Do zvláštní školy tě nedám! Když pěstouni bojují za lepší životy dětí

Před pěti lety přišli k vám do rodiny dva sourozenci, později k nim přibyl ještě třetí. Tehdy jste ještě byla přechodná pěstounka. To znamená, že jste se o děti odebrané z biologické rodiny měla starat maximálně rok. Během této doby měly sociální pracovnice buď děti vrátit zpět do rodiny, nebo najít dlouhodobé pěstouny, kteří se o ně postarají do jejich plnoletosti. Jak to, že u vás děti zůstaly?

Sociální pracovnice mi je přivezly s tím, že je jejich maminka psychicky nemocná, ale že děti mají širší rodinu a že si někdo z nich bude dost pravděpodobně chtít děti do péče vzít. Po roce se ale ukázalo, že se rodina postarat nedokáže. Zároveň se nepodařilo sehnat dlouhodobé pěstouny. Soud nesouhlasil s prodloužením doby pobytu u nás a děti měly jít do dětského domova.

Jak jste zareagovali, když jste se to dozvěděli?

Rozhodli jsme se, že si je necháme. Sociální pracovnice mi tehdy strašně děkovala. Zároveň je to ale právě jeden z důvodů, proč máme v Česku v současné době nedostatek přechodných pěstounů. Protože když se o dítě staráte rok, nedokážete pak přenést přes srdce, pokud by se mělo dostat do dětského domova či kojeneckého ústavu, a tak se radši stanete pěstounem dlouhodobým. Přechodní pěstouni jsou přitom velmi třeba, protože jsou připravení vzít si dítě hned a postarat se o něj, dokud se situace v rodině nevyřeší nebo dokud se nenajdou dlouhodobí pěstouni.

Nejstarší ze sourozenců, říkejme mu Honzík (jména dětí jsou kvůli ochraně soukromí změněna, pozn. red.), měl krátce před šestými narozeninami, když s vámi začal žít. Musela jste řešit jeho nástup do školy, respektive odklad. Jak to probíhalo?

Tehdy mi speciální pedagožka řekla, že je naprosto nepolíbený čímkoli. Nikdy nedržel v ruce pastelky, neznal barvy, neuměl počítat ani do pěti. Byl dítě, které celý svůj život sedělo jen před televizí nebo hrálo videohry. Dokonce jsme měli podezření, že je hluchý, protože vůbec nereagoval na to, co jsme mu říkali. Po vyšetření se ale ukázalo, že slyší, jen nevnímá, protože s ním pořádně nikdo nikdy nemluvil. Na videohrách a televizi byl závislý. Dodnes, když na něj mluvíte a zároveň běží televize, tak se na to, co mu říkáte, nedokáže soustředit.

Jak jste to řešila?

Zajela jsem s ním do pedagogicko-psychologické poradny ve městě, kde žil s matkou. Bylo jasné, že dostane odklad, a tak jsem se chtěla poradit, co s ním mám během toho roku dělat, aby se na školu připravil. A tam mi rovnou řekli, protože jeho rodinu zřejmě znali, že nemá smysl dělat vůbec nic. Prý se tím nemám vůbec zabývat a dát ho do zvláštní školy (dříve se používalo pojmenování zvláštní škola, později se přejmenovaly na speciální a praktické, pozn. red.).

Dohánění učiva

Co jste udělala?

Vykoupila jsem všechny vzdělávací materiály, které tam měli, a odešla odtamtud. Požádala jsem pak o odklad a v září začal Honzík chodit do mateřské školy. Tam si mě po měsíci zavolali a zopakovali mi, že vůbec nic neumí – a opět, jestli ho nechci dát do zvláštní, že si ušetřím nervy. Do školky pak spíš nechodil, než chodil. Byli jsme spolu doma společně s jeho mladší sestrou Evičkou, a já viděla, jak všechno rychle dohání. Už z předchozích zkušeností s pěstounskými dětmi a z různých školení, kterými jsem jako pěstounka procházela, jsem věděla, že správnou péčí a dobrým přístupem se dá leccos napravit. Předtím jsme měli holčičky, které neuměly chytit balon, nedokázaly dojít pěšky na náměstí tady ve městě, protože ony nikdy nikam nechodily, nikde neběhaly. Vypadaly jako tělesně postižené, ale nebyly. U Honzíka jsem věděla, že není mentálně zaostalý, jen se mu prostě nikdo nevěnoval a nic ho nenaučil.

Pak přišel nástup do školy.