Nesmíš Muchovi zasvětit celý život. Žij si svůj vlastní

Chtěla prožít život jako architektka a příležitostná malířka. Jenže když jí bylo dvacet, dozvěděla se, že je vnučkou Alfonse Muchy. A život se začal ubírat poněkud jiným směrem: Jarmila Mucha Plocková dostala od svého biologického otce Jiřího Muchy úkol spravovat a rozvíjet Alfonsův odkaz. „Bylo to nesmírně svazující. Říkala jsem si, že tohle těžké rodové břemeno přece nemůžu vzít celé na sebe,“ vzpomíná. Nakonec ale našla vlastní cestu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Vyrůstala jste v rodině houslového virtuosa Alexandra Plocka, odmala jste byla obklopená hudbou. Vydala jste se však cestou architektury, kreslení a sochařství. Co vás formovalo?

Jako malá jsem hrála na housle a chodila na hodiny k jedné zpěvačce z Národního divadla. Bylo to přání mých rodičů. Ale popravdě řečeno, muzika mi nikdy moc nešla. Miluji ji, provází mě celým životem, ale nikdy jsem neměla nutkání pustit se na hudební dráhu. Naopak od útlého dětství jsem pořád malovala a taky modelovala figurky z plastelíny. Chtěla jsem studovat sochařství a fakt je, že figurální sochařství mě přitahuje dodnes. Jenže v době, kdy jsem si měla zvolit povolání, se sochařství považovalo za pro dívku nevhodné. Nakonec jsem si zvolila studium architektury.

 

Alexandr Plocek, s nímž jste vyrůstala, nebyl vaším biologickým otcem. Tím byl Jiří Mucha, syn Alfonse Muchy. Kdy jste se to dozvěděla?

Bylo to až v dospělém věku. Bylo mi kolem dvaceti.

 

Byl to pro vás šok?

Ještě než jsem se to dozvěděla z úst člověka, který byl pro mě důvěryhodný, už mi pár lidí něco v tom smyslu naznačilo. Žádný šok to pro mě tedy nebyl. Dívala jsem se na to tak, že můj tatínek je umělec a že umělecká společnost je v tomto směru tolerantní. Fakt, že mám jiného biologického otce, mi tehdy do života nijak nezasahoval. Dokonce jsem o tom ani moc nepřemýšlela. Zůstala jsem dcerou svého otce Alexandra Plocka, který mě vychoval. Chovám k němu nesmírnou úctu, a i proto jsem si nechala jeho příjmení.

 

Jiřího Muchu jste ale znala.

Ano, od malinka. Docházel k nám, znal mou babičku, mého bratra, celou moji rodinu. Vlastně jsem se s ním pravidelně potkávala celý život. Hodně pro mě znamenal. Dával mi rady do života, učil mě poznávat svět, architekturu a umění.

 

 

Nevadilo vám tehdy, že vám dává rady do života vlastně „cizí“ člověk? V období dospívání si přece člověk od starších moc radit nenechá...

Komu nejsou v osmnácti nepříjemné životní rady dospělých? Nicméně Jiří pro mě nebyl cizí, byl součástí mého života i mé rodiny.

 

A co rodina Jiřího Muchy? Nechtěla jste pak, když jste se dozvěděla, že jste jeho dcerou, do jeho rodiny nějak proniknout?

Ne, to jsem rozhodně nechtěla. K jeho rodině jsem chovala respekt a vůbec jsem se nesnažila do ní nijak proniknout. Zůstala jsem ve své rodině, i když s Jiřím jsem se stýkala čím dál tím víc.

 

Zasvěcoval vás Jiří do díla Alfonse Muchy?

On mě do umění zasvěcoval po celou dobu našeho setkávání. Ještě předtím, než jsem se dozvěděla pravdu o otcovství, jsem tyhle jeho snahy vnímala tak, že mě chce jakožto rodinný přítel výtvarně vzdělat a co nejvíce seznámit s životem a dílem svého otce Alfonse. Časem se však z tohoto studia rodinného odkazu stal závazek. Jiří si umanutě přál, abych pokračovala ve stopách jeho otce a abych se v budoucnosti starala o jeho umělecký odkaz.

 

Bylo pro vás těžké přejít od architektury k vytváření šperků, váz a jiných uměleckých předmětů spojených s Muchou?

Nebylo. Vystudovala jsem sice architekturu, ale poté jsem postupně přecházela ke studiu výtvarnému, až jsem na čas zakotvila na výtvarné akademii v Barceloně. Byla jsem provdaná za Španěla a v Barceloně jsem žila 12 let. Živila jsem se hlavně pastelovými perspektivami pro projekty významných architektů. Díky technickému studiu architektury a následně studiu kresby a malby jsem si v ateliérech získala velmi dobrou pozici. Současně s architekturou jsem ve Španělsku na přání Jiřího rozvíjela odkaz Alfonse Muchy.

 

Jak?

Navrhovala jsem hlavně šperky pro zahraniční galerie. Šperky jsem si většinou nakreslila a následně vymodelovala, což mi bylo blízké. Bavilo mě to a nijak mě to v mé profesi architektky nezatěžovalo. Když moje maminka v Čechách vážně onemocněla, vrátila jsem se s dětmi do Prahy a v architektuře jsem už bohužel nepokračovala. Ve stejný rok zemřel Jiří. Jelikož mě už v roce 1988 písemně pověřil a zavázal k tomu, abych dál rozvíjela odkaz Alfonse Muchy a realizovala jeho návrhy, založila jsem si vlastní ateliér. Tehdy mě práce na Muchově odkazu začala velmi bavit. V podstatě jsem architekturu přetavila do menších kreseb a modelů.

 

Jak ty začátky vypadaly?

Nejprve jsem si vše musela dobře nastudovat. Řemesla, umění konce 19. století… Snažila jsem se hledat, jak asi Mucha uvažoval, jak pracoval. Jaké byly jeho jednotlivé kroky a hlavně jak by si asi další práci na jeho odkazu on sám představoval. Okusila jsem přitažlivost uměleckého řemesla. Začala jsem nahlížet do ateliérů, skláren, porcelánek a textilek. To vše pro mě ve výsledku bylo velkým přínosem a obohacením.

 

Za komunismu byl Alfons Mucha spíše zatracován…

Jiří se velmi soustředil na revizi a archivaci odkazu svého otce a snažil se jeho dílo propagovat, hlavně v zahraničí. S pomocí paní Marty Kadlečíkové napsal otcův životopis, uspořádal za hranicemi několik velkých otcových retrospektiv. Bohužel válka a následný komunistický režim se na upozadění všestranného umělce světového formátu, filozofa a vlastence Alfonse Muchy významně podepsaly. Nemusím ani zmiňovat, jak skončila Slovanská epopej, a to přesto, že je to dílo silně národní, vlastenecké. Na hodinách umění jsme se o Muchovi téměř neučili, jeho práce byly zmíněny jen okrajově. Mucha byl vysoce postavený zednář napojený na Masaryka, se silnými vazbami na Ameriku a Francii. Režimu po roce 1948 se nehodil. Veškeré jeho výstavy byly pouze v zahraničí.

 

Žít cizí život

Přemýšlela jste někdy nad tím, jak by váš život asi vypadal, kdybyste se nikdy nedozvěděla, že jste vnučkou Alfonse Muchy?

Přemýšlela. Kdybych to nevěděla, dílo Alfonse Muchy bych bezesporu ctila a obdivovala, protože jsem ho dobře znala, ale dál by pro mě zůstalo uzamčené. Pokračovala bych ve své profesi architektky, asi bych kreslila, něco i malovala, možná sochala. Žila bych v tomto duchu po celý život a byla bych se svou volbou spokojená.

 

 

Ale osud se vydal jiným směrem a vy jste dostala na bedra odkaz secesního umělce světového formátu. Nebylo to pro vás svazující?

Nesmírně svazující! Teď už jsem se s tím vypořádala, jdu si svou cestou, pracuji pod svým jménem. Ale začátek byl pro mě až panický. Říkala jsem si, že si tohle těžké rodové břemeno přece nemohu vzít na sebe! Můj velký vzor a přítelkyně, kurátorka Muchových výstav Jana Orlíková, mě často varovala: „Nesmíš Muchovi zasvětit celý život, musíš si žít svůj vlastní.“ To se mi snad i podařilo. Svému otci Jiřímu jsem částečně mohla vyhovět, ale zároveň se tomu silnému tlaku zcela nepoddat.

 

Váš biologický otec Jiří Mucha byl spisovatel a scenárista a překladatel. Počátkem 50. let ho komunisté odsoudili ve vykonstruovaném procesu za špionáž, byl politickým vězněm. Rehabilitován byl až v roce 1968. Umění se nikdy nevěnoval, že?

Přesně tak. Bohužel jeho knihy jsou velmi nedoceněné. Jiří sám nikdy neměl cit pro výtvarné umění, a právě proto chtěl otcův odkaz svěřit někomu, kdo tento dar měl. Vzpírala jsem se, myslela jsem, že zvládnu obojí, jak architekturu, tak práci na Muchově odkazu. Pomalu se ale nade mnou stahovala pavučina závazků, která mi nedovolila práci na Muchovi opustit. Hledala jsem způsob, jak se v tvorbě sama uplatnit. Nakonec jsem do vlastní autorské tvorby vložila Muchovy motivy, a vytvořila tak most mezi minulostí a současností. Jiří si velmi přál, abych se odstěhovala do Paříže. Pronajal bývalý Alfonsův ateliér v Rue Val de Grâce, v němž jsem se s rodinou měla usadit a více méně pokračovat ve stejném módu jako Alfons. Jiří do mě projektoval své představy, které bych možná zrealizovala, pokud bych celoživotně vyrůstala po jeho boku…

 

A ještě se zeptám – jakou roli ve vaší kariéře sehrál fakt, že jste žena?

V době, kdy jsem žila ve Španělsku (od roku 1981 – pozn. red.), tam postavení žen nebylo nijak valné. Přestože jsem byla inženýrka architektury, nemohla jsem před elektrikářem rozhodnout ani o tom, kde bude umístěna zásuvka. Muselo se čekat na manžela. Dost překvapivé, v osmdesátých letech! V ateliérech jsem si respekt postupně získala, ale musím říct, že spíš než úcta ke mně to byl respekt ke kvalitě vzdělání, které mi tehdy naše vysoké školství dalo.

 

A co respekt k vám coby nositelce jména a odkazu Alfonse Muchy?

Myslím, že v tomto ohledu jsem si jistý respekt získala. Sama jsem někdy překvapená, jak úporně jsem schopná bojovat ve jménu svého dědečka. Když zemřel Jiří (1991 – pozn. red.), šestnáct let jsem se soudila o to, abych byla uznána za právoplatného potomka. Poté, co jsem soudy vyhrála, jsem usilovala především o to, aby veškerý Muchův umělecký odkaz zůstal v Česku. Tak, jak si to přál sám umělec, ale hlavně Jiří. Bohužel, toto se mi nepodařilo. Jiří plánoval s paní Medou Mládkovou založit muzeum, kde by byla společně díla Kupky, Gutfreunda a Muchy. Vše mělo být darováno Praze. Dále veškerý doprovodný materiál, fotografie, skici, kostýmy pro Slovanskou epopej, to mělo být také darem městu a tvořit součást expozice pláten. Nic z toho se ale nepodařilo. Jiří zemřel náhle a k realizaci jeho plánů nedošlo. Meda Mládková si vybojovala podobu Sovových mlýnů, kde deponovala svůj jedinečný dar již bez Muchy. Veškerá díla, celý majetek po Jiřím byly převedeny do zahraničí a sama nemám k nim a zejména k rodinnému archivu přístup.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama