Shánět peníze mě baví. Nechci lidem říkat: Nemáme

„Pomáháme. Vždy. Všem.“ Právě takové je heslo nejdéle trvající veřejné sbírky v České republice – Konta Bariéry. Již téměř 30 let pomáhá handicapovaným vracet se zpátky do života. „Je skvělé, že lidem, kteří potřebují peníze, nemusím říkat ne. A úžasné také je, když pak vidíme, jak se jim daří a jaké dělají pokroky,“ říká ředitelka Nadace Charty 77 a Konta Bariéry Božena Jirků.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Právě v těchto dnech probíhá dobročinná aukce výtvarných děl ve prospěch Konta Bariéry. Co to je za akci?

Když v roce 1993 vzniklo Konto Bariéry, získali jsme asi 50 tisíc pravidelných dárců, kteří nám posílali peníze na účet. To trvá dodnes, ale přitom jsme neustále hledali nové cesty. A tenkrát herec, spoluzakladatel Konta Bariéry a milovník výtvarného umění Honza Kačer přišel s tím, že bychom mohli uspořádat aukci výtvarných děl. Napsali jsme tehdy dopis a rozeslali ho na spoustu adres, už ani nevím, kolik jsme oslovili lidí. Prvního aukčního salonu výtvarníků pro Konto Bariéry se zúčastnilo 169 výtvarníků. Toho letošního, který je už patnáctý, se účastní 350 dárců. Zpočátku jsme si mysleli, že budeme aukci pořádat každý rok, nakonec se ale koná vždy ob rok.

 

Kolik se vám naposledy podařilo získat peněz?

Naposledy jsme aukci pořádali v roce 2018, loni se kvůli pandemické situaci neuskutečnila. Ale před těmi třemi lety jsme vybrali opravdu hodně, protože jsme měli velký obraz od Zdeňka Sýkory, který nám darovala jeho manželka. Prodal se za víc jak milion korun, celkem jsme utržili přes pět milionů.

 

Komu charitativní dražba pomůže?

Výnos z aukce slouží na financování stipendií pro studenty se zdravotním postižením. Mohou se nám přihlásit středoškoláci, kteří mají hotový alespoň první ročník, a samozřejmě vysokoškoláci. Budu konkrétní: Ondra, student anglického gymnázia, se zranil při lyžařském výcviku a je upoutaný na vozík. Letos maturuje, půjde na vysokou a je rád, že získal naše stipendium. To je totiž v Kontu Bariéry poměrně výjimečná věc.

 

Proč?

Podporujeme desítky handicapovaných, každý měsíc projednáváme okolo 80 žádostí o pomoc a drtivé většině žadatelů pomůžeme. Podporujeme je tak, že jim třeba přispějeme na vozík nebo jinou pomůcku, na osobní asistenci. Schválíme žádost a proplatíme jim fakturu za pomůcku, za službu. U stipendistů je to ale jinak, těm posíláme dva až čtyři tisíce korun každý měsíc na účet. Nejsou to obrovské peníze, ale studenti je mohou opravdu využít, na co chtějí. Když kluci vozíčkáři jezdí autem do školy, zaplatí si benzin. Když potřebují osobní asistenci, doplatí si asistenta. Někdo potřebuje zapisovat přednášky. Mají to prostě na svůj život.

 

Pomáháme. Vždy. Všem

Změnila se nějak pomoc Čechů za těch 30 let, kdy pracujete pro Nadaci Charty 77? Změnil se přístup Čechů k pomoci?

Musím říct, že jsme byli vždycky docela úspěšní. Dnes se roční obrat nadace pohybuje kolem osmdesáti milionů. Tolik peněz získáme a zhruba tolik rozdělíme. Patříme mezi největší české nadace. Neděláme to ale pro soutěž, děláme to pro naše klienty. Mě osobně by nebavilo chodit do práce a psát lidem, kteří nás žádají: „Nemáme peníze, zeptejte se za půl roku nebo za rok.“ To nepřipadá v úvahu. Naše heslo je prosté: „Pomáháme. Vždy. Všem.“ A to je pravda. Vždycky najdeme způsob, jak pomoci. Ten, kdo ale nejvíc lidem s postižením pomáhá, je samozřejmě stát. My, nadace, jsme tady pro to, abychom to doplňovali.

 

Když se zeptám obecně: chtějí Češi pomáhat?

