Matky-samoživitelky na sobě cítí pohledy skrz prsty

12. října 2020

Zkladatelky projektu Fandi mámám Petra Květová Pšeničná (vlevo) a Žaneta Slámová.
Karolína Jírová

Obě pracují jako moderátorky a doma mají rodinu. Velkou část dne přitom věnují úsilí pomáhat matkám–samoživitelkám, ale nejen jim. Vedle projektu Fandi mámám rozjely aplikaci Fandimat, která propojuje i další žádosti o materiální pomoc s potenciálními dárci. „Umožnilo nám to prorazit svoji bublinu, některé příběhy jsou fakt síla,“ říkají Žaneta Slámová a Petra Květová Pšeničná, čerstvé nositelky Ceny Via Bona, které mluví jedna přes druhou.

Jak zjišťujete, jestli maminky v nouzi svoji chudobu a další těžkosti nepřibarvují?

Ověřujeme to. Maminka musí doložit situaci, ve které se nachází. Když řekne, že má dítě ve své péči, chceme vidět soudní rozhodnutí. Jestliže říká, že bydlí v drahém nájmu, a přitom má byt od města, chceme vidět doklad o výši činže. Pokud říká, že je v hmotné nouzi, chceme vidět doklad o hmotné nouzi.

Matkám samoživitelkám pomáháte už čtvrtý rok. Změnilo vás to nějak?

Vystoupily jsme ze své bubliny. Žádná z našich kamarádek na tom není tak zle, aby neměla chytrý telefon nebo vůbec přístup k internetu. A u našich maminek to bývá realita. Když po nich chceme, aby poslaly fotku s pár větami o sobě, některé kvůli tomu jdou do obecní knihovny založit si mail.

Pronikly jste do tématu, které je opředené mnoha předsudky. Co jste o něm zjistily?

Nejhorší pro ty maminky snad ani není hmotná bída. Spíš to, že cítí, jak se na ně lidé dívají skrz prsty. I proto si nedokážou říct o pomoc v nejbližším okolí. Myslí si, že selhaly a nezvládly situaci. Cítí se provinile a mají rozhozené sebevědomí. Chlapa se třemi dětmi na krku obdivujeme, zatímco u ženské bereme jako samozřejmost, že se postará.

V záhlaví máte heslo „Nesoudíme, pomáháme“. Opravdu dokážete nerozlišovat, do jaké míry si dotyčná žena může za svou situaci sama?

Jasně, někdy se přistihneme, že nám něco vrtá hlavou. Třeba se nám přihlásila maminka, která má tři autistické děti. Proboha, jak se tohle může stát, řeknete si. Pak si ale vyslechnete celý ten příběh a zjistíte, co se přihodilo. Nic není černobílé.

Rozumím, ale přesto: některé ty příběhy vám jsou asi sympatičtější než jiné.

Občas se stane, že se víc ztotožníme s maminkou, u které nám rezonuje nějaké blízké téma. Někdy si zkrátka umíme snadněji představit, že se něco podobného může přihodit i nám. Pak jsou maminky z úplně odlišného sociálního prostředí, kde je pro nás záchytným světlem něco jiného. Často říkají: „Vyrůstala jsem v rodině, kde byly dluhy a alkohol. Mrzí mě, že jsem se z toho nedokázala vymanit. Ale pro svoje dítě už nic takového nechci.“