Kdybych si připustil, že se nevrátím, vůbec bych neodjel

Za jednoho z nejvýznamnějších válečných zpravodajů 20. století je považovaná žena, americká novinářka a spisovatelka Martha Gellhornová, která jako jediná žena pokrývala například spojenecké vylodění v Normandii. V čem je válka pro ženy-reportérky jiná než pro muže?

Abych byl upřímný, neumím na to odpovědět. Velmi dobře znám několik kolegyň, které se válečné novinařině věnují, a přiznám se, že můj idol byla odnepaměti Petra Procházková, která nyní působí v Deníku N. Petra mi v začátcích mé vlastní dráhy pomáhala a jsem nesmírně pyšný, že napsala předmluvu k mé druhé knížce. Když se na rozdíl mezi muži a ženami ve válce někdo zeptá jí, Petra vždycky odpovídá, že žádný rozdíl nevidí. Já v ženské kůži být neumím a nejsem schopný to rozlousknout. Nicméně obecně bych asi řekl, že například znásilněná žena v Iráku se se ženou-novinářkou bude bavit snáz než s mužem. Na druhou stranu si myslím, že muž má naopak výhodu v tom, že většina mužů ve válečných oblastech ženě ze Západu nedůvěřuje a nerespektuje ji. V tomto případě jim může být chlap více po chuti. Martha Gellhornová to měla těžké v tom, že byla průkopnicí. V té době si ženu v této pozici uměl představit jen málokdo. Ale tohle se vyvíjí, záleží na konkrétním konfliktu i na jednotlivém člověku. Proto je to v každém čase unikátní.

Takže kdybyste měl dceru, která by chtěla jít ve vašich šlépějích, schvaloval byste to?

Mám obavu, že vzhledem k tomu, jak moc jsem se ptal rodičů na jejich svolení já, je to v jádru úplně jedno. Nechtěl bych být v pozici, kdy bych svému dítěti řekl, že tohle či ono dělat nebude. Ale abych odpověděl… Nebyl bych příliš šťastný ani v případě, pokud by se tuto práci rozhodli dělat moji dva synové, natožpak kdybychom měli dceru. Doufám, že když se naši kluci rozhodnou stát novináři, vyberou si jinou oblast žurnalistiky. Když ne, budu se jim snažit alespoň poradit a pomoct.

Co byste jim poradil?

Určitě to, co mi řekl Martin Ondráček, můj někdejší šéf v televizi Nova. Neměl sice zkušenosti s válečnou novinařinou, ale tehdy řekl, že žádná reportáž nestojí ani za zlomenou nohu. A to je podle mě nesmírně důležité. Risk, zvlášť u mladých, začínajících novinářů, kteří ať už sobě, nebo komukoli jinému chtějí cokoli dokázat, za žádné problémy nestojí. Druhá rada by byla obecně reportérská, a to: když dostaneš nápad, chceš se na něco zeptat, někam dojít a něco zjistit, udělej to okamžitě. Co člověk neudělá hned, k tomu se už později nedostane, promarní příležitost a bude ho to mrzet. U televizní novinařiny, kterou dělám já, obecně platí, že co člověk nemá natočené, to nemůže použít. Naopak, když to natočené má a rozhodne se to nepoužít, je to jeho volba. Ale je důležité mít právě tu volbu. Kolikrát už jsem toho měl plné zuby a nechtěl jsem se s nikým bavit. Důležité ale bylo zvednout se, natočit to a mít následně možnost se rozhodnout.

Říkáte, že žádná reportáž nestojí ani za zlomenou nohu. Nepřipadá vám ale, že vy sám, respektive vaše novinářská dráha tomuhle „pravidlu“ přímo protiřečí? Roky jste byl stálým zpravodajem na Blízkém východě, což není úplně nejklidnější region světa, navíc jste prošel mnoha válečnými konflikty. Kde je tedy pro vás hranice oné „zlomené nohy“?

Jde o to, aby se reportér na místě necítil pod tlakem zbytečně riskovat, jak se to z komerčně-konkurenčních důvodů často děje lidem na volné noze. Mateřská redakce – a Česká televize v tomhle funguje bezvadně – má svým lidem v terénu poskytovat všemožnou technickou, finanční a morální podporu. Kam jet, s kým mluvit a kde natáčet je pak pouze na jejich osobním a profesionálním uvážení. Ostatně, míru rizika člověk posoudí pouze v jeho bezprostřední blízkosti. Na dálku těžko odhadnu, jestli jít ještě o ulici dál, jak se jmenuje kapitola mé první knihy, kde se tématu obšírně věnuju. Každá situace je jiná, každá si vyžaduje jiné rozhodnutí. A těch člověk podél fronty dělá denně stovky. Proto se musí udržovat v dobré fyzické a mentální kondici, protože tlak okolností je veliký.

Jaká kritéria by měl válečný novinář splňovat?

Podle mě je obecně novinařina náročná disciplína. Válečný zpravodaj asi musí umět velmi dobře komunikovat s lidmi, kteří se chovají nepřátelsky a nechtějí se bavit. Plus potřebuje velkou fyzickou zdatnost. Často je velká zima nebo naopak hrozné vedro, máte minimum jídla a vody, málo a špatně spíte, taháte s sebou těžkou techniku, špatná je i hygiena… Zkrátka žádné pohodlí. Všechno ostatní je asi stejné. Válečný zpravodaj se, stejně jako každý jiný novinář, musí ptát. Chtít znát odpovědi. Musí se chtít prosadit a zároveň mít pokoru.

Riziko povolání

Během své novinářské kariéry jste už prošel mnoha konflikty. Napadlo vás někdy, že byste se z některé války nemusel vrátit?