Bitva na Vítkově před 600 lety. Křižáci málem husity porazili, říká historik

Vraťme se do léta roku 1420, kdy husitskou Prahu obléhá křižácké vojsko Zikmunda Lucemburského. Zikmund je králem římským, ale teď si jde i pro korunu českou. Zároveň hodlá zakročit proti novému náboženskému hnutí, které Prahu v posledním roce zcela ovládlo, ale z pohledu katolické církve je kacířstvím. K hlavnímu útoku vedenému na vrch Vítkov dojde 14. července, a naším průvodcem touto bouřlivou dobou je v následujícím rozhovoru Jan Biederman, vědecký pracovník Vojenského historického ústavu v Praze.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Přišel jste do redakce, kterou má magazín Reportér v prostoru mezi pražskými obchodními domy Palladium, Kotva a Bílá labuť. Tušíme, co se tady dělo v červenci roku 1420?

Sídlíte v Truhlářské ulici, což napovídá, jací řemeslníci tu žili nejčastější.

 

Truhláři. A ve vedlejší Soukenické ulici soukeníci.

A ve Zlatnické zlatníci, protože ve středověku se jednotlivá řemesla běžně sdružovala nejen do cechů, ale taky do stejných městských částí... Dále se dá předpokládat, že v této části Prahy bránili nedaleké městské hradby v případě ohrožení právě příslušníci cechů, kteří v okolí žili.

 

Což je aktuální právě v půli července 1420, kdy se z protějšího břehu Vltavy chystá zaútočit na Staré i Nové Město křížová výprava Zikmunda Lucemburského.

Přesně tak. Vaše redakce stojí ve čtvrti, které se říkalo Poříčí, a asi čtyři sta metrů od vás směrem na Florenc byly ony městské hradby.

 

Čili konec Prahy?

Ano. V hradbách stála Poříčská brána, a za ní se rozkládalo takzvané Špitálské pole.

 

Což je dnešní Karlín...

... na který ještě přijde řeč, protože byl v červenci 1420 docela exponovaným místem.

 

Jaká mohla být tou dobou nálada ve Starém i Novém Městě pražském, která už byla jednoznačně husitská?

Pokud se zamyslíme nad možnou psychologií obyvatel v obležené Praze, tak je téměř jisté, že tu panovalo značné napětí. Stresová situace.

 

Co přesně ji vyvolávalo?

Očekávání útoku ze strany velmi početné křižácké výpravy, která se shromáždila na protějším břehu Vltavy, v okolí Hradu a Letenské pláně. Pražané se jistě chystali na možnost, že dojde k frontálnímu útoku, a to možná po celé délce hradeb. Jenomže Zikmund měl sice k dispozici vojsko zhruba třicetitisícové, ale stejně si nebyl jistý úspěchem takové taktiky.

 

Kompletní rozhovor k poslechu zde a na dalších podcastových platformách, kde ho najdete pod názvem Host Reportéra.

 

 

 

 

A že by napadl jenom pár konkrétních míst, kudy se pak do Prahy jeho vojáci dostanou?

To se vlastně 14. července stane. Nevypukne pouze slavná bitva na vrchu Vítkově, ale koordinovaný útok křižáků povede ještě na tři další místa. Katolická posádka Vyšehradu ohrozí z jihu husitské Nové Město, katolická posádka Pražského hradu husitskou Mosteckou věž na Karlově mostě a velká skupina křižáků zaútočí právě ze Špitálského pole směrem sem na Poříčí.

 

Budou ty tři útoky myšleny vážně, nebo mají znamenat spíše kouřovou clonu pro skupinku čtvrtou, mířící na Vítkov?

Těžko říct, pořád se bavíme v rovině spekulací.

To nevadí.

Hlavním cílem dne bude nejspíš skutečně odvrátit pozornost obránců Prahy od dění na vrchu Vítkově, kam se vydá křižácká jezdecká skupina vedená míšeňským hejtmanem Heinrichem z Isenburgu. Pokud by některá z těch tří dalších útočících skupin pronikla přes hradby do Prahy, byl by to taky úspěch, který se dá zužitkovat; nicméně hlavní cíl této konkrétní akce byl přece jen jinde.

 

Na Vítkově. Zhruba dvacet minut pěšky od tehdejších městských hradeb, ovšem do strmého kopce.

Ano. Ale ještě bych se vrátil k otázce, jaká mohla být v obležené Praze atmosféra. Řekl bych, že skutečně napjatá, a vládlo tam i napětí vnitřní. Utrakvistům (jak si tehdejší husité říkali) přišly na pomoc posily z Tábora, ze Žatce, Loun nebo Slaného, a potíž byla v tom, že venkované pojímali víru zase trochu jinak. Zatímco Pražené byli umírněnější, takoví Táboři naopak velmi radikální, vůči katolické církvi nesmiřitelní. Tyto rozpory vedly v obležené Praze přinejmenším ke slovním potyčkám.

 

Máme konkrétní příklad?

Je známo, že došlo ke konfliktu mezi řezníky z oblasti dnešní Masné ulice a venkovskými radikály, kteří přišli Praze na pomoc.

 

Ačkoli i ti řezníci byli husité?

Ano, ale – jak říkám – umírněnější. Venkované chtěli zlikvidovat vnitřek kostela svatého Jakuba, ale řezníci se jim postavili a kostel uhájili.

 

Proč jim na něm záleželo?

To je jednoduché, měli v něm pohřbené své předky… No a dalším prvkem, který přispíval k napětí mezi obránci, byl fakt, že pro ně první drobnější střety nedopadaly dobře. Dvanáctého července neuspěl Žižkou organizovaný pokus o dobytí Pražského hradu, který byl, jak víme, v rukou Zikmundových katolíků, a třináctého naopak křižáci provedli operaci z kategorie „průzkum bojem“. Přebrodili Vltavu a přijeli na ono Špitálské pole kousek odtud, aby si vyzkoušeli reakce Pražanů. Ti podnikli neorganizovaný pokus o výpad před vlastní hradby, kde ale zanechali pár vlastních mrtvých.

 

Jednoznačně se schylovalo k bitvě. Víme, že Zikmundových vojáků bylo zhruba třicet tisíc, ale kolik bylo bojeschopných Pražanů?

Odhaduje se, že do deseti tisíc, a to včetně posil z venkova.

 

Čili křižáci se dají označit za jasné favority?

Kdo by tehdy znal jejich bojový plán, chystaný na čtrnáctého, ten by na ně vsadil. Dobytí Vítkova bylo vymyšleno tak, že existovala minimální pravděpodobnost selhání.

 

Jaký byl pro Zikmunda ideální scénář?

On si skutečně nebyl jistý tím, že lze Prahu dobýt totálním útokem – bylo to velké a dobře opevněné město, evropská metropole, kde žilo plus minus pětatřicet tisíc lidí. Proto se Zikmund rozhodl odříznout Prahu od zásobování, vyhladovět ji, a tím přinutit ke kapitulaci. Pokud možno s minimálními ztrátami na obou stranách.

 

Chtěl Prahu vybojovat pokud možno neponičenou?

Ano. Vnímal ji jako součást dědictví po svém otci Karlu IV. a taky si dobře uvědomoval její hospodářský význam, ze kterého by mohl těžit, pokud by město ovšem zůstalo funkční.

 

Pokus o vyhladovění nepřítele býval středověkou taktikou?

Velmi běžnou. Kdo měl snahu dobýt opevněné místo většího rozsahu, snažil se ho odříznout od přístupových cest a zásobování, načež začala hra o to, kdo vydrží déle. Což je přesný případ Prahy v červenci 1420.

 

Byla předzásobena?

To ano, o chystané křížové výpravě se vědělo už čtyři měsíce; díky tomu taky zvládla povolat posily z venkova. Ale stejně šlo o to, jak dlouho v době těsně před žněmi izolaci vydrží. Na druhou stranu otázku zásobování řeší vždycky i obléhající vojsko, a čím je početnější, tím větší jsou logistické nároky na doplňování zásob, což byl Zikmundův problém. Finančně vydržovat a živit zhruba třicet tisíc mužů pro něj bylo s postupujícím časem pořád náročnější.

 

Žižka v rukou nepřítele

Odkud Zikmund sledoval dění v Praze?

Samotnou bitvu na Vítkově z Letné.

 

Tím pádem měl vrch Vítkov zhruba dva a půl kilometru před sebou, na druhém břehu řeky. Proč se tolik soustředil právě na něj?

Jeho lidé ovládali Vyšehrad i Pražský hrad, a proto měli pražští husité bezpečné spojení se zbytkem světa pouze ze dvou bran a dvěma cestami. Z Poříčské brány tady kousek od redakce vedla cesta přes dnešní Karlín směrem ke Staré Boleslavi, z Horské brány stojící nedaleko dnešního Hlavního nádraží zase na Kutnou Horu. A obě tyto cesty vedou po úpatí Vítkova.

 

Čili kdyby křižáci ovládli Vítkov, můžou neustále kontrolovat obě tyto cesty?

Měli by dokonalý přehled o každém, kdo po nich chce vyjet z Prahy nebo do Prahy. Pokud by bylo třeba, vyšlou dolů jezdce, kteří jakémukoli takovému pokusu zabrání.

 

Kdy přesně začala 14. července vojenská operace?

Až po nešporách. Dá se předpokládat, že kolem podvečerní páté hodiny. Křižáci na koních přebrodili zhruba v místech dnešního Libeňského mostu řeku, a jak už víme, na třech místech napadli hradby. Klíčová jezdecká skupina o několika stovkách mužů a pod vedením Heinricha z Isenburgu vyrazila jinudy, jakoby zadem. Přes dnešní Krejcárek ke křižovatce Ohrada, odkud už to na Vítkov není do kopce.

 

Kolik husitů Vítkov bránilo?

Říká se, že šestadvacet mužů a pár žen. Velel jim samozřejmě Jan Žižka.

 

Co tedy obrovská přesila útočníků podcenila?

Žádnou zásadní chybu křižáci neudělali. Zpomalilo je, že museli přejet po tehdejší velmi úzké šíji vítkovského hřebene, ale i tak se brzy dostali až ke srubovému opevnění husitů, a jejich akce směřovala k úspěchu. Žižka nechal předem vyhloubit tři mělké příkopy a křižáci se přes dva rychle dostali. Až u třetího došlo k boji na provizorní zídce, která byla poslední ochranou oněch srubů. Z kronikářských záznamů víme, že tehdy šlo o život Žižkovi, který se už dostal do rukou nepřátel, a zachránilo ho jen fanatické odhodlání spolubojovníků, kteří ho z těch rukou zase vyrvali.

 

Jak si v tomto případě vyložit termín fanatismus?

Z husitů podle kronikářů čišelo odhodlání bojovat do poslední duše. Běžnou praxí té doby bylo, že se ozbrojenci před takto výraznou přesilou snažili ustoupit, případně vyjednávat, ale obránci Vítkova kladli odpor.

 

Co se stalo bodem zlomu?

Dnes by se řeklo, že měli křižáci svou akci špatně načasovanou. Dříve než rozhodli, vyrazila jim z Prahy, konkrétně z oné Horské brány, na pomoc skupina zhruba padesáti střelců z kuší a dalších desítek cepníků.

 

Mířili tedy zhruba od dnešního Hlavního nádraží na dnešní Žižkov?

Ano. Můžeme předpokládat, že došli zhruba do míst, kde dnes začíná Koněvova ulice, čili pod jižní svah Vítkova, který byl porostlý vinicemi.

 

Utíkali, protože šlo o každou vteřinu?

To nejspíš ne, protože v jejich čele kráčel kněz, nesoucí monstranci se svátostí Kristova těla. To patřilo k rituálům spojeným s vnímáním středověké bitvy coby formy božího soudu. Nakonec se husité vydali mezi vinicemi do kopce, kde vpadli útočícím katolíkům do boku, a právě tento moment způsobil v jejich řadách chaos, rozvrat a rozhodl bitvu. Přijít o pár minut později, mohlo tam být po všem. Jako velmi často hrála klíčovou úlohu kombinace náhody a načasování.

 

Co se dělo na hřebenu?

Křižáci začali prchat, ale mnozí ztratili hlavu a zbrkle se snažili dostat na to Špitálské pole, do dnešního Karlína. Spěchali nejkratší cestou, která je velmi strmá, často skalnatá, což se jim stávalo osudným. Panika se šířila lavinovitě, a tak začali ustupovat i křižáci shromáždění dole na Špitálském poli. A znovu: někteří zpanikařili a do bezpečí na druhém břehu Vltavy se snažili dostat mimo známé brody, takže se utopili.

 

Víme, kolik zůstalo po bitvě na Vítkově mrtvých?

U husitů počet neznáme.

 

Tak si tipněte.

Nanejvýš dvacet, ale opravdu spekulujeme.

 

A mezi křižáky?

Nejčastěji se udává sto čtyřicet čtyři mrtvých katolíků, což je pěkné číslo, které odráží středověký zvyk počítat na tucty.

 

Dvanáct krát dvanáct?

Ano, jde o takzvaný veletucet. Ale tento spíše symbolický odhad se pravděpodobně blíží realitě.

 

Praha slavila, Zikmund zuřil?

Pro Prahu byla ta krátká bitva důležitá, obránci své město uhájili, navíc samotný Vítkov připomínal vítězství Davida nad Goliášem. Stoupl věhlas už tak velmi váženého hejtmana Žižky, což byl mimochodem šedesátník; na tu dobu starý muž. Pro Zikmunda znamenal Vítkov dílčí neúspěch, ale ještě větší pocit zmaru musel mít na samém konci července. Nejprve se sice nechal na Pražském hradě korunovat českým králem, ale potom rozpustil křížovou výpravu, která tak skončila neúspěchem, a sám se přesunul do katolické Kutné Hory.

 

Víme, kdy se vrátí do Prahy příště?

Víme, na přelomu října a listopadu. Tehdy zažije ještě větší neúspěch, protože přijde i o klíčovou pevnost Vyšehrad. Husitská Praha se tak začne vymaňovat z katolických hrozeb, které má v létě 1420, o kterém jsme mluvili dnes, pořád jen kousíček za svými hradbami.

 

Plnou verzi rozhovoru nabízíme k poslechu v pořadu Host Reportéra na všech podcastových platformách.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama