Děti se dostávají k psychologovi v průměru dva roky od zásahu policie v rodině

Kolik případů jste dosud v advokačním centru řešili?

Loni v září jsme začali s pilotním provozem pro prvních pět klientů. Letos bychom měli mít kapacitu pro dalších padesát. Ten důvod, proč začínáme takto pomalu, je, že nastavujeme úplně nový způsob spolupráce mezi policií, státním zastupitelstvím, OSPODem (orgán sociálně-právní ochrany dětí – pozn. red.) a odborníky na dětskou psychologii, kteří pracují s dětskými oběťmi násilí. Potřebujeme odstínit všechny problémy a připravit tento typ služby na to, aby mohla být ukotvena v zákoně.

 

Na jaké problémy jste zatím narazili?

Například potřebujeme dobře vyřešit pravidla týkající se ochrany údajů při předávání informací a koordinaci vzájemné spolupráce. Vytváříme tak smlouvy mezi jednotlivými resorty a logicky se objevuje celá řada obtíží, které je třeba vyřešit, aby mohl celý program později fungovat plynule.

 

Jak plánujete, že bude vypadat v budoucnu?

My doufáme, že pokud se vše podaří, mohl by už tento typ služby být v roce 2024 ukotven v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí. A podobně, jako jsou v krajích intervenční centra pro dospělé oběti násilí, by bylo povinné zavést v každém kraji také místo, které se bude starat o děti, které jsou vystaveny násilí v rodině. Naše ambice tak v tuto chvíli není přijmout co nejvíce klientů, abychom mohli u nás pomoci co nejvíce dětem, ale vyprofilovat nový typ služby, vyšlapat cestičku.

 

Růst násilí v rodinách

Kdo vyšlapal cestičku vám?

Kolegové z jiných zemí. I proto máme tak velké cíle – víme, že v zahraničí je to běžná praxe, a může to tedy fungovat. My jsme se spojili s organizací Promise, která sdružuje 40 center ve třiadvaceti zemích Evropy. Máme tak k dispozici veškeré podklady a spoustu příkladů dobré praxe. Můžeme konzultovat naše postupy s experty z jiných zemí. A naším úkolem je pak adaptovat zahraniční zkušenosti do českého prostředí a legislativy.

 

Vedla k tomu prvnímu centru v Česku dlouhá cesta?

Když budu hodně upřímná, tak nás k tomuto kroku donutily dvě věci. Jednou z nich byla pandemie nemoci covid-19, která ukázala velké mezery v systému fungování sociálně-právní ochrany dětí. Bylo to období, kdy rostlo násilí v rodinách jak ve své intenzitě, tak i četnosti. A k tomu se obecně značně zhoršil psychický stav dětí – mezi odborníky se mluví o takzvané pandemii zhoršeného duševního zdraví. Bylo jasně vidět, jak náš systém na tyto situace nedokáže reagovat.

 

A ta druhá?

Ta druhá byla, že my, jako Centrum LOCIKA, fungujeme už sedm let a našimi službami prošlo více než dva tisíce dětí. To už je vzorek, ze kterého můžete zpracovat řadu analýz. Na jejich základě jsme zjistili informace, které i nás samotné šokovaly. Například doba, kterou trvá, než se dítěti dostane pomoci, nebo s kolika odborníky musí mluvit. A čím déle trvá, než se k dítěti dostane psychologická pomoc, tím horší a dlouhodobější následky na dítě celá situace má.

 

Posttraumatická stresová porucha

Můžete říct konkrétní čísla?

Například i v Praze, která je velmi dobře zasíťovaná, se k nám děti nedostávají dříve než půl roku od chvíle, kdy u nich doma zasahovala policie. A po celou tu dobu se musí tyto děti potýkat úplně samy s extrémně náročnými situacemi. Je to přesně doba, kdy se u nich začíná rozvíjet posttraumatická stresová porucha a pomoc dítěti začíná být komplikovanější, než kdyby s nimi odborník promluvil hned.

 

Půl roku? Proč to trvá tak dlouho?

Ono to je ještě horší, půl roku je ještě velmi dobrý čas. V průměru to jsou dva roky. Ty děti jsou vlastně určitým objektem, který musí projít celým systémem soudně-znaleckých zkoumání a výslechů. Protože se domácí násilí odehrává za zavřenými dveřmi, je pro většinu institucí hlavním zdrojem informací dítě a nechtějí mít jeho výpověď zkreslenou terapeutickým vstupem.

 

Můžete říct případ z praxe?

Jedním z takovým případů je rodina, kde zasahovala policie ve chvíli, kdy šlo matce skutečně o život, musela ji odvézt rychlá záchranná služba. Všemu přihlížely tři nezletilé děti, které v tu chvíli velmi potřebovaly, aby s nimi promluvil dětský psycholog a pomohl jim se se situací vyrovnat. Místo toho ale musely absolvovat troje soudně-znalecké zkoumání, mimo jiné i na to, jestli jsou hodnověrné. Jedno bylo součástí trestního vyšetřování a další souviselo s opatrovnickým sporem o to, jestli se mají děti vídat s otcem, který se násilí na matce dopustil.

 

To mi přijde pro děti nezvládnutelné i s pomocí psychologa…

Ano, rychlá intervence psychologa je jen jednou částí. Už desítky let se z výzkumů ví, že pokud chceme snížit rozvoj následných potíží u dětí, je důležité, aby se necítily jako objekt zkoumání, ale aby se mohly na procesu aktivně podílet. A cílem advokačních center také je, aby každé dítě mělo svého poradce, který mu řekne, co se bude dít, vysvětlí mu celý systém a důvody jednotlivých kroků. Aby pro něj byl celý ten náročný proces předvídatelný. Aby například věděl, proč doma zasahovala policie, proč tatínek nesmí domů nebo proč maminka dochází do intervenčního centra. Výzkumy dokazují, že to, zda dítě dostane tyto informace včas, má zásadní vliv na to, jestli se u něj budou rozvíjet úzkostné či posttraumatické poruchy.

 

Láska i strach

Co je pro děti v těchto situacích nejnáročnější?

Dítě musí vypovídat o věcech, kterým nerozumí a neví, proč se staly. Je navíc v situaci, kdy jeho nejbližším hrozí vážné důsledky, například odnětí svobody. Má velmi ambivalentní pocity. Samozřejmě se bojí toho rodiče, který se dopouští násilí, ale zároveň ho má i rádo a nechce mu nijak ublížit. A stejně tak miluje i druhého rodiče a má o něj velký strach. Zároveň však cítí, že jej tento rodič nedokázal ochránit, a má na něj vztek.

 

Jak časté je, že dítě v tuto chvíli dává vinu samo sobě?

Téměř vždy. Myslí si, že násilné chování ve vypjatých situacích je běžné, a také má za to, že to právě ono může za to, že situace je takto náročná. Často mu to tak také rodiče vysvětlují… Kdyby ses lépe učil, méně jsi zlobil, doma bys více pomáhal… Což je samozřejmě úplný nesmysl, odpovědný je vždy ten, kdo se násilí dopouští. Zásadní v tu chvíli je, aby přišel někdo zvenčí, kdo jasně řekne, že násilí v rodině není v pořádku. Někdo, kdo neodsoudí násilného rodiče jako osobu, ale zároveň důsledně odsoudí jeho chování a nabídne pomoc jak dítěti, tak i rodičům.

 

To je pomoc, kterou poskytuje advokační centrum?

Ano, ale nejen to. My se snažíme přinést do České republiky takzvanou sdílenou odpovědnost za vedení případu. Tedy aby všichni aktéři úzce spolupracovali a měli jeden společný plán, podle kterého postupují. Nyní máme například případy, kdy trestní soud zakázal styk dítěte a rodiče a opatrovnický soud ho naopak nařídil. Také jsme spočítali, že se dítě dostane během vyšetřování a následné pomoci do kontaktu až se dvaceti devíti lidmi na patnácti různých místech.

 

Vy ale asi nemůžete všechny tyto odborníky dostat na jedno místo, aby děti nemusely tolikrát vypovídat. Nebo ano?

Ne, ale můžeme zařídit, aby dítě nemuselo jednotlivé odborníky obíhat, ale aby oni naopak přišli za ním. Na místo, které znají a je pro ně bezpečné. Jednou z našich ambicí do dalšího roku je rovněž zavést možnost výslechu dítěte u soudu online. Aby dítě nemuselo k soudu, kde se většina lidí už z principu cítí provinile. K tomu nám byl vlastně inspirací první online výslech pana prezidenta. Když to jde u těchto případů, mohlo by to být možné i pro dětské oběti. Máme za tímto účelem už zařízenou místnost, technicky je tedy vše vyřešené, potřebujeme už jen dostat tuto možnost do systému a dát o ní vědět soudům.

 

 

Jak probíhá pomoc centra konkrétně? Vezměme například případ, kdy má učitelka ve škole podezření, že je dítě týráno, a nahlásí to. Co se stane pak?

V ideálním případě učitelka kontaktuje školního specialistu, který pak informuje nás i OSPOD. My se velmi rychle propojíme a svoláme multioborový tým, do kterého patří kromě OSPODu také státní zástupce, policista, náš pracovník, který se specializuje na dětskou psychologii, a zástupce školy. Pak probíhá první výslech dítěte, po kterém se multioborový tým dohodne na dalším postupu.

 

Ten může být jaký?

Cílem je zajistit bezpečí dítěte a možností je celá řada. Od vykázání toho, u koho je v podezření, že se dopouští násilí, využití utajeného azylového domu nebo například specializované pěstounské péče. Pokud riziko není tak vysoké, vyjede do rodiny krizový intervenční tým nebo se jejím členům doporučí poradenské služby. Zároveň se plánuje další postup tak, aby byly naplněné všechny procesní potřeby policie či soudu. Během toho všeho má dítě svého průvodce. Zkrátka si mezi sebou vyladíme další kroky tak, aby byly naplněné primární potřeby dítěte, ale zároveň byly dodrženy všechny nutné náležitosti.

 

Zmínila jste, že budete mít letos kapacitu pomoci padesáti dětem. Kolik jich ale v Česku takovou pomoc potřebuje?

To je velmi složitá otázka, protože jednou z věcí, které u nás chybí, jsou výzkumy a dobré statistiky. Můžeme vycházet ze tří údajů: Jedním je výzkum UNICEF, v němž se výzkumníci ptali dětí, kolik z nich zažívá násilí v rodině. Kladně odpovědělo 14 procent dětí. Další výzkum, z roku 2019, zkoumal negativní zážitky v dětství a jejich dopad na budoucí život. Z toho vyplynulo, že týrání v rodinách je vystaveno 18 procent českých dětí a 22 procent jich je svědky násilí mezi rodiči. Přitom v oficiálních statistikách ministerstva práce a sociálních věcí je zachyceno ročně 2 500 dětí, které jsou svědky násilí mezi rodiči. Tato čísla jsou mezi sebou tedy velmi nepoměřitelná. Když vezmu jen naše zkušenosti, vidíme, že kapacita Centra LOCIKA je přetížená, a jsme si jisti, že kdyby v každém kraji vzniklo advokační centrum s kapacitou sto dětí ročně, bude určitě naplněna.

 

To nekončíme rozhovor moc optimisticky…

Já vidím ale i pozitiva. Přijde mi skvělé, že jsme jako společnost tak daleko, že taková centra na podporu dětí vznikají a pomáhají prožít dětem dětství bez násilí. Velmi se těším na to, až se v naší společnosti stane normou, že násilí vůči dětem je nepřijatelné a bude to ukotveno i v občanském zákoníku. Já i v té velmi náročné situaci, kterou nyní Česko prochází, cítím velkou naději, protože se daří v této oblasti prosazovat hodně změn a dělat je společně. Jako kdyby nás ta krize v některých věcech spojovala. A v tom vidím naději.