Na intelektuálním vrcholu jsme v páté třídě

Každý den zastavují před Gymnáziem Na Zatlance desítky aut – rodiče svážejí své děti na přípravné kurzy k přijímacím zkouškám. Ze Zkoušek nanečisto, které Petr Husar založil před třiceti lety, vznikl řetězec se sedmi pobočkami a pěti sty pracovníky. Husar mluví v rozhovoru o tom, proč se jejich byznys tak rozrostl, jak učit matematiku, i o tom, že děti jsou v páté třídě na svém intelektuálním vrcholu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Připravujete děti na gymnázia už od roku 1990. Změnily se za tu dobu?

Vždycky říkám, že děti se v podstatě vůbec nemění. Už třicet let vidím pořád ty samé děti.

 

Ani lockdown a online výuka je nevyvedly z míry? Spousta učitelů si stěžuje, že jsou děti nesoustředěné, nemají procvičenou látku a tak dál.

U páťáků nevidím sebemenší rozdíl. U deváťáků víceméně taky ne. Lockdown nejvíc zasáhl maturanty a opravu to souvisí s tím, že nemají tu látku zažitou. Letos v lednu jsem zahájil hodinu tím, že jsem jim pustil Suchého a Šlitra, písničku Chybí mi ta jistota. Říkal jsem jim: To je o vás, vy vůbec nemáte v té matematice jistotu.

 

V čem jim chybí jistota?

Středoškolská matematika, to jsou hlavně rovnice. Ukážu studentům na tabuli, jak řešit určitou rovnici, a oni to všichni v tu chvíli chápou, za dva týdny jim dám test a půlka z nich ho nezvládne. Ta středoškolská matematika se prostě musí důkladně procvičovat. Páťáci, když pochopí nějakou zamotanou slovní úlohu, tak vlastně podobnou už nemusí počítat.

 

Jednou jste říkal, že si děti z pátých tříd hravě poradí s úlohou, se kterou budou mít starší děti problém.

Obecně si myslím, že největší intelektuální výkon podáváme plus minus v páté třídě. Děti jsou v tom věku strašné houby, nasávají všechno možné. Kdysi přišli na mou hodinu určenou pro páťáky něco natáčet lidé z televize. Stoupli si dozadu a já s dětmi počítal z hlavy takové to: myslím si číslo, vynásobím ho deseti, odečtu deset, vydělím devíti, znovu vydělím a dostanu, já nevím, číslo 9. Jaké číslo jsem si myslel? Celá třída zvedla ruku. Ti novináři za mnou na konci hodiny přišli a ptali se mě, jestli jsem to s těmi dětmi nacvičil. Počítání z hlavy je výborná věc, rozvíjí i takovou tu nejvyšší matematiku.

 

 

Když jsou děti v páté třídě na vrcholu, co se s nimi stane pak? Zkazíme je?

V páté třídě si děti rozvíjí čistou logiku, v tom tkví ten jejich intelektuální vrchol. Proto také zakazuji rodičům učit takhle staré děti rovnice. Spousta tatínků, kteří jsou inženýři a zakládají si na tom, že sami tu matematiku uměli, tak když vidí slovní úlohy, řeknou si: Já umím tyto slovní úlohy řešit rovnicí, tak to to dítě naučím. A teď je jim divné, že ty rovnice dětem nejdou, a tlačí je k tomu. Mají dojem, že pomohli jejich matematickému rozvoji.

 

A nepomohli?

Ne. Kdyby měli zkušenost nás, učitelů matematiky, vědí, že na rovnicích nic není. Rovnice naučím řešit úplně všechny deváťáky, to není problém, ale bez rovnice rozvíjí páťáci úplně jinou část myšlení, čistou logiku. Pro páťáka je každá slovní úloha jiný příběh, jiný způsob uvažování. I vysokoškolská matematika je proti matematice z páté třídy vlastně jednoduchá. V prvním ročníku na matfyzu na nás docentka Kubálková řvala, že derivovat se naučí i cvičená opice. O matice pro páťáky to neplatí.

 

Takže po páté třídě už dochází jen k postupnému úpadku logického myšlení?

My v páté třídě potřebujeme z pohledu didaktiky rozvíjet logiku. Pak se začneme učit abstraktní myšlení, které je potřeba třeba při studiu fyziky nebo chemie. Zmocňujeme se moderního jazyka matematiky, který je poměrně nový. Rovnici třeba v šestnáctém století ještě nikdo neznal. Znaménka plus, minus a rovná se vznikla někde kolem bitvy na Bílé hoře, do té doby byla matematika popisovaná víceméně slovně a byla jen pro ty, kteří měli hodně vyvinuté matematické myšlení. Teprve díky matematickému aparátu je to disciplína přístupná víceméně všem.

 

Hejného marketing

Jak učit dobře matematiku?

Učit matematiku znamená zprostředkovat nějaké mysterium. Někdo si může myslet, že k tomu, aby naučil někoho matematiku, mu bude stačit, když jí sám rozumí, ale tak to bohužel není. Způsob, jak já řeším určitý matematický problém, nemusí být vhodný pro děti, nemusí být vhodný pro nikoho kromě mě. Navíc můžu být vznětlivý, můžu být líný učitel, který nechce ukázat u jedné úlohy tři postupy. Je i spousta učitelů, kteří mají pocit, že když dítě něco nechápe, je to jeho chyba. To je ale naše práce. Když to ty děti nenaučíme, tak na to musíme jinak. Něco odučit a něco naučit, to je velký rozdíl. Učitel, který dává pětky, by měl jít za ředitelem a říct, za kolik dětí by neměl dostávat plat.

 

Co si myslíte o Hejného metodě? Ta přece stojí na tom, že děti naučí matematicky přemýšlet.

Ano, Hejného metoda je jakoby o tom, že děti naučí přemýšlet, že je ponouká, aby něco samy vymyslely. Já vždycky těm, kteří mají Hejného metodu rádi, říkám: Ukažte mi někoho ze svých známých, kdo něco vymyslel. Jistě, dá se něco vymyslet, třeba kufr na kolečkách je patentovaný až někdy v roce 1970, ale v matematice to tak není. Nejchytřejší děti, co znám, pochopí komplexní čísla a umí spočítat každý příklad v komplexních číslech, ale že by odhalily nějakou matematickou souvislost? To po nich ani nechci. Já jsem vyhrával olympiády, ale že bych v matematice vymyslel něco nového, to ani náhodou. Nemám ambice děti naučit vše vymýšlet, mám ambice je naučit aplikovat matematiku.

 

Takže nejste příznivec Hejného metody.

Nejsem. Ona to totiž žádná metoda není, kdyby byla, tak bych ji aplikoval. Je to hlavně marketingový tah.

 

Jak to?

Povím vám příběh. Kdysi mě oslovil jeden bývalý kolega, který stál u zrodu dost ambiciózního nakladatelství Fraus, jestli bych nechtěl napsat učebnici matematiky pro první a druhou třídu. Já mu povídám: To je hrozná zodpovědnost, nikdy jsem prvňáky ani druháky neučil, u nich je potřeba položit základy matematického myšlení a paní učitelky, které na to jsou studované, to dělají strašně dobře. Učebnice, které používají, fungují, a já nevidím důvod je překopávat. Oni si pak našli profesora Hejného. Tady jsem poprvé Hejného metodu zaregistroval a neustále na mne působí spíš jako byznys plán.

 

Myslíte?

Kdybych byl Hejný a věřil tomu, že moje metoda je skutečně způsob, jak naučit děti matematiku, tak už bych nepotřeboval ten byznys, budu to tomu národu dávat zadarmo. Národ to bude mít jako můj vklad a až tady nebudu, bude mi stavět pomníky. Hejný vypráví takové příběhy, kterým já absolutně nevěřím. Říká, že mu jako dítěti matematika nešla, a tak tatínek vymyslel tuhle metodu. Já ale neznám člověka, který by vystudoval matematiku, a nešla mu v první třídě. Jsou to takové Pohádky tisíce a jedné noci.

 

Může se Hejným něco zkazit?

Ne, myslím, že ne. Ve finále je všechno na učiteli. Když je dobrý, tak naučí, když není, tak mu Hejný nepomůže. Rodiče se mě často ptají, jestli nevadí, že jejich dítě mělo Hejného metodu, a já jim říkám, nebojte se, my je to tady všechno naučíme.

 

Podnikání v genech

Váš podnikatelský záměr je postavený mimo jiné na tom, že základní školy dejme tomu nepřipraví žáky pátých tříd na přijímací zkoušky. Alespoň u pražských gymnázií to tak je, nebo ne?

Kdyby učitel matematiky uspokojil poptávku, tak samozřejmě nebudou děti chodit k nám. Problém je ale trochu složitější. V devadesátých letech se chodilo na střední školy z osmičky, pak přišla povinná devítka a na gymnáziích najednou vypadl jeden ročník. Ředitelé viděli, že pro čtvrtinu vyučujících nebudou mít práci, a tak si zažádali o to, aby mohli otevřít osmileté studium a ta prima jim výpadek nahradila. Pak ale řešili tentýž problém na základní škole: děti jim po prvním stupni odcházely na víceletá gymnázia. A tak nastoupilo něco, čím se ty školy nechlubily, ale co mi spousta učitelů potvrdila. Začalo se takzvaně rozvolňovat. Aby jim ty děti po páté třídě neodešly, tak školy přesunuly důležitou látku do šesté třídy.

 

To vám někdo opravdu potvrdil?

V půlce devadesátých let to tak bylo. Dnes je to škola od školy různé, ale stále platí, že základní školy nemají zájem, aby děti z páté třídy odcházely jinam.

 

To byla dobrá příležitost pro vás.

Nám osmiletá gymnázia nijak nepomáhají, k nám by ty děti stejně přišly v deváté třídě.

 

Baví vás podnikání?

Mám podnikání v genech. Jeden můj kamarád krizový manažer se mi vždycky posmíval, že učím matematiku, tuhle jsme ale byli na pivu a on říká: Ty máš podnikatelský instinkt, nikdy neuděláš špatný krok. I mí předci byli dost podnikaví. Děda sedlář byl jedním z prvních, kdo začal vyrábět kožené sedačky do aut.

 

Kdy se váš projekt tak rozrostl? Dnes je z Přijímaček nanečisto úplný vzdělávací řetězec.

Před osmi lety jsem učil všechny kurzy matematiky jenom já a trval jsem na tom, že to tak bude i dál. Potom jsem začal mít zdravotní problémy. Nevěděl jsem, že to je od krční páteře, prostě se mi zničehonic motala hlava a já jsem si namluvil, že umírám, že je konec. Začal jsem běhat po doktorech, ale mezitím lidi, kteří to tady se mnou organizovali, říkali: Když nemůžeš učit, tak seženeme někoho na suplování a otevřeme i další skupiny. A já jsem povolil. Dnes jsme na sedmi pobočkách a pracuje pro nás tak pět set, šest set lidí.

 

To není možné.

Někdo říká, že přeháním, ale podle mě jich tolik opravdu je. Nedávno jsem podepisoval podklady pro daně dohodářů a trvalo to asi hodinu a půl, jedno lejstro za druhým. Těší mě to. Myslím, že jsem zachránil spoustu kantorů pro školství.

 

Aspoň dva body

Co si myslíte o jednotných přijímacích zkouškách? O CERMATu?

Původně jsem byl proti. Říkal jsem, že je to komunismus, zadávat všem dětem v celé republice, ať se hlásí na zdravotní školu, nebo na gymnázium, stejný test. Už si to ale nemyslím. Školy si kdysi dělaly přijímačky samy, někdy to neodhadly a ty přijímačky byly třeba i těžší než olympiády. Jednou se mě ptal jeden deváťák: Co mám dělat, když mi zbydou příklady, u kterých vůbec netuším, jak je řešit? Tehdy byly ještě všechny úlohy otevřené, hodnotil se i postup. Řekl jsem mu: Předstírej, že víš, co s tím. Opravující bude zmatený a nějaké body ti dá. On pak za mnou přišel, že neměl ani jeden příklad dobře a měl nejvíc bodů, protože zadali tak strašně těžké přijímačky, že je nespočítal nikdo. A on měl z každé úlohy alespoň dva body.

 

Co byste radil dítěti, aby u těch přijímaček nezazmatkovalo?

Nezazmatkuje. Já jsem trémista, člověk, který snadno znervózní, a písemné zkoušky jsem dělal naprosto úžasně. Jednou jsem jel na olympiádu v Budějovicích. Sedím tam a nic: od osmi do desíti jsem vůbec nic nespočítal, tak jsem si říkal: Sním svačinu a půjdu do města. No a u té svačiny jsem dostal první nápad, tak jsem si začal něco skicovat, a když jsem měl jeden příklad, tak mě napadlo, jak řešit další. Chci říct, že plocha sedmdesáti minut je dostatečně velká na to, aby člověka matematika do sebe vtáhla. Já jsem upřímně řečeno neměl ohlas, že by někdo zpanikařil a nic neudělal.

 

Přijímací zkoušky už se blíží, mají z nich děti velké obavy?

Může být zkouška, která rozhoduje o něčem důležitém v mém životě, abych se jí neobával? Největší obavy mají deváťáci, kteří se někam dostat musí. Zrovna dneska jsem se s nimi loučil a říkal jsem jim: Vy se všichni někam dostanete. Kdyby ta věta neplatila, tak se v září potloukají po Praze bandy zvlčilých deváťáků, a to se neděje. Buďte v klidu.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement