Konečně bezpečnější sport, řekla bojovnici MMA její máma

Měl to být rozhovor o ženském MMA, o tvrdém trénování pro zápasy v klecích. Jenže Lucie Komárková, která dříve jezdila závodně na koních, se také věnuje kryptoměnám a považuje se za kyborga. Má totiž v rukách implantované čipy – přiložením dlaně umí otevřít dveře i zaplatit bitcoinem.

Musela jste se někdy bránit na ulici?

Na ulici ne, ale ve vlaku. Sednul si naproti mě muž a bylo mi to divné, protože vagon byl jinak úplně prázdný. Pak se pokusil sednout si vedle mě, a jak mi sáhnul na batoh, aby si udělal místo, vyletěla mi ruka. To asi nikdy nezažil.

 

Co se dělo dál?

Volala jsem tátovi a toho zajímalo, jestli jsem mu neublížila.

 

A ublížila?

Nevím, asi ne. Mezitím zmizel. Měl štěstí, že jsem seděla u okýnka a neměla jsem místo na rozmáchnutí.

 

Jak dlouho trénujete sport, který se považuje za nejtvrdší ze všech?

Počítala jsem to zrovna s trenérem a vyšlo nám 450 dní, co se věnuji naplno bojovým sportům. Z toho posledního tři čtvrtě roku trénuju v pražském Penta gymu MMA, což jsou smíšená bojová umění. Zápasy se odehrávají v kleci ve tvaru oktagonu nebo kruhu, máme povoleno používat techniky z boxu, thajského boxu, juda, wrestlingu, brazilského jiu-jitsu, grapplingu a mnoha dalších.

 

 

Proč jste se rozhodla pro zápasení?

Bojové sporty mě bavily vždy, už od mládí byli mými sportovními vzory ukrajinští bratři Kličkovi. Zápasení navíc máme v rodině. Můj táta zápasil v „Ká jedničce“ (K-1 je jiný systém zápasů než MMA – pozn. red.), zkráceně se dá říct kickbox. A můj brácha je juniorský mistr světa v K-1 a teď je zrovna na soustředění před mistrovstvím Evropy v klasickém boxu. V minulosti jsem se ale věnovala na vrcholové úrovni jezdectví a na jiné věci jsem neměla čas, jen o prázdninách jsem chodila s kamarády na thajský box. Když pak moje jezdecká kariéra skončila, chtěla jsem zaměřit svoji nevybouřenou energii tímto směrem.

 

Vaše máma něco takového také dělá?

Ne, máma je normální. Ale je ráda, že konečně dělám něco bezpečnějšího.

 

Bezpečnějšího? Jak to myslíte.

Nezdá se to, ale jezdectví na vrcholové úrovni patří ke statisticky nejúrazovějším sportům. Když je kůň ve skoku, tak člověk padá z výšky více než dva metry, a to i v rychlosti mezi 40 a 60 kilometry za hodinu, což už je docela darda. Časem se pak dostanete do fáze, kdy padáte naschvál. Předcházíte tomu, že kůň padne na vás. Z toho je nejvíc smrtelných úrazů.

 

O zlomeniny tedy u vás nebyla nouze?

Ještě pořád bych asi vyjmenovala víc kostí, které jsem zlomené neměla. Několikrát jsem měla vážný otřes mozku, ale po zlomené ruce i noze a vícenásobných zlomeninách už pak drobné zlomeniny ani neřešíte.

 

Jak se „neřeší zlomeniny“?

Když máte třikrát do roka zlomený prst, tak nemůžete pokaždé čekat šest týdnů, než se zahojí. To byste měl po sezoně. Tečka. V nemocnici poprosíte o hodně pevnou sádru se zdůvodněním, že jste nemotorný a občas se praštíte. Oni sice tuší, o co jde… No, občas ten prst sroste trochu křivě (ukazuje mírně zahnutý prst), ale jinak v pohodě.

 

O jezdectví jste měla zájem sama, nebo vás k němu přivedli rodiče?

Rodiče ne, těm se to moc nelíbilo právě s ohledem na rizikovost tohoto sportu. Snažili se mě odradit, ale nešlo to. Byla jsem hodně energické dítě a nakonec jsem jezdila asi od deseti let. Největším úspěchem pro mě bylo, že jsem dokázala projít třemi disciplínami. Od dostihů – mimochodem mám kobylu, která se účastnila i Velké pardubické – přes parkúr a drezúru, a částečně jsem zkoušela i všestrannost, která kombinuje předchozí, ale navíc zahrnuje jízdu v terénu.

 

Skončila jste po nějakém pádu?

Spíše po osobním. Tragicky jsem přišla o trenérku, která mě provázela už od dětství a byla pro mě důležitá i v osobním životě. Přišla jsem tehdy o smysl života a stalo se to zrovna v době, kdy jsem měla přecházet z juniorů do dospělých. Podpořil to navíc můj tehdejší úraz, nadvakrát jsem si zlomila nohu a poležela si osm týdnů.

 

Co se stalo?

Ani jsem netrénovala! Byla to nešťastná náhoda při péči o koně. V minulosti jsem přitom spadla při tréninku hlavou do překážky tolikrát, že se divím, že v ní nemám titanovou destičku. Nakonec ji mám v noze. Díky zkušenostem z koní také vím, že mám trochu posunutý práh bolesti a mívám potíže identifikovat, kde mě co bolí.

 

Od vašeho trenéra Dana Bartáka jsem slyšel, že jste jako ženský pitbul, který se chce hodně rvát silou. Kde se to ve vás bere?

Vždycky jsem to viděla doma. Táta byl moc šikovný boxer, i když to měl jako koníčka a trénoval jen třikrát týdně. Stejně pak bojoval s klukama, kteří kvůli zápasení odešli ze zaměstnání, věnovali se tomu naplno, měli své mentální kouče. On přišel z práce a za hodinu měl zápas. Líbilo se mi, že se nikdy ničeho nelekl. Zároveň byl táta část mého dospívání nepřítomný v mém životě a naučila jsem se tak za sebe víc bojovat. Nevyrůstala jsem ve zlaté kleci a nezacházelo se se mnou v rukavičkách.

 

Co vás ještě ovlivnilo v dětství?

Táta s mámou vždy sledovali ekonomii a politiku, a když jsem byla malá, koukali na seriály Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére. Zajímalo mě už tehdy, proč se tomu lidi smějí. Také se ke mně velmi brzy dostala knížka Sofiin svět, napůl román a napůl učebnice filozofie. Od dětství mě baví filozofie, ekonomie a oblast IT. Možná i proto, že mě táta učil hrát šachy dřív, než jsem uměla mluvit, a děda mě prý ve stejné době zkoušel učit násobilku. Od šesti jsem také od táty dostala přístup k notebooku, takže jsem sice hrála hry, ale také jsem se dostávala ke kódování. Nic jsem se nemusela složitě učit, všechno mě moc bavilo, plynulo to a tak to mám doteď. Užívám si, že mám v rovnováze intelektuální i fyzické vyžití. Cítím, že je to správně a chci se posouvat v obojím.

 

Studujete?

Zvažovala jsem matfyz, ale po gymplu, ze kterého jsem přešla na ekonomické lyceum, jsem nakonec na vysokou školu nepokračovala. Musela bych tomu dát čas a nedostala bych, co očekávám. Neměla bych navíc čas na networking, na četbu knih… Popravdě, tempo českého vysokého školství by na mě bylo pomalé. Nebylo by to pro mě efektivní.

 

Jak to víte?

Přednáším o kryptoměnách, a s tím spojené ekonomii už od šestnácti let – nejen v rámci projektu Paralelní Polis. Jezdím po celém světě, nedávno jsem se vrátila z konference v Mexiku. Podílím se také na knize, která bude vycházet v angličtině pod názvem Financial Surveillance and Crypto Utopias. Asi jsem hyperaktivní ve všech směrech, v tělocvičně někdy trénuju i třikrát denně.

 

To se dá stihnout?

Jsem tam každý den, v průměru mám jedenáct až třináct tréninků týdně. Jen čtyři až pět z nich jsou ale opravdu těžké. K tomu zápasím, mám za sebou nejen MMA zápas, ale i box, teď mě čeká grappling, což je čistě zemařská disciplína, pak zase následuje MMA zápas. Mohla bych tady někomu poděkovat?

 

Zkuste to.

Chtěla bych moc poděkovat všem kamarádům z Penta gymu a trenérovi Danovi, se kterými si navzájem ubližujeme. Také mému bráchovi za to, že mě za poslední týden knockoutoval jen jednou. A kamarádům z Panther BJJ Šumperk, kteří mi s Honzou Císařem pomohli v začátcích po zlomené noze s nakopnutím mé současné cesty. I klukům z Prague Crab Riders, kteří se mi věnují a jsou na mě hodní. I když na ně používám skoro všechnu sílu a takřka žádnou techniku, rolují se mnou jako v rukavičkách.

 

 

Máte v zápasení nějaký cíl?

Mým snem je porazit v kleci zemařku na zemi, uházet wrestlerku a knockoutovat postojářku. Je to sice nepravděpodobné, ale mohu na to použít citát z knihy Dívka s pomeranči, kterou napsal stejný autor jako Sofiin svět: „Snít o něčem nepravděpodobném má svoje jméno, říká se tomu naděje.“

 

To zní citlivě.

Já jsem hodně citlivá, ale moc to nikde neříkám a snažím se, aby to nebylo vidět. A když už si toho někdo všimne, tak mu dám pěstí (smích).

 

Svůj životní styl si můžete dovolit díky kryptoměnám?

Ano, ale nerada o tom mluvím. Je to osobní věc. Lidi často zajímá, kolik mám bitcoinů, tak jim říkám – pověz mi prvně ty, kolik máš peněz na účtu. Obecně se hodně věnuju odvětvím, která jdou rychle dopředu a jsou dobře placená, což je v mém případě IT. Občas pro někoho kóduju, vytvořím web nebo udělám dataanalýzu… Klidně u toho prosedím několik nocí, než rozlousknu problém. Baví mě to.

 

Už jen čekám, jestli oblékáte uniformu Avengers! Díváte se na sci-fi?

Na nic jiného nekoukám, zrovna včera jsem měla avengeří tričko. Hlavně jsem šílený nerd. Bořím ale představu toho, že nerd musí chodit oblečený v černém a dělat na počítači ve sklepě. Jo, tohle sice dělám, dokonce ve sklepě, ale k tomu mám ještě MMA. Mimo to se ještě věnuju kyborgismu, jsem očipovaná…

 

Očipovaná?

Ano, v každé ruce. V této mám RFID čip, který je stejný jako ten, kterým si člověk otvírá dveře. V druhé ruce mám chytřejší NFC čip, který využívám na své kryptoměny. Platím rukou.

 

Tady v kavárně byste mohla zaplatit běžný účet?

To ne, protože mi to neumožňuje typ čipu, který je na to potřeba. Ten, který mám na kryptoměny, má kulovitý tvar, takže mi v dlani nepřekáží při úderech.

 

Proč je tam máte?

Věnuji se také biohackingu, tedy oboru s cílem upgradovat člověka. Nesnažím se být jen co nejlepším sportovcem, ale i co nejlepším člověkem. Kreativita podle mě je vzít standard z nějakého oboru a aplikovat ho v jiném. O to se pokouším.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama