.

U nich to bylo složitější. Stěhovali se do izolace kvůli pozitivnímu testu cyklisty Michala Šlégla. Já jsem letěla v malé čtyřčlenné skupině s Ondrou Cinkem, Viktorem Zapletalem a Pavlem (Pavel Čábelický – manžel, manažer týmu a mechanik v jedné osobě – pozn. red.) standardní linkou přes Frankfurt. Počítali jsme, že se tam můžeme zadrhnout, ale všechno jsme prošli dobře a vlastně i rychle.

 

Sledujete dění kolem sportovců, kteří letěli českým speciálem a nyní mají pozitivní testy?

Zprávám člověk neuteče. Fakticky nás ale celá kauza minula. Měli jsme tedy dost kliku v tom, že doktor ze silniční výpravy měl přijet za námi, ale naštěstí až den po tom, co se u něj objevil ten pozitivní test.

 

Na sociální síti jste psala, že jste doslova zastrčení někde na kopci v pár lidech. Jak to tam vypadá?

Je to moje první olympiáda a je hodně okleštěná, ale nakonec jsem vlastně vzhledem k okolnostem za tuto izolaci ráda. Jsme na kopci v golfovém resortu jen s ostatními bikery. Nejsou tu ani silničáři, ani bikrosaři. Až odzávodíme, nahradí nás tady dráhaři. Na nic si nemůžu stěžovat, máme tu všechno, co potřebujeme.

 

Jaká musíte dodržovat pravidla?

Roušky se tu nosí všude. Když jdeme na jídlo, tak si musíme nasadit plastové rukavice a sedíme mezi plexisklama. Japonci mají různá striktně daná pravidla, ale na druhou stranu jsou velmi ochotní a milí, což napomáhá dobré atmosféře.

 

 

Jak probíhají přesuny?

Když se vracíme ze závodiště, musíme si hned po vystoupení z autobusu změřit teplotu, ukázat akreditaci a projít bezpečnostním rentgenem. To je asi jediné navíc mimo normální závody. Nicméně jinak tady potkáváme samé známé tváře, které jezdí po světových pohárech.

 

Proticovidová opatření tedy razantním způsobem neovlivňují vaši přípravu?

Neovlivňují a bylo to milé překvapení. Počítala jsem i s variantou, že nebudeme moct ven z pokoje a budu muset trénovat jen vevnitř na válcích.

 

Závodní trať je prý specifická a není podobná ostatním, na kterých se ve světě závodí. Můžete ji přiblížit?

Když jsme tu byli v roce 2019, hodně lidí nad ní kroutilo hlavou, kam se až posunula obtížnost. Kluci kroutili hlavami, jestli to vůbec půjde vyjet nebo i sjet. Není podobná žádnému světovému poháru. Při testovacím závodu jsem měla na některých místech problémy s technikou, ale už jsem to dohnala.

 

Čím je trať jiná?

Je nasekaná na pět nebo šest krátkých kopců, kdy se to hned nahoře láme a sjezd přechází do těžké techniky – jsou tam samé skoky, hodně se přejíždějí velké kameny. Nikdy jsem nic takového neviděla. Je to náročné technicky i fyzicky.

 

Popište laikovi svoji závodní disciplínu Cross country Olympic.

Je to závod, který se jezdí většinou na čtyřkilometrovém okruhu, trvá hodinu dvacet až hodinu čtyřicet, záleží, kolik kol musíme ujet. Jezdíme tam do kopce i z kopce a trasa je doplněna o řadu technických sekcí. Dřív se jezdily přírodní tratě, posledních asi osm let je trendem nasazovat na trať i umělé technické prvky, spousta skoků… V lese jen tak něco takového nenajdete.

 

Kolikrát okruh musíte objet, když se jede zhruba hodinu dvacet? Záleží to na organizátorech?

Přesně tak, před závodem většinou známe počet kol. Jedno z nich je tedy takzvané zaváděcí, při kterém se vynechávají některé technické sekce. Pro nás holky bývá pět nebo šest okruhů.

 

Co váš mužský kolega Ondřej Cink pojede jinak?

Trať je profilově i technicky úplně stejná, ale kluci jezdí o kolo nebo dvě navíc.

 

Hodina a půl takového závodu sežere hromadu energie. Jak se na něj připravujete? Co jíte?

Je to sice jen hodina a půl, ale celou dobu člověk jede v červených číslech, protože zabírá ve vysoké intenzitě. Jídla do sebe nesmím dostat zase tak moc. Je to ale podobné všem závodům. Mám připravený svůj stravovací plán, musím mít lehkou snídani, což jsou pro mě vločky s přesnídávkou a banánem. A pokud se startuje odpoledne, přičemž tady bude start ve tři odpoledne místního času, tak do sebe ještě tři a půl hodiny před závodem dostanu suchou rýži. Pak už jen před startem energetický gel a doplňovat energii během závodu. Zejména v tomto případě bude velmi důležité hodně pít, protože je na trati velké vedro.

 

Vedro je u vás veliké, jak se s ním vyrovnáváte?

Je to sice nepříjemné, ale všichni jsme s tím počítali. Při tréninku mi zatím horko nevadilo. Na trati se alespoň chvíli schováme do lesa do stínu, tak se to dá. Musím se jen hlídat, abych do sebe dostala dost vody. Před závodem se ještě ochladím s pomocí chladicí vesty, a pak už se uvidí, co bude.

 

Na závodech obvykle vaří váš manžel Pavel. Jak je to na olympiádě?

Šanci uvařit si vlastní jídlo tu nemáme. Snídáme, obědváme a večeříme společně s ostatními. Jediné, co jsem si z domova vezla, jsou vločky a přesnídávka na snídani. Pokud jsme ale jinde na závodech, tak opravdu vždycky vaří na apartmánu Pavel, všechna jídla. Nechodíme ani nikam do restaurací.

 

To přesnídávkou myslíte tu klasickou, českou, dětskou?

Přesně tak, ovocnou. Mám tady jablko s meruňkou a malinu. Radši mám dvě, ale ještě nevím, kterou si vyberu.

 

Proč přesnídávka?

Mým základem jsou vločky s banánem. Dřív jsem je míchala s jogurtem, ale časem jsem přišla na to, že mléčný výrobek je těžší do žaludku a alternativní kokosová a mandlová mléka mi moc nejela. Někdo mi pak doporučil, ať zkusím dětskou přesnídávku. Po zamíchání to nevypadá vábně, ale svoji roli splní.

 

Ondřej Cink závodí na horském kole o den dřív než vy. Budete mít čas držet mu palce?

Ještě před Ondrovým závodem stihnu svůj trénink na trati. V momentě, kdy se vrátím zpátky na barák, si zapnu jeho závod a budu mu držet palce, protože má šanci na výborný výsledek. Je to tedy trochu nezvyk, protože běžně startujeme před klukama, tady je to ale jinak. A ráda se také podívám i na to, jak kluci trasu pojedou, protože oproti ženám je to posunuté ještě jinde.

 

Co znamená to jinde?

Mají větší výkon a jsou šikovnější v technice. Jejich závod je mnohem dynamičtější a v technických sekcích je na ně jiný pohled. I plno žen je ale výborných! Třeba Jolanda Neff nebo Evie Richards mají skvělou techniku, a myslím, že někteří kluci by s nimi také měli problém.

 

Váš bratr je Jan Škarnitzl, účastník olympiád v roce 2012 a 2016, do Japonska mu nominace utekla o pár bodů. Jste s ním i na dálku v kontaktu, nebo jste před závodem samotářka a soustředíte se na sebe a výkon?

Jsme jen v lehkém kontaktu. Píšeme si, voláme, ale ne každý den. Samozřejmě je škoda, že tady není, ale nejdůležitějšího člověka tady mám a to je pro mě zásadní.

 

Promiňte, je to manžel?

Je to manžel. A s ním i všechny jeho funkce, které zastává. Můj trenér zůstal doma.

 

Říkáte, že ještě jste v pohodě, ale že to teprve začne. Jak se připravujete po psychické stránce?

Zítra po tréninku už budu vědět, že začíná odpočítávání do dne D. Začnu cítit nervozitu, trochu se stáhnu do sebe. Budu si v paměti promítat trať. Je to typ vizualizace, kterou si trénuju. Budu se snažit zklidnit, hlavně si před závodem přichystat všechny věci. A pak jen čekat, jak to dopadne.

 

Pomůže vám postavička Ralpha Wigguma ze seriálu Simpsonovi, který je vaším maskotem?

Určitě, vypadá to, že Ralph se mnou objede i závod. Zatím totiž zůstala jeho samolepka na kole, takže asi se mnou všechno absolvuje. Když bude krize, vím, že se na něj můžu podívat. To mě povzbudí a budu moct dál.

 

Proč je vaším maskotem – slušně řečeno – ne zrovna příliš bystrý Ralph?

Začal mi tak říkat Pavel, protože občas mívám v chování podobné záseky jako Ralph. V návaznosti na to vznikla i postava velkého Ralpha oblečeného v našem dresu, pak i samolepky. A já si ho nějak osvojila jako maskota.

 

Máte s sebou dvě závodní kola, které vyhraje? Nebo jste se ještě nerozhodla?

Už jsem rozhodnutá. Ještě před odletem jsem myslela, že závod odjedu na hardtailu, tedy na kole s pevným rámem, ale po prvním tréninku absolvovaném tady na celoodpruženém kole jsem názor změnila.

 

Do Japonska jste odlétala s tím, že svou nominací už máte splněno. Co pro vás bude výhra?

Je nás tady 38 žen na startu, stejně jako mužů. Kdyby se mi povedlo být do patnáctého místa, tak to považuji za úspěch a je to super. Ale jak jsem řekla už před odletem – mám splněno tím, že jsem se sem dokázala dostat, že v úterý budu stát na startu. Díky tomu mohu jít do závodu víc uvolněně a ne pod tlakem, že jsem vázaná k nějakému výsledku.