Nestačí jen selský rozum a láska k přírodě, aby se planetě pomohlo

Hana Korvasová před třiceti lety spoluzaložila organizaci Lipka, která školí pedagogy, jak učit o životním prostředí. Jejich akcí se každoročně účastní stovky škol a na jejich výukové programy pro žáky základních a středních škol se stojí pořadníky. „O životním prostředí se dnes musí učit jinak než dřív,“ říká žena, která letos získala Cenu Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos v oblasti životního prostředí.

V Lipce působíte už 30 let, z toho 20 let ve funkci ředitelky. Změnil se za tu dobu způsob, jak učíte děti o životním prostředí?

Je to tak, Lipku jsme si s kolegou Alešem Máchalem vysnili, vymysleli a vytvořili už před třiceti lety. A za tu dobu se změnil i přístup k výuce. Dříve jsme se jak my, tak i školy více zaměřovali na poznávání přírody, přírodních jevů a na vytváření lásky k přírodě. To nám připadalo nejdůležitější. Měli jsme za to, že děti, které budou mít přírodu rády, které dobře poznají, jak funguje, jí nebudou ubližovat. Vedli jsme je k praktické ochraně přírody, děti v našich kroužcích byly zvyklé pracovat v chráněných územích a dokázaly vysvětlit, proč tu práci dělají.

 

Co jste například dělali?

Kosili jsme koniklecové louky, vyřezávali náletové dřeviny (dřeviny, jejichž semena jsou roznášena vzduchem – pozn. red.), vyklízeli skládky. Děti vždy pracovaly rády, viděly v opravdové práci smysl. Zdálo se nám, že to bude stačit, že tím planetě pomůžeme natolik, aby se nedostala do problémů. Aby se neděly věci, které se později začaly dít. Ukázalo se ale, že to nestačí. Že nestačí jen selský rozum a láska k přírodě, aby se planetě pomohlo a fungovala i nadále jako dobré místo pro život. Je třeba brát velmi vážně vědecké poznatky. Do vedení států, regionů, obcí se musí dostat moudří lidé, kteří jsou schopni spolupracovat.

 

Jaké „věci“ myslíte?

Klimatický rozvrat, snížení biodiverzity, znečištění vod, snížení úrodnosti půdy a mnoho dalších. Většina environmentálních problémů je způsobena potřebou lidí mít se stále lépe. Nějak nám nedochází, že lépe už se dávno máme, žijeme v hmotném a energetickém nadbytku a další požitky už nám větší štěstí nepřinesou. K čemu rychlejší a mohutnější auta, větší domy, létání letadlem přes půl planety na jeden den? Proč se hloupě necháváme přesvědčit módními a kosmetickými firmami, že bez jejich produktů jsme úplné nuly? Proč si necháme vozit potraviny a květiny z jiných světadílů, když si je můžeme vyrobit sami? Proč jsou mezi námi takzvaní agrobaroni, kteří v touze po nekonečně rostoucím zisku sypou do půdy na polích stále více chemických látek? Ani rybáři a myslivci mnohdy nepřemýšlí o tom, jak přikrmováním zvěře negativně ovlivňují fungování vodních a lesních ekosystémů. A co teprve záliba v nakupování věcí, které vlastně nepotřebujeme a zase rychle vyhazujeme. Mám pokračovat?

 

 

Nemusíte. Co tedy dnes učíte jinak?

Dříve jsme se mnohem víc soustředili na biologii a ekologii jako takovou a teď se více věnujeme environmentálním tématům. Velká část změn, které nyní probíhají, je způsobena vlivem člověka a my se snažíme vysvětlit, jak je příroda komplikovaná a co všechno může člověk způsobit byť jen jedním malým chybným krokem. A snažíme se také předávat inspiraci a návody na to, co dělat. Ukázat, že cesta existuje a není nutné propadat beznaději.

 

Příroda je krásná i pichlavá

Jak učíte například tříleté děti o globálním oteplování?

To neučíme. Ty nejmenší vedeme k tomu, aby měly potřebu kontaktu s přírodou, aby věděly, že se přírody nemusejí bát, že je krásná, voňavá a hebká a pravda, někdy i trošku pichlavá nebo jedovatá. Aby do ní rády chodily a poznávaly ji všemi smysly. Později se zaměřujeme na další kompetence: vztah k místu, ekologické děje a zákonitosti, environmentální problémy a ti nejstarší žáci už by měli být připraveni jednat ve prospěch životního prostředí, v ideálním případě aktivně.

 

Takže s těmi nejmenšími třeba i ochutnáváte sedmikrásky?

Také. Učitelé k nám chodí na programy, kde si vyzkouší, jak vzniká chleba, pečou si ho, utlučou si k němu máslo a nakonec krajíce ozdobí sedmikráskami. Důležité v takto nízkém věku je, aby děti získaly k přírodě přátelský vztah.

 

Mě občas vyděsí maminka v parku u pítka, která křičí na dítě Vypni tu vodu, protože dojde. Nebo na návštěvě zoo slyšíme výklad o tom, jak to či ono zvíře vymírá. Vždycky mám strach, co to s dětmi udělá. Řešíte s učiteli i tento ohled?

Správné načasování informací a výběr metod jsou zcela zásadní a určitě není vhodné děti děsit. Už se objevují případy, kdy děti a mladí lidé propadají psychickým problémům, takzvanému environmentálnímu žalu. Trápí se současným stavem přírody a nevidí způsob, jak to napravit. Bavíme se o tom i na našich kurzech a přednáškách. Je dobré vědět, že něco takového může nastat, a snažit se tomu zabránit. Většina věcí se dá podat i pozitivně. Neříkat, že voda dojde, ale například že příroda vodu také potřebuje a každý si má brát jen tolik, kolik je nutné. Neříkat, že ten který druh vymírá, ale že musíme chránit jeho životní prostředí, aby se mu dobře žilo a neubývalo jich.

 

Vzájemná inspirace

Mluvila jste o východiscích, návodech. Co radíte?

Především se snažíme, aby účastníci našich vzdělávacích akcí hledali odpovědi sami a aby se vzájemně inspirovali. Nemusí být každý aktivistou nebo biologem, aby mohl pomoci. Ať jste novinářka, právník, řemeslník, nebo politik, každý může najít svůj vlastní způsob, jak přírodě pomoci. Lipka nabízí spoustu akcí, na nichž účastníci získávají odpovědi na otázky, co a jak dělat, a konkrétní návody, jak na to. Jsou zaměřeny na permakulturní, přírodní a klimatické zahrady (permakulturní zahrada je zahrada založená tak, aby vytvořila trvale udržitelný a samostatně se obnovující systém bez zásahů, jako jsou například postřiky proti škůdcům – pozn. red.), jak vyrábět ze starého nové, jak péct kváskový chleba, ale třeba i jak ekologicky stavět či vařit. Účastníci si u nás mohou vyrábět dárky z přírodních materiálů a taky se naučí, jak je krásně zabalit do zbytků látek (nikoli papíru). Probíhají u nás burzy oblečení a knih, pořádáme exkurze do přírody i do zajímavých firem. Inspirace existuje spousta a každý si může vybrat to, co dokáže. Důležité je začít.

 

Vy jste letos získala Cenu Josefa Vavrouška za přínos životnímu prostředí. Co pro vás toto ocenění znamená?

Je to pro mě obrovská pocta. Ze všech cen, které jsme kdy na Lipce dostali, si této vážím nejvíc. Dlouho mi trvalo, než jsem se smířila s tím, že jsem byla vybrána do galerie statečných a úspěšných osobností, které byly oceněny v minulých ročnících a kterých si velice vážím. Cenu vnímám jako pochvalu práce celé Lipky. Bez obětavých a nadšených lipkových lidí bych nedokázala nic. A hlavně bez celoživotní spolupráce s Alešem Máchalem, který Cenu Josefa Vavrouška dostal za rok 2000.

 

Znala jste Josefa Vavrouška osobně?

Osobně bohužel ne. Ale jako členka generace, která zažila dobu před sametovou revolucí a hektické porevoluční roky, jsem si ho nesmírně vážila. Byl to velmi moudrý, chytrý, poctivý a vizionářský člověk. Už v roce 1968 jsem sledovala expedici Lambarene, kterou pořádal. Cesta těch mladých kluků do nemocnice Alberta Schweitzera v Gabonu, kam se nakonec nedostali, mi přišla neuvěřitelná. A po revoluci se pustil do práce, na kterou nikdo tehdy nemohl být připravený. Nikdo netušil, že revoluce přijde a že se najednou bude muset z vystudovaného ekonoma a zdatného ekologa stát politik, který bude plánovat a rozhodovat věci, jež ovlivní přírodu a krajinu v celé zemi na desítky let dopředu. Byl neuvěřitelně pracovitý a statečný. Zákony, které tehdy prosadil, byly výtečné a slouží nám dodnes. Svoje vize prosazoval nejen u nás, nebál se předložit naprosto převratný návrh na principiální reformu OSN na Summitu Země, pořádaném v Riu de Janeiru v roce 1992.

 

 

Bohužel zemřel tragicky pod lavinou, v pouhých jednapadesáti letech...

Byla to hrozně smutná událost. V jednu chvíli přišla zpráva, že se s dcerou ztratili v Tatrách. Rozjela se pátrací akce, z Česka vyrazilo mnoho Vavrouškových přátel, všichni jsme byli odhodlaní vyrazit a pomoci je hledat. Bohužel pak ale rychle přišla informace, že je zavalila lavina a jsou oba po smrti. Byl to výjimečný člověk, z jeho práce čerpalo několik ministrů životního prostředí. Překonat jej v tom, co dokázal, však z mého pohledu nedokázal nikdo z nich.

 

Vy jste cenu dostala právě za to, že inspirujete učitele, jak problematiku životního prostředí co nejlépe zprostředkovat dětem. Stojí o to učitelé? Nebo je účast na akcích často spíše povinnost?

Určitě stojí. Učitelé, kteří se účastní našich programů, jsou velmi nadšení a také inspirativní. Každý rok projde našimi semináři, kurzy, workshopy, webináři, repetitorii, konferencemi a specializačními studii několik tisíc učitelů. Často si musí účast na environmentálním vzdělávání u svých ředitelů trochu vybojovat. A vracejí se. Jsme rádi, když si přijdou pro metodickou pomoc, jak vybudovat přírodní školní zahradu, jak pracovat se sborovnou, jak učit venku, jak hodnotit formativně. Někdy si přijdou pro publikace, někdy jen pro energii a podporu.

 

Tápou učitelé v environmentální problematice? Jak je toto téma obsaženo v osnovách?

Určitě netápou. Naše výukové programy jsou pro učitele korálkem do mozaiky, kterou si pro environmentální vzdělávání vytvoří. Dnes už školy neučí podle osnov. Používají se tzv. rámcové vzdělávací programy, v nich je environmentální výchova začleněna jako průřezové téma. Pro tvořivé a nápadité učitele je to ideální, mohou ho sestavit po svém. Mrzí mne jen, že se v současné době při snahách o redukci a aktualizaci rámcových vzdělávacích programů uvažuje o zrušení těchto průřezových témat.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama