Stát výtvarníci nezajímají, říkají manželé, jejichž díla míří do Sotheby’s

V galerii Sotheby’s se čeští umělci neobjevují zrovna často. Chápete to jako zlom ve svých kariérách?

Ondřej: Pro nás oba to je velká šance na možnou změnu. Ale jen za podmínky, že to dobře dopadne. Sotheby’s bude vystavovat díla hned deseti českých malířů najednou vůbec poprvé ve svých dějinách.

Šárka: Za sebe vidím hlavně šanci na propojení české scény s tou mezinárodní. Lidé mimo kulturní provoz zřejmě netuší, jak složitý kontakt do ciziny je. Jakákoliv možnost prezentovat na mezinárodní scéně české umění je skvělá. Špatná komunikace se světem je ovšem typická i pro další postkomunistické státy.

Představoval jsem si, že po této aukci budete rázem slavní a bohatí. Že už budete jen nakládat rozpůlená zvířata do formaldehydu a prodávat je za horentní sumy. Nebo jde jen o test zahraniční poptávky?

Šárka: Obávám se, že druhá možnost je správně. Měla jsem už několikrát možnost představit svou práci na výtvarných veletrzích (Art Fair) v Basileji či Vídni. Příběhy o tom, že se stane zázrak a někdo důležitý si vás na podobných přehlídkách všimne, patří možná do románů o životě výtvarníků v 19. století. Dnes jsme jinde. Umělců je nyní opravdu mnoho a obchod s uměním je nejen rychlý, ale i přesycený.

Ondřej: No, já pevně doufám, že nebudu muset nikam nakládat žádná zvířata… Tedy i kdybych byl náhodou bohatý a slavný.

Jak moc je složité dostat se s uměním do světa? A teď nemluvím přímo o první světové lize, ale třeba ekonomicky slušné evropské úrovni.

Šárka: Každý si úspěch v cizině definuje jinak. Pro někoho je to účast na zahraničních výstavách, což s výdělkem často nemá nic společného. Pro jiného přítomnost v aukčních domech světové úrovně. Jako třeba teď v Sotheby’s. Oba doufáme, že se nám pomalu, postupně podaří prorazit v obou směrech. Na výstavy i aukce.

Co tedy považujete za úspěch? Co by se během následujících dvou let mělo stát, abyste se cítili spokojení?