Matky-samoživitelky na sobě cítí pohledy skrz prsty

Obě pracují jako moderátorky a doma mají rodinu. Velkou část dne přitom věnují úsilí pomáhat matkám–samoživitelkám, ale nejen jim. Vedle projektu Fandi mámám rozjely aplikaci Fandimat, která propojuje i další žádosti o materiální pomoc s potenciálními dárci. „Umožnilo nám to prorazit svoji bublinu, některé příběhy jsou fakt síla,“ říkají Žaneta Slámová a Petra Květová Pšeničná, čerstvé nositelky Ceny Via Bona, které mluví jedna přes druhou.

Jak zjišťujete, jestli maminky v nouzi svoji chudobu a další těžkosti nepřibarvují?

Ověřujeme to. Maminka musí doložit situaci, ve které se nachází. Když řekne, že má dítě ve své péči, chceme vidět soudní rozhodnutí. Jestliže říká, že bydlí v drahém nájmu, a přitom má byt od města, chceme vidět doklad o výši činže. Pokud říká, že je v hmotné nouzi, chceme vidět doklad o hmotné nouzi.

 

Matkám samoživitelkám pomáháte už čtvrtý rok. Změnilo vás to nějak?

Vystoupily jsme ze své bubliny. Žádná z našich kamarádek na tom není tak zle, aby neměla chytrý telefon nebo vůbec přístup k internetu. A u našich maminek to bývá realita. Když po nich chceme, aby poslaly fotku s pár větami o sobě, některé kvůli tomu jdou do obecní knihovny založit si mail.

 

Pronikly jste do tématu, které je opředené mnoha předsudky. Co jste o něm zjistily?

Nejhorší pro ty maminky snad ani není hmotná bída. Spíš to, že cítí, jak se na ně lidé dívají skrz prsty. I proto si nedokážou říct o pomoc v nejbližším okolí. Myslí si, že selhaly a nezvládly situaci. Cítí se provinile a mají rozhozené sebevědomí. Chlapa se třemi dětmi na krku obdivujeme, zatímco u ženské bereme jako samozřejmost, že se postará.

 

V záhlaví máte heslo „Nesoudíme, pomáháme“. Opravdu dokážete nerozlišovat, do jaké míry si dotyčná žena může za svou situaci sama?

Jasně, někdy se přistihneme, že nám něco vrtá hlavou. Třeba se nám přihlásila maminka, která má tři autistické děti. Proboha, jak se tohle může stát, řeknete si. Pak si ale vyslechnete celý ten příběh a zjistíte, co se přihodilo. Nic není černobílé.

 

Rozumím, ale přesto: některé ty příběhy vám jsou asi sympatičtější než jiné.

Občas se stane, že se víc ztotožníme s maminkou, u které nám rezonuje nějaké blízké téma. Někdy si zkrátka umíme snadněji představit, že se něco podobného může přihodit i nám. Pak jsou maminky z úplně odlišného sociálního prostředí, kde je pro nás záchytným světlem něco jiného. Často říkají: „Vyrůstala jsem v rodině, kde byly dluhy a alkohol. Mrzí mě, že jsem se z toho nedokázala vymanit. Ale pro svoje dítě už nic takového nechci.“

 

 

Ostuda v práci

Jaké věci maminky v nouzi nejvíc potřebují?

Potraviny, zboží z drogerie, nábytek a oblečení. V poslední době přibývá žádostí o tablety a notebooky, což je způsobené hlavně přechodem školáků na distanční výuku.

 

Musíte někdy maminky v jejich přáních mírnit?

Ani ne, snažíme se jim spíš vyhovět. Někdy třeba maminky žádají pro své dítě oblečení konkrétní značky nebo školní tašku s motivem, který je zrovna in. A někdo by se mohl zeptat: „Proč potřebují zrovna tuhle tašku, která stojí patnáct stovek? To nemůže mít obyčejnou?“ Jenomže jde i o to, aby takové dítě nemělo pocit odlišnosti, aby konečně zažilo, jaké to je, zapadnout mezi spolužáky.

 

Musely jste někdy upravovat podmínky pomoci?

Zjistily jsme, že maminky zapomínají na sebe. Tak jsme je začaly nutit, aby si napsaly i jedno svoje přání. Snažíme se pomáhat také maminkám, které se mají relativně dobře, co se týče základních potřeb, ale už si nemohou dopřát třeba výlet nebo aspoň krátkou dovolenou. Chceme takovou mámu prostě odměnit, udělat jí radost. Pro nás jsou to všechny hrdinky.

 

Kolika maminkám jste už pomohly?

Zatím jich je devadesát. To zní jako malé číslo, ale nejde o jednorázové dary, všechno jsou to dlouhodobé vztahy. Navíc zatím všechno zajišťujeme dobrovolnicky.

 

Uvažujete o profesionalizaci?

Ano. Teď jsme ve fázi, kdy se snažíme celou činnost překlopit, abychom začaly fungovat jako organizace. A chceme jít ještě více do regionů. Už teď nám některé z „našich“ maminek pomáhají jako dobrovolnice s vyhledáváním nových samoživitelek v jednotlivých krajích. Znají jejich situaci, umí se s ní ztotožnit, prošly naším projektem.

 

 

Se všemi maminkami komunikujete osobně?

Petra: Na začátku to bylo hodně intenzivní, Žaneta si dokonce málem nastěhovala jednu z maminek k sobě domů. Pokračuje Žaneta: V říjnu se narodila dcera a v listopadu mi jedna z maminek napsala, že budou Vánoce a ona neví, co dělat a kam jít. Četla jsem její dopis manželovi v posteli, slzy na krajíčku a muž mi povídá: „Pomoz jí, jak můžeš, ale domů ji neber.“ Polkla jsem nasucho, protože přesně tohle se mi honilo hlavou. Dneska už vím, že tohle není žádná pomoc.

 

Jak to tedy děláte dnes?

Kdybychom měly se všemi těmi ženami osobní kontakt, jsme už nejspíš v Bohnicích. Naštěstí se k nám přidaly dobrovolnice, je jich už sedm, bez nichž si to už dneska neumíme představit. A jedna z prvních věcí, které jim klademe na srdce, je udržet si odstup. Jakmile začnete usínat s výčitkami, že bydlíte v baráku a máte plnou lednici, je to špatně.

 

Propojujete nějak dárce s obdarovanými?

Pro každou mámu se snažíme najít dlouhodobé dárce a v takových případech je osobní kontakt užitečný. Někdy se stává, že vznikne dlouhodobější vztah. Někdy se až zpětně dozvíme, že spolu byly jako dvě kamarádky na nákupu, na kafi, na procházce.

 

Jak se zachováte, když se takovým dárcem-kamarádem chce stát muž?

Jsme vždy opatrné, protože nikdy nevíme, kdo se na druhé straně skrývá. Může to být i bývalý partner maminky, se kterým se nechce potkat. Nebo nám někdy dárci řeknou na rovinu: „Jsem vdovec a chtěl bych se seznámit.“ Každopádně to pokaždé nejdřív probíráme s maminkou, aby se v klidu rozhodla, jestli chce, aby ji dotyčný pán kontaktoval, nebo ne.

 

Máte už nějaký podobný příběh se šťastným koncem?

Ani ne. Naše maminky bývají hodně opatrné, prošly si lecčím. Už to, že po nich chceme, aby souhlasily se zveřejněním své fotky a stručného příběhu na našem webu, je pro některé hodně náročné. Jdou s kůží na trh, o to víc pak musíme respektovat jejich soukromí a potřeby.

 

Takže žádný sňatek nebo společné bydlení?

I k takovým nabídkám párkrát došlo, ale dotyčná nechtěla a museli jsme to stopnout, pán to naštěstí pochopil. Zažily jsme ale jiný happy end, alespoň částečný. Příběh maminky, které tatínek neplatil alimenty, si přečetli chlapi u něj v práci. Dali mu jasně najevo, co si o něm myslí, a on nakonec začal platit. Jen nám přišlo smutné, že se styděl až před svými kolegy, a ne před svou rodinou.

 

Hledáme dobrovolníky

Jak podle vás pomáhá matkám-samoživitelkám stát? Máte mu něco za zlé?

Myslíme si, že systém je nedostatečný. Maminky-samoživitelky například nemají kam dávat děti, aby mohly jít do práce. Sice můžou být takřka libovolně dlouho na mateřské, plošné přídavky a příspěvky také nějak fungují, ale spíš bychom uvítaly lepší možnosti ze strany zaměstnavatelů. Zjistily jsme také, že systém nedokáže detekovat maminky nad propastí, úředníci je zkrátka nedokážou najít. „Takové případy umíte najít vy,“ řekli nám.

 

Projevil někdo o vaše zjištění a zkušenosti zájem?

Teď se zrovna chystáme na kulatý stůl, který pořádá ministerstvo práce a sociálních věcí. Těch témat je víc, ale nejčastěji se týkají možností přivýdělku. Maminky totiž většinou chtějí jít do práce. Jenomže pak někam nastoupí a zjistí, že mají sotva o tisíc korun víc, než kdyby zůstaly doma. Také nevědí, kam se s čím obrátit, nevyznají se v tom, na co mají právo. Pomohl by jim nějaký jednoduchý manuál.

 

Jaké kroky vás nyní čekají, abyste projekt Fandi mámám mohly profesionalizovat a třeba i víc rozjet?

Zatím nemáme žádné mzdové náklady, a cokoliv potřebujeme, seženeme to od někoho dobrovolně. To bychom chtěly změnit, jinak zůstaneme jako partička nadšenkyň, které pomůžou pár maminkám, zatímco na tisícovky dalších už nebudeme mít kapacitu.

 

Dostáváte i finanční dary?

Občas ano, v takovém případě peníze hned nasypeme do konkrétní věci. Takhle vznikla třeba aplikace Fandimat, která se snaží propojit lidi v nouzi – nejen matky-samoživitelky, ale i seniory, hendikepované a další – s charitativními organizacemi, firmami i jednotlivými dárci. Potřebovaly bychom ale i peníze na administrativu a vůbec provoz kanceláře. Zatím se scházíme po kavárnách, je to dost punk.

 

Znamená to, že jste „k mání“, co se týče případných investorů?

Úplně! Zatím to děláme tak, že ze svých peněz zalepíme, co je potřeba. Už bychom se ale potřebovaly posunout dál. Sice se trochu bojíme, abychom se neutopily v papírech, už teď tvoří smlouvy a faktury dvě třetiny naší práce. Na druhou stranu jsme si ověřily, že poptávka po pomoci, jakou nabízíme, tady je.

 

Máte bohaté zkušenosti z médií i marketingu. Jak se cítíte v „nezisku“?

Potkáváme se s fantastickými lidmi, kteří dělají spoustu zajímavých a užitečných věcí. Zjistily jsme, že Češi fakt umí pomáhat.

 

Co podle vás českým neziskovkám naopak chybí?

Schopnost svoji práci lépe prodat.

 

Setkáváte se s výtkou, že přes matky-samoživitelky zviditelňujete hlavně sebe?

Určitě si to hodně lidí myslí. Jsme ale obě moderátorky, tak jsme si říkaly, že by to mohlo pomoct dobré věci. Proto náš projekt prezentujeme pod svými tvářemi. Teď to ale trochu měníme a používáme i fotky, na kterých jsou kolem nás maminky.

 

V pondělí 5. října jste měly přebírat v rezidenci amerického velvyslance Cenu Via Bona, určenou pro nejsilnější příběhy v oblasti dobročinnosti. Nakonec jste o tuhle slávu přišly, ceremoniál se uskutečnil online. Mrzelo vás to?

Hodně. Těšily jsme se, že se potkáme s ostatními nominovanými a třeba i s nějakým mecenášem.

 

Musím se k něčemu přiznat. Byl jsem členem komise, která o těchto cenách rozhodovala, a vaši nominaci jsem spíš zpochybňoval. Protože vás znám osobně a sleduju váš projekt, měl jsem za to, že už podobné ocenění nepotřebujete. A že by cenu měli získat ti, o kterých se moc neví.

Hmm, to se nám stává. Navenek to i díky našemu docela nadupanému webu vypadá, že máme všechno profesionálně zpracované, že za celým projektem stojí strašně moc lidí. Ale ani ty webové stránky by takhle nevypadaly bez dobrovolnické práce kamarádů a známých.

 

Kdybych se vám přihlásil jako dobrovolník, jakou práci mi nabídnete?

Nejvíc bychom potřebovaly fundraisera. Nebo byste mohl roznášet letáky do informačních center, školek, lékařských ordinací. A psát články do místních novin, aby lidi věděli, jak se přihlásit o pomoc.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama