Natočím skvělý film o Havlovi, řekl americký profesor a natočil ho

James Dean Le Sueur je profesorem historie na Univerzitě v Nebrasce. Vždycky ho fascinovaly československé moderní dějiny, a to tak moc, že se o nich rozhodl natočit film. Vznikl dokument Umění disentu (The Art of Dissent), který v zahraničí sbírá jednu cenu za druhou. V Česku bude mít premiéru na podzim. „Odvysílá ho Česká televize k desátému výročí úmrtí Václava Havla,“ říká producentka a spolutvůrkyně filmu Mariana Čapková.

Kde jste se s Jamesem poznali?

Před lety jsem během svých vysokoškolských studií odjela na jeden rok na vysokou školu do Nebrasky a tam jsem potkala profesora historie – Jamese Deana Le Sueura. Zaujalo mne, že vnímá dění v Československu za vlády komunistů jako formu kolonizace. Jeho pohled, že jsme byli vlastně kolonií Sovětského svazu, byl pro mne nový a neotřelý.

 

Zůstali jste v kontaktu i potom, co jste se vrátila z Ameriky zpět do Česka?

Ano, zůstali. A když se blížilo padesáté výročí invaze Varšavské smlouvy v roce 2018, tak Jamese napadlo, že na své univerzitě uspořádá největší zahraniční konferenci na toto téma a pozve i české hosty. Nebraska je zajímavá tím, že je tu nejaktivnější žijící komunita Čechů v zahraničí, vycházejí tu české noviny, pořádají se české festivaly, o českou historii je tady enormní zájem. James mne tehdy požádal, zda bych mu české hosty, kteří tu dobu zažili, nepomohla vytipovat a sehnat.

 

Koho jste pozvali?

Zúčastnil se mimo jiné Michael Žantovský, Jacques Rupnik, Eda Kriseová, Viktor Stoilov, Tomáš Sedláček či David Černý. Tehdy Jamese napadlo, že to bude natáčet jako vzpomínku na konferenci. Nakonec se ale tak nadchnul, že se rozhodl, že o invazi, normalizaci a Václavu Havlovi natočí film.

 

Co jste mu na to tehdy řekla, když vás oslovil?

Byla jsem skeptická a nadšená zároveň. Říkala jsem mu, že on přece není žádný filmař a já žádná producentka, téma mě však lákalo. V té době jsem pracovala na ministerstvu zemědělství na odboru vědy a výzkumu. James ale s takovým neohroženým typicky americkým šarmem a odhodláním, že nic není nemožné, byl rozhodnutý, že točit bude. Nakoupil si kamery, světla a další vybavení a přiletěl do Česka, kde se chtěl sejít se všemi, kteří tu dobu zažili.

 

Jak to bylo dál?

Opravdu přijel a já jsem domluvila na natáčení řadu lidí z havlovské éry, mimo jiné Martu Kubišovou, Ivana Havla, Tomáše Halíka, Ivana Klímu, a mnoho dalších, kteří nám vyprávěli svoje vzpomínky na rok 1968, na život potom, na svůj vztah k Václavu Havlovi, o němž měl dokument být.

 

 

Což se ale nakonec tak úplně nestalo. Dokument není jen o něm.

Ano, nakonec se objevilo mnoho dalších příběhů a dějových linek, kolem kterých se to někdy točí víc než kolem samotného Václava Havla. Třeba příběh Marty Kubišové, z něho jsou Američané úplně vyřízení. Její osud je pro ně jeden z těch nejzajímavějších.

 

Kdy se stalo, že se z filmu o Václavu Havlovi stal film o disentu?

Na ten moment si pamatuji. Bylo to ve chvíli, kdy se James sešel s Vráťou Brabencem z The Plastic People of the Universe, s tímto undergroundovým rockerem, kterých se Václav Havel zastával. A pak se Jamese dotkly také pohnuté osudy dalších disidentů – například když jsme byli u Kamily Bendové (se svým mužem Václavem Bendou se podílela na práci v Chartě 77, pozn. red.), která nám vyprávěla, jak v těch dobách vychovávala svých šest dětí a nevěděla, zda se její muž vrátí domů a zda budou mít na nájem. Tady někde vykrystalizovalo, že to nebude film jen o Václavu Havlovi.

 

MUSÍME TO CELÉ PŘETOČIT

Jak vám natáčení bez všech zkušeností z filmařského světa šlo?

Po půl roce jsme měli natočeny desítky hodin rozhovorů, ale ocitli jsme se na mrtvém bodě. Oslovili jsme proto produkční společnost, aby nám s tím pomohla. Koukali na nás jak na blázny. Ptali se, zda máme scénář. Ten jsme neměli, ale James jim vysvětloval, že má přece ty skvělé rozhovory a že to bude skvělý film. Vysvětlovali nám, že tak se film točit nedá. V té době jsem domluvila schůzku v České televizi, protože kromě rozhovorů měly být součástí filmu i archivní záběry. I tam na nás koukali trochu jako na blázny, ale přístup do archivu nám umožnili.

 

Jak úspěšní jste v archivu byli?

Měli jsme ohromné štěstí. Narazili jsme tam na Martina Boudu, který se pro naši myšlenku nadchnul a strávil s Jamesem hodiny práce tím, že hledal záběry, které by se nám mohly hodit a byly méně okoukané a známé mezi diváky.

 

Ve filmu máte i barevné záběry z okupace z roku 1968. To je docela vzácnost.

To je, velká. Martin Bouda na tyto archivní záběry narazil v podstatě náhodou, byly totiž, nemýlím-li se, ještě nezaarchivované. Do České televize se dostaly po českém emigrantovi, který tehdy utekl z Československa do Paříže, a když zemřel, jeho rodina záběry našla a věnovala ČT. Je zajímavé vidět invazi sovětských vojsk v barvách. Podle mne je to víc alarmující, než když se díváte na klasické černobílé záběry.

 

 

Co dalšího jste v archivu ještě objevili?

Například unikátní záběry velšské zpěvačky Shirley Bassey, která v Československu točila před okupací hudbu k filmu Goldfinger (třetí film o Jamesi Bondovi z roku 1964; pozn. red.). Čecha by možná takové věci nenapadlo hledat, ale James měl úplně jiné oko na to, co chce ve filmu mít. Bylo pro mne překvapení, že se tu třeba v roce 1968 konala pěvecká soutěž Europarty a jak moc to tady vlastně tehdy na chvíli žilo. Jamese hodně fascinovala i doba po okupaci. Pro Čechy je to doba temna, ale James byl unesený z toho, z čeho a jak vznikal underground, jak se sem nelegálně vozily nahrávky a jak vlastně bylo rychlejší dostat se k nahrávce ze Západu než ke knize.

 

Naráželi jste při natáčení na nějaké problémy?

Jeden z problémů nastal, když jsme opět jednali s produkční firmou. To bylo v době, kdy už jsme měli poskládanou základní linku filmu a rozhovory natočené, a mysleli si, že to s nimi jen doladíme. Oni nám ale řekli, že je to amatérsky natočený film, který nepůjde pustit v kině, protože není v potřebné kvalitě, a že máme rozhovory přetočit pod dohledem profesionálů v ateliéru.

 

Do toho se vám ale, předpokládám, nechtělo.

Vůbec. Tehdy jsme měli ale opět velké štěstí. V České televizi jsme potkali Jakuba Mahlera, který nás a náš film dostal na starosti. Jeho napadlo, že film postavíme na vyprávění profesora historie z Nebrasky, jak on toto historické období vnímá, že to jsou jeho záběry a jeho pohled na tu dobu. A tím jsme film zarámovali do něčeho, co dává smysl.

 

AMERICKÝ ÚSPĚCH

Nebojíte se toho, jak moc se bude po premiéře řešit, zda jste se nedopustili nějakých historických nepřesností?

Myslím, že nějaké dějinné zkratky tam máme, ale sama jsem na vysoké škole studovala dějiny dvacátého století a dávala jsem pozor, aby tam nebyly nepřesnosti. A to i proto, že bych chtěla, aby se film promítal na školách. Samozřejmě jsme pak vedli debatu, jak film upravit pro americké publikum a jak pro české. Nakonec jsem si prosadila, že i tady musíme vysvětlovat víc, než je možná třeba. Podle mne je ale nutné počítat s tím, že mnoho mladých lidí už dnes třeba úplně přesně netuší, kdo byl například Dubček a jakou roli sehrál.

 

To, že měl váš film nejdříve premiéru v Americe, je náhoda, nebo záměr?

Film jsme dokončili v anglické verzi v lednu 2020. V České televizi nás však ještě čekalo dokončení české verze filmu, tak jsme se rozhodli jít po vlastní ose a uvést ho nejdříve v Americe. Do toho ale přišla pandemie. Zvažovali jsme, co dělat, protože americké festivaly nakonec rozhodly, že se během léta sice odehrají, ale online. To nám bylo líto, těšili jsme se, že budeme festivaly objíždět a diskutovat s diváky a ostatními tvůrci filmů.

 

Nakonec jste se ale rozhodli, že film na americké festivaly pošlete.

Ano, náš film měl premiéru na festivale na Rhode Islandu loni v srpnu. Pamatuji si, že jsem šla tehdy spát, nechtělo se mi čekat do čtyř do rána, jak dopadneme. A ráno jsem se vzbudila a telefon jsem měla plný zpráv od mých amerických kolegů a známých, že jsme vyhráli první cenu v kategorii, která oceňuje filmy se zaměřením na palčivá společenská témata (Social spotlight award). A to se pak zopakovalo ještě asi pětkrát na dalších amerických festivalech. Z každého jsme si odvezli nějakou cenu.

 

Co se dělo mezitím v Česku?

Letos v lednu se mi ozvali z České televize, že zaznamenali naše zahraniční úspěchy a že by rádi náš film uvedli v české premiéře letos na podzim – jako hlavní film k desátému výročí úmrtí Václava Havla.

 

Načasování tedy i přes komplikace a pandemii vyšlo docela dobře.

Vyšlo báječně. Je to vlastně až neuvěřitelné. Přitom byly doby, kdy to vypadalo, že film budu pouštět tak akorát doma svým dětem a známým.

 

Zanedlouho letíte do Ameriky. Takže se konečně dočkáte i toho, že film představíte před živým publikem?

Ano, na to se moc těšíme. Film uvedeme v červnu na festivalu Blackbird v Cortlandu, ve státě New York a také na generálním konzulátu v New Yorku a v Českém domě. Zároveň máme v New Yorku schůzky ohledně distribuce filmu do amerických kin. Také doufám, protože producentem za americkou stranu je Univerzita v Nebrasce, že se povede, aby se film promítal v amerických školách.

 

Z čeho máte radost, když se na film díváte?

Mimo jiné oceňuji zahraniční přesah, který film má, tedy že jsme mluvili například s Edwardem Lucasem, který byl v letech 1989 až 1990 britským novinářem Praze a psal o revolučním dění. Bylo zajímavé přijet za ním do Londýna, jeho byt je přehlídka Občanského fóra. Má na zdech zarámované výstřižky z novin z té doby, plakáty OF. Zajímavá je i ta filmové linka po revoluci, kdy se na scéně objevuje Václav Klaus a je zde vykreslený myšlenkový spor mezi ním a Václavem Havlem. Tedy mezi někým, kdo byl hodně exaktní, a někým, kdo byl filozof, spisovatel, duchovní člověk, kdo bral všechno po lidské rovině.

 

KDYŽ ZASE ODTIKÁVÁ DEMOKRACIE

Během natáčení filmu jste se stala zastupitelkou na pražském magistrátu, na starost máte školství. Mimo jiné jste se ale zasadila o to, aby znovu začal fungovat metronom na pražské Letné. Dočetla jsem se, že to má co do činění právě s vaším filmem.

To je pravda. Když jsme dělali rozhovor s Alanem Pajerem, fotografem a blízkým spolupracovníkem a přítelem Václava Havla, který ve filmu vystupuje, vyprávěl nám, že Václav Havel vždycky říkal, že metronom na Letné odtikává čas demokracie, a dokud běží, je vše v pořádku. Zrovna když jsme tu točili s americkými kolegy, ale nefungoval. Když jsem pak byla zvolena na magistrát, začala jsem zjišťovat, proč vlastně nefunguje. Nakonec se ukázalo, že to je kvůli tomu, že nebyl designovaný na celodenní provoz, ale vznikl jako umělecká instalace, jednorázově, a materiál ručičky pne a praská. A prý že neexistuje technické řešení, aby mohl být puštěný stále, v běžném provozu.

 

Řešení se ale nakonec našlo.

Vyprávěla jsem to doma svému tátovi, který je strojař, nyní už v důchodovém věku. Posteskla jsem si, že je to umělecká instalace a že asi opravdu nejde věc technicky vyřešit. A tatínek svolal své spolužáky strojaře z vysoké školy a společně vymysleli, že by stačilo nainstalovat inteligentní pohon, který by v krajních fázích ručičku metronomu zpomalil. Do půl roku byl metronom opravený. Tak jsme donutili ručičku zase tikat, aby měl svět šanci být zase v pořádku.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama