Mysleli si, že jdou na smrt, místo toho u nás našli domov

Říkají si černí Češi. Narodili se sice v Africe, když se jich ale zeptáte, kde jsou doma, bez váhání odpoví, že v Česku. Jejich domovinou, Namibií, zmítala válka za nezávislost a oni se jako děti ocitli v roce 1985 v tehdejším Československu. Zůstali tu šest let. Pak je ze dne na den odvezli zpátky. „Pro řadu z nich je to největší životní trauma, horší dokonce než samotná válka,“ říká sociální a kulturní antropoložka Kateřina Mildnerová z Univerzity Palackého v Olomouci, která osudy těchto dětí zmapovala v knize Černí sokoli. Podle knihy se natočil i dokument Černí Češi.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Proč namibijské děti v polovině osmdesátých let do tehdejšího Československa přiletěly?

Šlo o speciální vzdělávací program namibijského osvobozeneckého hnutí SWAPO a naší komunistické strany. Děti u nás měly dostat vzdělání a politickou výchovu a stát se novou namibijskou elitou. Tento sociálně inženýrský experiment ale ztroskotal kvůli historickým změnám v obou zemích, padla železná opona, Namibie získala nezávislost. Do Prahy přiletělo v roce 1985 z uprchlických táborů celkem padesát šest dětí, těm nejmladším bylo pět let, těm nejstarším devět. Další děti přijaly jiné socialistické státy, třeba NDR nebo Kuba. Návrat zpátky do Namibie ale nejvíc poznamenal českou skupinu.

 

Věděly děti před příletem do Československa, kam jedou a proč?

Ne, žádné informace předem nedostaly. Nevěděly, kam jedou, na jak dlouho, ani co je tam čeká. Jen jim řekli, že si mají zabalit, a druhý den je v režimu částečného utajení odvezli do Československa. V uprchlických táborech byly vychovány v tom duchu, že běloši jsou nepřátelé, kteří jejich zemi uzurpují. Bály se jich. První, co je napadlo, když vystoupily v Praze z letadla, proto bylo, že je poslali na smrt. Oni se na ně ale tady lidé usmívali a vítali je. Navíc je zachvátila vlna nadšení, protože na letišti viděly poprvé v životě sníh.

 

 

 

Čím to, že těch šest let v Českolovensku bylo v jejich životech naprosto zásadních?

Z doby před příchodem k nám mají zpravidla jen velmi kusé vzpomínky. Některé děti přijely hodně traumatizované válkou, některé byly přímo na frontové linii, některé viděly, jak jim zavraždili rodiče. Řada z nich skutečně zažila hrůzy války. Podle mne bylo proto zásadní, že se dívky a chlapci ocitli v přátelském prostředí a našli tu nové vztahy, jednak sami mezi sebou, jednak s českými vychovateli a učiteli. Ti je měli opravdu rádi, brali si je k sobě domů, žili společně jako rodina. Strávili šest let spolu. Vyučování probíhalo v českém jazyce, češtinu přijali za svůj mateřský jazyk. Proto je v nich podle mě tolik zakořeněno češství nebo přináležitost k českému jazyku a kultuře.

 

Jaké mají na dobu v Československu vzpomínky?

Jen ty nejlepší. Za ty roky odloučení si v Namibii tuto životní kapitolu naprosto zidealizovali. Všechny vzpomínky, které nezapadají do rámce „šťastného dětství v Československu“, se většinou rozhodli vytěsnit. Třeba to, jak čelili šikaně ze strany namibijských vychovatelek. Místo toho rádi vzpomínají na to, jak u nás trávili Vánoce nebo Velikonoce, vzpomínají na jejich kulturní vystoupení před českou veřejností, na pionýrské tábory. Samozřejmě to bylo do značné míry dáno i tím, v jakých tady vyrůstali podmínkách. Před příchodem do Československa žili v uprchlických táborech s minimálním přídělem jídla. Tady dostávali stravu pětkrát denně, z toho dvakrát denně teplé jídlo. Bydleli nejprve na zámku v Bartošovicích, poté se přesunuli do nově zrekonstruované školy v Prachaticích. Jelikož se politicky jednalo o VIP děti, péče o ně v Československu byla, troufám si říct, nadstandardní.

 

 

POPRVÉ V NAMIBII

Proč byl pro ně návrat zpátky do jejich vlasti tak traumatický?

Přesunuli je bez jakékoli přípravy, naprosto nečekaně, z politického rozhodnutí. Převezli je do Namibie, ke které neměli žádné citové vazby. Byla to země, kterou neznali, většina z nich se tam ani nenarodila. Kvůli zuřící válce se narodili v uprchlických táborech v Angole nebo Zambii. V Namibii se tedy ocitli vůbec poprvé. Namibijské vychovatelky, které s nimi po celou dobu v Československu zůstávaly, jim navíc tu zemi vykreslily v růžových barvách. Slibovaly jim, že tam budou růst banány, že uvidí žirafy, že se setkají s vlastními rodiči. Nic z toho se nestalo. Byla to pro ně obrovská deziluze. Navíc neuměli místní jazyk oshiwambo, mluvili jen česky a lámaně anglicky, a s nikým se tedy pořádně nedomluvili. Od začátku si připadali, že tam nepatří, že jejich kořeny jsou v Československu. A pocit vykořenění v nich přetrvává dodnes.

 

V jakých podmínkách v Namibii po návratu žili?

To bylo různé. Část dětí zůstala v hlavním městě Windhoeku, velká část ale šla do vesnic rozesetých po celé zemi, kde žily často ve velmi špatných podmínkách. Navíc rodiny, do kterých přišly, ať už byly biologické, nebo příbuzensky spřízněné, je většinou nepřijaly. Viděly, že se chovají jinak než Namibijci, a neustále jim to dávaly najevo. Fyzicky je trestaly a nutily je, aby se chovaly tak, jak je v zemi zvykem.

 

V čem se lišil jejich život v Namibii od toho českého?

Děti v Namibii musí od útlého dětství hodně pracovat, zastávají hlavní pracovní sílu v rodině. Dívky musí vařit, stloukat na mouku „mahangu“, místní odrůdu prosa, což je fyzicky náročná práce. Musí obdělávat pole, starat se o mladší sourozence. Nemohou vůbec vyjadřovat vlastní individualitu, svůj názor. Dospělí si s dětmi nepovídají, neřeší s nimi jejich problémy. Dodnes tam převládá autoritativní styl výchovy. To je něco naprosto odlišného, než čeho se jim dostávalo u nás. I když to bylo za komunismu, styl výchovy tu byl hodně liberální. České vychovatelky k nim přistupovaly jako k vlastním dětem, povídaly si s nimi, braly je na výlety, podporovaly je v jejich zálibách. Úplně nejhorší variantou ale bylo, když dívky, kterým bylo míň než patnáct let, krátce po návratu do Namibie proti jejich vůli provdali. Motivací pro rodiny byla takzvaná lobola neboli kompenzace za nevěstu v podobě dobytka, kterou po sňatku dostaly. Tyto dívky dopadly psychicky nejhůř, vůbec třeba nepoznávají svoje spolužáky z Československa.

 

Zůstali spolu chlapci a dívky po návratu do Namibie v kontaktu?

Velmi málo. A to bylo právě to, co jim chybělo nejvíc. Kamarádi a spolužáci, se kterými vyrůstali, bylo to jediné, co měli a co chápali jako pravou rodinu. Zažívali uvržení do neznámého cizího světa a neměli to ani s kým sdílet. Dá se říct, že po všech stránkách je ten návrat „semlel“. Dodnes to vnímají jako obrovské trauma, větší dokonce než válka samotná. Řada z nich se z toho nikdy nevzpamatovala. Někteří trpí psychickými poruchami, u někoho se rozvinula schizofrenie, jiní jsou závislí na alkoholu nebo drogách. A najdeme tam i jedince, kteří tíhu osudu neunesli a opustili tento svět navždy.

 

 

Dostali namibijští Češi někdy později příležitost znovu se k nám vrátit?

Zhruba čtvrtině z nich se po roce 1998 podařilo nastoupit k nám na vysokou školu díky pomoci českého velvyslance v Jihoafrické republice Pavla Vošalíka. Asi polovina z nich skutečně dostudovala, a v Namibii tak dnes mají lepší pracovní uplatnění. Většina ale tuto možnost nedostala, ať už z finančních důvodů, nebo se o tom třeba ani nedozvěděli. Pravda ale je, že ti, kteří se k nám vrátili, byli brzy po příjezdu zklamaní a rozčarovaní. Česko se mezitím zásadně proměnilo. A bohužel se taky setkávali s rasismem a nekompromisními cizineckými úřady.

 

Zůstal tady někdo po vysokoškolských studiích?

Povolení k pobytu bylo platné jen po dobu studia. Pár jich tady ale zůstalo, protože si tu našli práci nebo životního partnera. V tuto chvíli jich zde žije pět. Dva z nich, muž a žena, tu zůstali právě po vysokoškolských studiích, zbývající tři přijeli v roce 2019. Ti se sem vrátili po více než třiceti letech a znovu objevují naši zemi, český jazyk a snaží se přizpůsobit našemu způsobu života. Zvykají si ale rychle a zpátky do Namibie se nechystají. A pokud vše dobře dopadne, ještě letos se k nám vrátí také Penny, díky které jsem se o skupině namibijských Čechů dozvěděla já. Penny pracuje jako zdravotní sestra ve Windhoeku a už řadu let se k nám chce vrátit. Když se její příběh zveřejnil v českých médiích, zvedla se obrovská vlna solidarity a díky tomu se jí její sen zřejmě opravdu splní. Od ledna by měla nastoupit v Praze jako sestra na soukromé psychiatrické klinice.

 

A co ti ostatní? Chtěli by se sem vrátit?

Troufám si říct, že o návrat by stáli všichni. I když někteří by sem rádi přijeli jen na návštěvu, podívat se na místa, kde vyrůstali, setkat se s lidmi, které znají z dětství. Řada z nich by tu ale chtěla žít natrvalo a najít si tu práci. Obzvlášť to platí pro ty, kteří v Namibii materiálně a psychicky strádají. Oni sice většinou pracují, ale práce v Namibii je často špatně placená. Výdělek je tak malý, že nepokryje ani základní životní potřeby a v žádném případě nemají šanci si něco našetřit.

 

Žije někdo z nich spokojeně i v Namibii?

Našli bychom i takové, ale je jich opravdu poskrovnu. Většinou jsou to ti, kteří měli možnost vystudovat, a pak si našli práci v oboru. Jeden z nich je třeba Lucky, který po vstupu do místní církve přijal jméno Favour. Vystudoval vysokou školu v Českých Budějovicích, obor sociální rehabilitace. Teď v tomto oboru pracuje, konkrétně ve vězeňské službě, a práce ho baví. Našel si namibijskou ženu, s níž má tři děti a díky níž se stal hluboce věřícím, což mu hodně pomohlo překonat životní úskalí.

Těch smutných příběhů je ale bohužel mnohem víc. Mě osobně se hodně dotýká příběh Bora, což je velký bojovník za práva utlačovaných, mimo jiné bojuje i za práva namibijských Čechů. Vytvořil několik neziskových platforem, které se snaží zviditelnit jejich exilovou historii. Usiluje také o to, aby byli namibijští Češi jako potomci významných válečných veteránů finančně odškodněni a sociálně rehabilitováni. Kromě toho bojuje za legalizaci marihuany a kvůli svým aktivitám je teď bez soudu více než rok vězněn. Boro je sirotek, který nemá žádnou podporu státu ani rodiny.

 

Co by podle vás namibijským Čechům nejvíc pomohlo?

Nedávno jsme založili Spolek na podporu namibijských Čechů. V prvé řadě chceme pomoci těm, kteří žijí v chudobě, nemají střechu nad hlavou a stálý příjem. Zaměřit se chceme ale i na ty, kteří mají vážné psychické a jiné zdravotní problémy a z finančních důvodů si nemohou dovolit lékařskou péči. A v neposlední řadě chceme pomoct těm, kteří usilují o návrat do ČR. S vládní zmocněnkyní pro lidská práva a ministerstvem zahraničí řešíme, zda by bylo možné pro tuto skupinu zjednodušit proces získávání víz či jim udělit trvalý pobyt. V tuto chvíli je to možné pouze na ambasádě v jihoafrické Pretorii, což je pro většinu z nich naprosto nedosažitelné. Kromě toho se ale snažíme plnit i výrazně menší přání – zajistit jim české knížky a učebnice českého jazyka, české filmy nebo online kurzy češtiny.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement