Stát výtvarníci nezajímají, říkají manželé, jejichž díla míří do Sotheby’s

Ondřej Basjuk a Šárka Basjuk Koudelová patří mezi desítku českých výtvarníků, jejichž díla budou v polovině listopadu k prodeji v prestižní londýnské galerii Sotheby’s. Jak vidí tento úspěch? A jaký je život českých výtvarníků? Ve srovnání s Německem nebo Rakouskem nepoměrně těžší, shodují se manželé.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V galerii Sotheby’s se čeští umělci neobjevují zrovna často. Chápete to jako zlom ve svých kariérách?

Ondřej: Pro nás oba to je velká šance na možnou změnu. Ale jen za podmínky, že to dobře dopadne. Sotheby’s bude vystavovat díla hned deseti českých malířů najednou vůbec poprvé ve svých dějinách.

 

Šárka: Za sebe vidím hlavně šanci na propojení české scény s tou mezinárodní. Lidé mimo kulturní provoz zřejmě netuší, jak složitý kontakt do ciziny je. Jakákoliv možnost prezentovat na mezinárodní scéně české umění je skvělá. Špatná komunikace se světem je ovšem typická i pro další postkomunistické státy.

 

Představoval jsem si, že po této aukci budete rázem slavní a bohatí. Že už budete jen nakládat rozpůlená zvířata do formaldehydu a prodávat je za horentní sumy. Nebo jde jen o test zahraniční poptávky?

Šárka: Obávám se, že druhá možnost je správně. Měla jsem už několikrát možnost představit svou práci na výtvarných veletrzích (Art Fair) v Basileji či Vídni. Příběhy o tom, že se stane zázrak a někdo důležitý si vás na podobných přehlídkách všimne, patří možná do románů o životě výtvarníků v 19. století. Dnes jsme jinde. Umělců je nyní opravdu mnoho a obchod s uměním je nejen rychlý, ale i přesycený.

 

Ondřej: No, já pevně doufám, že nebudu muset nikam nakládat žádná zvířata… Tedy i kdybych byl náhodou bohatý a slavný.

 

Jak moc je složité dostat se s uměním do světa? A teď nemluvím přímo o první světové lize, ale třeba ekonomicky slušné evropské úrovni.

Šárka: Každý si úspěch v cizině definuje jinak. Pro někoho je to účast na zahraničních výstavách, což s výdělkem často nemá nic společného. Pro jiného přítomnost v aukčních domech světové úrovně. Jako třeba teď v Sotheby’s. Oba doufáme, že se nám pomalu, postupně podaří prorazit v obou směrech. Na výstavy i aukce.

 

Co tedy považujete za úspěch? Co by se během následujících dvou let mělo stát, abyste se cítili spokojení?

Šárka: Možná to před aukcí v Sotheby’s bude znít nevděčně, ale pro mě by to byla úspěšná výstava se zřetelným vlivem na návštěvníky i uměleckou scénu. Ideálně také za hranicemi. Peníze jsou samozřejmě důležité k přežití, ale doma se cítím na výstavách.

 

Ondřeji, ty mlčíš…

Ondřej: Já přemýšlím… Asi by mě potěšil pozitivní feedback. A je jedno, jestli mi někdo řekne, že se mu to zkrátka líbilo. Nebo že ho moje obrazy dokonce inspirují.

 

Kompletní rozhovor k poslechu zde a na dalších podcastových platformách, kde ho najdete pod názvem Host Reportéra.

 

 

Investoři se na jaře zalekli

Změnilo se něco s nástupem koronaviru? Ovlivnila pandemie umělecký provoz? Je zájem o obrazy větší nebo naopak poklesl?

Ondřej: Kupodivu se toho změnilo dost. Nedokázal jsem si představit, že se přestane kupovat umění. A když se začalo mluvit o ekonomické krizi, měl jsem dokonce za to, že sběratelé začnou artefakty kupovat, aby do nich uložili peníze. Jenže při první vlně se kupující zalekli. A schovali se. Když už nějací přišli, tak s divnými nabídkami typu: „Je těžká doba, dám vám za obraz třetinu ceny, co říkáte?“

 

Teď už je situace jiná? 

Šárka: Zdá se, že svět jako celek se krapet uklidnil, což – pravda – nemusí být správné ze zdravotního hlediska (rozhovor byl pořízen na počátku října – pozn. redakce). Došlo ale také k důležité změně ve způsobu prodeje, třeba právě i Sotheby’s najelo na online aukce. Tak to bude i v našem případě. Hodně galerií, veletrhů i aukcí se nové situaci přizpůsobilo.

 

Může online prodej změnit obvyklou cenu?

Šárka: Na to jsme taky zvědaví. I pro nás je to premiéra. Snad to má ale i své výhody. Třeba tu, že během pětidenní dražby může přihazovat kdokoli z celého světa. A až v poslední fázi proběhne klasická aukce na místě, tedy v Londýně.

 

Na nejistotu jsme bohužel zvyklí

Hudebníci a herci si stěžují, že je pandemie připravila o živobytí. Co výtvarníci? Chcete a očekáváte podporu od státu? Teď se vás ptám spíše jako představitelů této profese.

Šárka: Co se pozornosti státu týče, výtvarní umělci byli a jsou ve stínu. Na tom nic nezměnil ani koronavirus. Vlastně máme výhodu v tom, že jsme na naprostou nejistotu zvyklí. Během první vlny měla řada lidí psychické problémy proto, že přišli o to, co považovali za jistotu. Tu my ale neměli nikdy, pro nás se v tomto směru nezměnilo nic.

 

Ondřej: Já jsem prostě zvyklý nic nemít.

 

Šárka: No právě…

 

A je to jinde jinak? Myslím za hranicemi.

Šárka: Už hned za hranicemi je to úplně jinak. Německo teď vynakládá ohromné peníze na podporu kultury, protože ji tamní vláda považuje za společensky nesmírně důležitou. Tady takto nikdo nemyslí, bohužel. I němečtí výtvarní umělci získali od počátku krize na české poměry masivní vládní podporu, aby mohli nadále tvořit a nemuseli odcházet z oboru.

 

Jsou díky dlouhodobé státní podpoře třeba rakouští či němečtí výtvarníci úspěšnější? Prosazují se lépe ve světě?

Šárka: Ano.

 

Ondřej: Podobná podpora existovala i tady. Myslím za minulého režimu. Tehdejší stát si ale vybíral umělce podle ideologického klíče. Bohužel. Čímž udělování podpory pokřivil, deformoval. Jinak je ale na zahraničních scénách opravdu vidět, jak systematická podpora pomáhá. Umělci neztrácejí čas nekonečným sháněném ateliérů i peněz na jejich pronájem. Mohou se víc soustředit na vlastní výkony.

 

Šárka: Znám situaci ve Vídni. Byla jsem tam během studií na stáži, zůstaly mi kontakty a mívám tam i výstavy. Atmosféra je tam naprosto jiná. Pro mě je zcela zásadní, jak celkové finanční nastavení ovlivňuje vztahy mezi jednotlivými umělci. V Čechách je výtvarná scéna bohužel naprosto roztříštěná na stále menší a radikálnější skupinky, které se navzájem čím dál více nenávidí. Domnívám se, že je to právě i kvůli neustále existenčnímu tlaku a chybějící podpoře okolí.

 

Takže Vídeň je k umělcům štědrá…

Šárka: Každý umělec, kterého ve Vídni znám, dostává nějaké peníze od státu. Sice musí vyplnit formulář, doplnit jej uměleckým portfoliem a samozřejmě i projektem, výběrové podmínky ale nejsou tak rigidní. Což vede k tomu, že umělci spolu ku prospěchu věci spolupracují. Vznikla spousta galerií a kolektivů, které vytvářejí společný program. Tamní scéna je díky tomu hodnotnější.

 

V Čechách opravdu žádné granty neexistují? Nebo je jich málo?

Šárka: Ano, existují. Třeba ty od ministerstva kultury určené na tvůrčí činnost. Ty ale získá ročně třeba jen pět lidí, což je tristní. Podporu lze dostat i z dalších programů, třeba na vydání knihy a uspořádání výstavy, v těch se ale rozdávají i na české poměry malé částky. Zhruba v řádech desítek tisíc korun. Domnívám se navíc, že udělování grantů i uměleckých cen není v Čechách nutně objektivní a výsledky soutěží ovlivňuje složení příslušné komise. Nebojím se použít slovo klientelismus.

 

Noblesa a švejkovské rysy

Jakou mají úlohu české umělecké ceny? Třeba ta pojmenovaná po Jindřichu Chalupeckém. Pomáhá autorům? Ovlivňuje scénu? Mění se k lepšímu?

Ondřej: Jasně, mluví se o tom, že se Chalupeckého cena vydala aktivistickým směrem. Že se na ní už posledních pár let neobjevují klasická média… Myslím si, že je to takový zdejší styl. Něco se stane módou v New Yorku, třeba oblečení, a za pár roků přijde sem. Tady to přijmeme s absurdním nadšením a doladíme do dokonalosti. Podobně to je i s touto výtvarnou cenou, prostě kopírujeme.

 

A je to stejné i s uměleckými trendy? Kopíruje česká scéna jen zahraniční vzory, nebo má také postavy, které by nové trendy mohly spoluvytvářet?

Šárka: Za sebe říkám, že je česká scéna skvělá! Tvoří tu spousta kvalitních a originálních umělců s osobitým přístupem. Často se ale v evropském kontextu náležitě neprosadí právě proto, že lidé z výtvarných institucí a pořadatelé cen mají tendenci vyzdvihovat ty umělce, kteří kopírují zahraniční trendy.

 

 

A nežádají si trendům poplatná díla i čeští galeristé? Tím, co prodávají? Jací vlastně zdejší galeristé jsou?

Ondřej: V Čechách je nějakých pět top soukromých galerií, které takzvaně udávají trend. Účastní se důležitých výtvarných veletrhů a jsou nejúspěšněji finančně napojené na stát. A i proto do značné míry podporují kopírování zahraničních trendů. My tak díky nim – v uvozovkách, samozřejmě – získáváme pocit, že nezaostáváme za světem.

Pak tady ale působí spousta jiných galeristů, kteří jedou výhradně sami na sebe a nejsou nijak dotovaní státem. Ti to mají samozřejmě složitější, přesto občas pamatují na opravdové umělce. Na umělce, kteří kašlou na trendy a řeší si nějaký svůj vesmír. A v něm žijí tak dlouho, dokud se jednou trendy i s vlastním vesmírem neprotnou. I v umění se totiž trendy vracejí ve vlnách.

 

A jací jsou čeští investoři do umění? Třeba opět ve srovnání se světem.

Ondřej: Já nemám příliš zkušeností se zahraniční klientelou. Nicméně, čeští zákazníci jsou místy velmi, velmi specifičtí. I když nemám iluze, že by to bylo jinde jiné a lepší. Zrovna včera jsme se jednoho zbavili. Abych nebyl jen přísný: v Čechách samozřejmě jsou vzdělaní sběratelé, kteří se zajímají o umění. A milují ho. Tomu třeba dáte něco klidně i zadarmo. Ale pak jsou tady i chytrolíni, čeští švejkové. Ti se zničehonic odnikud vynoří, někde na vás seženou kontakt a objeví se třeba i v ateliéru. A najednou jste překvapen, jaké drzosti z těch lidí padají. Ale znovu zdůrazňuji, že i tady jsou skvělí a noblesní sběratelé, se kterými se stanete třeba i přáteli.

 

Šárka: Aniž jsme se s oním méně slušným sběratelem vůbec osobně setkali, snažil se elektronickou cestou smlouvat. A nabízel tak směšné částky, že jsme se cítili být ponížení.

 

Je investorů v Česku dost? A teď prosím započítat obě skupiny, ať už kondelíkovské nákupčí se švejkovskými rysy, tak noblesní sběratele.

Šárka: Určitě se to zlepšuje. Vždyť před revolucí i krátce po ní tady trh s uměním fakticky neexistoval. Jak společnost bohatne, tak se objevuje stále větší počet sběratelů, kteří nalezli zálibu v umění. Nebo se pro ně stane jen investicí. Každopádně na trh přinášejí peníze.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama