Že prý se sama nenají ani neobleče. A ona vyhrává medaile

16. září 2022

archiv AS

Čechů, jejichž tvář se kdy objevila na obří obrazovce na newyorském Times Square, je poskrovnu. V půlce září se k nim ale jedna přidá – patří sedmnáctileté Magdaleně Sailerové, vrcholové sportovkyni s Downovým syndromem. Madlenka, jak jí říkají doma, je součástí kampaně National Down Syndrome Society, která má na nemoc upozornit a lidi s takovou diagnózou podpořit. Například v Česku kolem Downova syndromu pořád panuje řada mýtů, shodují se Madlenčini rodiče, Adriana a Milan Sailerovi.

Prezentace na Times Square má pomoci zvýšit povědomí o tom, co je Downův syndrom. S jakými mýty o tomto onemocnění jste se potýkali vy?

Adriana Sailerová: Když se nám Madlenka narodila, samozřejmě jsem o té diagnóze hledala co nejvíc informací. A vyskakovalo na mě třeba to, že se sama nikdy neobleče, nenají se, nenaučí se číst ani psát. Mýtus, že tyto děti jsou nevzdělatelné, tu do značné míry přetrvává dodnes. Přitom to pravda není. Oni jen potřebují víc času. Je to o systematické práci a o trpělivosti. Je ale pravda, že my máme výhodu v tom, že Madlenka má sice dva bratry, ale oba už jsou dospělí, a my jsme se jí mohli věnovat na sto procent. Ve světě je, co se informovanosti týče, situace opravdu úplně jiná.

Milan Sailer: Já myslím, že největší mýtus u nás je ten, že tito lidé nemají místo ve společnosti. Nikdo s nimi vlastně nepočítá. S tím, že by měli chodit do školy, do zaměstnání, že by měli žít mezi námi. Vnímáme to na světových závodech. Zatímco my jsme tam ve třech, já, Adriana a Madlenka, jiné země mají mnohem větší výpravy, i s vlastními trenéry. A hlavně, lidé s Downovým syndromem jsou ve světě vidět běžně ve společnosti. Pracují v kavárnách, na parkovištích, v „mekáči“. Počítá se s nimi.

Jak velká je šance, že se do běžného života začlení vaše Madlenka?

AS: My věříme, že jednoho dne bude schopná žít sama. Samozřejmě si uvědomujeme, že tady nebudeme věčně, a hlavní cíl pro nás tedy je, aby dokázala fungovat samostatně. Aby zvládla bydlet sama nebo v nějakém chráněném bydlení, aby měla práci, která ji bude bavit a kde dokáže být prospěšná, a aby byla šťastná.

MS: Tím, že jsme ji od malička nijak nešetřili, je Madlenka oproti ostatním dětem s Downovým syndromem napřed. Například v sociální oblasti je určitě nadprůměrná. Umí komunikovat se světem, rozumí tomu, co jí říkáte, i když se jí nijak nepřizpůsobujete, mluví normálně a skutečně se domluví, i se zdravým člověkem. To u dětí s Downovým syndromem není vůbec běžné. Ty často špatně artikulují, je obtížné jim porozumět nebo pochopit, co chtějí. A ani vás nevydrží příliš dlouho vnímat. Madlenka ano. Jestli bude na závodech první, třetí, nebo pátá, to je jedno. Důležité pro nás je, jestli zvládne komunikaci s okolím.

AS: Když se narodila, vůbec by mě nenapadlo, že si dokáže najít kamarády mezi zdravými. A ona je má. Není problém, aby šla přespat ke kamarádce, protože v rámci možností opravdu funguje normálně.

Proč my?

Když se vrátíme na úplný začátek, kdy jste poznali, že je u Madlenky něco jinak?

Podpořte Reportér sdílením článku