Ano. Podívejte se na Moravu! Co se dělo po tornádu? Lidé poslali nadacím stovky milionů, a to za neuvěřitelně krátkou dobu. Byla to smršť solidarity napříč republikou. Konto Bariéry vyhlásilo jen časově omezenou sbírku pro handicapované občany, kteří v postižené oblasti žijí a přišli o střechu nad hlavou nebo se dostali do vážných problémů, a za 14 dní jsme pro ně získali přes 2,5 milionu. Díky tomu jsme mohli pomoci řadě lidí, většina z nich od nás dostala 50 tisíc korun. Obdarovaní si za to nepostaví dům ani nepořídí novou střechu, na to musí získat peníze od pojišťoven, státu nebo z velkých sbírek. Ale my jsme je snad podrželi v těžké životní situaci.

 

Kdo jsou tedy nejčastější příjemci vaší pomoci?

Ve většině případů jsou to jednotlivci. Samozřejmě podporujeme i organizace, které se o zdravotně postižené starají, ale nejvíc podporujeme samotné handicapované. Máme třeba nádherný projekt Nový start, v jehož rámci pomáháme mladým lidem bezprostředně po vážném úrazu. Rok, nejvíce rok a půl od chvíle, kdy se jim od základů změnil život, si mohou požádat o podporu a my jim poskytujeme až 100 tisíc korun na úpravy bytu nebo domu, na auto, prostě na věci, na které běžně nepřispíváme. Také máme zvláštní fond pro matky samoživitelky, které se starají o děti s handicapem. Přispíváme jim až 50 tisíc korun na nové auto. Řeknete si: Co to je? Skoro nic při dnešních cenách aut. Ale pro takové rodiny je to významná pomoc.

 

Bionické protézy

Už jste několik věcí zmínila, ale dá se ještě nějak blíže specifikovat, o co vás lidé nejvíce žádají?

Zejména o kompenzační pomůcky. Co se pod tím skrývá? Všechno, co si umíte představit a co postižený potřebuje. A jsou to věci velmi drahé. Vozíky elektrické či mechanické, chodítka, Vojtův stůl na to, aby mohla maminka cvičit s dítětem. Pak handicapovaní také často potřebují pomoc osobního asistenta. Zase zmíním jeden příklad. Martin vylezl na pražské Letné na strom, aby cizí holčičce sundal draka, který tam uvázl. Martin ho vyprostil, ale pak sám ze stromu spadl a ochrnul. Je to strašně chytrý kluk, vystudoval vysokou školu a teď se nemůže hýbat a potřebuje pomoc asistenta 24 hodin denně. Vzal si tedy do bytu spolužáka, kamaráda, který mu neplatí nájem a za to mu poskytuje asistenci. A my ještě Martina podporujeme.

 

 

Přispíváte také na bionické protézy, je to tak?

Ano, to je v posledních letech velmi aktuální téma. Už jsme přispěli asi na 30 bionických protéz. To je úžasná věc, mladému člověku, který se musí vyrovnat s vážným handicapem, se najednou otevře úplně nový svět. Nemohu nevzpomenout patnáctiletou Amálku, kterou zhoubný nádor připravil o pravou ruku. Musela se přeučit na levou. Dnes už s bionickou protézou zase maluje obrazy. Mimochodem, právě jejím obrazem začíná naše letošní aukce.

 

Zmínila jste, že nadace má roční obrat okolo 80 milionů korun, to se ale musíte docela otáčet, abyste peníze získali, ne?

Ano, je to dřina. Víte, kdysi jsem pracovala v České televizi, a když mi tuhle práci nabídli, říkala jsem si: Do nadace? To bude brnkačka. Jo, brnkačka! Je to opravdu krásná, ale docela náročná práce. Samozřejmě už jsme jiná nadace, než jsme byli. Tenkrát naše kancelář čítala tři lidi a obrat jsme měli minimální.

 

Jak to vlastně všechno začalo?

Zlákal mě František Janouch, který Nadaci Charty 77 založil v polovině 80. let minulého století ve Švédsku a v roce 1990 ji přivedl do Prahy. První akci, kterou jsme společně podnikli v tehdejším Československu, byla sbírka na Konto Míša. Možná si na to pamatujete. To byl rok 1992. Míša Budínský byl dvanáctiletý kluk ze Slovenska, u něhož lékaři diagnostikovali malformaci mozku a jediným řešením byla operace gama nožem. Ten tehdy byl k dispozici jen ve Švédsku, proto se Míšova lékařka a rodiče obrátili s prosbou o pomoc na Františka Janoucha. Vyhlásili jsme tedy první velkou charitativní sbírku v Československu.

 

Jak úspěšná tehdy byla?

Do roka byl zakoupen gama nůž pro Českou republiku. Byl umístěn v Nemocnici Na Homolce a jezdily se na něj koukat celé autobusy ze škol. Děti chtěly vidět, na jaký přístroj přispěly tím, že si koupily samolepku se symbolem sbírky, veselým medvídkem Míšou. Tahle úspěšná sbírka vzbudila velkou důvěru k nadaci a na ni pak mohla navázat další podobná sbírka, která mířila na širokou veřejnost, Konto Bariéry. A to je tu dodnes a s ním i charitativní aukce výtvarných děl, která vyvrcholí tuto neděli online dražbou.

 

Překonat předsudky

Dražba se letos koná vůbec poprvé online?

Aukci jsme vždycky pořádali v posluchárně v pražském Karolinu, letos to zkoušíme poprvé online. Vzhledem k současným proticovidovým opatřením jsme museli přistoupit k tomuto řešení, je to pro nás novinka, ale přesto věřím, že nás naši příznivci podpoří. Renomovaná galerie Kodl, která pro nás celá léta aukce organizuje, vytvořila pro své aukce speciální portál, který teď budeme moci také vyzkoušet. Mimochodem galerie Kodl, náš dlouholetý partner, si nebere z naší aukce celá léta ani pětihaléř provize, což je sám o sobě pro nás velký dar. Celkově je naše aukce unikát. Výtvarná díla věnují všichni výtvarníci také zdarma, mezi draženými artefakty jsou přitom obrazy za statisíce i grafiky, jejichž vyvolávací cena je 500 nebo 1 000 korun. Je to prostě aukce přístupná pro všechny příznivce umění. A pomůže všem studentům, kteří nás požádají o stipendium.

 

Myslíte si, že se za těch 30 let existence Konta Bariéry rovněž změnil pohled Čechů na handicapované?

Určitě. Lidé se přestali dívat na postižené jako na někoho méněcenného. Patří mezi nás, to bylo jedno z našich prvních hesel, kterým jsme zdůrazňovali, že handicapovaní jsou jako my všichni. Spousta lidí si to totiž tehdy nemyslela. Nezapomenu na chlapce, úspěšného manekýna, který skočil do vody, zranil se a ocitl se na vozíčku. Byl v šoku a přiznával, že do té doby si myslel, že všichni vozíčkáři jsou i mentálně postižení. Dokud to sám nepoznal na vlastní kůži. Od té doby už uplynula řada let a lidé už překonali řadu předsudků. Myslím, že už dnes nikoho nepřekvapí, že například muž na vozíku je ombudsman ČSOB. Mimochodem, právě on, Martin, je zakládajícím členem Rady Konta Bariéry, a je jím doposud, 29 let.

 

O několika lidech, kterým jste pomohli, jste už vyprávěla. Je nějaký další příběh, který vás nejvíc zasáhl?

Pamatuju si jich hodně, každým tím osudem žiju. Třeba velikánskou akci jsme dělali pro Péťu ze Smečna. Tenkrát byl s rodiči na dovolené u moře, v Mnichově měli zaparkované auto, a když se vraceli zpátky, doslova pět minut od domu tatínek za volantem usnul. Zabil se, maminka stále bojuje s následky zranění a Péťa je na vozíčku. Strašná tragédie. Uspořádali jsme pro ty dva několik sbírek, snažili jsme se jim jakkoli pomoci. Maminka Monika teď pracuje jako asistentka ve škole a Péťa už chodí do druhé třídy, má elektrický vozík. Oba jsou báječní. Tohle mě motivuje. Mám radost ze všeho, co se Péťovi povede.

 

Nenosíte si ty příběhy domů?

Nosím. Ale to mě naopak posiluje. Při jednom setkání našich stipendistů v Senátu nám jedna z maminek přišla poděkovat za syna Jirku, který právě zemřel. Nezapomenu, jak se tehdy ke mně obrátil Petr Pithart a zeptal se: „Boženo, vás to neničí?“ Samozřejmě že se umím také rozbrečet a slzičky mám na krajíčku raz dva. Ale pak si vzpomenu na ty, kterým jsme pomohli, a jdu dál. Mě prostě strašně baví shánět peníze a přesvědčovat lidi, že stojí za to pomáhat druhým.

 

Máte nějaké plány na příští roky?

To už bych nechala nějakému svému nástupci nebo nástupkyni.

 

Takže chcete skončit?

Určitě přejdu do správní rady Nadace Charty 77, jejíž členové by si to přáli. Od nadace neuteču, budu i dál pomáhat. Ale každodenní řízení už musí příští rok převzít někdo jiný.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama