Dirigent za časů korony: když horny neslyší sólistu a sólista horny

25. listopadu 2020

O devětadvacetiletém Jiřím Rožňovi se říká, že je to „ten mladý dirigent“.
Herbert Slavík

O devětadvacetiletém Jiřím Rožňovi jste možná už slyšeli. Je to „ten mladý dirigent“. Svou nálepku si nese už dlouho, ale nevadí mu. I když, jak říká, příští rok v červnu o ni možná přijde.

V souvislosti s vámi se téměř vždy používá přízvisko „mladý“. Jsou opravdu úspěšní dirigenti ve vašem věku takovou raritou?

V dnešní době je spousta mladých dirigentů, kteří slaví úspěchy a dirigují věhlasné orchestry a jsou i mladší. Takže v tomto ohledu nejsem rozhodně jediný. V červnu příštího roku, ve fázi závěrečných příprav na českou premiéru Ligetiho opery Le Grand Macabre, oslavím třicátiny, tak třeba potom se to změní a už mě tak charakterizovat nebudou. Uvidíme!

Vadí vám to? Nebyl byste raději charakterizován jako dirigent určitého stylu?

Ne, nevadí, je to přirozené. Navíc, já mám zájem o všechny styly. O baroko a klasicismus, kde můžu pracovat s orchestry na takzvané HIP – historically informed performance, tedy dobové interpretaci. Velký zájem mám ale také o hudbu soudobou a asi nejčastěji diriguji hudbu romantismu. Nechci být však „zaškatulkován“ a myslím si, že dirigent by měl být schopen zadirigovat všechno dobře. Nicméně také nevyvracím, že jsou styly a autoři, kde se cítím více doma.

Vy máte i v tuto dobu, kdy se většina vystoupení ruší, co dělat. Vystupoval jste v Toulouse a také v Ženevě. Jak funguje orchestr za časů korony?

Byl jsem rád, že k těmto dvěma koncertům nakonec došlo, protože dost dalších vystoupení bylo bohužel zrušeno. Doba je velice nejistá, člověk do poslední chvilky neví, jestli koncert bude, nebo ne. Vše se mění ze dne na den. Ve Francii jsme měli v zákulisí roušky, ale na jevišti už ne. Hráči ale museli mít 1,5metrové rozestupy, což při velkém orchestru zabere hodně prostoru a je to samozřejmě těžší na souhru.

Zní takový orchestr jinak?

Čím blíže u sebe hudebníci jsou, tím lépe se slyší a lépe se sehrají. My jsme například řešili v Sibeliově houslovém koncertu místo, kde horny vůbec neslyšely sólistu a sólista zase neslyšel horny. Není pak vždy úplně snadné dát taková místa dohromady, ale celkový zvukový výsledek to tolik neovlivní.

Jiří Rožeň (1991)

Jako dirigent spolupracoval například s Českou filharmonií, Royal Liverpool Philharmonic Orchestra i Royal London Philharmonic Orchestra. Dirigentské kurzy absolvoval mimo jiné u Daniela Gattiho u jednoho z nejslavnějších orchestrů světa, Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam či u Davida Zinmana s Tonhalle Orchester Zürich. V letech 2015 až 2017 působil u BBC Scottish Symphony Orchestra v Glasgow jako asistent šéfdirigenta. Poslední rok žije v České republice a je hostujícím dirigentem u řady evropských orchestrů.

Publikum je nenahraditelné

Ve Švýcarsku jste měli hrát kvůli opatřením jen pro padesát lidí. Jaké to bylo?

Ano, to jsme měli, ale i to se nakonec změnilo. Cestou z letiště na hotel mi manažerka orchestru sdělila, že budeme úplně bez publika. V ten den bylo totiž zakázáno v ženevském kantonu hrát veřejně. Hráči museli mít nasazené roušky a dodržovat rozestupy. Koncert byl přenášen živě televizí a zaznamenán rozhlasem, takže jsem rád, že nás nakonec viděly tisíce milovníků hudby. Nicméně publikum je naprosto nenahraditelné!