Školy nemají právo vyžadovat domácí úkoly, říká iniciátorka otevřené výzvy

Ve své otevřené výzvě píšete, že školní úkoly tak, jak je znají generace Čechů, jsou protizákonné. Z čeho vycházíte?

Vycházím z právního posouzení. Školský zákon upravuje vzdělávání ve školách a školských zařízeních. Školní řád jako interní předpis školy nemůže zakotvovat takové povinnosti, které nemají oporu v právních předpisech, a jeho působnost je tedy také omezena pouze na půdu školy nebo na akce pořádané školou. Nemůže nařizovat rodičům, co mají dělat se svými dětmi v jejich volném čase.

 

Proč je špatně vyžadovat po dětech domácí úkoly?

Je to zasahování do osobní svobody člověka, do jeho volného času, o kterém v případě dětí mají rozhodovat rodiče. Ti mají samozřejmě také zodpovědnost za výchovu a vzdělávání, ale neznamená to, že musí dělat to, co řekne škola, a navíc ve volném čase rodiny. Značně to kazí i vztahy mezi dětmi a rodiči. Úkoly často vznikají ve stresu, aniž by je jeden či druhý chápal jako smysluplné. Kromě toho rodiče chtějí třeba své dítě rozvíjet jinak či jiným způsobem než tím, který je dán úkolem ze školy. Navíc některé školy a někteří učitelé úkoly známkují, za jejich nepřinesení dávají napomenutí či poznámku. A to žáky značně diskriminuje.

 

V jakém smyslu?

Ze zákona vyplývá, že by měli mít žáci rovný přístup ke vzdělání. To však škola v domácích podmínkách nemůže v žádném případě zajistit. Každé dítě má doma jiné prostředí a jeho rodiče mají ke vzdělávání jiný přístup. Někteří rodiče dokonce dělají úkoly za své děti. Jedna maminka mi říkala, že za svého syna čte povinnou literaturu, dokonce ve své pracovní době, a pak mu nadiktuje, co si má zapsat do čtenářského deníku. Nebo znám tatínka, který – když měla dcera vyrobit na fyziku nějaký elektrický obvod – tak prostě zašel do garáže, vzal si věci a za tu dceru to prakticky sám vyrobil. Ale co ti, kteří takové rodiče nemají? Ti pak dostanou pětku. To mi přijde velmi diskriminující.

 

Sebehodnocení a zpětná vazba

Myslíte si, že to rodiče dělají proto, aby dítě zbavili nepřiměřeného domácího úkolu, anebo aby jejich dítě patřilo mezi premianty?

To se nedá paušalizovat. Někteří rodiče to dělají proto, že je to baví. Například tatínek s elektrickým obvodem rád předvede své dceři, jak to funguje. Je to něco, čemu on sám rozumí a chce v tomto směru své dítě rozvíjet. V případě toho čtenářského deníku to bylo proto, že dítě bylo v deváté třídě, číst se mu nechtělo, nestíhalo, ale potřebovalo z češtiny jedničku, protože se počítá do přijímaček. A maminka mu chce pomoct. Někteří rodiče jsou ambiciózní a chtějí, aby děti měly jen jedničky. Důvodů může být spousta. A samozřejmě někteří rodiče to dělají proto, že chtějí mít od školy pokoj, chtějí, aby jejich děti trávily čas jinak, ale zároveň nechtějí, aby měly ve škole problémy kvůli domácím úkolům.

 

Někteří učitelé se snaží děti motivovat pozitivně. Nedávají za chybné úkoly pětky, ale jen jedničky za ty správné. I to je diskriminace?

Ano, protože když pak mají děti, které doma nemají tak dobré zázemí, méně jedniček za domácí úkoly, může jim to zhoršit celkovou známku. Navíc je sporné i ono samotné pozitivní hodnocení. To způsobí, že jsou na něm děti závislé, a když pak není, tak ty věci dělat nebudou. Neplatí to vždy, ale může se stát, že když bude dítě zvyklé dostávat za úkoly nebo i práci doma odměnu, tak mu časem přestane stačit a bude chtít buď větší odměnu, nebo tu věc přestane dělat. Ve škole by mělo spíš fungovat sebehodnocení a smysluplná zpětná vazba.

 

Znamená to, že jsou všechny úkoly špatně? Měly by se zrušit úplně?

To v žádném případě! Nic takového jsem nikdy neřekla. Naopak jsem napsala mnoho článků a statí o tom, že domácí úkoly jsou ve vzdělávání naprosto legitimní věcí. Výzva není proti úkolům obecně, ale děti by měly mít možnost si vybrat, zda a jaké chtějí ve svém volném čase vypracovávat. Sama se učím několik jazyků a vím, že když jim budu věnovat jenom čas, který na to mám s lektorem, tak se rozhodně nebudu posunovat tak rychle, jak bych třeba chtěla. Čili moje výzva nežádá zákaz domácích úkolů.

 

Jak by podle vás tedy mělo zadávání úkolů vypadat?

Ideální jsou z mého pohledu smysluplné domácí úkoly, ze kterých si dítě může vybrat, který ho zaujme. Pokud s dětmi učitelé ve škole komunikují o tom, co jim jde a nejde, využívají takzvaný formativní přístup, tak děti moc dobře vědí, jak na tom jsou. Mají vnitřní motivaci se zlepšovat a objevovat nové věci. Ale také se může stát, že ho prostě z daného předmětu nezaujme nic, a tak to prostě nedělá. Ono ani člověku není přirozené, aby ho všechno bavilo a o vše se zajímal.

 

Děti se chtějí učit dál a dál

Neskončilo by to tak, že budou děti dělat jen úkoly z předmětů, které jim jdou, protože je to baví, ale nedoplní si učivo, ve kterém zaostávají?

To se můžu zeptat já obráceně. Děláte ve svém životě věci, které vás nebaví? Protože já ne. A myslím, že je zcela v pořádku, když si děti vybírají, co je baví a v čem se chtějí samy zlepšovat. Protože když vás něco baví, ale nevidíte žádný pokrok a jen stojíte na místě, tak vás to bavit přestane. Děti se chtějí učit dál a dál. A u předmětů, které je tolik nebaví, je na učiteli, aby děti ve škole zaujal. Neříkám, že vzdělávání má být jen zábava, ale mělo by v něm být něco, co děti zaujme a osloví je. Pokud tohle učitel ve škole dokáže, myslím, že si dítě vezme dobrovolný úkol i z předmětu, který ho předtím třeba nebavil.

 

Neočekává ale tento přístup od dětí až přílišnou zodpovědnost? To, že chceme, aby si dítě samo uvědomovalo, že například slovíčka musí procvičovat? Že násobilku si musí zažít a to může jen tak, že ji používá?

Já si myslím, že toto mají děti zcela přirozeně. Násobilku nemusíte procvičovat jen tím, že budete nutit dítě vyplňovat nekonečné sloupce příkladů z Hravé násobilky. Tu můžete procvičovat v běžném životě. Stejně tak čtení. Já často slýchám, že děti musí číst každý den, ale mé děti to rozhodně každý den nedělaly. Dvě jsou již dospělé, problémy v tomto ohledu nemají a ten nejmladší, který je v páté třídě, čte skvěle, skládá básničky a má ohromnou slovní zásobu. Stačilo, když si četl, co ho zaujalo. A klidně třeba vtipy. Mám někdy pocit, že škola často chce, byť skrytě, aby všechny děti všechno skvěle uměly a o všechno se zajímaly. A to není přirozené. Navíc povinnými úkoly toho nedosáhnete. Co se naučíte z povinnosti, zase rychle zapomenete.

 

Učitelé se často bojí, že když je něco dobrovolné, děti to dělat nebudou vůbec…

Já učím angličtinu a úkoly jsem vždy dávala dobrovolné. Někdy přinesli všichni, jindy třeba jen jeden nebo pět, někdy třeba ani jeden. Já to vnímám tak, že já nabízím možnost prohlubování učiva nebo procvičení, doporučuji, individualizuji, nechávám děti vybírat i třeba z různé úrovně úkolů. A potom je to na nich nebo i na rodičích. Je možné, že rodiče budou chtít dělat hodně úkolů a budou k tomu děti nutit. To je jejich volba, oni na to právo mají, škola ne.

 

 

Vaše výzva se nesetkala vždy s úplně pozitivními reakcemi. Na jedné facebookové skupině jsem četla dokonce reakci „hlavně neříkejte dětem, že to není povinné, nebo už s nimi neuděláme vůbec nic“. Jak vy vnímáte ohlasy na svou výzvu?

Já bych je asi rozdělila do tří kategorií. Ta, o které mluvíte, jsou lidé, kteří se často vyhraňují a předhazují mi, že snad chci zcela úkoly zakázat. Setkávám se s názory typu „kam ta naše společnost spěje, to budeme mít děti úplně nevzdělané“. A já se vždycky ptám, jestli jsou opravdu domácí úkoly to, co tvoří vzdělanost naší společnosti? Další skupina se diví, co vůbec řeším, že přece všichni vědí, že jsou úkoly nepovinné. Na to vždycky říkám, že je super, že máte takový pohled, ale spousta lidí to neví. A pak je třetí, která si říká „No jo, vlastně, proč by to mělo být povinné“. Nebo mi napíší, že sami brali domácí úkoly jako zlo a nikdy jim to nic nedalo a jsou rádi, že se to řeší.

 

Vaše výzva má zhruba tisíc podpisů. Čeho chcete dosáhnout?

Můj cíl bylo právě těch tisíc podpisů. Je to otevřená výzva ministru školství, ústřednímu školnímu inspektorovi a školskému ombudsmanovi, kterým ji také i s podpisy zašlu. Co se týče mých cílů, já vlastně nepotřebuji, aby se jakkoli změnil zákon. Ale vadí mi, že tu není jasný výklad toho, co vlastně škola může a nemůže. Když se zeptáte na ministerstvu školství, jak to s domácími úkoly vlastně je, napíší vám, že problematika domácích úkolů není zákonem dána, a pak obvykle následuje nějaký napůl laický osobní výklad. Když se zeptáte na české školní inspekci, dozvíte se vždy něco jiného s tím, že oni nemají právo zákony vykládat.

 

Existuje jeden výklad, podle kterého nezáleží na tom, co je ve školském zákoně, ale co má škola napsáno ve školním řádu…

Ano, to stojí v prohlášení někdejšího tajemníka ústředního školního inspektora Ondřeje Andryse. Jenže podle právníků je to tak a dává to i smysl, že škola jako státní instituce se musí řídit zákonem. A pokud jí zákon nařizuje provádět svou činnost jen v rámci školy, nemůže určovat, co dělají děti doma, a ještě je za to hodnotit. I školní řád se zkrátka musí řídit školským zákonem.

 

Cílem výzvy tedy je, aby někdo jasně řekl, zda úkoly jsou, či nejsou povinné?

Ano, aby někdo jasně řekl, co má podle zákona platit. Samozřejmě mým záměrem je, aby konečně někdo oficiálně řekl, že povinné úkoly nejsou možné. Že ať si dává škola úkolů, kolik chce. A mně jako rodiči by se klidně líbilo nacházet v Bakalářích (školní informační systém – pozn. red.) každý den rozšiřující materiály z každého předmětu, abych si mohla vybrat.

 

Nebojíte se toho, že výsledek vaší výzvy bude, že se ve školském zákoně objeví větička typu „škola může dávat a hodnotit domácí úkoly dle uvážení učitele“?

Samozřejmě mě to napadlo, ale přijde mi to tak absurdní, že se toho nebojím. Přijde mi, že něco tak vágního prostě v dnešní době už není možné.