Básně nemusíte pochopit, ale vcítit se do nich

Básníci, zvlášť ti mladí, patří nejen u nás k ohroženému druhu. Poezie je řemeslo a umění, s nímž nepřijdete ke jmění, dalo by se říct. Aby se člověk stal básníkem, musí v sobě mít idealismus a – tak jako Jan Škrob – věřit, že verše dokážou změnit svět. „Spousta lidí poezii nemusí, protože ve škole byli odsouzeni k tomu básně pochopit. Ale důležitější je se do nich vcítit,“ říká básník, kterému nedávno vyšla sbírka Země slunce.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak se člověk v dnešní době stane básníkem?

Vždycky jsem měl velký vztah k literatuře. Jako dítě jsem chtěl být prozaik, zároveň moji rodiče dodnes mají v knihovně spoustu poezie. Poezie, kterou jsem znal a četl. Nakonec jsem se však k psaní básní dostal oklikou. Když jsem na gymplu založil kapelu a začal pro ni psát texty, postupem času jsem zjistil, že mě psaní jako takové baví. Takže jsem začal psát básnické texty, které už jsem neplánoval zhudebnit.

 

V tom je velký kus romantiky.

Určitě. Samozřejmě záleží na tom, co si pod slovem romantika představíme, ale bez ní poezie dělat nejde. Já mám navíc představu, že romantika je protiklad pragmatismu. A poezie je podle mě pro řadu lidí přitažlivá právě i proto, že je přirozeným protikladem pragmatismu naší doby.

 

Musí mít tedy člověk v sobě něco jako básnické srdce, aby se do psaní poezie pustil?

Poezii nejde dělat bez toho, aby k ní měl člověk silný vztah, což je pochopitelné. Nemůžu mluvit za ostatní, ale pro mě je důležité, že psaním básní člověk nemůže dosáhnout žádné skutečné slávy a už vůbec ne peněz. Aspoň u nás to tak je. Takže to, co vám zbude, je poezie samotná, která je pro vás jako autora niterně důležitá.

 

 

Říkáte, že u nás básník k penězům nepřijde. A co jinde na světě? Vydělá si básník na živobytí?

Myslím si, že na Západě asi ne. Nicméně bylo by zajímavé mluvit s někým informovaným o tom, jakou pozici má poezie na Blízkém východě. V některých blízkovýchodních zemích jsou dokonce básnické talentové soutěže zhruba typu SuperStar, kde už si člověk může přijít na slušné peníze.

 

Každopádně má poezie ve společnosti větší váhu.

Rozhodně. Zajímavé je, na což jsem narazil nedávno, že poezie je strašně důležitá třeba pro Islámský stát. Jeho bojovníci často píšou a čtou poezii. Snad dokonce prý i Usáma bin Ládin skládal verše. Tím nechci adorovat teroristy, chraň Bůh, jen ukázat, že v muslimském světě je silná tradice poezie.

 

Vztah k jazyku

Co je podle vás na psaní básní nejtěžší?

Nejtěžší je asi dostat ten prvotní impulz. To může být cokoliv – jeden verš, sousloví, jediné slovo. Klidně obecná myšlenka, kolem které se bude ta báseň točit a k níž bude směřovat. Moje zkušenost je taková, že když tuhle jednu věc mám, jde to potom relativně snadno. Často ale člověk čeká spoustu dní, než se k takovému momentu dopracuje.

 

Co potřebuje do výbavy dobrý básník. Talent a srdce? Nebo i teorii známou z hodin češtiny?

Co dobrý básník potřebuje úplně určitě, je silný vztah k jazyku. A nemusí to nutně znamenat, že zná všechny teoretické koncepty z hodin češtiny. Ty mu sice mohou pomoci psát zajímavé básně, ale není to to nejdůležitější. Zároveň hodně pomáhá znát poezii. Číst ji.

 

V jakém smyslu?

Pokud znáte poezii, kterou psali lidé před vámi a jakou píší lidé teď, vyhnete se jednomu z úskalí psaní básní. Zjednodušeně řečeno se vám může stát, že dostanete nějaký nápad, začnete psát a výsledný text je plochý. Prostě proto, že máte jako autor pocit, že objevujete něco nového. Ale ve skutečnosti jen opakujete něco, co už napsali jiní. Znalost básnické tradice vám paradoxně pomůže se od ní osvobodit. Když ji neznáte, můžete v ní utonout.

 

V případě prózy existuje široce přijímaný konsenzus, že všechny žánry už byly vynalezeny, stejně jako typy příběhů. Tohle u poezie neplatí?

Pokud se bavíme o tom, zda lze napsat skutečně originální poezii, tak to podle mě ani není to nejpodstatnější. Myslím, že je důležitější být autentický než originální. Každý, kdo píše básně, stejně jako každý umělec nebo umělkyně, stojí před situací, kdy musí vyvažovat dva principy, které jdou přirozeně proti sobě.

 

Jaké?

Každý z nás je unikátní lidská bytost s touhou vyjádřit něco jedinečného. Něco, co vychází přímo z nás. To je ten princip originality. Ale zároveň chceme, aby to, co tvoříme, nějak promlouvalo k ostatním lidem. Ostatně jako lidské bytosti spolu máme všichni něco společného. Ostatní vás musí chápat. Pokud byste ale jako autor teoreticky usiloval o maximální originalitu, může se vám stát, že vytvoříte něco, co bude sice originální, ale absolutně nepochopitelné. Nikoho se to nedotkne. Nikdo se do vašich textů nedokáže vcítit. To je také ten klíčový důvod, proč si tolik lidí v naší společnosti myslí, že nemá rádo poezii.

 

Co si pod tím mám představit?

To, že vám ve škole řekli, že poezii musíte pochopit. Nebo vás odsoudili za to, že nějakou nechápete. Na poezii je ale důležité to, že ji nepotřebujete chápat v racionálním slova smyslu. Spíš jde o to se do ní vcítit. Já sám mám někdy pocit, že nechápu svoji poezii, protože se tam dostávají určité věci, které nejsem schopen stoprocentně rozluštit. Důležité ale je, když k vám nějaká báseň nebo básnický obraz dokáže promluvit. A když to řeknu kýčovitě, tak se fakticky dotknout vašeho srdce. Tomu nepotřebujete racionálně rozumět.

 

Básník, raper, textař

Jaký je vlastně Jan Škrob básník? Co je na něm originálního?

Když se vrátím trochu na začátek, tak jsem vlastně v lecčems takový tradiční romantik. Myslím tím svůj přístup ke světu. V dějinách poezie se tenhle fenomén cyklicky vrací. Nespokojenost se statusem quo a do jisté míry i individualismus, ale v jiném než ekonomickém slova smyslu.

 

A jaká je vaše poezie? Jak se má čtenáře dotknout?

O mojí poezii se často mluví jako o angažované. Podle mě to je pravda jen zčásti. A každý přívlastek poezii navíc dělá medvědí službu. Ideální stav je, pokud má čtenář před přečtením nejen mé, ale jakékoliv poezie nejmenší množství informací podobného typu. Mě fascinuje, jak vždy od čtenářů slýchávám, co v mojí poezii nachází. Já jim nechci dávat klíč k mým textům. V mých textech každopádně najdete duchovní prvky, milostné, ale moje poslední sbírka je vlastně mimo jiné i přírodní lyrika. Žánr kdysi takřka mrtvý, který se vrátil s environmentální krizí, i když v jiné podobě.

 

Dokážete pak ale přesto oslovit čtenáře?

Pokud mám nějakou ambici, je to snaha oslovit poezií lidi, kteří ji nejsou zvyklí číst a automaticky si myslí, že je poezie nezajímá. Při konkrétním setkání s poezií přitom mnoho lidí zjistí, že se jim to vlastně líbí. Sám jsem to několikrát zažil a je to pro mě hrozně cenné a dává mi to pocit, že všechno to dává smysl. Pochopitelně tomu musíte přizpůsobit také styl psaní. V mém případě používání obrazného, ale snad srozumitelného jazyka.

 

 

Jazyk sám o sobě ale nestačí...

To máte pravdu. Druhá rovina tkví v tom, že spojíte poezii nebo samotné autorské čtení s nějakou akcí, kde není poezie v centru dění. Typicky třeba s hudebním festivalem. Často mají pak lidé šanci si od hlavního programu odpočinout a „utéct“ k poezii, z čehož mnohdy pramení překvapení, že je to vlastně zasáhlo. Zároveň mají lidé zafixované hrozně ostré hranice mezi básníkem, raperem a třeba textařem v kapele. Já přitom ty hranice vnímám jako mnohem rozvolněnější.

 

Proč?

To je jednoduché. Když třeba posloucháte nějakou kapelu a líbí se vám její texty, už to znamená, že jste v kontaktu s poezií.

 

Mentalita boje

Nedávno vám vyšla nová sbírka s názvem Země slunce. Popište mi ji jednou větou.

Je to vize světa a člověka, ve které se spojují dystopické obrazy s utopickými.

 

Kde je v tom ta utopie?

Svět uspořádaný tak, jak je teď, podle mě nezpochybnitelně směřuje k zániku. Z velké části kvůli environmentální krizi, ale jsou tu i další problémy. Neříkám, že to nastane během několika let, můžou to být klidně staletí. To je pro mě dystopie. Utopie v ní skrytá spočívá v tom, že nesdílím všeobecnou představu, že je to katastrofa. Vnímám to jako příležitost pro nový začátek.

 

Je boj s klimatickou krizí válkou? Při čtení vašich básní jsem získal pocit, že to tak vnímáte.

Zkusím to obrátit. Podle mě jednou z příčin našich současných problémů je mentalita boje. Mentalita, z níž nejsme schopni vykročit. Ale chápu, že některé obrazy evokují atmosféru boje. Pro mě osobně ale ten smysl tkví v tom se z té války vysvobodit.

 

Jak to myslíte?

Jednoduše řečeno není smyslem zvítězit v boji, ale překonat tu vrozenou dichotomii. Překonat tendenci, že musíme pořád vést nějaký boj a porážet další a další nepřátele.

 

Dokáže poezie změnit systém?

Rád bych věřil tomu, že ano. Když mám dobrý den, tak tomu i věřím (smích). Do určité míry asi i já sám o něco takového usiluji. Pokud bych ale měl odpovědět upřímně, poezie podle mě dokáže měnit systém podobným způsobem jako filozofie. To znamená, že ne přímo a masově, ale třeba moje kniha konkrétně byla nástrojem k formování určitých myšlenek. U kterých si skutečně myslím, že kdyby se rozšířily ve společnosti, tak by to mohlo vést k zajímavým, či dokonce pozitivním obratům v mnoha věcech. Ale v případě poezie samozřejmě není ta cesta tak přímočará.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama