Tisíce uprchlíků z dnešní Ukrajiny tu byly už za první světové války

Historik Michal Frankl vede mezinárodní výzkumný tým, který se zabývá uprchlíky ve středovýchodní Evropě ve 20. století. Mířili k nám nejen volyňští Češi, ale také další lidé, kteří opustili své domovy a putovali do vnitrozemí monarchie. Frankl popisuje, jak se naše společnost chovala k uprchlíkům, a vysvětluje, proč některé bezvýhradně podporujeme, zato jiné odmítáme.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Informace o lidech, kteří utíkají před první světovou válkou, znáte z archivních materiálů. Co jste o nich zjistil?

V roce 1915 muselo zhruba milion občanů Rakousko-Uherska opustit své domovy. Většina utíkala z Haliče, což je dnes východní část Ukrajiny. Šlo o desetitisíce Poláků, Rusínů a Židů. Všichni byli občané Předlitavska, které bylo součástí monarchie. Když se tito lidé vydali do vnitrozemí Rakousko-Uherska, úřady zareagovaly velmi rychle. Uprchlíci sice dostávali materiální podporu, ale museli dodržovat velmi přísná pravidla, která omezovala jejich svobodu pohybu. Stát se snažil zabránit jejich příchodu do velkých měst jako například do Vídně nebo do Prahy, protože tam by se hůř kontrolovali a zkomplikovali by zásobovací situaci.

 

Kde se jich tedy ujali?

Už během prvních válečných týdnů se začalo s výstavbou uprchlických táborů na jižní Moravě, například v Mikulově, Pohořelicích u Brna nebo v Kyjově. Z Haliče uprchly především ženy s dětmi nebo starší lidé, protože muži museli narukovat. Zkuste si představit, že ušli velmi dlouhou cestu a ocitli se někde, kde byly hodně špatné hygienické podmínky. Mnoho lidí, a hlavně dětí, onemocnělo, velmi rychle se mezi nimi šířila tyfová epidemie. V táborech se ale také děti vzdělávaly a očekávalo se, že uprchlíci budou pracovat. Lidé z východní Haliče byli i v dalších táborech v českých zemích a zejména v obrovském táboře v Gmündu, jen co by kamenem dohodil z Čech. Druhou formou omezení bylo poslání do tzv. uprchlických obcí, především do menších měst a vesnic na našem území.

 

Jak na ně místní reagovali?

V českých archivech je celá řada amatérských fotografií, kde jsou zachycení ortodoxní Židé z Haliče, když se prochází po náměstí nebo slaví židovské svátky. Pro řadu lidí byli podle všeho Židé, kteří měli pejzy a nosili dlouhé kabáty – kaftany, něčím exotickým. Reakce místních byla ale velmi různorodá – od naprosté fascinace a zvídavosti až po antisemitismus.

 

 

Takže přijetí nebylo jednoznačně pozitivní?

Postoj k uprchlíkům se v průběhu války dost změnil. V prvních válečných měsících lidé chápali, že uprchlíci potřebují pomoc, protože utíkají před frontou. Jenže jak se postupně zhoršovalo zásobování, bylo potřeba hledat viníka… Od roku 1917 byly u nás velmi časté demonstrace a stávky. Mnozí brojili proti židovským uprchlíkům z Haliče. Lidem totiž vadilo, že stojí ve frontách na mouku nebo na brambory, a říkali si: „Proč my nic nemáme, ale uprchlíci v táboře mají dost potravin?“ anebo „Proč úřady podporují uprchlíky a nám nepomůžou?“

 

OMEZENÁ TOLERANCE

Co se s uprchlíky z Haliče stalo po válce?

Přes noc se z občanů stali cizinci. Většina odjela do svých původních domovů, ale přesto tu zůstaly tisíce židovských uprchlíků, kteří se nemohli rychle vrátit, protože jejich původní domovy byly zničené. Proti nim se vedly antisemitské kampaně – měli prý být zodpovědní například za nedostatek potravin, uhlí nebo bytů. Takováhle obvinění rezonovala obzvlášť ve větších městech. Například v Brně byla po válce řada demonstrací proti židovským uprchlíkům. Židovští uprchlíci byli zobrazováni jako protiklad ideálu občana nového národního státu.

 

To zní jako pravý opak toho, jak se prezentuje první republika. Často je přece vnímaná jako nábožensky tolerantní?

Nejsem zastáncem černobílých pohledů na meziválečné období. Existence první republiky je zarámována velmi odmítavým postojem k uprchlíkům, zejména těm židovským. Na druhou stranu tu ale byli uprchlíci ze Sovětského svazu, z nacistického Německa či například z Rakouska v roce 1934, kteří v Československu našli útočiště. Postoj vůči uprchlíkům se měnil v čase a zhoršil se za hospodářské krize, kromě toho jej ovlivňovaly národní, politické či náboženské sympatie nebo naopak odpor.

 

Od 20. let si mohli uprchlíci požádat o takzvaný Nansenův pas. O co šlo?

Po první světové válce bylo v Evropě zhruba milion a půl lidí, kteří zůstali bez občanství. Většina pocházela ze Sovětského svazu, který je zbavil občanství, když se nevrátili po roce 1921. Ti, kteří se ocitli bez dokladů, si mohli zažádat o takzvaný Nansenův pas. Ten se začal vydávat od roku 1922 a fungoval jako speciální doklad totožnosti pro lidi bez státní příslušnosti, který schválila Společnost národů. Akceptovalo ho 52 zemí včetně Československa. Pokud získali Nansenův pas, pak měli alespoň nějaký doklad totožnosti, takže mohli legálně cestovat nebo pracovat.

 

JEDNOTNÁ PODPORA

Mluvili jsme o uprchlících v meziválečné době. Byli mezi nimi i Ukrajinci?

Na naše území se během pár let dostaly dvě velké skupiny Ukrajinců. Tu první tvořili vojáci zajatí během první války, a tu druhou vojáci ukrajinských jednotek, které bojovaly za nezávislost – proti Sovětskému svazu i Polsku – a musely ustoupit na československé území. Nejprve byli internováni v táborech v severních Čechách, mj. v Josefově. K nim se přidali další uprchlíci utíkající před občanskou válkou a sovětskou vládou. Tyto velmi rozmanité skupiny spojovala snaha udržovat ukrajinskou identitu, i když byli daleko od domova. Československo jim pomáhalo nejen materiálně, ale také měli možnost tu studovat.

 

Co způsobilo takový náhlý zájem a podporu?

Česká politická scéna byla v podpoře ruských a ukrajinských uprchlíků, kromě komunistů, jednotná. Československo se díky tomu prezentovalo jako stát, který podporuje budoucí elitu znovuobnovené Ukrajiny. V Praze fungovala Ukrajinská svobodná univerzita, kde bylo možné studovat humanitní obory a právo, další ukrajinská vysoká škola se otevřela v Poděbradech. Studenti se učili především polytechnické obory.

 

A co je čekalo po studiích?

Tisíce Ukrajinců se integrovalo v Československu, založili tady rodiny a mnozí získali naše občanství. Nedávno jsem studoval archivní materiály z roku 1939, kde probíhala revize občanství. Za cíl měla zbavit občanství židovské uprchlíky, ale hlásit se museli všichni, kteří občanství získali v meziválečném období. Hodně mě překvapilo, kolik mezi nimi bylo Rusů a Ukrajinců – a dokumenty vypovídají o jejich úspěšném začlenění do společnosti.

 

Proč se o jejich osudech téměř neví?

Po druhé světové válce byli mnozí odvlečeni NKVD do Sovětského svazu a za komunismu se o uprchlících ze Sovětského svazu nedalo veřejně hovořit. Možné to bylo teprve v 90. letech, kdy téma vzbuzovalo velký zájem: věnovali se tomu historici i amatérští badatelé z řad potomků ruských a ukrajinských uprchlíků.

 

Devadesátá léta jsou také spojená s velmi vstřícným přijetím lidí z bývalé Jugoslávie. Proč myslíte, že to šlo tak hladce?

Tímhle tématem se přímo nezabývám, ale myslím, že to byl souběh několika okolností. Jednak Československo a Česká republika přistoupily k ženevské konvenci o uprchlících a vytvořily základy současného azylového systému. Navíc se tehdy přijetí uprchlíků považovalo za přechodné. Co je ale možná úplně nejdůležitější – pro nás přece Jugoslávie nebyla a není nějaká neznámá země, navíc je nám blízká jazykově. Česká společnost měla zkušenost jak s jugoslávskými pracovními migranty či studenty, tak i komunistickými uprchlíky, kteří se stavěli proti Titovi.

 

NEDĚLAT ROZDÍLY

Solidaritu projevuje Česko i nyní, kdy se nabízí všemožná pomoc uprchlíkům z Ukrajiny. Jak na vás současná situace působí

Jsem strašně rád, že tolik lidí poskytuje ubytování nebo zajišťuje odvoz od hranic s Ukrajinou – a že český stát je ochoten uprchlíky přijímat. Pro mě je hodně zajímavé sledovat ten náhlý přerod. V roce 2015 se vyhlašovalo, že k nám žádný uprchlík nesmí vstoupit a že není možné vypnout pravidla, podle nichž uprchlíci mají být přijati v první zemi schengenského prostoru. Najednou vypnutí schengenských pravidel, které se vyčítalo Německu, nikdo neřeší! Tento rozdílný přístup vypovídá o tom, že přijetí uprchlíků se neřídí jen formálními pravidly a zákony, ale solidaritou. Rakouský historik Philipp Ther v knize o uprchlících v Evropě rozdělil přijímání uprchlíků na základě etnické, náboženské nebo politické solidarity. Pokud to platí, je to pesimistické zjištění, že o otevřenosti vůči uprchlíkům nerozhodují jejich potřeby, ale hlavně pocit sounáležitosti, který také funguje stále na stejné bázi. Jsem zvědavý, zda se nyní nějak změní celkové vnímání uprchlíků v naší společnosti.

 

Zajímavé je, že když jde o Ukrajince, tak se naše společnost semkne, ale když jde o uprchlíky z jiných částí světa, pak se chováme úplně jinak. Čím si to vysvětlujete?

V České republice bohužel dost dlouho panovala velmi nenávistná atmosféra vůči uprchlíkům. Sice máme od 90. let relativně dobře fungující systém azylového řízení, ale za minulé vlády tu bylo politické zadání uprchlíky prakticky nepřijímat. Jako by se vrátilo etnické třídění například z konce 30. let – o pomoci nerozhodovala individuální potřebnost, ale etnicita a předsudky. Možná už je konečně na čase přestat se pohybovat mezi extrémy. Na jednu stranu je solidarita důležitá a je mnohem silnější vůči skupinám, s nimiž se identifikujeme a máme zkušenost. Na druhou stranu i Češi mají zodpovědnost za svět – týká se nás, i co se děje například v Sýrii. Rozlišování mezi uprchlíky vypovídá, snad lépe než cokoli jiného, o naší společnosti a konstrukci solidarity v ní – je založena na etnicitě nebo na pocitu spoluzodpovědnosti za to, co se děje dále od našich hranic?

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama