Kdybych si připustil, že se nevrátím, vůbec bych neodjel

Říká, že žádná reportáž „nestojí ani za zlomenou nohu“, ale jeho vlastní novinářská dráha takovému „pravidlu“ vlastně protiřečí: Jakub Szántó je válečný reportér České televize a bývalý stálý zpravodaj na Blízkém východě. Jaká vlastně je válečná novinařina? Co musí člověk znát především? Jak se reportování z ozbrojených konfliktů vyvíjí a čím je jiná současná válka na Ukrajině?

Za jednoho z nejvýznamnějších válečných zpravodajů 20. století je považovaná žena, americká novinářka a spisovatelka Martha Gellhornová, která jako jediná žena pokrývala například spojenecké vylodění v Normandii. V čem je válka pro ženy-reportérky jiná než pro muže?

Abych byl upřímný, neumím na to odpovědět. Velmi dobře znám několik kolegyň, které se válečné novinařině věnují, a přiznám se, že můj idol byla odnepaměti Petra Procházková, která nyní působí v Deníku N. Petra mi v začátcích mé vlastní dráhy pomáhala a jsem nesmírně pyšný, že napsala předmluvu k mé druhé knížce. Když se na rozdíl mezi muži a ženami ve válce někdo zeptá jí, Petra vždycky odpovídá, že žádný rozdíl nevidí. Já v ženské kůži být neumím a nejsem schopný to rozlousknout. Nicméně obecně bych asi řekl, že například znásilněná žena v Iráku se se ženou-novinářkou bude bavit snáz než s mužem. Na druhou stranu si myslím, že muž má naopak výhodu v tom, že většina mužů ve válečných oblastech ženě ze Západu nedůvěřuje a nerespektuje ji. V tomto případě jim může být chlap více po chuti. Martha Gellhornová to měla těžké v tom, že byla průkopnicí. V té době si ženu v této pozici uměl představit jen málokdo. Ale tohle se vyvíjí, záleží na konkrétním konfliktu i na jednotlivém člověku. Proto je to v každém čase unikátní.

 

Takže kdybyste měl dceru, která by chtěla jít ve vašich šlépějích, schvaloval byste to?

Mám obavu, že vzhledem k tomu, jak moc jsem se ptal rodičů na jejich svolení já, je to v jádru úplně jedno. Nechtěl bych být v pozici, kdy bych svému dítěti řekl, že tohle či ono dělat nebude. Ale abych odpověděl... Nebyl bych příliš šťastný ani v případě, pokud by se tuto práci rozhodli dělat moji dva synové, natožpak kdybychom měli dceru. Doufám, že když se naši kluci rozhodnou stát novináři, vyberou si jinou oblast žurnalistiky. Když ne, budu se jim snažit alespoň poradit a pomoct.

 

Co byste jim poradil?

Určitě to, co mi řekl Martin Ondráček, můj někdejší šéf v televizi Nova. Neměl sice zkušenosti s válečnou novinařinou, ale tehdy řekl, že žádná reportáž nestojí ani za zlomenou nohu. A to je podle mě nesmírně důležité. Risk, zvlášť u mladých, začínajících novinářů, kteří ať už sobě, nebo komukoli jinému chtějí cokoli dokázat, za žádné problémy nestojí. Druhá rada by byla obecně reportérská, a to: když dostaneš nápad, chceš se na něco zeptat, někam dojít a něco zjistit, udělej to okamžitě. Co člověk neudělá hned, k tomu se už později nedostane, promarní příležitost a bude ho to mrzet. U televizní novinařiny, kterou dělám já, obecně platí, že co člověk nemá natočené, to nemůže použít. Naopak, když to natočené má a rozhodne se to nepoužít, je to jeho volba. Ale je důležité mít právě tu volbu. Kolikrát už jsem toho měl plné zuby a nechtěl jsem se s nikým bavit. Důležité ale bylo zvednout se, natočit to a mít následně možnost se rozhodnout.

 

 

Říkáte, že žádná reportáž nestojí ani za zlomenou nohu. Nepřipadá vám ale, že vy sám, respektive vaše novinářská dráha tomuhle „pravidlu“ přímo protiřečí? Roky jste byl stálým zpravodajem na Blízkém východě, což není úplně nejklidnější region světa, navíc jste prošel mnoha válečnými konflikty. Kde je tedy pro vás hranice oné „zlomené nohy“?

Jde o to, aby se reportér na místě necítil pod tlakem zbytečně riskovat, jak se to z komerčně-konkurenčních důvodů často děje lidem na volné noze. Mateřská redakce – a Česká televize v tomhle funguje bezvadně – má svým lidem v terénu poskytovat všemožnou technickou, finanční a morální podporu. Kam jet, s kým mluvit a kde natáčet je pak pouze na jejich osobním a profesionálním uvážení. Ostatně, míru rizika člověk posoudí pouze v jeho bezprostřední blízkosti. Na dálku těžko odhadnu, jestli jít ještě o ulici dál, jak se jmenuje kapitola mé první knihy, kde se tématu obšírně věnuju. Každá situace je jiná, každá si vyžaduje jiné rozhodnutí. A těch člověk podél fronty dělá denně stovky. Proto se musí udržovat v dobré fyzické a mentální kondici, protože tlak okolností je veliký.

 

Jaká kritéria by měl válečný novinář splňovat?

Podle mě je obecně novinařina náročná disciplína. Válečný zpravodaj asi musí umět velmi dobře komunikovat s lidmi, kteří se chovají nepřátelsky a nechtějí se bavit. Plus potřebuje velkou fyzickou zdatnost. Často je velká zima nebo naopak hrozné vedro, máte minimum jídla a vody, málo a špatně spíte, taháte s sebou těžkou techniku, špatná je i hygiena… Zkrátka žádné pohodlí. Všechno ostatní je asi stejné. Válečný zpravodaj se, stejně jako každý jiný novinář, musí ptát. Chtít znát odpovědi. Musí se chtít prosadit a zároveň mít pokoru.

 

Riziko povolání

Během své novinářské kariéry jste už prošel mnoha konflikty. Napadlo vás někdy, že byste se z některé války nemusel vrátit?

Ne. Nemůžete někam odjet s tím, že se nevrátíte. Můžete jet s tím, že se něco stane, že se zraníte nebo bude nějaká nehoda, ale ne že se nevrátíte. Na takové místo bych zkrátka nejel.

 

Jaká zranění vás na cestách potkala?

Asi bych měl vyprávět, jak jsem se vyhýbal střelám a tankům, ale nic takového se nestalo. Zranění jsem si přivezl dvě a obě jsou v jádru směšná. Jedno bylo z Libye, kdy mi během občanské války jeden nadšený revolucionář vystřílel zásobník kalašnikova těsně za hlavou. Od té doby jedno ucho není úplně v pořádku.

 

A to druhé zranění?

To bylo v roce 2016 během vojenského převratu v Turecku. Přejel mě kamion, který převážel na letiště vojáky. Já měl přesně vypočítaný stand-up, jak to natočit, ale bohužel se něco pokazilo a on mě nabral. Odneslo to rameno, které se muselo chirurgicky opravit. Ale to je vše.

 

 

Chtěla jsem se tím přiblížit k současné situaci na Ukrajině, kde se pod palbou ocitají i novináři.

Bohužel mezinárodní pravidla, která nám, novinářům, garantují status pozorovatele, nejsou vynutitelná. Rusům je to naprosto ukradené a ukazují, že jejich přístup k reportérům je zhruba na úrovni Islámského státu. Kdy jsme viděli soud s ruským vojákem, který se zpronevěřil jakémukoli mezinárodnímu pravidlu a byl za to následně potrestán? To se nikdy nestalo.

 

Kde je ale pomyslná hranice při logistickém plánování, kam až dojdete a odkud budete reportovat? A existuje vůbec?

Ublížit vám může i někdo, kdo vás nevidí a vlastně na vás ani nemíří. Když se odpálí dělostřelecký granát a vy jste poblíž, tak smůla. Když ale tohle zohledníte, neexistuje vlastně místo, kde byste byli v bezpečí. To, co teď zažíváme na Ukrajině, není úplně běžné. Po velmi dlouhé době zažíváme boj konvenčních armád dvou států. Konflikty posledních let bývají většinou asymetrické, kdy na jedné straně je armáda, policie nebo četnictvo a na straně druhé jsou teroristická uskupení, která mají svoji organizační strukturu. V tom je Ukrajina unikátní a Evropa tuto situaci dlouho nezažila. Takže je to souhrn zkušeností, instinktu a štěstí. To, jak daleko se půjde a jak dlouho se na místě zůstane, si rozhoduje člověk, který na tom místě je.

 

Realita války

Bez čeho byste do války nebo jiného konfliktu nikdy neodjel?

Bez špuntů do uší a klapky na oči. Bez toho nejedu nikdy. Často spíte spolu s vícero muži v jednom prostoru, a co si budeme, oni často dost chrápou… Pro mě hraje spánek mnohem větší roli než třeba jídlo.

 

Během reportování musíte přejíždět na různá místa, často nemáte jistotu ubytování nebo jídla. Jak probíhá logistika v místech, kde se situace neustále mění a hrozí bezprostřední nebezpečí?

Za války většinou nefunguje nic, takže jistotu nemáte nikdy. Často ale potkáte někoho, kdo vám pomůže. Tentokrát na Ukrajině byla výhoda toho, že jsme na místo neletěli, ale jeli jsme autem z Česka a všechno, i trvanlivé jídlo, jsme měli při sobě. Takže to byl trochu takový tábor. Ale nebudu lhát, je to náročné. Během cest v takových podmínkách musíte pracovat a nemáte nikoho dalšího, kdo by právě logistické záležitosti, jako je trasa nebo ubytování, zařizoval.

 

Jaké jídlo jste si s sebou na Ukrajinu brali?

Tohle pro mě právě bylo nové, protože dosavadní zkušenosti jsem měl hlavně z Blízkého východu a tam platí, že kde jsou Arabové, tam se najíte. Na Ukrajině jsme přežívali s chlebem, klasickou Šumavou, sušenkami a s Coca-Colou.

 

Válka a média

Říkal jste, že jste vezli vše v jednom autě. Jak vypadá technika, kterou používá zahraniční novinář nebo válečný reportér?

Asi nic zázračného. Bere se malá kamera, se kterou můžete běhat. Zároveň se tedy logicky bere i malý stativ. Zbytek je zvuk, což je drátový a bezdrátový mikrofon, počítač, nabíječky a spousta baterek. Satelitní telefony se moc často nevozí, protože pokrytí datovými sítěmi je už někde jinde než před deseti lety – a v tom vidím i nějaký pomyslný pokrok a vývoj válečné novinařiny. Takže zázračné satelitní propojováky už jsou dnes téměř passé.

 

Doposud jsme se bavili hlavně o Ukrajině. Jaká je ale v současné době práce zpravodaje na opačné straně barikády, tedy v Rusku? Protože Česká televize, na rozdíl od Českého rozhlasu, svého zpravodaje nestáhla. Jaká opatření to s sebou nese?

Bohužel jste narazila na něco, co je pro novináře nesmírně těžké a frustrující. Česká televize má v Rusku reportéra Karla Rožánka a není den, kdy bychom tohle téma neřešili. Karel je zkušený reportér, má za sebou i válečné konflikty. Do Ruska rozhodně nejel s tím, že bude muset někde sedět a přemýšlet, co vůbec do reportáže nebo vstupu může říct. Všechny výstupy jsme probírali předem, abychom některým problémům nešli naproti, a Karla tak ochránili. Sám Karel tam chtěl zůstat, nechtěl se stáhnout, a dokud to půjde, tak se snažíme bojovat. To, kam by případný konflikt mohl mířit, vzhledem k Rusku a jeho vztahu k novinářům, nechci příliš komentovat, a jak říkám, jeho bezpečí je na prvním místě.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama