Být v Česku zelený je odsuzující nálepka

Energetická krize a válka na Ukrajině rozvířily debatu, zda zelenou politiku, která má zpomalit klimatickou změnu, není třeba přibrzdit. Ondráš Přibyla, zakladatel a ředitel projektu Fakta o klimatu, však věří, že tyto milníky naopak ekologickou politiku pomohou zrychlit. U nás je rozhodně nejvyšší čas vrhnout se na výstavbu solárních a větrných elektráren, protože v tomto ohledu jsme zaspali.

Mám šestiletou dceru a tříletého syna. Jaký svět je čeká za nějakých třicet let, až oni sami budou rodiči?

S jistotou zažijí velkou civilizační změnu. Buď kvůli obrovské klimatické změně, kdy planeta nebude ve stavu, aby při současné kvalitě života udržela devět miliard lidí. Nebo změna přijde, protože lidstvo s hrozbou klimatické změny něco významného udělá. Staneme se bezemisní společností a prakticky veškerá energie bude z obnovitelných zdrojů a z jádra, průmysl najde způsob, jak fungovat bez emisí.

 

Když vidím některé dokumenty, například od britského přírodovědce a dokumentaristy Davida Attenborougha, tak ty prognózy do příštích let jsou až děsivé. Přesto je dost lidí, kteří jsou ke změnám klimatu skeptičtí. Jak si to vysvětlujete?

Že náš způsob života ničí naše životní prostředí, je zpráva, která se neposlouchá dobře, a řada lidí ji nechce přijmout. Skepse, relativizace nebo popření jsou reakce, které mohou lidem pomáhat neslyšet to, co je nepříjemné. Jinými reakcemi mohou být strach, žal, rezignace nebo agrese. Prostě zprávy o změnách klimatu jsou nejen složité pro mozek, který se pokouší zorientovat v komplikovaném tématu, ale i náporem na duši. Je lidsky náročné to ustát, nepodlehnout tendenci vše vzdát a nestrčit před problémem hlavu do písku.

 

Máte alespoň nějaké dobré zprávy pro dodání naděje?

V poslední dekádě se civilizační směřování podařilo o významný kus obrátit k lepšímu. Těm nejčernějším scénářům, kdy mělo dojít k oteplení planety o čtyři stupně Celsia do roku 2100 – což by v Česku bylo o osm stupňů, protože tady se otepluje dvakrát rychleji –, se podařilo vyhnout. Vypadá to, že bychom se mohli trefit mezi dva až tři stupně. Zároveň se zatím nedá říct, že se věci mění k lepšímu tak rychle, abychom dosáhli relativně bezpečného navýšení o jeden a půl stupně Celsia.

 

 

Právě o tuto hodnotu se má teplota zvýšit za sedm let, dosáhneme tak klimatického bodu zlomu. Co konkrétně se stane?

V ten daný moment, kdy planeta dosáhne oteplení o jeden a půl stupně oproti rokům 1850 až 1900, se možná ještě nestane nic výjimečného. Ale oteplení o tuto teplotu už je oteplení, které dlouhodobě nepřežijí prakticky žádné korálové útesy. Přitom na ně je navázáno pětadvacet procent všech mořských živočichů, takřka stoprocentně pohlcují energii z mořských vln. Při podobném, nebo jen o trochu vyšším oteplení hrozí kolaps amazonského pralesa a sibiřských lesů. Pak je tady řada kryosférických systémů, například mnohé z horských ledovců, které už tají a bude sice pár desítek let trvat, než roztají úplně, ale ten proces již zastavit nepůjde. To se dotkne vodního režimu řek, které jsou z nich napájené. Zkrátka nejde říct, že by za sedm let nastala apokalypsa, ale budou přicházet větší a větší problémy.

 

 

Předpokládám, že výčet problémů tím nekončí.

Vyšší teplota se dotkne potravinové bezpečnosti. Budeme řešit, jak v takovém klimatu budeme schopní pěstovat potraviny. Letošní vlna veder, která byla v Indii a v Pákistánu, snížila tamější zemědělské výnosy asi o třicet procent. Velkých klimatických migrací se v následujícím desetiletí nedočkáme, ale za takových třicet až padesát let budou nejspíš lidé nucení opouštět své domovy, protože se tam už nebude dát žít. Jestli tohle chceme přibrzdit, musíme co nejrychleji a co nejvíc omezit produkci skleníkových plynů.

 

Na politice snížení emisí skleníkových plynů se světoví političtí lídři domluvili už před sedmi lety na pařížské klimatické konferenci. Jak se liší sliby na papíře a praxe?

Skoro devadesát procent emisí skleníkových plynů pochází ze zemí, které přislíbily uhlíkovou neutralitu. Proto je pařížská dohoda tak zásadní. Vytváří mezinárodní prostředí, ve kterém politická vůle měnit věci může dobře fungovat. Ale upřímně, politici nás nespasí, mají omezený prostor, na kterém mohou působit. Mohou dělat fiskální opatření, nastavit národní priority, ale to je jen pár dílků z puzzle. Když u některých zemí klesají emise skleníkových plynů, je to záležitost hlavně technologického pokroku. Podařilo se jim vytvořit takové ekonomické konstelace, že obnovitelné zdroje se staví masivním tempem, které by se před deseti lety považovalo za nemožné. Například Čína zdvojnásobí svůj výkon obnovitelných zdrojů do roku 2025, Dánsko v letech 2000 až 2020 snížilo podíl fosilních paliv v energetickém mixu z osmdesáti na dvacet procent.

 

Jak se daří zelené politice v Česku?

Čekal bych, že transformace bude probíhat rozhodněji. V minulých letech jsme viděli jen mírné snižování emisí, potřebujeme razantnější změnu. Ale z nějakého důvodu česká politická scéna změny klimatu a životního prostředí nevyzdvihuje, veřejná politická diskuse drhne. O tom, jak nedůležité je v české politice toto téma, svědčí i fakt, že dva měsíce nemáme plnohodnotného ministra nebo ministryni životního prostředí. Přitom podle různých průzkumů česká společnost vnímá klimatické změny velmi silně. Lidí, kteří si myslí, že klimatické změny neprobíhají, je jen kolem pěti procent. Přál bych si, aby politici měli větší odvahu k radikálnějším krokům, ale nedělám si iluze, že mají čas číst si reporty a pronikat hlouběji do tématu, aby pochopili stav světa, do kterého směřujeme. Navíc čtyřleté volební období navádí ke sledování krátkodobých zájmů. Stejně jako se odkládá řešení důchodové reformy, odkládá se snižování emisí. Necháváme ten problém pro naše budoucí já.

 

Nemá u nás ekologie a zelená politika špatný marketing? Pro řadu lidí je to červený hadr.

Být v česku „zelený“ je nálepka. Nese s sebou představu, že kdo je zelený, je nesmyslně radikální a tak trochu naivní dítě, kterému je třeba se vysmívat. Poučovat ho, jak je mimo. Ta nálepka má v sobě odsudek. Nevím, proč to vzniklo a co s tím dělat. Z tohoto pohledu je nešťastné, že Green Deal v sobě nese adjektivum zelený, protože pro některé lidi se tím automaticky degraduje.

 

ENERGIE? SLUNCE A VÍTR

Loňský rok byl pro téma klimatu zásadní. Vygradovala energetická krize, v únoru napadlo Rusko Ukrajinu. Nezpomalí tyto události nastartované změny?

Naopak to vypadá, že je urychlí, minimálně plány přechodu na obnovitelné zdroje. Německo spustilo ambicióznější plán, transformace bude rychlejší. Laická debata ale přitom od začátku války řeší, že Green Deal je třeba zastavit a vrátit se k uhlí. Není žádný důvod vracet se k uhlí dlouhodobě a zastavit vývoj obnovitelných zdrojů. Expertní rovina debaty má v sobě více nuancí. Jsou hlasy, které tvrdí, že byla chyba spoléhat se na levný plyn jako přechodové palivo. To je pravda a musíme najít způsob, jak se zbavit závislosti na plynu a dalších fosilních palivech a zároveň mít relativně levné energie. Kdybychom v minulosti budovali víc obnovitelných zdrojů energie, bylo by zbavování se závislosti na ruském plynu o kus snazší, protože každá megawatthodina vyrobená ze slunce nebo z větru ušetří plyn.

 

Máme za sebou i jedno z historicky nejteplejších let. Máme si zvykat, že teploty v létě budou atakovat čtyřicítku?

Vlny veder a sucha budou častější. V roce 2022 byly teplotní rekordy překonány například ve Velké Británii, kde bylo v létě čtyřicet stupňů. Meteorologové sami přiznali, že nečekali, že to přijde takhle brzy, podobnou událost čekali až někdy po roce 2030. Extrémy byly i v roce 2021. Obrovské povodně v Německu si asi čtenáři pamatují, pro mě osobně bylo překvapení padesát stupňů v kanadském městě Lytton, které je na stejné rovnoběžce jako Praha. Po třech dnech takto extrémního horka tam logicky následovaly požáry.

 

Energetická krize, to by byl titulek pro rok 2022. V případě Česka se ukázalo, jak moc jsme závislí na plynu z Ruska. Jak přesně jsme na tom se zdroji energie?

Zhruba polovinu elektřiny vyrábí Česko z uhlí, třicet čtyři procent máme z jádra. Jen nízká procenta vyrábíme z plynu. Když se podíváme na zbytek energetiky, na teplárenství a spalování v průmyslu, tak tam jsou fosilní paliva dominantní. Jsme na nich závislí.

 

Obnovitelné zdroje využíváme okrajově?

Solární elektrárny dodávají tři procenta roční spotřeby, stejně jsou na tom vodní elektrárny. O biomase je složité uvažovat jako o obnovitelném zdroji. Přimíchává se do fosilních paliv, takže je těžké rozdělit, co je biomasa a co fosilní paliva. A nemusí dávat úplně smysl považovat biomasu za obnovitelný zdroj, protože se obnoví třeba za osmdesát let. Je to nízkoemisní zdroj, ale je potřeba s ní zacházet opatrně, abychom si lesy nevyšťavili úplně. Nejhůř na tom u nás je výroba energie z větru, vyrábíme z něj jen jedno procento své roční spotřeby. Potenciál by tu ale byl řádově vyšší. Podle studií by se dalo z větru vyrábět klidně dvacet procent roční spotřeby.

 

A proč tedy větrníky nestavíme?

Částečně jsou to legislativní podmínky, kdy je složité stavbu větrné elektrárny schválit, a dalším důvodem je obecná skepse a negativní pohled na obnovitelné zdroje ze slunce a větru. Mezi lety 2008 až 2010 tady významně přibylo solárních elektráren, tehdy nedobře naceněných. Od té doby jsme ale prakticky nepostavili žádné další solární a větrné elektrárny.

 

Zaspali jsme?

Nevím, jestli zaspali, spíš jsme strčili hlavu do písku. Teď je v plánu zvyšování kapacity solárních elektráren, ale je otázkou, jak rychle se budou stavět a kolik těch plánů se opravdu uskuteční.

 

Jaká je za vás ta cesta?

Řešení, která máme, jsou slunce, vítr, částečně biomasa a někdy v budoucnu jádro. Dám příklad, pouze pro ilustraci. Kdybychom pole, na kterých je řepka, osázeli solárními elektrárnami, ty by ročně vyrobily 700 % naší spotřeby elektřiny. Neříkám, že máme pole zastavět soláry, to by byla hloupost. Ale potenciál pro solární energii máme velký. Postavit jadernou elektrárnu jsme schopni nejdříve v roce 2040. Investovat do toho velké peníze nemusí být takový nesmysl. Není to řešení teď, ani za pár let, ale za dvacet let může být výhodné ji mít a za tu investici bude stát.

 

Takže váš recept je začít okamžitě stavět solární a větrné elektrárny?

Teď bychom měli jednoznačně postavit tolik větrných a solárních elektráren, že ještě nebudou produkovat přebytky. Zatím nejsou připravené baterie nebo ukládání do vodíku, ale za pár let tyto technologie budou dál. Možná budeme mít baterie dříve než přebytky z výroby ze solárních elektráren. Možná ne. Ale masivně stavět solární a větrné elektrárny je teď dobrá strategie.

 

Je pravda, že elektřina z obnovitelných zdrojů je levnější?

Vychází levněji, když zrovna fouká a svítí, a zvládá se tak pokrývat celá spotřeba z obnovitelných zdrojů. Pak je cena elektřiny prakticky nulová. Problém s cenou elektřiny z obnovitelných zdrojů je, jak to udělat, když zrovna nefouká a nesvítí. Teď se na vykrytí zapínají fosilní elektrárny, kde cenu určuje plyn plus provoz těchto zařízení něco stojí, i když zrovna elektřinu nevyrábí. Tyto náklady se započítávají do celkové ceny elektřiny. Ale podle studií to vypadá, že zvyšování podílu obnovitelných zdrojů snižuje cenu elektřiny. Prostě ten efekt, že se spálí méně fosilních paliv, je významnější než to, že je třeba držet v provozu fosilní elektrárny, i když energii nevyrábí.

 

Má jednotlivec šanci, kterému klimatická změna není lhostejná, věci pomoci změnit?

To je velmi složitá otázka, protože ten problém není řešitelný na úrovni jednotlivce. Potřebujeme vytvořit společnost, která bude energetiku řešit obnovitelnými zdroji, kde doprava bude bez emisí, která se zvládne postarat o biodiverzitu a nevypouštět toxické látky do řek a půdy… Právě klimatická změna nám ukazuje, jak funguje globální svět, že nejsme oddělení jednotlivci. Je propojený, věci se nás dotýkají, i když se dějí daleko od nás. Ta změna nestačí na úrovni jednotlivců, ale musí proběhnout celospolečensky. A to je na tom ten nejtěžší úkol.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama