Co mi ještě ukážeš, paniko? Víc už neumíš?

Zpěvačka Iva Frühlingová letos vydala singl s názvem Tik Ťak a vlastně se jím přiznala, že měla po narození syna psychické potíže. Několik let se léčila z panické ataky. „Myslela jsem, že mám infarkt a zemřu,“ popisuje svůj první záchvat. Nyní o problému otevřeně mluví, aby pomohla ostatním.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Projevily se vaše obtíže až po porodu? Dříve jste problémy neměla?

Myslím, že člověk k tomu musí mít trošku predispozice. Já jsem ve čtrnácti letech odjela do Francie a kolem šestnácti mi začaly různé fobie. Měla jsem velké obavy v letadle, ve výtahu, v metru, v autě. Ohromný strach, že spadneme.

 

Přestala jste létat, nebo jste to dokázala překonat?

Snažila jsem se to ignorovat. Brečela jsem strachy, ale když jsem pak vyšla ven, problémy odezněly. Byla jsem mladá a nepřikládala jsem jim žádný význam. Říkala jsem si, že to nic není. Neměla jsem v té době kolem sebe nikoho, kdo by mi řekl, že to není v pořádku a měla bych to řešit. Prostě jsem se to snažila překonat.

 

A pak se to vrátilo až po narození syna?

Vlastně už možná trošku dřív. Když jsem byla těhotná, najednou jsem hrozně chtěla být jen sama, doma, schovaná, v klidu. Neměla jsem to, co asi většina lidí, že odejde z práce ve čtyři nebo v šest a pak vypnou. Má práce je nonstop. Nemůžu říct lidem, kteří mě třeba poznají a chtějí se mnou mluvit, hele, nechceš mi to říct až zítra v osm ráno? Bylo toho na mě moc, cítila jsem, že těhotenství je osobní věc, kterou chci prožít sama. Začalo mi být nepříjemné chodit ven, začala jsem se lidí až bát.

 

 

Kdy jste se rozhodla vyhledat pomoc?

Poměrně brzy. Začalo to zavánět sociální fobií a já to chtěla řešit. Adámek už byl na světě, když jsem dala na radu kamarádky a domluvila si schůzku s údajnou odbornicí. Nakonec se z ní ale vyklubala holka, která vystudovala ekonomku, pak prošla nějakým kurzem a pokoušela se o mou regresi. Hučela do mě tři hodiny, až jsem řekla, že jdu domů. Už tehdy mi na cestě bylo špatně, ale ještě se to dalo zvládnout. Druhý den se to ale stalo.

 

Divný pocit

Jak to probíhalo?

Od rána jsem měla divný pocit, jako by se mi měla rozpadnout hlava. Bavili jsme se o tom s manželem, protože jsem ten den chtěla vzít Adámka na sever za mým tátou. Muž se mě tehdy ptal, jestli mně brní ruce. To nebrněly, tak jsme si řekli, že pojedu. Vzala jsem Adámka a vyrazila po dálnici D8. Najednou se mi začala ta dálnice vlnit, začala jsem hyperventilovat, bušilo mi srdce, cítila jsem tlak na prsou, brněly mi prsty. Nikdy dřív jsem nic podobného nezažila a první, co mě napadlo, bylo, že mám infarkt. Řekla jsem si, že dobrý, že jsem měla hezkej život a že ten teda teď končí. Ale instinkt mámy mi nařizoval, že než umřu, musím zachránit dítě. Vždyť jsem na dálnici a vezu osmiměsíční miminko!

 

Co jste udělala?

Snažila jsem se někde zastavit, ale v tom úseku zrovna nebylo kde. Bylo to kousek za Prahou, strašně dlouho nebyla žádná benzinka, odpočívadlo, sjezd, nic. Jela jsem takhle ještě asi dvacet kilometrů, než jsem našla sjezd. Jenže to byla úzká silnice, kde nebylo kde zastavit. Tak jsem ještě chvíli jela, než jsem to zabořila do pole a zavolala si záchranku.

 

Pak vám řekli, že neumíráte?

Bylo to jak z jiného světa. Všichni tam chodili hrozně pomalu a klidně, nikdo se nestresoval a já přitom měla pocit, že umírám. Dali mi něco na uklidnění a řekli, že to byla panická ataka a jestli o tom chci něco vědět. Řekla jsem jim, že by to asi bylo dobrý, a oni mě odvezli do psychiatrické léčebny v Bohnicích, kde si se mnou doktorka chvíli povídala, a pak mě poslala domů. Je to už skoro šest let a já si pamatuju, jak jdu tím bohnickým parkem a říkám si, co to jako bylo? Přišlo mi to celé hrozně absurdní a nepochopitelné.

 

 

Přemýšlela jste, co vám mohlo ataku vyvolat?

Byl to zřejmě následek více okolností. V té době jsem byla novopečená maminka, stále jsem chodila do práce, do toho jsme rekonstruovali byt a pořád byli všude řemeslníci. Bylo toho prostě hodně. Říká se, jak je mateřství krásné, ale přitom ten nápor, který na matkách je, je ohromný. Vždyť jen ta spánková deprivace, buzení každé dvě hodiny, se mnohde používá jako forma mučení. I když to tak nevypadá, jsem introvert a odpočívám o samotě. Ale v okamžiku, kdy se stanete matkou, už vlastně o samotě nikdy nejste, což je pro lidi jako já velmi vyčerpávající.

 

Nemohla jsem spát ani jíst

Jedna návštěva lékařky asi problém nevyřešila…

Vůbec ne. Přijela jsem domů, a když odezněla uklidňovací látka, dostavil se strach z toho, že se to stane znovu. To bylo snad ještě horší než samotná ataka. Pořád jsem zvracela, nemohla jsem spát ani jíst. Takhle to šlo třeba dva týdny v kuse. Už jsem si říkala, že se z toho vyčerpání zblázním. Jediné, co mi ulevilo, byl prášek na spaní. Dvě hodiny jsem spala, a pak zase úzkosti. Tehdy jsem se dozvěděla o krizovém centru RIAPS.

 

Nechala jste se hospitalizovat?

Ano, mají to tam dělané tak, že vás hospitalizují jen na týden, a pak docházíte sedm dní do stacionáře. Tam mi nasadili léky, které po nějaké době začaly fungovat, a pak nastoupila terapie, která trvala tři roky. Protože bez prášků se problémy opět objevovaly. Stalo se mi například, že jsem chtěla jít za kámošema, vystoupila jsem z auta a tělo se zablokovalo. Neposlouchalo mě.

 

Berete je stále?

Už ne. Po těch třech letech jsem cítila, že se to výrazně zlepšilo, a rozhodla jsem se je vysadit. Po takové době to ale nejde jen tak. Šla jsem proto do centra, kde jsem se nechala na měsíc hospitalizovat. Vysadili jsme léky, a když se mi ty moje stavy začaly vracet, byli tam lékaři, kteří mi vysvětlili, co se děje, a naučili mě, jak se bránit. A teď už to zvládám sama.

 

Jak se záchvatům bráníte?

Nejdřív si musím uvědomit, že se blíží. A pak situaci zlehčím. Dělám si ze sebe srandu. Řeknu si nějakou blbost nebo to celé vyženu do extrému a řeknu si „tak a teď tu omdlím – a pak přijede záchranka – a odvezou mě tam a tam…“. Rozjedu si prostě v hlavě nějakou legraci. Někdy si s tou panikou povídám. Řeknu „Aha, tak ty mi chceš ukázat tohle, ty paniko? A co ještě? Tohle! Jo aha a co mi ještě ukážeš? Nic jiného neumíš?“ A nakonec zjistíte, že už nemá co ukázat. Nebo si sama sobě řeknu „to nic není, už jsi to zvládla dřív, nehysterči zase“. Vím, že se mi to může stávat i v budoucnu, ale už s tím umím zacházet.

 

Styděla jsem se za to

V sanatoriu jste byla se synem Adámkem?

Ne, docházel za mnou na návštěvy dvakrát v týdnu, každý den jsme si volali. Nejdřív mi to bylo líto, ale jak jsem vysadila prášky a začalo to nastupovat, byla jsem ve stavu, kdy mi to vlastně ani nevadilo. Snažila jsem se soustředit sama na sebe a dostat se z toho, aby mi zase bylo dobře a mohla jsem fungovat.

 

Bála jste se, že vás někdo pozná? Že se na „to“ přijde?

Strašně. Schovávala jsem se s tím, bylo mi to trapný. Což ty moje strachy ještě zhoršovalo. Psychická nemoc je stigma, a navíc si lidi myslí, že když ti jednou hráblo, tak jsi prostě navždy blázen. Nevědí, že je to často jako zlomená noha, která se vyléčí. Může pak občas pobolívat a musíš si na ni dávat pozor, ale vyléčí se. Styděla jsem se za to. A taky jsem se hrozně styděla, že jsem se najednou nemohla starat o svého syna tak jako dřív. Že jsem nemohla být stoprocentní máma, že nejsem dobrá máma. Byl to začarovaný kruh.

 

Nakonec jste o svých problémech promluvila. Musela jste, nebo to bylo vaše rozhodnutí?

To bylo moje. Když jsem byla v sanatoriu, potkala jsem Dominika Turzu, DJ Rockstara, který se tam léčil z drog. Hodně času jsme tam propovídali. A když nás pustili, bydlel v mém bytě, udělal si tam studio a složili jsme spolu písničku Tik Ťak. Je celá o mateřství a těchto stavech. Dala jsem do ní všechno to, co jsme probírali v centru. To byl způsob, jak jsem s tím vyšla ven. Z toho klipu je jasné, že je to o mně, o nikom jiném.

 

Ulevilo se vám?

V té nemoci ne, už jsem to měla za sebou. Ale přestala jsem se bát. Zjistila jsem, že když to řeknete a jste upřímná, najednou se vám ozve tolik lidí, kteří zažili něco podobného. Že v tom nejste sama. Hodně lidí mi pak psalo, že jsem jim pomohla. Že si procházejí podobnými věcmi a mají strach to komukoliv říct. Bála jsem se prostě úplný zbytečnosti. Určitě jsou lidé, kteří to nepochopí, ale tak je to se vším.

 

Vy jste šla ještě dál, spojila jste se s organizací Úsměv mámy, která se zřejmě jako jediná zaměřuje právě na pomoc matkám s psychickými problémy. Proč?

Ano, mluvila jsem na několika jejich besedách, nyní vyšla i aplikace, která by měla matkám pomoci odhalit, jestli mají psychické problémy, na té jsem také část namluvila. Dělám to moc ráda, protože je mi to zkrátka blízké. Pamatuju, že když se mi to stalo, bylo mi hrozně líto, že v krizovém centru nemůžu být s Adamem. Jsou chvíle, kdy potřebujete čas pro sebe, ale pak tam jsou chvíle, kdy naopak potřebujete mít u sebe své dítě. Přišlo mi také zvláštní, že se tam současně léčí muži s úplně jinými problémy. Já bych přitom opravdu uvítala, aby tam někdo znal to téma z pohledu mámy. Kdyby tam byla parta lidí, kteří zažívají něco podobného, mohli bychom to pak lépe sdílet a také zpracovat. U nás ale nic takového není, matky s problémy se léčí spolu se všemi ostatními pacienty s různými poruchami a nenarazila jsem na nikoho, kdo by se právě jen na nás specializoval. Takže když jsem se dozvěděla, že něco jako Úsměv mámy existuje, přišlo mi to boží. A nechápu, proč nemají ze strany státu větší podporu. Vždyť se s těmito problémy potýká tolik lidí, kteří se s tím schovávají a jen si říkají, co je s nimi špatně. A přece platí, že když je zdravá máma, je zdravé i dítě!

 

Adam jde do první třídy, vy jste se ze svých problémů dostala. Znamená to, že o vás bude zase více slyšet?

Ano, od října budu mít vlastní rádiový pořad, takže se vracím zpátky do práce. S DJ Rockstarem jsme teď vydali druhou písničku, jmenuje se Moralisté. A také dávám dohromady kapelu, takže budeme zkoušet. Baví mě TikTok, je to taková terapie na tu moji nemoc. Když mě něco naštve, udělám si tam z toho srandu.

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama