Školné není řešení, vyřadilo by chudé studenty

Na co jste za první rok ve funkci nejpyšnější?

Většina změn, které jsme nastartovali, se projeví až za pár let. Ale mám-li být konkrétní, začínáme veřejnou soutěž o nový studijní informační systém. Ten má naše univerzita zastaralý a my ho teď budeme po modulech inovovat. Hrdá jsem i na to, že jsme vloni během pár měsíců dali dohromady skupinu univerzit z členských zemí Evropské unie a pomáháme univerzitám z Ukrajiny, Moldavska a Gruzie.

 

Do rektorské kanceláře jste usedla v únoru 2022, jen pár dnů nato Rusko napadlo Ukrajinu. Útok jste okamžitě odsoudili, jak dál jste se angažovali?

Profesní uplatnění u nás našlo pětadvacet ukrajinských akademiček a akademiků, na univerzitě začalo studovat přes dvě stě ukrajinských studentek a studentů. Takzvaný status „Free movera“, který umožňuje u nás studovat mimo rámec existujících výměnných a stipendijních programů, pak získalo víc než tři sta ukrajinských studentek a studentů. Všem jsme umožnili ubytování na našich kolejích včetně stravování v menzách. Prostřednictvím Ústavu jazykové a odborné přípravy jsme nabízeli jazykové kurzy češtiny nejen pro naše studenty, ale i pro ukrajinské děti, které k nám s rodinami utekly před válkou. Naši studenti organizovali sbírky, zapojují se aktivně do pomoci uprchlíkům.

 

Dalším velikým problémem loňského roku byla ekonomika. Inflace, raketově rostoucí ceny energií. Na podzim se spekulovalo, zda kvůli tomu některé fakulty nepřistoupí znovu k online výuce jako za covidu. Došlo k tomu?

Nedošlo, ale fungování všech univerzit je touto krizí hodně postiženo. Prostředky, které jsme dostali navíc od ministerstva školství, zdaleka nepokryly ani inflaci a nereflektovaly nárůsty cen energií. Můj největší díl práce je teď v udržení univerzity v co nejzdravějším módu, aby tohle období přežila se zdravou kůží. Aby nám neodešlo příliš mnoho akademiků.

 

Odcházejí za lepším?

Kolegové z fakult humanitně a společensky zaměřených směřují například do regionálního školství, které je na tom finančně lépe. Ale krize nám odborníky odlévá z celého spektra oborů, informatici jsou další velký příklad. Chceme, aby matematicko-fyzikální fakulta byla v řadě oblastí včetně informatiky číslo jedna, ale je těžké si odborníky udržet.

 

Není řešením zavedení alespoň částečného školného?

Rozhodně není. A obzvlášť doba krize nemůže být tím momentem, kdy se uchýlíme k tomuto na pohled jednoduchému řešení. I kdyby poplatky byly nějakým způsobem předfinancované půjčkami, přesto by se systém nepodařilo nastavit tak, aby nezabránil přístupu na vysoké školy sociálně ohroženým studentům. A těch aktuálně přibývá. I proto bych ráda upozornila, že v případě tíživé sociální situace uchazeče či uchazečky o studium na naší univerzitě je možné podat si jednu přihlášku ke studiu zdarma.

 

Jaká je tedy cesta z finanční krize?

Měli bychom se vrátit na osmnáctiprocentní podíl pro veřejné vysoké školy, který jsme před lety dostávali od ministerstva školství z celkového rozpočtu na školství. Teď jsme na jedenácti procentech. Ale zároveň to není tak, že voláme jen o peníze od státu, díl odpovědnosti je i na nás. Musíme být aktivními žadateli o evropské granty, o mezinárodní prostředky obecně. Jsme aktivní v licencování a patentování technologií. Univerzita Karlova společně s Ústavem organické chemie a biochemie je lídrem v této oblasti. Dalším cílem je mít víc cizojazyčných studentů v anglicky vyučovaných programech, ti u nás studují za poplatky.

 

ŽENY SE MAJÍ PODPOROVAT

Připomeňme, že Univerzita Karlova byla založena v roce 1348 a vy jste historicky první ženou v jejím čele. Proč to trvalo tak dlouho? Dřív ženy nekandidovaly?

Nekandidovaly. Ta odpověď je v naší společnosti, která stále ještě není vždy a naplno nakloněná tomu, aby akceptovala ženy ve vedoucích pozicích. Aby se ženy ve vysokých funkcích a v politice staly standardem. Snad se mi jako rektorce podaří přispět k tomu, aby se tento předsudek omezil a naše společnost se krok za krokem měnila k větší vyváženosti.

 

Je pro ženy těžší prosadit se v akademickém světě?

Je to obor od oboru. Máme na univerzitě pracoviště, kde je postavení žen a mužů velmi rovnoprávné, ale máme i pracoviště, orgány a komise, kde tomu tak není. Nově máme radu pro rovné příležitosti, kde jsou zástupci všech fakult, máme vytyčené cíle na tři roky. Vtipné je, jak nám někteří muži říkají: „Ale vždyť studentek máme nadpoloviční většinu, máme více absolventek, ony do toho dorostou, aby se staly akademičkami.“ Ale pokud ty podmínky nebudou rovné, tak jich do vyšších pozic nedoroste tolik, kolik by mohlo.

 

Vy jste lékařka. Existují veřejné příběhy studentek, které popisují, jak byly svými pedagogy během studia zrazovány od kariéry například v chirurgii nebo v ortopedii, protože jsou to údajně mužské obory. Děje se to stále?

Někde tohle smýšlení přetrvává, v chirurgických oborech se ta změna děje asi nejpomaleji, ale i tak tam vidím posun k lepšímu. Ale aby se tyto předsudky začaly měnit, je i na ženách. Na ženách, které jsou nyní primářkami, docentkami, profesorkami, protože to nejsmutnější pro mě je, když se dozvím, že své studentky nepodporují. Učila jsem před lety v rámci předatestační přípravy a kolegyně lékařky mi vyprávěly, že jim jejich primářka opakuje, jak ona si musela všechno vydřít, tak ony musí taky. Miluju citát Madeleine Albright, že v pekle je speciální místo pro ženy, které nepomáhají jiným ženám.

 

Vámi zmínění kolegové mají pravdu, že studentky na vysokých školách převažují, máme více absolventek než absolventů. Čím to je, že v praxi najednou zmizí?

Je to o sebevědomí a o rovných podmínkách, které například studující či pracující rodiče stále v některých případech nemají. Přitom kolikrát jsou to praktické drobnosti, které můžeme postupně měnit. Například to, aby v každé budově fakulty byly prostory, kde mohou studující maminky kojit, aby existovalo zázemí pro rodiče s malými dětmi. To jsou věci, které jdou někdy udělat i nízkonákladově a pro studentky a akademičky je to signál, že jsou jejich potřeby vnímané.

 

Pokud mají malé děti, kvitují často i částečné úvazky, které v Česku všeobecně stále nefungují, jak by měly. Jak je to s nimi u vás na univerzitě?

Je to ohromná škoda, že tady schází, a považuji to za plýtvání pracovního a intelektuálního potenciálu žen, nebo přesněji pracujících rodičů malých dětí. Ještě když jsem vedla Ústav histologie a embryologie, ráda jsem kolegyním na rodičovské umožňovala práci podle jejich možností, některé pracovaly klidně jen jeden půlden v týdnu. Ve finále řada z nich s nadšením pracovala víc, než měla, bylo pro ně důležité mít možnost se realizovat. I z pozdější praxe mám ověřeno, že to funguje, a věřím, že částečných úvazků za mého rektorování výrazně přibude.

 

Jedním z témat posledních let je sexuální obtěžování na vysokých školách, obvinění padla i na některých vašich fakultách. Je tohle důvod, proč jste zavedli pozici univerzitní ombudsmanky?

Je to jeden z hlavních důvodů. V lednu do této funkce nastoupila doktorka Kateřina Šámalová a těch podání se najednou neobjevují jednotky, ale větší množství. Akademická obec má vytvářet atmosféru, ve které, pokud se děje něco nesprávného, je pro kohokoli bezpečné podat podnět k prošetření. A my každý podnět opravdu poctivě prověříme. Jen mě mrzí, když se medializuje něco, co ještě není došetřeno. Škody, které se mohou napáchat, jsou mnohdy nenapravitelné. Je třeba podporovat oběti, ale také ctít presumpci neviny.

 

MĚKKÉ DOVEDNOSTI MUSÍME ROZVÍJET JAKO TY TVRDÉ

Univerzitu Karlovu tvoří sedmnáct fakult, je mezi nimi rivalita?

Do nějaké míry ano, a ač to nerada říkám, jsou tam i předsudky. S tím chci bojovat, ukázat, že společně jsme silnější a pokora a vzájemný respekt jsou důležité. Sdílení osvědčené praxe, kapacit, to je pro všechny obohacení. Nepůjde to vždy stoprocentně, vždycky na fakultách budou jakési ostrůvky výjimečnosti, které si budou hájit. To je v pořádku. Ale přidejme k nim i to sdílení, které nám pomůže s předsudky bojovat.

 

Pamatuji si, že například genderová studia to od jiných akademiků veřejně schytávala, že jsou zbytečný, uměle vytvořený obor. Nepřispívá to pak k devalvaci těch oborů?

Někteří odborníci považují své obory za ty nejpodstatnější a třeba nedohlédnou významu jiných oborů. Nedávno mi vyprávěla kolegyně z antropologie, která se věnuje veganství a spolupracuje s 3. lékařskou fakultou, že i ona zažila předsudky ze strany lékařů. A v praxi se pak ukázalo, jaký význam pro lékaře antropologie má, že z ní mají užitek. To je to, o čem mluvím, musíme spolupracovat. Ale pozor, předsudky nejsou jenom směrem od přírodovědně-lékařských k humanitně-společenským, ony jsou i naopak.

 

 

Má tohle nějaké řešení?

To je právě další role univerzity, aby se ti lidé potkali, mohli si spolu o vědě popovídat, poznat, že tam ta hodnota je. Tohle je nekonečná mise. V Kampusu Hybernská se konají mezioborové semináře, více pro interní komunikaci začneme využívat různé digitální nástroje a aplikace.

 

Jaká budoucnost čeká vysoké školství, aby obstálo v rychle se měnícím světě a bylo atraktivní i pro generaci dnešních dětí?

Těch revolučních věcí, které by měly přijít, je několik, ale já vyjmenuji tři nejzásadnější. Umělá inteligence, to je věc, se kterou se musíme co nejrychleji naučit pracovat. Podobně jako korektor pravopisu by měla být do budoucna naším pomocníkem. Inspiraci, jak s ní naložit, můžeme získat u partnerských evropských univerzit. Důležité je se jí nebát, nebrat ji jako zlo. Druhá věc je flexibilita. Připravujeme úplně nový způsob vzdělávání v takzvaných mikro-titulech neboli microcredentials. Výuková jednotka bude menší než studijní program, ale bude flexibilnější v tom, jak se bude moci měnit, nemusí ji vždy garantovat docent, profesor, ale někdy i odborník z praxe. Tyto mikro-certifikáty ministerstvo školství chytře už před lety zařadilo do Národního plánu obnovy, společný projekt pro všechny české vysoké školy koordinuje Univerzita Karlova a jsem přesvědčená, že do roka a půl budeme moci tyto mikro-certifikáty nabízet.

 

A tou třetí zásadní věcí je?

Ta není revoluční, je tu s námi posledních deset patnáct let, jenom se české vysoké školství k tomu stále neposunulo. Jde o výuku v transverzálních dovednostech, kam spadá například kritické myšlení. To by mělo být automatickou součástí všech našich studijních programů, ne vždycky tomu ale tak je. Studenti by měli daleko víc pracovat týmově, je potřeba rozvíjet měkké dovednosti stejně jako ty tvrdé. To by nemělo začínat až na vysoké škole, ale mělo by být součástí základního a středního školství. V tomhle ohledu je reforma českého školství opravdu potřeba.