Tisíce uprchlíků z dnešní Ukrajiny tu byly už za první světové války

2. března 2022

Radek Miča, Universitas

Historik Michal Frankl vede mezinárodní výzkumný tým, který se zabývá uprchlíky ve středovýchodní Evropě ve 20. století. Mířili k nám nejen volyňští Češi, ale také další lidé, kteří opustili své domovy a putovali do vnitrozemí monarchie. Frankl popisuje, jak se naše společnost chovala k uprchlíkům, a vysvětluje, proč některé bezvýhradně podporujeme, zato jiné odmítáme.

Informace o lidech, kteří utíkají před první světovou válkou, znáte z archivních materiálů. Co jste o nich zjistil?

V roce 1915 muselo zhruba milion občanů Rakousko-Uherska opustit své domovy. Většina utíkala z Haliče, což je dnes východní část Ukrajiny. Šlo o desetitisíce Poláků, Rusínů a Židů. Všichni byli občané Předlitavska, které bylo součástí monarchie. Když se tito lidé vydali do vnitrozemí Rakousko-Uherska, úřady zareagovaly velmi rychle. Uprchlíci sice dostávali materiální podporu, ale museli dodržovat velmi přísná pravidla, která omezovala jejich svobodu pohybu. Stát se snažil zabránit jejich příchodu do velkých měst jako například do Vídně nebo do Prahy, protože tam by se hůř kontrolovali a zkomplikovali by zásobovací situaci.

Kde se jich tedy ujali?

Už během prvních válečných týdnů se začalo s výstavbou uprchlických táborů na jižní Moravě, například v Mikulově, Pohořelicích u Brna nebo v Kyjově. Z Haliče uprchly především ženy s dětmi nebo starší lidé, protože muži museli narukovat. Zkuste si představit, že ušli velmi dlouhou cestu a ocitli se někde, kde byly hodně špatné hygienické podmínky. Mnoho lidí, a hlavně dětí, onemocnělo, velmi rychle se mezi nimi šířila tyfová epidemie. V táborech se ale také děti vzdělávaly a očekávalo se, že uprchlíci budou pracovat. Lidé z východní Haliče byli i v dalších táborech v českých zemích a zejména v obrovském táboře v Gmündu, jen co by kamenem dohodil z Čech. Druhou formou omezení bylo poslání do tzv. uprchlických obcí, především do menších měst a vesnic na našem území.

Jak na ně místní reagovali?

V českých archivech je celá řada amatérských fotografií, kde jsou zachycení ortodoxní Židé z Haliče, když se prochází po náměstí nebo slaví židovské svátky. Pro řadu lidí byli podle všeho Židé, kteří měli pejzy a nosili dlouhé kabáty – kaftany, něčím exotickým. Reakce místních byla ale velmi různorodá – od naprosté fascinace a zvídavosti až po antisemitismus.

Takže přijetí nebylo jednoznačně pozitivní?

Postoj k uprchlíkům se v průběhu války dost změnil. V prvních válečných měsících lidé chápali, že uprchlíci potřebují pomoc, protože utíkají před frontou. Jenže jak se postupně zhoršovalo zásobování, bylo potřeba hledat viníka… Od roku 1917 byly u nás velmi časté demonstrace a stávky. Mnozí brojili proti židovským uprchlíkům z Haliče. Lidem totiž vadilo, že stojí ve frontách na mouku nebo na brambory, a říkali si: „Proč my nic nemáme, ale uprchlíci v táboře mají dost potravin?“ anebo „Proč úřady podporují uprchlíky a nám nepomůžou?“

OMEZENÁ TOLERANCE

Co se s uprchlíky z Haliče stalo po válce?

Přes noc se z občanů stali cizinci. Většina odjela do svých původních domovů, ale přesto tu zůstaly tisíce židovských uprchlíků, kteří se nemohli rychle vrátit, protože jejich původní domovy byly zničené. Proti nim se vedly antisemitské kampaně – měli prý být zodpovědní například za nedostatek potravin, uhlí nebo bytů. Takováhle obvinění rezonovala obzvlášť ve větších městech. Například v Brně byla po válce řada demonstrací proti židovským uprchlíkům. Židovští uprchlíci byli zobrazováni jako protiklad ideálu občana nového národního státu.

To zní jako pravý opak toho, jak se prezentuje první republika. Často je přece vnímaná jako nábožensky tolerantní?

Podpořte Reportér sdílením článku