Traviči se často rekrutují z myslivců či majitelů rybníků

Na první pohled to k sobě moc nesedí: Česká společnost ornitologická zaměstnává na plný úvazek psovodku. Důvod k tomu však bohužel má. Každý rok umírají na otravu v české přírodě desítky divokých a často kriticky ohrožených zvířat. Klára Hlubocká je jedinou psovodkou v republice, která otrávené návnady vyhledává.

Při svém posledním výjezdu jste našla dva luňáky červené, jestřábovité dravce, které člověk v Česku už jednou vyhubil a kteří se k nám vracejí po 160leté přestávce. Co se jim stalo?

Byly to dva případy během jednoho dne. Oba luňáci na sobě měli vysílačky, takže ornitologové viděli, že se najednou přestali pohybovat. A protože to bylo v otevřené krajině, kde by se tento kriticky ohrožený pták za normálních okolností nezdržoval, jeli jsme to zkontrolovat. Bohužel jsme zjistili, že jsou oba mrtví a s největší pravděpodobností otrávení. Jeden na jihu Moravy, druhý na Litoměřicku.

 

Kolikátý nález to letos byl?

Dosud jsme takto našli 54 zvířat, z toho bylo otrávených pět orlů mořských, pět luňáků červených, osmnáct kání lesních a dvanáct krkavců velkých. Šestnáct případů jsme už předali policii. Bohužel je to standardní začátek roku. Také už neplatí, že to byl poslední výjezd, dnes přibylo do této statistiky dalších sedm dravců. Akorát jsem se vrátila z Vysočiny, kde jsem na dvou místech našla sedm káňat a jednu otrávenou lišku. Věc jsme rovněž předali kriminalistům (rozhovor byl pořízen před týdnem, během té doby přibyly další případy dvou luňáků, dvou káňat, dvou vyder a dvou lišek v různých okresech – pozn. red.).

 

Víte, kdo tam ty návnady dává?

Jsou určité skupiny lidí, ze kterých se rekrutují traviči. Za prvé jsou to myslivci, ti považují dravce často za škodnou a snaží se jich takto zbavit. Položit otrávenou návnadu je pro ně vlastně jednoduchá metoda, jak zabít zvířata. Obzvlášť teď po zimě, kdy jsou vyhladovělá a ráda si ke svému jídelníčku polepší nějakou tou mršinou. Další skupinou jsou rybáři nebo majitelé rybníků, kteří líčí otrávenou návnadu na vydru, a tím otráví další živočichy. Pak jsou to také chovatelé drobného zvířectva, kteří mají slepice nebo králíky, a chodí jim na ně liška nebo jestřáb – tak hodí za barák kus otráveného masa. Také to mohou být preparátoři, kteří si takto obstarávají nepoškozený exemplář divokého zvířete, které pak mohou vycpat a prodat. To je sice méně častá skupina, ale také jsme už takové případy měli. Anebo to jsou úplní šílenci, kteří cílí na psy a kočky. Ti často operují v okolí měst a divoká zvířata se stávají druhotnou obětí. Motivací vždy je zbavit se nějakého zvířete.

 

Tresty pro pachatele? Málokdy

Jak často bývají potrestáni?

K trestu dojde u velmi mizivého procenta případů. Protože, i když má policie konkrétní podezření, je velmi těžké to dokázat. Takže před soud šly zatím – co vím – dva případy, jedno stíhání zastavil státní zástupce a jeden případ na soud čeká. Pro dokreslení, průměrně policii předáváme kolem dvaceti až pětadvaceti případů za rok. To jsou čísla od roku 2017, kdy v tomto projektu působím.

 

 

Vzpomenete si na případ, který vás šokoval nejvíce?

Ten nejhorší zákrok se stal letos, kdy jsme na jednom místě našli dvacet mrtvých zvířat. Bylo to u Sedlic na Příbramsku, kde leželo patnáct zvířat a kosterní pozůstatky dalších čtyř. První nalezený orel mořský z místa zmizel před příjezdem policie. To jsem za svou praxi nikdy neviděla.

 

 

V takovém případě je ale asi pachatel nasnadě… zdá se, že si někdo chrání „své“ území…

To ano. Jsou indicie, jsou předpoklady. Mohou třeba i ukazovat na konkrétního člověka, ale jsou i případy, kdy to dělal někdo jiný, aby dotyčnému ublížil. Případ jsme předali policii a vyšetřování je už na nich.

 

Pokud ale nacházíte už jen těla a pachatel obvykle není potrestán, má vaše práce vůbec smysl?

Má a to hned z několika důvodů. My sice přijíždíme obvykle až po nálezu těla, ale pak okolí prohledáme, abychom našli další případné návnady nebo uhynulé živočichy. Karbofuran je tak silný jed, že zabije až čtyři zvířata v řadě za sebou. To znamená, že třeba z lišky se otráví luňák červený, z toho krkavec a tak to postupuje potravním řetězcem. Tím, že těla odvezeme, zabráníme tomu, aby se otrávila další zvířata. A už se mi také několikrát stalo, že se podařilo najít zvíře ještě živé. Proto vozím v autě vždy atropin jako protijed a pamatuji na případ, kdy jsem díky tomu mohla jestřába ošetřit ještě v terénu a on otravu přežil. V jiném případě jsem takto po telefonu navedla pracovníka CHKO a díky rychlému převozu do záchranné stanice otravu přežil luňák červený, který je dnes vybaven vysílačkou a daří se mu dobře. I jen samotný monitoring těchto případů má smysl. Pořádáme například semináře, na kterých vysvětlujeme, proč se to děje, a apelujeme na veřejnost, aby to nedělala. Další aspekt je, že běžní lidé často netuší, že mohou na procházce narazit na jedovatou návnadu a může se jim stát, že se jim otráví pes nebo na to, nedejbože, sáhne dítě.

 

Práce snů

Vaši psi jsou schopni najít mrtvá zvířata i návnady?

Ano. Pes mě upozorní na cokoliv mrtvého, tělo nebo i jen část a já pak rozhodnu, jestli je to podezřelé, nebo ne. Pokud ano, pokračujeme ve hledání dalších těl nebo návnad. To může být maso, na kterém může být někdy vidět fialový prášek. Jindy ale třeba traviči najdou sraženého zajíce u silnice, napíchají ho jedem a hodí do lesa, takže se někdy těžko pozná, co je návnada. Nicméně v momentě, kdy jsou okolo mrtvá zvířata nebo je u té návnady mrtvý hmyz, je to jasné.

 

Byla jste záchranářským psovodem, hledala jste ztracené lidi… Proč jste přešla od hledání lidí k hledání zvířecích těl?

Lidi jsem hledala jako dobrovolný psovod a tohle mám možnost dělat jako profík, v rámci svého zaměstnání. To znamená, že téměř celá má pracovní doba je věnována výcviku psa a práci s ním. Zkrátka práce snů. Skoro každý den jezdíme do terénu na výjezdy, v sezoně i na dvě místa za den. Jinak je optimální, aby pes pracoval jeden až tři dny a dva dny se věnoval tréninku. A pak měl aspoň dva dny na odpočinek. Ale je to podle potřeby, jsou týdny, kdy netrénujeme a neodpočíváme vůbec, a to se třeba vyváží během letních měsíců, kdy práce v terénu není tolik.

 

Pracujete s relativně netradičním plemenem…Je chesapeake bay retrívr pro tuto práci v něčem lepší než jiná plemena?

To je hodně o osobním vkusu. Je spousta šikovných plemen, která jsem měla možnost vyzkoušet nebo třeba i viděla zprostředkovaně na akcích. Ale chesapeake bay retrívr mi učaroval. Na tento typ práce to jsou ideální psi. I když i u nich jsou už některé linie šlechtěné na krásu a jsou těžší než dříve. Tudíž jsou pro práci v terénu méně vhodní.

 

Pes potřebuje dozrát

Zatím pracujete v týmu s Vikym. Kdy pustíte prvně na ostrou výpravu mladší Irbis?

Ta si ještě musí počkat. Je jí teprve deset měsíců. Můj první pes, se kterým jsem hledala návnady, se jmenoval Sam. Byl to zkušený pes, který měl za sebou už záchranářský výcvik a stačily mu jen tři měsíce nového výcviku. Dnes skoro čtyřletý Viky šel prvně samostatně ve svých dvou letech a hádám, že s Irbis to bude podobné. Pes potřebuje dozrát. Atestovaným záchranářem se stává obvykle až ve třech letech.

 

Jak takový výcvik probíhá?

V podstatě jako každý jiný. Vycházím ze zkušeností záchranářského psovoda, kdy jsem se svými psy hledala lidi ztracené v terénu – takže stejná problematika, ale jiný cíl. Krůček po krůčku je nejdříve seznamuji s tím, co mají hledat, a učím je, jak nález označit. A průběžně je trénuju, že se ze země nic nesbírá. Že si nesmí ničeho líznout, nesmí mi nalezené věci nosit, to je životně důležitá dovednost. Když něco najdou, vrátí se ke mně, zaštěkají na mě a pak mě k nálezu dovedou. Nechci, aby u nálezu zůstávali příliš dlouho, protože karbofuran je tak nebezpečný, že se můžou přiotrávit už jen pouhým vdechováním jedovatých výparů.

 

Mluvila jste o seminářích, radíte lidem i s výcvikem psů? Aby se vyhýbali jídlu na zemi?

Vyloženě to neškolíme, ale od doby, kdy mám tuto práci, jsem tuto dovednost začala vnímat jako součást základního výcviku. Považuji to za stejně důležité jako naučit psa, aby přiběhl na zavolání. Pakliže jej tedy nechci odsoudit k tomu, že bude celoživotně chodit na vodítku.

 

Jak se dá pes naučit, aby si nevšímal masa na zemi?

Pomalu a postupně. Musíte mu ukázat, že když potravu na zemi nechá být, bude za to odměněn ještě větší pochoutkou. Někteří lidé to učí s pomocí trestů, ale ty fungují jen tehdy, kdy je majitel na dohled. Když najde něco na zemi a je sám, nebude váhat a sní to.

 

Při seminářích se zřejmě už setkáváte s lidmi, kteří dravce vidí takzvaně nově. Nebo narážíte i na starou školu, která by mohla být za jedovaté návnady zodpovědná?

Je to tak i tak. Myslivecká jednota se dnes už snaží vést své lidi k tomu, že se dravci netráví. Někdy jim ale na obličejích vidím, že jejich smýšlení je někde jinde. Jsou to často staří pardálové, které děda učil, že co má zahnutý zobák, musí z oblohy dolů. A je to i záležitost místní. Někde jsou tyto tradice zakořeněnější. Ale mám pocit, že nastupující generace projevuje spíš chuť takové věci měnit a smýšlí jinak.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama