Táta jel do Berlína, věřil, že sport je naprosto fér

Americká novinářka Helen Epstein vydala knihu Děti holokaustu, kde popsala, co spojuje potomky přeživších holokaustu po celém světě. Příběh své matky, babičky a prababičky, které se dokázaly prosadit nejen v židovské komunitě, zase vylíčila v knize Nalezená minulost. V říjnu přijela Helen Epstein do Česka a v Muzeu ghetta Terezín navštívila výstavu, kterou vytvořila na počest svého otce. Byl jedním z mála židovských sportovců, kteří reprezentovali Československo na olympiádě v roce 1936 v Berlíně.

Mnoho let se věnujete podnikavým ženám ve vaší rodině. Proč byl otcův příběh tak dlouho stranou vašeho zájmu?

Moje maminka vedla módní salon v centru Prahy. Když jsme po roce 1948 emigrovali z Československa do Ameriky, byla to právě ona, kdo živil celou naši rodinu. Uměla čtyři jazyky, dokázala se rychle zorientovat v novém prostředí a brzy měla zakázky nejen v české krajanské komunitě, ale i mimo ni. Můj otec byl v domácnosti, vychovával mě a později i mé bratry. Byl taková trochu netradiční chůva, protože v té době rozhodně nebylo obvyklé, aby se muž staral o děti, ale jeho to ohromně bavilo. Naučil mě češtinu, ale hlavně nás vedl ke sportu, protože to byla jeho celoživotní vášeň. Dlouho mi ale přišlo, že otcův příběh není až tak zajímavý oproti tomu, co zvládla moje maminka.

 

To skoro zní, jako by sice žil v Americe, ale mentálně zůstal v Československu.

Takhle jednoduché to nebylo. On miloval americký životní styl a vždycky říkal, že už nikdy nechce žít v malé zemi, protože se obával, aby se nestalo něco podobného jako v Československu za války a po roce 1948. Měl moc rád americkou krajinu, hlavně pláže a hory. Takže Amerika pro něj byla splněný sen. Ale zároveň udržoval velmi intenzivní kontakty s krajanskou komunitou. Tenkrát byla v New Yorku spousta zajímavých lidí z Československa. Mohl s nimi mluvit česky, stejně jako s námi doma. On byl velký vlastenec, ostatně můj bratr Tomáš se jmenuje po prvním československém prezidentovi. Otec si později sehnal práci, která byla trochu paradoxní. Před válkou měla jeho rodina továrnu a v Americe pracoval jako dělník v továrně… Měl takový specifický rituál. Po šichtě se stavil v pekárně, koupil čerstvý chleba, doma si ho namazal sádlem a posolil. Jen díky němu umím česky, učil nás české písničky a recitoval českou poezii. Postupně se sice naučil anglicky, ale měl silný akcent. Muselo pro něj být frustrující, že se nemohl v té cizí řeči vyjádřit, jak by chtěl.

 

 

A jak ho vnímali Američané?

Můj otec reprezentoval Československo na dvou předválečných olympiádách ve vodním pólu. To byl sport, který Američané po válce téměř vůbec neznali. Otec byl hodně orientovaný na fyzickou zdatnost. Jezdil přes celý New York, aby si mohl zaplavat v bazénu, a pak šel na masáž, což tenkrát působilo dost exoticky. Američané jeho životnímu stylu nerozuměli. V 50. letech ještě nebyl ten stejný kult fyzické zdatnosti, jako je dnes. Zato pro krajany byl můj otec sportovní legenda. Před lety jsem potkala Arnošta Lustiga ve Washingtonu a první, co řekl: „Tak ty jsi dcera toho slavného sportovce Epsteina!“

 

Prý jste dlouho vůbec netušila, že byl před válkou slavný sportovec. Proč o tom otec nemluvil?

Tohle je něco, co znám nejen z vlastní rodiny, ale také od dalších lidí, jejichž rodiče přežili koncentráky. Buď o tom období mluvili pořád dokola, anebo vůbec. Maminčin příběh byl pro mě srozumitelný také díky tomu, že jsem byla v kontaktu s její dlouholetou kamarádkou Kitty, která byla skoro jako její sestra. Vyprávěla mi o předválečné Praze, ale také o tom, co jim pomohlo přežít v koncentráku. Zato otec o příbuzných ani o válce vůbec nemluvil. Za války nacisté vyvraždili celou jeho rodinu, a jediné, co jsem věděla, bylo, že pocházeli z Roudnice nad Labem. Když jsem tam v 90. letech přijela poprvé, zaujalo mě, že otcova rodina vlastnila dům v centru a měli továrnu.

 

Terezín, Osvětim

Kde jste začala rodinné pátrání?

Nejdřív jsem potřebovala pochopit, proč se otec dal na vodní pólo. Tento sport pochází původně z Anglie a postupně se dostal do střední Evropy, kde byl v meziválečném období velice populární. Můj otec vyrůstal v Roudnici a odmalička chodil plavat do Labe. Díky tomu měl velmi vysportovanou postavu. Když se někdy zmínil o sourozencích, řekl, že jeho mladší bratr byl „nezdravý“, ale nikoli v tom fyzickém duchu, ale mentálně postižený. Možná proto se otec snažil být co nejvíc fyzicky zdatný. Měl velké štěstí, že ho rodina podporovala ve sportu, a to hlavně díky tomu, že jeho starší bratr byl předurčen jako pokračovatel rodinné firmy. Začátkem 20. let se můj otec přestěhoval do Prahy, kde se stal členem Československého plaveckého klubu a nadchlo ho vodní pólo. Po otci se dochovaly stovky fotografií z tohoto období. Jezdil na závody po celé Evropě.

 

Jak se mu podařilo dostat na olympiádu do Berlína, kde byla v roce 1936 velmi protižidovská atmosféra?

Nacisté vysloveně nezakázali účast židovských sportovců, nechali to na jednotlivých zemích, jak se k tomu postaví. Za Československý plavecký klub mohlo jet pět nejlepších hráčů vodního póla. Všichni byli Židé. Tři cestu na olympiádu odmítli, ale můj otec a ještě jeden hráč tam odjeli.

 

Necítil se poníženě, když se ocitl v centru nacistické propagandy?

Myslím, že takhle vůbec neuvažoval, protože on naprosto věřil v to, že sport je férová věc. Mám dokonce fotografii, kde stojí před Brandenburskou bránou a na ní visí obří svastika. Samozřejmě, že věděl o protižidovské propagandě. Byl ale přesvědčený, že pokud by byla jeho vlast napadena, tak ji bude bránit československá armáda. Svým způsobem vycházel z vlastních zkušeností, kdy se mohl mnohokrát spolehnout na to, že svět kolem něj funguje podle jasně daných pravidel. Vyrůstal v bohaté továrnické rodině, pak nastoupil do armády, kde brzy získal hodnost plukovníka. Jeho velitel měl pochopení pro sport, takže mu umožnil, aby dál trénoval. Všechno, co otec do té doby zažíval, mu hrálo do karet. Když nacisté obsadili Československo, bylo mu pětatřicet a rázem se situace změnila.

 

Co jste zjistila o jeho rodině?

Mého otce nacisté deportovali do Terezína, jeho rodiče a další příbuzní tam museli o několik měsíců později. Z Terezína je poslali do Osvětimi, kde všichni kromě otce zahynuli. Byl tam 48 hodin, a převezli ho do tábora v Gross Rossen. Po osvobození se vrátil do Prahy a setkal se s kamarádem, který naštěstí uchoval všechna rodinná fotoalba. Díky inženýrovi Buškovi zůstaly tyhle důležité dokumenty v rodině a jsou také v mé knize o otci, která zatím vyšla v angličtině, ale doufám, že bude i v češtině.

 

Jen mrkve

Na aktuální výstavě v Památníku Terezín máte spoustu rodinných snímků, včetně jednoho, kde jsou vaši rodiče před válkou. Odkud se znali?

Poprvé se viděli na barrandovské plovárně. Mojí mamince bylo třináct a chodila tam s kamarádkou Kitty. Otec se jí už tehdy líbil, ale byl o šestnáct let starší. Když s ním trochu flirtovala, byl na ni přísnější než na ostatní. Prý jí nařídil trénink navíc. Působil na ni jako seriózní muž, který bral sport strašně vážně. Po válce se potkali na ulici v centru Prahy a on jí hned vyčinil, jak je možné, že nechodí trénovat! První rande měli na Barrandově. Bylo mu 42 a jí bylo 26. Za pár dnů spolu začali chodit a brzy se sestěhovali.

 

Ženy ve vaší rodině si musely své místo ve společnosti vybojovat, aby prokázaly, že mohou vést vlastní firmu, což nebylo obvyklé. Jaký boj sváděl váš otec?

On byl taky bojovník, ale v jiném smyslu. Židé byli velmi dlouho prezentovaní jako obyvatelé ghetta. Jako někdo, kdo není fyzicky zdatný, a přitom to nebyla pravda. Po celé střední Evropě byla spousta vynikajících židovských sportovců, například běžci, boxeři nebo fotbalisti. Já vyrostla v tom, že můj otec je velmi obvyklý, až mnohem později mi došlo, že je velmi neobvyklý.

 

Nejrůznější stereotypy popisujete také v knize Děti holokaustu, kterou jste vydala v roce 1979 a líčíte vyprávění potomků přeživších, které ledacos spojuje. Jak to bylo u vás?

Hodně lidí z druhé generace se cítí provinile, že máme život příliš snadný a pohodlný oproti tomu, co museli překonat naši rodiče. Určitě by to bylo dost jiné, kdybychom zůstali v Československu, ale v Americe jsme se měli dobře. Nebyli jsme bohatí, ale měli jsme na jídlo, měli jsme auto. Když jsem přijela v roce 1968 do Prahy, došlo mi, jak moc jsou naše životy odlišné. Tenkrát mě Kitty vzala do obchodu se zeleninou, kde měli na regálech jen mrkev. Vůbec jsem nechápala, když mi říkala, že dnes mají tohle a zítra budou okurky. Celé roky jsme jí posílali balíčky s jídlem a dalšími věcmi.

 

 

Takže vlastně bohatí mezi chudými…

Možná mě také hodně ovlivnilo, že se v naší rodině nikdy moc nelpělo na materiálních věcech. Asi proto, že museli dvakrát vše opustit, za války a pak po roce 1948. Maminka nám vyprávěla, jak ji rozčilovalo, když spoluvězni v Terezíně mluvili o tom, co všechno měli před válkou. Domy, firmy, služebnictvo. Přišlo jí stupidní se takhle vytahovat. V tomhle jsem jí dost podobná, protože já taky nelpím na něčem materiálním. Co nás – potomky přeživších – spojuje, je určitá úzkost, která se těžko popisuje. Není to jeden konkrétní moment, kdy máte strach, ale neustále cítíte strach nebo ohrožení. Taky máme po rodičích podobné asociace. Třeba když vidím dým nebo koleje, tak mi to evokuje koncentrák. Nebo teď pojedu v Praze přes nádraží, odkud byli rodiče deportovaní. Ten pocit viny a úzkosti ale během pandemie vymizel.

 

Co se stalo?

Zjistila jsem, že mám rakovinu. Nejdřív jsem myslela na to, že ani taková vážná nemoc nemůže „trumfnout“, co si vytrpěli moje rodiče v koncentráku. Byla jsem přesvědčená, že tohle zvládnu. Jenže pak jsem šla na chemoterapii a teprve začala bitva. Ten pocit viny je pryč. Sama sobě jsem si řekla: už sis vytrpěla dost!

 

A vnímají to takhle i ostatní z druhé generace přeživších?

To nedokážu posoudit, ale pro mě je tahle zkušenost s vážnou nemocí jako lék mezigeneračního traumatu. Když máte něco takového za sebou, tak se vám konečně uleví. Podobné trauma z minulosti vnímám i v Česku. Jak se stále navracíte do doby, kdy byl komunismus a možná si ani neuvědomujete, jaké máte štěstí, že žijete v demokracii. Nedávno jsem byla na večeři s kamarády v Praze. Ptala jsem se jich, jestli vnímají tu realitu kolem sebe. Však je tu tolik nového! Někdy bych chtěla přijet do Prahy jako obyčejná turistka. Už prostě nepátrat, ale jen tak se projít. Po Vyšehradě nebo na Vinohradech. Tam to mám moc ráda.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement