Současný hudební trh nemá fér pravidla, říká muzikant a právník Petr Ostrouchov

Osmačtyřicetiletý Petr Ostrouchov řeší problém. Coby producent nahrává nejoceňovanější české desky poslední doby s Vladimírem Mišíkem nebo Lenkou Dusilovou. Ale protože je taky vydává, tak vidí, že sebevíc cen na současném hudebním trhu nepomůže k tomu, aby na sebe album adekvátně vydělalo. Desky často dotuje ze svého právnického platu a novou Mišíkovu desku se rozhodl neumístit na Spotify. Kompletní rozhovor si poslechněte v podcastu Host Reportéra.

Jak jsi přišel k tomu zvláštnímu příjmení Ostrouchov?

Dědeček byl Rus.

 

Tušíš, jak svoje příjmení vyslovoval?

Astraúchov.

 

Asi máte v genech dobrý, ostrý sluch. Ne?

Podobné šoufky si ze mě lidi dělají odjakživa. Třeba režisér Zdeněk Suchý, se kterým jsme hráli v devadesátých letech divadlo, mě zásadně častoval přezdívkou Bystroslech.

 

Jak se tvůj děda dostal do Československa?

Utekl sem před sto lety, protože za ruské občanské války bojoval v Bílé armádě, kterou porazili bolševici, a od té chvíle byl jeho život ve vážném nebezpečí – kdo z rodiny neemigroval, zemřel. V Praze se dědeček oženil, stal československým občanem, narodil se můj tatínek, ale když v květnu 1945 Sověti přijeli do Prahy, své emigranty tady nemilosrdně posbírali a odvezli na Sibiř.

 

Konkrétně u dědy to bylo jak?

Táta vyprávěl, jak u nich 16. května zazvonili dva muži v kožených pláštích, rusky řekli, že potřebují tlumočníka, jestli děda prý nemá čas, a to byla poslední chvíle, kdy se s ním rodina viděla. Domů se dědeček nikdy nevrátil a jeho dalšího – zcela jistě neblahého – osudu jsme se nedopátrali, protože to by bylo třeba se dostat do ruských archivů. Jde každopádně o jeden ze zásadních důvodů, proč jsem celoživotně vysazený na rozpínavost Sovětského svazu, posléze Ruska. Co mám naopak moc rád, to je ruská kultura.

 

Rozhovor ve formě podcastu k poslechu zde:

​​​​​​​

 

 

Například?

Nejvíc ze všeho se zabývám hudbou, takže jsem od dětství obdivoval třeba Borodina, Rimského-Korsakova, Šostakoviče...

 

 

Když někdo v pubertě poslouchá Šostakoviče, obvykle se moc nezajímá o hudbu populární. Tobě na žánrech nezáleželo?

Vůbec, snažím se toho naposlouchat co možná nejvíc. Ale maminka mě brávala na koncerty klasické hudby, tím to začalo – a protože jsem hrál na kytaru, stal se ze mě postupně folkáč. K dalším žánrům jsem se pořádně dostal až ve dvaceti letech, když jsem se stal členem skupiny Sto zvířat a zároveň nadšeně objevoval spoustu hudebníků, které mám rád doteď – jako je Sting, Peter Gabriel, Paul Simon, David Byrne. Všechno jsem nasával, a objevovat nové věci mě baví dodneška.

 

Takže ty jsi jako muzikant začínal s folkem?

Jo. On je to dobrý základ – podstatná část populární hudby je postavená na formě písně, takže jde o symbiózu hudby, textu a zpěvákova uvěřitelného projevu. Tohle platí u všech žánrů, a folkáři typu Karla Plíhala jsou dobrými učiteli.

 

Co Honza Nedvěd?

I ten v sobě v nejlepších dobách míval silný náboj autenticity, staré vinyly Brontosaurů mám pořád doma. Nepochybně je to hitmejkr – v sedmdesátých a osmdesátých letech podle mě skládal písně na světové úrovni. A s bratrem Františkem byli výborně sezpívaní, což vynikne ještě líp ze starých nahrávek Spirituál kvintetu. Když letos František umřel, tak mě to až překvapivě zasáhlo, protože s touhle muzikou já skutečně strávil své rané mládí. Snad hodinu jsem si ten den pouštěl jeho písničky na YouTube.

 

V posledních letech jsi nastartoval novou vlnu zájmu o Vladimíra Mišíka. Nedal by se na stará kolena nahodit i ten Honza Nedvěd?

Nevím, od let devadesátých ho vlastně nesleduju. Předpokládám, že problémem jeho písní zůstávají do značné míry naivní texty, takový ten věčně dětský pohled na svět. Podle mě zpěvák musí umět zestárnout, a je trapné, když se snaží zpívat o lásce po sedmdesátce stejně jako kdysi ve dvaceti. Jediným muzikantem, kterému prochází, že odmítá zestárnout, je Paul McCartney.

 

Díky za tři haléře

Předloni jsi nahrál desku s Mišíkem, loni s Lenkou Dusilovou, letos zase s Mišíkem... Nejdřív bych se zastavil u té Lenky.

Zhruba před rokem jsme se potkali u ní na obědě, ne?

 

Přesně tak, tehdy jsi Lenčino album Řeka vydával u svého vydavatelství Animal Music. Zaslouženě se stalo deskou roku 2020 – vydělali jste něco?

Po tom roce se nám konečně vrátily náklady, jsme na nule.

 

To není žádná sláva.

Ale je. Za stávající situace, kdy hudebnímu trhu dominují streamingové služby typu Spotify, se na takhle originálně a nekomerčně pojatém českém albu nedá zbohatnout. Takže ačkoliv jsme mu věnovali skoro rok, musíme být rádi za sebemenší plus.

 

Kolik nosičů s Řekou jste prodali?

Řádově pár tisíc. Do toho počítám i dost vinylů, které se definitivně vrátily na scénu, ale tenhle chvályhodný trend s sebou nenese žádný ekonomický nárůst, protože výroba vinylů je dlouhá, drahá, a ve výsledku má vydavatel z prodaného LP totéž jako z prodaného CD, i když vinyl stojí v obchodě dvakrát tolik. Jádro současného problému je skutečně v tom, že lidi utekli do digitálního světa, hlavně na Spotify si poslouchají, co chtějí, a to je na jednu stranu splněný sen hudbymilovných fanoušků, ale na stranu druhou jsou tyhle služby ekonomicky nešťastně nastavené.

 

Příliš levné na to, aby přinášely zajímavý zisk tvůrcům?

Přesně tak. Za cenu pěti čepovaných piv máš na měsíc přístup skoro ke všem světovým nahrávkám. Je to dumpingová cena, která souvisí s tím, že hudební trh pozdě zareagoval na internetové pirátství a potřeboval lidi přetáhnout od nelegálních služeb ke službám, kde vybere aspoň nějaké peníze. Uživatelsky je to teď fantastické, ale zpátky k vydavatelům a umělcům typu, dejme tomu, mě nebo Lenky Dusilové přijdou drobné – pokud si někdo poslechne celé album Řeka, tak já z toho mám zhruba dva nebo tři haléře.

 

Rozumím. Před dvaceti lety bys prodal patnáct, možná dvacet tisíc fyzických nosičů a to by už znamenalo slušný zisk. Dnes nemáš šanci.

To ještě bývaly koncerty spíš marketingovým nástrojem, vyzývajícím lidi, aby si koupili album na nosiči. Digitalizace nám umožnila jít kupředu, ale za cenu toho, že dnes třeba my vydavatelé vyděláváme jen zlomek, ačkoli náročnost na tvorbu zůstává stejná a vyrobit desku není o nic levnější než v těch devadesátých letech. Teď ti říkám vlastně s radostí, že se nám vrátila investice do Lenčiny desky, ale před dvaceti lety bych to považoval za tragédii. Rozhodně se nikdy nezaplatí všechna energie, kterou jsme desce dali – taková je realita současného hudebního světa.

 

Dá se s tím něco dělat?

Těžko. Spousta hudebníků a snad všichni menší vydavatelé jsou z takhle nastaveného prostředí nešťastní, naštvaní, ale třeba na tom Spotify zůstávají, protože nebýt tam znamená nebýt vidět. Příliš mnoho posluchačů už má pocit, že co není na Spotify, to vlastně neexistuje, a mně to nepřipadá spravedlivé.

 

Napadá tě řešení?

Líbilo by se mi, kdyby fungovala jedna cenově velmi dostupná streamovací služba třeba na klasiku, druhá na jazz, třetí na rock... Jenže dnes je všechno smícháno v jednom hrnci za levný peníz a zákazníci si myslí, že na to mají nárok: cokoli vyjde, to si chtějí mít možnost okamžitě poslechnout. Moc mi to nedává smysl, protože velké filmy jdou přece taky nejdřív do kina, kde si na ně lidi musí koupit lístky, a až po delší době i do televize, kde už jsou pro všechny... Čili podle mě by bylo správné, kdyby se alba dostávala do levného streamingu až po nějakém čase – a kdyby si aspoň část lidí uvědomila, že za současné situace poslechem třeba přes Spotify svým oblíbeným muzikantům nijak zvlášť nepřispívají. Proto jsem se rozhodl, že zatím novou desku Vládi Mišíka na žádnou streamovací službu nedáme; až někdy příští rok.

 

Ty účet na Spotify nemáš?

Ne. Mám tisíce vinylů a cédéček. Ale manželka, která vede Animal Music se mnou, si Spotify předplácí, a všechny naše další vydané desky na něj dáváme, protože se jinak věnujeme hudbě, která obvykle ani nemá ambice vydělat. Třeba moji velcí oblíbenci, kapela Vertigo nebo kontrabasista Jaromír Honzák, představují světovou kvalitu, ale stejně víme, že prodáme jen stovky nosičů. U desky Vládi Mišíka v solidní prodeje doufám, protože příprava byla drahá – je na ní například několik zahraničních hostů, včetně slavné gospelové kapely Blind Boys of Alabama.

 

Dobře, přesvědčil si mě, kupuju vinyl.​​​​​​​

Máme i cédéčka, dokonce kazety. Desku prodáváme týden, zatím jsme zahlcení objednávkami, snad to neopadne. A za rok ti řeknu, jak tenhle náš experiment dopadl.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama