Nákupní hypnóza je všudypřítomná. Ale radost končí pípnutím kreditky

Módní koučka Kamila Boudová už jedenáct let žije v Paříži a zabývá se udržitelnou módou, o níž přednáší i na tamních školách. Postupně došla k tomu, že nejpozitivnější společenský dopad bude mít, když začne Francouzkám pomáhat provětrat šatníky a změnit jejich nastavení tak, aby pochopily, že nákupem se ke štěstí nepropracují. „Nákupní hypnóza je všudypřítomná. Všichni jedeme na autopilota,“ říká.

V Praze jste dlouho vedla projekt Slou days, který sdružuje výrobce i vyznavače udržitelné módy a životního stylu. Ten jste teď předala svému týmu. Znamená to, že se věnujete jen svým věcem?

Slou days jsem sedm let řídila ze zahraničí, zároveň jsem v Česku dělala online kurzy fashion koučinku a učila v Paříži. Šlo o to, že jsem cítila, že se mi v Čechách tak daří, že by bylo dobré dělat něco podobného i v zahraničí. Koneckonců žiji v Paříži už jedenáct let, je to Mekka módy, tak se to nabízí. Myslím, že mé projekty na mezinárodních trzích by mohly mít větší dopad, než kdybych na dálku řídila Slou days.

 

Čemu přesně se tedy ve Francii věnujete?

Tím, že jsem dělala Slou Days a učím udržitelnou módu, tak jsem pořád zkoumala, kde v systému je chyba. Za těch deset let, co se udržitelné módě věnuji, jsem byla na různých konferencích a kulatých stolech v Kodani nebo Londýně. Když jsem se loni v červnu po osmi letech vrátila na kodaňský Global Fashion Summit, zjistila jsem, že se vůbec nic nezměnilo.

 

V jakém smyslu?

Značky pořád říkají, co všechno dělají a jak strašně jsou zelené, a člověk pomalu získá pocit, že je všechno v pořádku. Jenže problémy se pořád prohlubují – protože se nic nemění na straně zákazníků. Říkáme jim pořád to samé: aby si koupili dva kusy, že třetí je zdarma. Nebo ať si něco koupí, když se trápí. Že vše, co se vám v životě děje, se dá vyřešit tím, že si něco koupíte. Tam je zakopaný pes. Potřebujeme nastoupit na éru cirkulární ekonomiky, jinak tady všichni zahyneme. Abychom to byli schopní ještě nějak otočit, tak potřebujeme co nejvíc žít s tím, co máme, a sdílet to mezi sebou. A máme toho tolik, že bychom mohli obléknout planetu na dalších dvacet let, i kdybychom zítra přestali vyrábět.

 

 

Nebylo by nejefektivnější lobbovat za nějakou regulaci rychlé módy?

Když pominu, že by mě to zrovna moc nebavilo, tak my jsme v systému neoliberalismu, na globální úrovni soutěžíme v tom, kdo má nejvíc peněz. Země globálního jihu nám nejprve sloužily jako zdroj levných materiálů, pak jako zdroj levné pracovní síly a teď nám poskytují prostor pro náš odpad. A tyto země se předhání v tom, kdo nabídne co nejlevnější výrobu, aby tam západní země přitáhly svůj kapitál. Pro mě určitě není cesta, že se budeme bavit s chlapíky v kvádrech, že mají něco regulovat či uzákonit. To jsme zkoušeli posledních čtyřicet let.

 

 

Dobrá, ale hodilo by se alespoň uzákonit vyšší odpovědnost módních firem za vlastní odpad, ne?

To se děje. Ve Francii to už funguje, a na evropskou úroveň to přichází. Ale dokud se mezi sebou lidé, a především my ženy, budeme předhánět v tom, kdo má na sobě kolik nových hadříků, tak jsme v háji. Dokud nám nesecvakne, že je to špatně, máme problém.

 

Čili pracujete na tom, aby oblečení nebylo status?

Já nemůžu přijít se službou, že ženy naučím, jak přestat nakupovat. To se stává úplně vedlejším produktem toho, jak s nimi pracuji. Dnes máme úplně všechno, ale lidi jsou stejně pořád nešťastní. Nikdy nemají dost, jsou frustrovaní. Tohle řeším u klientek. Mají narvanou skříň, ale nevědí, co na sebe. Vyhazují peníze do vzduchu a platí si tím dlouhotrvající frustraci. Takhle dnes móda vypadá. Od puberty máme v hlavě přesvědčení, že nemůžeme jít dvakrát za sebou v jedněch šatech. Když jsem žila v Londýně, sama jsem se soustředila na to, abych každý den měla jiný outfit. Druhá věc je, že když se necítíte dobře, jdete si zvednout náladu, potěšit se. Nebo si něco rovnou koupit ve třech barvách. Přitom ty ženy pořád nejsou spokojené. Jsou natolik frustrované, že jsou schopné mi zavolat a zaplatit mi docela zajímavé peníze za to, že jim pomůžu najít mír a klid v jejich mysli ohledně jich samotných či módy.

 

Narvané skříně jste řešila i v Česku?

V Česku mám program jen online – a pomalu končí. Ale, ano, setkala jsem se s klientkou, která má tisíc kusů oblečení. Když jedu od klientky, vezu řádově 150 kg oblečení. Podle průzkumů nosíme jen 20 až 30 procent toho, co máme doma. Kdybychom dostali všechno to oblečení, které máme doma, na trh, bylo by to skvělé. Jsou to často super věci, jen špatné velikosti, kdy žena doufá, že do nich zhubne, někdy zase nenošené věci, které si koupila, aby oslnila kamarádku. Samozřejmě ve Francii je ten problém násobně horší než v Česku, ale na druhou stranu situace je ještě o dost horší v Británii nebo v USA. Tam je spotřební hypnóza obrovská. Ve Francii je pořád ještě zakořeněná kvalita, i když i ta klesá.

 

V šatnících je všechno

A jak váš koučink probíhá v praxi?

Přijdu ke klientkám, dvě hodiny se bavíme o tom, co se v šatníku děje, jak se dostaly do této fáze. A provedu je tím procesem. Skoro všechny u toho brečí. Móda je hluboko propojená s naší psychologií, traumaty i osobním rozvojem. V šatnících to všechno je. U jedné klienty jsme třeba osm hodin třídily čtyři místnosti oblečení. A ona tam stála a říkala, že už nikdy, nikdy nebude nakupovat, protože má až do hrobu, co na sebe. Oblečení zkrátka funguje jako antidepresivum. Podle průzkumů se ale hormony štěstí vyplavují, když brouzdáte obchodem a jdete s kreditkou na kasu. Jakmile kreditka pípne, spouští se frustrace z narvaných skříní. A my za ni platíme! I proto jsem si řekla, že je důležité se tomu věnovat. Změnit to, jak na sebe ženy nahlížejí.

 

S tím problémem se setkáváte u všech ekonomických vrstev?

Bohužel napříč, protože spoustu nových hadrů si můžeme pořídit za pár babek. Říkám, že žena je buď plná lásky, nebo čokolády, případně má úplně narvané skříně. Když kouknu na jejich šatníky, tak na první pohled vidím, kde to hapruje v jejich životech. Když zjistíme, že nakupování je problém, jakou to plní roli v jejich životě, zkoušíme vymyslet, co dělat místo toho. Když to řeknu jednoduše, můžou jít třeba na masáž. Po půl roce, když si vysvětlíme, jak funguje módní marketing, a bavíme se o tom, jak vystavit šatník smysluplně, mi píšou, že jsou fakt rády, že našly mír s módou a zmizel pocit, že nevědí, co si mají vzít na sebe. Přesně vědí, co jim v šatníku chybí, a klidně si na takový kousek dlouho počkají.

 

Co ještě na schůzkách probíhá?

Ženy mají za úkol definovat, kolik pro svůj styl potřebují kusů oblečení. Některé si myslí, že potřebují dvacatery kalhoty. My ale přijdeme třeba na to, že nejde o nedostatek kalhot, ale že má problém se svojí figurou a hledá ideální džíny, které jí budou lichotit. Čili nejprve definujeme, jaký má žena styl, co má ve skříni zůstat, dáme dohromady „style board“, a potom až jdeme do skříně. Většinou ještě dělám dvě další konzultace, kde se bavíme, jak si to sedlo. Jedna moje citlivá klientka si pak udělala pořádek ve vztahu s bratrem, dokonce přišel i fyzický detox a prozvracela noc. Detox šatníku byl pro ni uzavřením jedné životní fáze a projevilo se to na mnoha úrovních. Po pár dnech mi ale psala, že se cítí skvěle a je nadšená ze života.

 

Kolik kusů by měla žena optimálně v šatníku mít?

Žádné takové číslo neexistuje. Každá žena má jiné potřeby. Říká se, že aby se žena oblékla po celý rok, stačí zhruba 35 kusů. Já jich mám třeba 46. Trika, mikiny, legíny, čtvery kalhoty a pak věci na ramínka. Ale vůbec bych neřekla, že je to optimální pro všechny. Jen mně to prostě vyhovuje. Já mám radši prostor než narvanou skříň. Ale není vůbec špatně, když žena potřebuje víc a unosí to. Každá žena má jiné potřeby. Smysluplný šatník nás má naplno podporovat.

 

A co „optimální počet“ ve vztahu k udržitelnosti?

Udržitelnost je o záměru. Jde o to pustit to, co nefunguje, a nedělat si z našich vlastních skříní skladiště. To, co je pro nás odpad, může být pro někoho jiného poklad. A i kdyby ne, tak se rozvíjejí technologie na recyklování textilu a dnes může být oblečení i materiálovým zdrojem. Jde o to mít šatník, který nám slouží a neruinuje planetu. Nosit primárně věci ze secondhandu a oblečení, které nenosím, naopak posílat dál. Když něco neseženu z druhé ruky, tak určitě seženu něco z recyklovaného plastu. Možností, jak se dnes udržitelně obléknout, je strašně moc. Navíc tento přístup vás sám o sobě zpomalí. Protože nemůžu naběhnout do nákupáku, dám si na čas.

 

Souhlasíte s tím, že jsou kousky, které bychom rozhodně měly v šatníku mít, třeba trenčkot, bílé triko…?

Co má mít každá žena v šatníku, je přesně něco, co bych nikdy nevypustila z pusy. Já třeba nemám jediné džíny. Jedinou podprsenku. A ponožky mám třeba patery. Nemám dokonce ani nic černého. Na to neexistuje mustr. Naopak tyto mýty způsobují to, že ženy mají ve skříních věci, které nenosí. Nemusíme nosit jen šedé, béžové a bílé věci. Já mám třeba svoje růžové a zelené žakárové kalhoty se zlatým a stříbrným lurexem a jsou úplně udržitelné, protože jsou ušité ze starého textilního odpadu, takzvaného „dead stock“.

 

Učebnice a dvě čtvrti

Jak je to vlastně s pověstnou francouzskou elegancí? Vidíte v českých a francouzských šatnících velký rozdíl? Máte to přece jen z první ruky…


Pařížská elegance je v učebnicích a ve dvou městských čtvrtích, tím to padá. Je pravda, že lidé dokážou rozeznat kvalitu, protože tu dříve byla koncentrace luxusních značek. Není to určitě tak, že Francouzky mají styl a Češky ne. Tak to vůbec nevnímám. Je tady ale víc peněz, tedy větší skupina žen, co mají luxusní značky v šatnících. Navíc ve Francii ženy musely víc bojovat za právo volit, což jsme my v Čechách nemusely. Možná proto dokážou Francouzky samy sebe častěji dávat na první místo, nemají strach se vyjádřit a více do sebe investují.

 

Kam vlastně všechno oblečení klientek vozíte?

Za oblečení přijímám plnou odpovědnost, za to dostat je zpět do cyklu tím nesmysluplnějším a lokálním způsobem. Jsou tu různé platformy, přes které se přeprodává. Mám doma takovou malou třídírnu, prémiové dám na jednu platformu, luxusní na druhou, co se nedá prodat online, dám do sekáče ve vedlejší čtvrti. Vyloženě textilní odpad bych postupně ráda nechala recyklovat v Evropě. Zkoumám teď, jak na to.

 

Dá se říci, že jste se od udržitelné, nové módy přesunula více k secondhandu?

Spíše jsem se posunula od řešení v průmyslu k řešení na straně zákazníka. Dříve mi šlo o zviditelnění udržitelných značek, aby si je lidi kupovali. Dnes více o informovanost zákazníka a snahu probudit ho z konzumní hypnózy. Když na toto lidi přijdou, budou i více řešit pomalou, smysluplnou módu. Oblečení, stejně jako jídlo, v sobě nese informaci, jak bylo vyrobené. Nejde jen o kvalitu, nemůže být přece vyráběné v podmínkách novodobého otroctví. Toho já už se nechci účastnit. A připouštím, že sama jsem s takovým alibismem mnoho let nakupovala. Ta hypnóza je všudypřítomná. Všichni jedeme na autopilota.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama