Volby nanečisto ovládli na školách Piráti. Už před lety

Přesně před dvaceti lety stál u zrodu Jednoho světa na školách, který navazuje na stejnojmenný mezinárodní festival dokumentárních filmů s lidskoprávní tematikou. Karel Strachota z Člověka v tísni vzpomíná, že tehdy se dokument bral jako okrajový žánr. Asi nejvíce vášní vzbudil jeho pozdější nápad pořádat na školách volby nanečisto. Už pár let nazpět výsledky naznačovaly vzestup Pirátské strany.

Právě se koná mezinárodní festival o lidských právech Jeden svět a s ním i program pro školy. Letos bohužel vše v online podobě. Jaký byl první ročník festivalu pro školy v roce 2001?

Tehdy jsme se rozhodli uspořádat speciální dopolední projekce pro střední školy. Promítali jsme filmy zařazené do programu pro dospělé, tedy i z válečných oblastí. Ukázalo se, že o ně školy mají zájem. Studenti se dozvídali o často opomíjených tématech a zároveň se potvrdilo, v co jsme věřili, že prostřednictvím silného příběhu se dá otevřít debata s hledáním odpovědí na nesnadné otázky.

 

Škol tedy postupem doby přibývalo?

Ano. Zlomovým momentem bylo, když jsme se rozhodli nabídnout dokumenty a doprovodné materiály přímo do škol. S vyučujícími dodnes spolupracujeme a vytváříme společně s nimi vhodné metodiky k dokumentům. Teď to vypadá jako samozřejmost, ale pamatuji si, jak mnoho různých lidí kroutilo hlavou, že něco takového nabízíme do výuky.

 

Proč kroutili hlavami?

Dokumenty o lidských právech byly tehdy považované za záležitost pro minoritu, pro lidi, kteří se těmto tématům soustavně věnují. Pokud bylo v té době ve výuce něco audiovizuálního, tak spíše nějaká nauková a z mého pohledu nepříliš záživná videa na videokazetách. A najednou jsme přišli s dokumenty, se silným příběhem, takové se ostatně na festival vybírají dodnes. Pokud se navíc studenti dívají na někoho, kdo je třeba podobně starý, kladou si otázky, jak oni sami by se v takové situaci zachovali, chtějí pochopit širší souvislosti. Film generuje emoce a je důležité s nimi potom v kině nebo ve školní třídě pracovat.

 

 

Jak například školáci reagují?

Často se stává, že když člověk vidí někoho, kdo se ocitl v těžké životní situaci, tak se pak ptá, jak mu může pomoci. Děje se například to, že celá třída pak píše dopisy politickým vězňům v nedemokratických státech. Nebo udělají sbírku školních potřeb pro hlavního protagonistu filmu, kluka z Afghánistánu. Když se to týká domácích témat, ptají se, co mohou udělat tady. Je tam autentická chuť něco změnit. I proto se snažíme nabízet po celý rok různé doprovodné programy, které tuto chuť něco dělat podporují. Chceme, aby žáci a studenti viděli, že je kolem nich mnoho příležitostí, jak mohou přispět k tomu, aby se věci vyvíjely a fungovaly jinak, lépe.

 

 

Co berete za milníky Jednoho světa na školách?

Nejzásadnější milník bylo asi spuštění portálu JSNS.CZ. Úplně na začátku Jednoho světa na školách, v roce 2001, jsme posílali do škol velké krabice s VHS kazetami. Pak přišly DVD nosiče, takže se krabice zmenšily. A najednou byla možnost vytvořit portál a dokumenty a další materiály umístit na něj. To bylo v době, kdy měly školy ještě problémy s připojením k internetu, což se pak zlepšovalo.

 

A loni, když se zavřely školy kvůli pandemii, jste portál zpřístupnili všem.

Ano, ukázalo se, obzvláště nyní během distanční výuky, jak dobrá pomůcka to je. Další důležitý milník byl, když jsme ze středních škol, kde jsme s Jedním světem na školách začínali, přešli i do vyšších ročníků základních škol. Později jsme se posunuli k ještě nižším ročníkům. Nedávno vznikl patnáctidílný seriál, který se týká médií a je určený pro děti na prvním stupni. V tom chceme pokračovat, cílit i na mladší děti.

 

Jeden z vašich programů na školách jsou Příběhy bezpráví, které se dotýkají československých dějin za vlády komunistů. Byla jsem jednou dělat reportáž na škole, kam přišel československý hokejista Gustav Bubník, který byl zavřený v uranových dolech. Děti se podívaly na dokument Postavení mimo hru, v němž vystupoval, a pak si s ním o tom mohly popovídat. Bylo vidět, že je to oboustranně silný zážitek, nejen pro děti, ale i pro něho.

Je to tak. Jen dodám, že Gustav Bubník, který školy navštěvoval velmi často, nedávno bohužel zemřel. Stále platí, že našim moderním dějinám se na řadě škol nevěnuje moc pozornosti. Tento projekt ale zafungoval a opět se nepotvrdilo, co často slýcháme od rodičů, odborníků či historiků, i od některých učitelů, že mladé lidi naše nedávná minulost nezajímá. Naopak. Důležitá je ale forma. Od našich pamětníků, kteří chodí do škol a s dětmi debatují o svých zkušenostech s komunistickým režimem, často slýcháme, že svůj příběh sdělovali náctiletým poprvé.

 

Jaký byl anebo stále je největší zádrhel toho, že lidská práva, moderní československé dějiny či mediální výchovu přinášíte do škol?

Zejména v začátcích jsme slýchali, že taháme politiku někam, kam nepatří. Že upozorňování na zločiny minulosti může vést až k rozeštvávání rodiny kvůli rodinné historii. Nyní to samé slýcháme v souvislosti s mediálním vzděláváním. Opět zaznívá, a je to patrné i z našich průzkumů, které děláme mezi vyučujícími, že oni si sice uvědomují důležitost posilování mediální gramotnosti u žáků, zároveň ale vnímají, že je to pro část veřejnosti nežádoucí téma. A opět se někteří politici vyjadřují, že do škol taháme politiku, že dochází k vymývání mozků mladých lidí a šíření jediné správné ideologie.

 

NAŠE DĚTI ROZHODUJÍ, V JAKÉM SVĚTĚ BUDEME ŽÍT

V čem se podle vás děti za posledních dvacet let změnily?

Za dvacet let se především výrazně proměnil svět, v němž žijeme. Každopádně z našich průzkumů, které děláme mezi mladými lidmi, vyplývá, že se nezvětšuje procento těch, kteří si myslí, že mohou svět kolem sebe ovlivnit. Každé tři roky děláme výzkum postojů a názorů středoškoláků a tam je vidět zřejmá kontinuita v tomto názoru.

 

To zní pesimisticky…

Jak se mezi mladými lidmi hodně pohybuji, tak mi ale zároveň připadá, že přibývá těch, kteří svoji aktivitu navyšují. Hlásí se k odpovědnosti za svět, v němž žijí. Nechtějí čekat na změnu, říkají své názory a představy, které zároveň uplatňují a naplňují. Koneckonců, současná mladá generace bude rozhodovat o tom, v jakém světě budeme žít, a s trochou nadsázky se dá říct, že o naší budoucnosti se rozhoduje právě nyní ve školních lavicích.

 

Povedlo se vám už oslovit dvě třetiny českých škol, nyní jich máte 3 800, které s vámi spolupracují. Co ten zbytek?

Zbývá necelá jedna třetina, kterou se snažíme průběžně oslovovat, nabízet ukázkové hodiny, kurzy či semináře. Abych byl konkrétnější, mluvím především o středních odborných školách a učilištích. Hledáme způsoby, jak na ně proniknout, protože to právě u těchto škol považujeme za velmi důležité.

 

Nedávno jsem dělala rozhovor s Janou Strakovou z Pedagogické fakulty UK, která dlouhodobě sleduje nerovnosti ve vzdělávání. Bavily jsme se o tom, jak se na učňovských oborech de facto rezignuje na všeobecné vzdělávání. Co to z vašeho pohledu může znamenat?

Rozdíl mezi různými typy škol je u nás obrovský a třeba mediální gramotnost učňů je opravdu nízká. To mimo jiné znamená, že jsou mnohem snáze manipulovatelní. A to se projevuje i při našich studentských volbách nanečisto, které na školách pořádáme. Na tomto typu škol získávají různé xenofobní nahnědlé strany hodně hlasů právě proto, že studenti slyší na populistické řeči a nabízená rychlá řešení existujících problémů, přestože jsou naprosto nereálná.

 

NAŠTVANÁ ČSSD

Se Studentskými volbami jste začali v roce 2010. Pamatuji si, že už první ročník s sebou nesl velké vášně.

Pokud se podívám na dvacet let Jednoho světa na školách, Studentské volby byly v lecčem nejvíce kritizovaným projektem, do něhož jsme se pustili. Byl to můj nápad, uspořádat volby nanečisto. Tehdy jsem nevěděl, že podobné volby probíhají na školách i v pár dalších zemích světa. Později mě norská ambasáda, když viděla, co se v České republice kolem Studentských voleb děje, pozvala, ať se přijedu podívat na volby nanečisto do norských škol.

 

Tehdy se jednalo o to, že uspořádáte volby ve školách před parlamentními volbami.

Ano, myšlenka to byla jednoduchá. Stejně jako si studenti zkouší maturitu nanečisto, mohou si zkusit i volby. Pár týdnů před řádnými volbami se tedy volby nanečisto konají ve škole, se stejnými kandidátkami jako v reálných volbách, studenti sestaví volební komise, z jedné třídy se udělá volební místnost. Zároveň vyučujícím nabízíme materiály o principech zastupitelské demokracie, se studenty mohou diskutovat o volebních kampaních, předvolebních slibech a tak dále. Zdálo se to zprvu jako bezproblémový projekt.

 

Negativní ohlasy ale začaly přicházet záhy poté, co jste oznámili, že se něco takového bude pořádat.

Ano, dostali jsme dokonce záštitu ministerstva školství. Ale potom, a teď budu adresný, si politici ČSSD zřejmě vyhodnotili, že by ve volbách na školách nemuseli dopadnout dobře, začali to vnímat jako ohrožení jejich výsledku v řádných volbách, které se blížily. A opět budu adresný. Největším kritikem, který má teď jiné starosti, byl David Rath, tehdy středočeský hejtman. Vyzval všechny školy ve středních Čechách, aby se odhlásily. A všechny, až na jednu, opravdu účast zrušily. Stejně tak odmítavě vůči Studentským volbám vystupoval předseda Asociace krajů Michal Hašek.

 

Jak to tehdy vypadalo u vás v práci? Litoval jste, že jste s něčím takovým přišel?

Bylo to těžké období. Ve vedení Člověka v tísni jsme se v podstatě každý den radili, jak v této situaci reagovat, protože kritiky přibývalo. Najednou se z toho stávalo politikum.

 

David Rath vás obviňoval, že porušujete školský zákon, který říká, že agitace politických stran na školní půdu nepatří.

Právní analýza, kterou jsme si museli nechat udělat, to vyvrátila. Při Studentských volbách nedochází k agitaci ve prospěch konkrétních stran. I tak ale kolem toho bylo hodně dusno. Volby se ale uskutečnily a my pak řešili, zda zveřejnit výsledky. Což jsme nakonec udělali.

 

Od té doby jste dělali nanečisto všechny volby, které nás pak čekaly v reálu. Nejen parlamentní, ale i krajské, komunální, do Evropského parlamentu i prezidentské. A ČSSD v nich opravdu často končí na velmi nízkých pozicích. Naopak, kdo byl už v prvním roce vysoko, byla tehdy vcelku neznámá Pirátská strana. Poslední volby v roce 2017 pak Piráti vyhráli. Očividně tedy vaše studentské volby kopírují trendy, které se následně odrážejí v reálných volbách.

Ano, dnes už je nezpochybnitelné, že volební preference studentů naznačují, jak v dlouhodobější perspektivě dopadnou reálné volby. Strany, které šly u studentů trvale nahoru, jsou nyní nahoře i ve skutečnosti. A naopak, strany s opačnou trajektorií, což se týká nejen ČSSD, ale i ANO, jsou na tom nyní podobně i v předvolebních průzkumech. V Norsku, kde pořádají studentské volby už od 80. let, se v posledních letech dokonce ten interval zkrátil na minimum: to, jak volí studenti, v podstatě kopíruje to, jak ten samý rok budou volit dospělí.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama