Prostitutky u silnice jsou pasé. Sexbyznys se odehrává hlavně na privátech

Přibývá v poslední době žen vydělávajících si prostitucí?

Zatím ne, ta čísla v našich statistikách jsou stále plus minus stejná. Ale jsme na začátku ekonomické krize a můžeme očekávat, že se jejich počet bude zvyšovat. Stejně tomu totiž bylo v roce 2008, kdy jsme se také potýkali s krizí. Teď je navíc propad životní úrovně velmi rychlý. Pro rodiče samoživitele bude hodně náročné uplatit i jen bydlení, které je velmi drahé. A problémy nebudou mít jen sociálně slabší rodiny.

 

O jakém počtu žen v sexbyznysu se aktuálně bavíme?

Je těžké zjistit přesné číslo, ty ženy nejsou nikde registrované, v Česku ani po letech není možnost mít na poskytování sexuálních služeb živnostenské oprávnění. Ale i díky internetu se dá spočítat, kolik osob je v jednu chvíli ochotno poskytnout nějaký druh sexuální služby. Jde o nějakých třináct až patnáct tisíc.

 

Tipnu si, že často si sexem vydělávají matky samoživitelky, které se tak snaží uživit své děti. Trefila jsem se?

Z padesáti procent jsou našimi klientkami matky samoživitelky a peníze jsou nejčastější důvod, proč se pro tuto práci rozhodnou. Často jde o model, že mají svoji práci a k tomu dva víkendy do měsíce jdou do nočního klubu nebo na privát, aby placeným sexem stabilizovaly rodinný příjem. Kromě peněz má ale sexbyznys ještě jednu velkou výhodu, kterou ženy zmiňují, a to je časová flexibilita. Jsou na děti samy, nemohou si dovolit chůvu a tahle práce jim umožňuje být s nimi, vyzvedávat včas ze škol a školek.

 

Peníze a čas jako hlavní motivace. Pak je tu skupina žen, o které se moc nemluví. Ty, které ta práce jednoduše baví. Jak časté to je?

Mým regionem v rámci Rozkoše bez rizika je Praha, střední Čechy a Liberec. Právě Praha je v tomhle velmi specifická, tady tato skupina tvoří až dvacet procent ze všech sexuálních pracovnic. Bývají to ženy i z vyšších sociálních vrstev, které si chtějí udržet životní standard. Sex je baví, znají svoji hodnotu a eskortní služby poskytují třeba i po celém světě. Díky tomu, že je to jejich svobodná volba, nepotřebují sociální služby a poradenství, které nabízíme, a my bychom s nimi nepřišli do styku, kdybychom nenabízeli testování na pohlavní choroby. Tyto ženy se nestydí za to, co dělají, o sexu se nebojí bavit, jsou sebevědomé. Některé svou práci netají ani před svými rodinami a dospělými dětmi.

 

Popisují, jak se k té práci dostaly?

Prostě je sex hodně bavil a baví. Znám ženy, které se sexem začaly živit ve vyšším věku, třeba po rozvodu. S manželem měly nenaplněné fyzické potřeby, po rozchodu experimentovaly a objevovaly sex a zjistily, že je to baví. Mám klientku, která se sexbyznysu věnuje ze své vůle a je jí přes šedesát pět let. Tyhle ženy mívají velmi dobrou finanční gramotnost, umí investovat a tu práci berou jako způsob, jak se zabezpečit. V jejich profesi by se jim to nepodařilo.

 

Jak se na sexbyznysu podepsal covid?

V první vlně pandemie zůstaly ženy ze dne na den bez příjmů, neměly nárok na žádnou podporu, protože jejich práce není legální. Tím pádem se naprosto změnila naše práce. Normálně se zaměřujeme na sociální poradenství – radíme klientkám s dluhy, řešíme dávky, bydlení, násilí a další problémy. To skončilo a museli jsme řešit existenční věci. Mnohem víc jsme spolupracovali s potravinovou bankou a vozili jsme jídlo klientkám s malými dětmi. Řešili jsme jejich bydlení, ale ne, aby bylo dostupnější, ale aby vůbec nějaké měly. V té další vlně už se trochu oklepaly, na privátní a pouliční scéně provozovaly služby navzdory pandemii dál. Ale noční kluby zase zavřely.

 

Stalo se, že některé po rozvolnění už neotevřely? Že je pandemie ekonomicky položila?

Kluby jsou v úpadku několik let. Když jsem před šesti lety začínala v Rozkoši, v Praze jich bylo nějakých dvaačtyřicet. Před covidem jich byla polovina a pandemie jejich zavírání jen urychlila.

 

Čím to je?

Fenomén nočních klubů se vyčerpal v devadesátých letech. Češky pak začaly odcházet do privátní sféry, v klubech zůstávaly hlavně cizinky. V klubu je hodinová taxa a ženy dostanou padesát, maximálně šedesát procent toho, co zaplatí zákazník. Když je klub slušný. V privátu je celý honorář jejich. Ale má to úskalí. V bytech je mnohem vyšší riziko násilí. V klubu je ochranka, jsou tam barmanky, které vědí, s kým žena odchází na pokoj, kdy se má vrátit, na pokojích jsou záchranná tlačítka. To na privátech nemají. Až devadesát procent našich klientek se tak setkalo s nějakou formou násilí, ať jde o sexuální, fyzické, ekonomické. Navíc nemusí být vždy jen ze stran zákazníků.

 

Není to moment, který je přiměje s tou prací skončit? Vědomí, že to může skončit špatně?

Těch, které po takovém zážitku skončily, je pár. Většina se snaží najít jiné cesty. Je jich třeba na privátu víc a jistí se navzájem. Tam je ale zase problém, že ve chvíli, kdy je byt psaný na jednu z nich a někdo by je udal, bude souzená za kuplířství. Jiné ženy zase mají za ochranku svoji rodinu, která ví o tom, co dělají, a kryje jim záda.

 

Hlásí ty násilné útoky?

Minimum z nich. Pár klientek podalo trestní oznámení, provedly jsme je celým procesem. A musím přiznat, že když odcházím od soudu, kde se řešilo těžké znásilnění a pachatel dostane podmínku, tak sama v sobě hledám sílu, abych další klientku motivovala k tomu, že takto závažný trestný čin by měla nahlásit.

 

Online je fenomén

Už jste naťukla „devadesátky“. Tehdy byla synonymem pro prostituci silnice E55, příhraniční oblasti, kde se zákazníci odchytávali u silnice, na parkovištích pro kamiony. Jak to tam vypadá dnes?

Některé ženy stále stojí na výpadovkách v příhraničních regionech, kam jezdí cizinci, ale nejsou to už tak vysoké počty, jako bývaly kdysi. Dost to zastavil i covid. Cizinci se vracejí, ale je jich méně. To, co bylo běžné v devadesátkách, už tam nevidíme. I pouliční prostituce je na ústupu, v pražské Perlovce na ženy nabízející sex už nenarazíte. V hlavním městě jsou jen dvě pouliční scény, kde na jedné jsou cizinky a na druhé Češky.

 

Jak tedy vypadá prostituce v roce 2022?

Odehrává se hlavně v soukromých bytech, fungují eskortní služby. Fenoménem je online prostor, který získával na oblibě poslední roky a pandemie tento trend ještě zrychlila.

 

Je díky erotickým portálům snadnější vstoupit do sexbyznysu? Stačí se zaregistrovat a čekat na první zákazníky?

V něčem je to pravda, je to dostupnější. Ale zároveň u internetu nemůžete počítat s anonymitou. Do privátu jdete, když nechcete, aby se vaše okolí dozvědělo, co děláte. Když nabízíte služby na internetu, stačí, že soused náhodou narazí na váš inzerát a ví. Takže ano, je snadnější do toho vstoupit, ale také rychle může splasknout ta bublina tajemství.

 

Setkáváte se s tím, že se ženy do sexbyznysu vrhnou s představou, že jde o relativně snadno a rychle vydělané peníze, a pak je ta realita vykolejí?

Je to vcelku časté. Hlavně u klientek, které pracují v nočních klubech. Máme za sebou příběhy, kdy jsme klientky potkali v klubu první den a ony podcenily, co je tam čeká. Zároveň ale nemohly odejít, protože peníze opravdu potřebovaly, třeba aby mohly splatit dluhy. I tohle je naše práce. Řešíme s nimi psychologickou podporu, zpracování traumat, protože to vůbec není jednoduché.

 

Je pravdou, že v Ústeckém kraji je cena už tak devalvována, že sexuální služby je možné získat za pár stovek?

Každá žena má nastavenou cenu, za kterou takzvaně jde. Když je ve finanční tísni, bývá občas ochotná ji snížit. Nemluvila bych pouze o Ústeckém kraji, tohle slýcháme z celé republiky, že když se ženy potřebují zaopatřit, jdou za nižší cenu. V sexbyznysu zákazníci zkoušejí o ceně handlovat. U kadeřníka nebo v autoservisu by je to nenapadlo, tady je to standard. A je pak na ženě, jestli to ustojí, nebo ne. Ale máme i klientky, které si drží vysokou cenu a zákazníci jsou ochotni ji zaplatit.

 

 

Nemálo žen se rozhodne věnovat prostituci jen na přechodnou dobu, například do splacení dluhů a pak plánují s ní skončit. Daří se jim odejít?

Jsou ženy, které s pomocí sexbyznysu překlenou ekonomicky náročné období a zase vystoupí. Ale všeobecně je to velmi těžké. Zvyknou si na jiný režim, vidí, že si mohou vydělat peníze, které jinde nedostanou, že mohou zaopatřit děti, jet na dovolenou. Chtějí sobě a dětem dopřát lepší život a pak je těžké z toho vystoupit. Nezapomenu na jednu klientku, která ke mně chodila na konzultace a po čase se přišla rozloučit, že končí. Sehnala si běžnou práci. Před pár měsíci se po několika letech vrátila, že jí to v něčem chybí. A tak si čas od času „odskočí“ k placenému sexu.

 

V této souvislosti mě napadají vysokoškolské studentky, které se stávají společnicemi, aby si mohly dopřát značkové věci, okusit život na vysoké noze.

Pro ty je návrat do reality opravdu těžký. Žily si nad poměry, pak dostudují a zjistí, že mají nastoupit do kanceláře za 25 tisíc hrubého. To jejich standard, na který jsou zvyklé, nepokryje. Takže dost z nich z toho byznysu nevystoupí. Jen to obmění, pracují a k tomu si udržují své klienty, klidně i v zahraničí.

 

To se ale děje ve věku, kdy většina buduje první vážné partnerské vztahy. Jejich partneři to tolerují? Nebo to netuší?

Většina těch slečen vážný vztah nemá. Neřeší ho až do chvíle, než se rozhodnou mít děti. Pak si uvědomí, že je jim přes třicet a žádný stálý vztah nemají. A mnohdy mají zkreslené představy o správně fungujícím vztahu.

 

Srdcový příběh

Jak si ve své práci udržujete odstup? Abyste nepropadla mesiášskému komplexu a nesnažila se všechny zachránit?

Jsem hodně racionální člověk, vlastně jsem překvapená, že jsem zakotvila v neziskové organizaci. Udržet si odstup není pro mě až tak těžké. Tu touhu spasit svět ale vidím v mém týmu sociálních pracovnic, což bývají mladé holky krátce po vysoké. Nemá cenu, abych je zrazovala předem, že všechny klientky nezachrání. Musí si projít několika zklamáními, odžít si to. Pokud to pro ně není sebedestruktivní, neovlivňuje to negativně jejich práci, nezasahuji.

 

Nehrozí po pár zklamáních naopak zase ztráta důvěry?

Někdy ano. Proto máme v týmu supervize, kde rozebíráme témata, o kterých musíme mluvit, aby naše sociální pracovnice a zdravotní sestry nevyhořely. Rozkoš má ale jednu velkou výhodu, ta práce je velmi pestrá. Řešíme různá témata, musíme mít základní povědomí o řešení dluhů, musíme se orientovat v dávkách, v sociálním systému, je tu téma násilí, drog i duševních onemocnění. Každá pracovnice si najde něco svého, co jí sedne nejvíc a realizuje se v tom.

 

Máte za těch šest let tady svůj srdcový příběh?

Několik. Ale některé neskončily happy endem. Určitě nezapomenu na klientku, drogově závislou, která otěhotněla. Já jsem z praxe v jiných organizacích, kde jsem pomáhala během vysokoškolských studií, měla předsudky, myslela jsem, že vím, jak tyhle příběhy skončí. Tahle žena řekla ne, já to dítě chci a ze dne na den přestala drogy brát. Vydržela to. Tehdy tam byla i skvělá spolupráce s OSPOD, který klientku kontroloval. Teď má rodinu, bydlení, pracuje, opravdu to dokázala. To jsou momenty, které vás nabíjí.