Národní muzeum bylo zkostnatělé. Teď chystáme spoustu novinek

Když se rozhodl ucházet o funkci ředitele Národního muzea, bylo mu šestadvacet. Někteří členové výběrové komise to tehdy podle jeho slov považovali za drzost a kladli mu celkem ostré otázky, Michala Lukeše to ale naopak vybudilo k větší výřečnosti a lepší argumentaci. Komisi nakonec přesvědčil a ta ho doporučila ke jmenování. Příští rok uplyne od jeho nástupu do funkce už dvacet let. Co s Národním muzeem chystá? Rozhovor probíhal zčásti během prohlídky budování nových expozic v Národním muzeu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak Národní muzeum přežilo koronavirovou pandemii?

Myslím, že to Národní muzeum celkem přežilo. Nevím, jestli už ta nejtěžší doba skončila, nechci být přehnaný optimista, ale už to snad vypadá dobře. I když pravdou je, že před rokem touto dobou jsme byli také optimisté. Tehdy jsme byli zavření od března do konce května, pak nastalo takové hezké léto a všichni jsme si mysleli, jak už to je za námi a že není možné, abychom tady žili s covidem celý rok. Nakonec ale všechno bylo jinak, než jsme si plánovali.

 

Co pro vás bylo nejtěžší?

Nejtěžší bylo asi to plánování do mlhy. Dělat manažerská rozhodnutí, třeba i finančního charakteru, když nevíte, co a jak bude. Dám příklad. Výstava Sluneční králové, i když byla zavřená, tak má náklady na pojistky a pobyt egyptských kurátorů. Když se muzeum loni v říjnu zavřelo, říkali jsme si, že je hrozná škoda, že výstava měla skončit v únoru 2021, takže jsme se dohodli s Egypťany, že ji prodloužíme až do 6. června. Kdybych ale zpětně věděl, že budeme mít v té době otevřeno jen měsíc, asi bych to zvažoval, protože to víc prodělalo, než vydělalo. Ale udělali jsme to rozhodnutí znovu, znovu jsme se s Egypťany dohodli na prodloužení, tentokrát až do konce září.

 

Jaké pro vás uzavření muzea znamenalo ztráty?

V roce 2019 jsme měli tržby zhruba 100 milionů korun, v roce 2020 pak zhruba 30 milionů korun. Spadlo to tedy o sedmdesát procent. A to si ještě myslím, že je to malý zázrak. Protože zaprvé jsme byli část roku zavření a zadruhé došlo k zastavení veškerého zahraničního turistického ruchu.

 

Jak se vám tedy dařilo fungovat?

Hodně jsme se vrhli do online prostoru. Řekli jsme si, že nesmíme ztratit kontakt s návštěvníkem. Začali jsme vytvářet virtuální výstavy, natáčet videa, využívat náš kanál na YouTube, naše sociální sítě. Vytvořili jsme i program pro děti, část i pro neslyšící děti, část pro hendikepované dospělé. Ty teze byly dvě, možná takové naivní: neztratit kontakt s návštěvníkem a snažit se pomáhat.

 

 

Mezitím jste ale nepřestali chystat nové expozice, je to tak?

Jednou z našich priorit bylo kromě zachování zdraví a bezpečnosti zaměstnanců i zachování finanční a ekonomické stability instituce. To znamená, že jsme sice omezili výdaje na investice i nějaké provozy, ale zároveň jsme nepřestali hledět do budoucna, pokusili jsme se udržet tempo při tvorbě výstav a hlavně jsme pokračovali v budování nových expozic. Tam nás trošku zdržely různé tendry, nicméně teď je to ve fázi, kdy bychom měli za měsíc otvírat expozici dějin 20. století, a pak v rychlém sledu ještě další tři. Chtěli jsme, aby v momentě, kdy covid odejde, bylo muzeum plné něčeho zajímavého, nového a atraktivního. Pokusíme se potěšit lidi a zároveň znovu nastartovat návštěvnost, zacílenou nejdříve zejména na domácího návštěvníka.

 

Historie i přírodní vědy

Na co se tedy lidé mohou těšit?

Národní muzeum chystá poprvé v historii komplexně všechny expozice z přírodních věd a historie najednou. To se za těch 203 let od jeho založení nezadařilo. Připravujeme expozice živé a neživé přírody a rovněž dějin, od středověku do konce 1. světové války, a pak tady v nové budově expozici dějin 20. století, co je samo o sobě zajímavý počin. Pokud se nepletu, tak žádná expozice dějin 20. století v republice není komplexní. A i široko daleko v Evropě je to docela složité téma, jak 20. století uchopit.

 

Vcházíme do míst, kde bývala Sněmovna národů Federálního shromáždění a kde vzniká jedna z nových expozic. Co se tady rýsuje?

Tady budujeme právě zmiňovanou expozici 20. století, kterou kolegové rozdělili na tři základní sektory, říkají tomu veřejný prostor politický, soukromý prostor a prostor poloveřejný. Soukromý prostor je například demonstrovaný vývojem bytové kultury a bydlení. Uvidíme, já jsem na to hodně zvědavý, protože udělat expozici 20. století je vždycky složité, na jednotlivé události totiž často existují různé pohledy, obzvlášť v naší bouřlivé kotlině. Navíc je tady ještě jedno riziko, které se nám, doufám, podařilo odstranit. Jde o to, že se buď věnujete politickým dějinám, ale to je v podstatě nuda, protože to nikoho příliš nebaví, nebo naopak sklouznete do takového retra, které je hezké a lidé vzpomínají, co zažili, ale zase vám z toho utečou závažné momenty, že byly například války, politické procesy, poprava Milady Horákové, 50. léta, koncentrační tábory a podobně. Teď to trochu zjednodušuji, ale je to tak. My jsme to chtěli spojit a podívat se na všechny aspekty dějin, a to vyváženě, ale také poutavě.

 

Kdy má být expozice hotová?

Teď se dodělávají technické věci, zahájili jsme instalace předmětů. Kolaudace by měla být do 15. července. Někdy se lidé diví, protože si muzeum představují jako budovu, kde dáte něco na zeď nebo do vitrínky, ale u nás u těch dlouhodobých expozic jsou to v podstatě stavby ve stavbách, plné moderních technologií a multimediálních prvků. Od července do září chystáme celkem čtyři expozice. Nejdříve 20. století, poté na přelomu července a srpna Zázraky evoluce, to je živá příroda. Na přelomu srpna a září expozici Příroda, což je neživá příroda s okny do pravěku, a úplně na závěr Dějiny. U nich máme pracovní termín kolem 15. září. V říjnu doufejme ještě přibude Dětské muzeum. To by mělo vzniknout v nové budově a půjde o muzeum pro předškoláky a první třídy. K tomu ještě snad už v červenci v předsálí otevřeme takzvané Myšárium, což bude dětský hravý koutek.

 

 

Přesunuli jsme se do míst, kde v historické budově vzniká expozice nazvaná Zázraky evoluce, u stropu visí známá kostra velryby. Co všechno tady bude k vidění?

Tvůrci této expozice si vymýšlí geniální věci, nicméně často velmi technicky náročné. Během posledních několika let se například udělalo spousta nových „vycpanin“, odborně řečeno preparátů. My jsme samozřejmě měli velké množství těch starých, někdy až strašidelných zvířat, ale zaprvé už byly hodně staré a zadruhé ten trend už není, že ukazujete zvířata stylem vycpaná ztuhlá kočka ve vitríně. Naopak se je snažíte ukazovat v nějakém pohybu a v prostředí, kde žijí. Je to i o vyprávění určitého příběhu.

 

Kolik exponátů se tedy dalo použít původních a kolik se jich muselo udělat nově?

Jedná se o stovky nových preparátů. Na jednu stranu je složité vůbec kvalitní preparáty vyrobit. Několik let je pro nás dělali nejlepší preparátoři z celé Evropy. A většinu živočichů již nelovíte v přírodě, jsou velmi vzácní. To znamená, že mnohdy čekáme na úhyny v zoologických zahradách. Pokud jde o velrybu, ta se dávala během covidu celá do pořádku. Odmastila se, zrestaurovala, 3D zaměřila. Čelisti byly už tak zničené, že jsme vyrobili umělé. Naším cílem bylo velrybu uchovat jako sbírkový předmět, kosterní preparát plejtváka myšoka, ale zároveň i zachovat původní způsob vystavení, který pochází z minulého století a lidé ho tak znají.

 

Modernizovat i zachovat ducha

Stále jsou tu vidět původní vitríny...

To je pravda.

 

Proč jste se pro ně rozhodli?

Aby byl zachován duch muzea. Některé původní vitríny od architekta Národního muzea Josefa Schulze se repasovaly, ale samozřejmě mají nová skla a jsou plné elektřiny a nových systémů. Úkolem pro architekty bylo smíchat moderní technologie s určitým pohledem na krásu toho 19. století. A myslím, že je to správná cesta. Někdy se muzea doslova vymlátí a ve snaze co nejvíce modernizovat se mnohdy zničí i jistý genius loci, který dělá muzeum muzeem, což není dobře. Muzea musí samozřejmě komunikovat velice moderně, reagovat na aktuální témata, ale pořád jsou to jisté tradiční kotvy společnosti, zejména muzea našeho typu. Jsou to konzervativní instituce, strážci paměti a lidé to tak podle mého názoru i chtějí. To neznamená, že to má být mrtvá instituce, kde je ticho, spíš hovořím o vnímání atmosféry a designu. Zároveň to je o rovnováze a vyvažování, nejsme muzeum jen pro děti, chodí k nám i odborníci, kteří tady budou trávit dlouhé hodiny, zároveň pak turisti třeba jen na tři hodiny. A pak přijde rodina s dětmi a ta chce všechno – dozvědět se, pobavit se, najíst se a odejít spokojená se zajímavým kulturním zážitkem. Smysl a účel muzeí se po staletí příliš nezměnil, mění se společnost okolo a muzea na to musí reagovat, vnímat potřeby a očekávání lidí, tak aby s veřejností neztratila kontakt a byla vnímána jako užitečné a aktuální instituce.

 

Příští rok to bude už dvacet let od vašeho nástupu do funkce. Jak vás vlastně napadlo stát se ředitelem Národního muzea?

Já jsem vždycky chtěl studovat historii, už od základní školy. Pak ve čtvrtém ročníku na gymnáziu jsem psal práci o Edvardu Benešovi a byl jsem tak drzý, že jsem šel za lidmi, kteří se tomuto tématu věnovali na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, konkrétně za profesorkou Věrou Olivovou a na Vojenský historický ústav, kde se mě ujali. Na historii jsem se poté hlásil, ale ten první rok mě nevzali. Přes profesorku Olivovou jsem se ale dostal jako úplný elév do oddělení novodobých dějin Národního muzea. V muzeu jsem pak zůstal na částečný úvazek celou vysokou školu, na kterou jsem se ten další rok dostal. Po studiích to už vypadalo, že zůstanu na fakultě jako učitel, a tehdy můj předchůdce ve funkci Milan Stloukal oznámil svou rezignaci a ministerstvo kultury vypsalo otevřený konkurz.

 

Takže jste se přihlásil?

Mě by to nenapadlo, bylo mi dvacet šest let, ale zazvonil mi telefon a volal mi doktor Slavík, můj původní šéf z novodobých dějin, a řekl mi, že splňuji všechny kvalifikační předpoklady. Nejdřív jsem na něj koukal, co to je za hloupost, nakonec jsem si ale řekl, že ten projekt napíšu, že muzeum zevnitř znám. Bylo to tehdy tady takové hodně zkostnatělé, zaprášené muzeum, kam se chodí dvakrát za život. Svůj svět pro sebe. Teď nekritizuji vědce, kteří zde bádali. Ale neměli moc rádi návštěvníky. Tak jsem si řekl, že to zkusím, i když to má šanci asi jedno promile. Napsal jsem projekt a předstoupil před komisi, kde na mě koukali asi jako na ufona. A kupodivu ten, který na mě tehdy nejvíc útočil, nebudu ho jmenovat, když viděl první výsledky, tak se za dva roky přišel omluvit. Tehdy si myslel, že je to ode mě drzost, že se tak mladý kluk chce ucházet o podobnou funkci, kladl mi celkem ostré otázky, ale vlastně mi tím velice pomohl. Začal jsem být výřečnější a přesvědčivější. Komisi jsem nakonec přesvědčil a ta mě doporučila ministrovi kultury ke jmenování.

 

Máte ještě nějaký sen? Něco, co byste chtěl v muzeu dokázat?

Samozřejmě ono to vypadá, že sen asi každého ředitele Národního muzea opravit tuto budovu se již splnil. A až se dodělají ještě expozice, tak by mohlo být odškrtnuto, ale tak to není. Ještě nám chybí opravit Náprstkovo muzeum. A pak další krok – digitální revoluce.

 

Co to znamená konkrétně?

Budoucnost muzeí je podle mě v aktivní komunikaci s návštěvníkem, ale není to jen o exponátech, ale především o vyprávění poutavých příběhů skrze sbírkové předměty. Návštěvníka se snažíme vtáhnout do děje. Většina lidí chce poznávat něco nového, ale ne nudnou formou. A IT technologie nám v tom mohou významně pomoct. A pak, jestli mi to bude umožněno, bych rád začal, jak říkám, dělat to muzeum jako takové, protože doposavad jsme především napravovali dluhy z minulosti, opravovali rozpadlé budovy a budovali depozitář a expozice. Muzeum má ohromnou sociálně vzdělávací kapacitu. Takže další prioritou je nejen to Dětské muzeum, ale vznikají i nové prostory pro práci se školami, posilujeme vzdělávání v muzeu. Posílit roli muzea ve vzdělávacím procesu, přitom zábavnou formou, je další ohromná výzva a zároveň nesmírně důležitý úkol pro naši budoucnost.

 

Autorka je redaktorkou ČTK

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama