Česko-francouzská výtvarnice v Paříži bez kaváren: „Jako kdyby zde usnula Šípková Růženka“

Koronavirová pandemie narušila několik jejích projektů i výstav. Česko-francouzská multimediální umělkyně Filomena Borecká nicméně nezahálí. V současné době žije a pracuje v Paříži, učí kresbu na tamní vysoké škole a rovněž pracuje na cyklu trojrozměrných kreseb zaznamenávajících pohyb vln s názvem Šiřiči tichých myšlenek. Jak vypadá francouzská metropole během nynější koronavirové pandemie? „Francouzi opatření dodržují, nosí roušky, někteří i ochranné transparentní štíty na očích. Nálada je nicméně bezútěšná, stále není vidět světlo na konci tunelu.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V čem současná koronavirová pandemie ovlivnila tvůj život a práci?

Uvědomila jsem si, jak výstižné je české rčení – Neodkládej na zítřek, co můžeš udělat dnes. Pozastavilo mi to několik projektů, především výstavu spojenou s obhajobou mojí nekonečné disertace s názvem Dech jako tvůrčí zkušenost. První „konfinace“, neboli lockdown, byla ve Francii hodně drastická.

 

Jak to tehdy přesně ve Francii vypadalo?

Pamatuji si, že ze začátku v březnu 2020 panovala obrovská obava, aby nebyl koronavirus nebezpečný pro děti. Byla zavřená většina škol. Vycházet mohli jen lidé, jejichž zaměstnání byla pro společnost shledána jako nejdůležitější. To znamená lékaři, zdravotníci, technici, popeláři, pekaři a několik dalších. Aby člověk mohl na obyčejný nákup, musel vyplnit speciální formulář na webu francouzské vlády. Na procházku ven se mohlo jen na hodinu. Vymysleli jsme to s partnerem tak, že nejdřív šel s dítětem jeden a za tři čtvrtě hodiny se přiblížil zpátky k domovu, kde se přidal druhý. Když vypršela doba procházky jednomu, tak ještě mohl zůstat s dítětem druhý rodič, a tak mohl být syn venku o trošku déle.

 

V Česku se snaží divadla vysílat svá představení online, jedna z galerií ukazovala vystavovaná díla v oknech, jindy umělci vystupovali ve výlohách zavřených podniků. Děje se něco takového ve Francii? Hledají umělci cesty, jak svá díla lidem představit?

Všechna muzea a umělecká centra jsou bohužel zavřená. Mezi lidmi ale koluje petice žádající o otevření muzeí a zdá se, že to ministryně kultury Roselyne Bachelotová bere vážně. Soukromé galerie nicméně disponují komerčním statutem, a jsou tedy v Paříži otevřené, dokonce i v neděli. Stejně jako obchody, které jsou rovněž otevřené a normálně prodávají. Zboží je možné si objednat i na internetu metodou „klick and go“ a nechat si je dovézt domů. Francouzská televize spouští nový kanál zaměřený jen na kulturu, nebude se však věnovat výtvarnému umění, ale především tanci a divadlu.

 

 

A nějaké aktivity umělců?

Během pandemie vzniklo několik iniciativ ke zviditelnění umělecké tvorby a na její podporu, například hashtag Les amis des artistes (Přátelé umělců) na Instagramu. Umělci se mohli tohoto solidárního projektu zúčastnit výběrem třech svých děl a v případě jejich prodeje si vylepšit nejen svou situaci, ale ještě třiceti procenty z prodejní ceny podpořit další umělce, žádající o pomoc v nouzi. Byla to velmi sledovaná akce. Hashtag propojil lidi, kteří o sobě dříve nevěděli, a vytvořil určité panorama toho, co v současném umění u žijících autorů vzniká. Jinak i tady podobně jako všude po světě je spousta výstav a debat filmována a šířena sociálními sítěmi. Chybí v tom však kontakt a přímý zážitek z díla. Zprostředkované video estetickou zkušenost nenahradí. Na přenosech přes Zoom je však skvělé, že je možné sledovat zajímavé přednášky i z druhého konce světa, na které by se před covidem takto člověk nepodíval.

 

Bezútěšná nálada

Jak se vůbec žije v současné chvíli ve Francii? Jaká tam platí opatření?

Opatření se neustále mění, člověk neví dne ani hodiny. Momentálně se po osmnácté hodině nesmí vycházet. Jsou nařízené roušky a všude k dispozici antiseptické gely. Divadla, kina, muzea, restaurace a kulturní centra jsou zavřené. Otevřené jsou ale paradoxně supermarkety a obchody všeho druhu, kde se lidi pohybují v těsné blízkosti podobně jako v metru. V obchodech ani v metru jsem si nevšimla, že by někdo kontroloval, kolik tam je naráz lidí. Nejhorší je jet metrem před osmnáctou hodinou, před zákazem vycházení. To se všichni vrací domů a v metru i v obchodech je šílený nával. Jezdím hodně na kole, a to i teď v zimě.

 

 

Dodržují lidé ta opatření? Jaká ti přijde, že je obecně nálada mezi lidmi?

Francouzi opatření dodržují, nosí roušky, někteří i ochranné transparentní štíty na očích. Nálada je nicméně bezútěšná, stále není vidět světlo na konci tunelu. Ve Francii stoupla konzumace alkoholu, antidepresiv i sladkostí, uzenin a celkově jídla. Vidět Paříž bez kaváren a lidí na terasách restaurací je velmi zvláštní. Když jdete po městě, máte pocit, jako kdyby tu usnula Šípková Růženka a princ si dává na čas.

 

Když se vrátíme k tvé práci, na čem teď děláš?

Pracuji na cyklu trojrozměrných kreseb zaznamenávajících pohyb vln s názvem Šiřiči tichých myšlenek. Chystala jsem pár věcí, ale často do toho vstupují různá úskalí, tak tomu nechávám volný průběh a snažím se tomu v mezích svých možností pomoci koncentrací a dechem, tedy rozdýchat to, nechat to plynout, nenervovat se. Často je zajímavější cesta než jen konečný výsledek.

 

Phrenos – banka dechu

Máš nějaké plány do budoucna, až se situace trochu uklidní? I nějakou výstavu v Česku?

Pokud se zklidní covid, uskuteční se výstava mých kreseb zaznamenaných okamžiků z cest s názvem Instant Lisboa & Porto v portugalském kulturním institutu Camões v Praze. Spolupracuji také s kurátorkou a historičkou umění Annou Pravdovou na monografické knížce mapující moji práci. A dalším projektem jsou například cykly pěti mentálních map, které čerpají z nejzajímavějších odpovědí na mou anketu o dechu, která doprovází můj projekt Phrenos – banka dechu.

 

 

Co to je za projekt?

Phrenos – banka dechu je participativní zvuková socha, ve které se dech jednotlivce propojuje s dechem kolektivu. Spolupracuji na ní se sociology, sofroložkou (sofrologie je metoda, která by člověku měla umožnit být v harmonii se sebou samotným a se svým okolím, jejím cílem je poznat, interpretovat a uvolnit své pocity a napětí – pozn. red.), pneumologem z pařížské Nadace Dechu a dalšími. Socha byla vystavena v Tunisu na mezinárodním festivalu digitální kultury E-fest, na severu Francie v rámci mezinárodni výstavy současného sochařství, na Nuit Blanche (Bílá noc) v oddacím sále radnice jedenáctého okrsku v Paříži i jinde.


A mentální mapy?

Ty Phrenos doprovázejí. Můžeme se na nich dočíst nejzajímavější a nejautentičtější svědectví o každodenním vnímání dechu lidí, kteří se zúčastnili ankety o dechu.

 

 

Kde hledáš inspiraci pro svá díla?

Většina mých námětů vychází ze života, soustředím se na svůj dech – a pak vycházím buď z nějaké zkušenosti, nebo ze snů, inspiruje mne také četba. Například pro objekt Mysterium Coniunctionis (Záhada spojení) mne inspiroval zážitek a našla jsem pro něj následovně pojmenování ve stejnojmenné knížce C. G. Junga. Jde o to, jak je možné, že se dvě bytosti přitahují, co je to za zvláštní chemii, která k sobě přivábí dvě duše. Také mne zaujal mýtus o Androgynovi, celistvé bytosti, která v sobě má jak mužský, tak ženský princip a je úplně soběstačná. Platon v dialogu Symposion píše, že se tato sférická bytost kutálela, přemisťovala v kotrmelcích, až se rozpůlila na dvě části a od té doby hledá jedna půlka tu druhou.

 

 

Baví mě rozmanitost

A co nějaké další zážitky či sny?

Když jsem se ocitla v New Yorku, zpracovávala jsem tuto zkušenost s novým prostředím vytvářením velkých kreseb. Tak vznikl výtvarný cyklus Transmigrace New York – Paříž – Praha. Když se někde ocitneme a přesun je náhlý, naše mysl pobývá ještě na předešlém místě. Kresba mi to pomohla zachytit. To zvláštní duševní rozpoložení a zpracovat to. V kresbách s názvy jako Vnitřní únik, Prolínání či Přitažlivost jsem zaznamenala různé okamžiky. Nejdřív se rozkreslím a soustředím na svůj dech a postupně se vyjeví linie, které mi přináší smysl. Zachycuji jakousi vnitřní krajinu. Kresba mi pomáhá zobrazit doposud neznámé či schované myšlenky. Tato činnost mě přivádí na kreativní pole, kde mohu postupně z mlhy tužkou pojmenovávat tvary.

 

 

Inspirovala tě nějak i současná pandemie?

Pandemie mě ze začátku spíš paralyzovala. Měla jsem předtím hezky našlápnuto a najednou se všechno ze dne na den přerušilo. Během prvních omezení, kdy byly zavřené školy, jsem se hlavně věnovala svému malému synovi. Spolu jsme modelovali a kreslili velké výjevy na role balicího papíru. Každý den jsme přidávali další postavy a vymýšleli pokračování jejich příběhu.


Tvá tvorba je hodně rozmanitá. Dá se říct, co tě baví nejvíc?

Baví mě právě ta rozmanitost. Vždycky hledám pro daný nápad ten nejvhodnější materiál a médium k jeho vyjádření. Vytvářím sochy, kresby, některé kresby se zhmotnily a vyklubaly se v objekty, někdy používám i zvuk. Moje sochy jsou z různých materiálů, od kamene, sádry, papier mâché, tedy papírové hmoty, až po pálenou hlínu. Nejvíc mě baví kreslit, je to nejspontánnější projev a zachycení myšlenky, přímý záznam. Pak mě baví ten záznam zpracovat, posunout a vyjádřit dál v dalších materiálech.

 

Ovlivnila tě nějak v tvé tvorbě rodina?

Určitě mě ovlivnila. Můj tatínek Vladimír Borecký byl dětský psycholog a filozof, zabýval se obzvláštníky (obzvláštník byl podle Boreckého kreativní člověk, který se vymyká normálu a své výtvory s vědeckými ambicemi obohacuje prvkem ozvláštnění – pozn. red.) a humorem. Už jako malé holce mi táta přiblížil metodu „vylož si sám“ při vykládaní tarotových karet mademoiselle Lenormandové. Ty karty jsou nádherné, mají několik výjevů, hlavní centrální mytologický obraz a dva doplňující podobrazy. U vykládacích karet vybíháme z každodennosti a rozšiřujeme pohledy do minulosti a výhledy do budoucnosti. Tato metoda mne velmi ovlivnila, spočívá v tom, že si člověk naslouchá a projektuje se či naopak neprojektuje – záleží to na vlastní zkušenosti – do některých ze znázorněných postav.

 

A co maminka?

Moje maminka, Ellen Jilemnická, která je sochařka, mě určitě také ovlivnila. Od malička jsem ji viděla tvořit a mohla jsem si modelovat v ateliéru. Byla jsem obklopena sochami a viděla jsem ji vdechnout hmotě tvar. Pozorovala jsem se zájmem, jak z kousku hlíny najednou vznikne socha. Také mne inspiroval bratr Felix Borecký, napsal znepokojivé povídky zabývající se tématem smrti, kterou naše společnost dost vytěsňuje. Makabrózní povídky mě velmi oslovily a vytvořila jsem k nim ilustrace. Vyšly už před rokem v nakladatelství Paper Jam. Tomu se ale příliš nepodařilo knížku distribuovat na knižní pulty. Když jsem se ptala v různých pražských knihkupectvích, jestli ji prodávají, tak mi řekli, že ani nevědí, že vyšla.

 

 

Může se vůbec umělec jako ty ve Francii uživit, nebo musí přijímat i nějaké komerční zakázky?

Občas něco prodám, ale uživit se niterními intimními tématy, které ze mě jdou, je velmi těžké. Navíc nemám momentálně čas věnovat se „komunikaci“ svého díla, což je v dnešní době dost stěžejní věc. Učím na vysoké škole kresbu, to mě moc baví a živí. Doufám jen, že budu moct dál pokračovat, mám smlouvu jen na rok. Ve Francii je totiž už několik let dost prekérní situace. Když odejde někdo do důchodu, jeho místo se zruší a je „nahrazováno“ jen útržkovitě různými krátkými smlouvami. Spousta lidí v produktivním věku tak nemůže sehnat práci.

 

Autorka je redaktorkou ČTK

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama