Kreslení je moje práce. Mohu tak pomoci Ukrajině, své rodině i armádě

Kreslil jste rád už od malička?

Jak vždycky vypráví moje máma, kreslil jsem rád už jako dítě, asi od tří let. Když jsem dokončil střední školu, rozhodl jsem se jít studovat na Národní akademii výtvarných umění a architektury v Kyjevě, kde jsem získal základní znalosti o kresbě a klasické umělecké vzdělání. Školu jsem sice dokončil jako architekt, ale nikdy jsem jako architekt nepracoval. Nebavilo mě to, chtěl jsem se věnovat pouze umění. Psal se konec devadesátých let a já jsem začal malovat graffiti v ulicích Kyjeva.

 

Kolik vám tehdy bylo?

Myslím, že kolem dvaceti. Graffiti jsem kreslil asi čtyři roky. Postupně mi ale začalo docházet, že mi to nestačí. Že chci něco víc, že se chci dál rozvíjet a že mám jiné umělecké ambice. Začal jsem se tedy víc věnovat opravdu výtvarnému umění. Nejen písmena a graffiti, zajímaly mě i příběhy, jednotlivé postavy. Bavilo mě rozvíjet nejrůznější vizuální nápady a vytvářet vizuální obrazy.

 

Jak populární bylo tehdy graffiti a kresby na ulici na Ukrajině?

Ze začátku to nebylo příliš známé, ale rychle se to začalo rozvíjet a obliba nejrůznějších kreseb na ulici narůstala. Informace o této kultuře přicházely tehdy na Ukrajinu z mnoha směrů.

 

Pak jste začal cestovat?

Po světě jsem začal jezdit, když jsem začal dělat muraly s vlastními příběhy. Ne graffiti. Moje práce začala být více vidět, lidé si ji oblíbili, a tak mě začali zvát i do různých dalších zemí, abych jim něco nakreslil.

 

Neřeším, jakou mám nálepku

V roce 2005 jste se spojil s umělcem, který si říká Waone, a vytvořili jste duo Interesni Kazki. O vašich kresbách se říkalo, že mají jedinečný styl, že jde o propojení sci-fi, fantasy i tradiční ukrajinské kultury. Po více než deseti letech spolupráce se ale vaše spojení v roce 2016 rozpadlo a každý jste začal působit sólo. Když se podíváte zpátky, co vás tehdy inspirovalo? Ovlivnilo?

Byla to spousta různých věcí. Moje práce se za ty roky hodně vyvinula. Ale přesně, jak říkáte, tehdy mě bavily různé fantasy příběhy, komiksy a například práce francouzského umělce Jeana Girauda známého jako Moebius (jedna z největších hvězd francouzského komiksu – pozn. red.).

 

Cítíte se víc jako umělec, nebo jen muralista?

Myslím, že mezi umělcem a muralistou by neměla být žádná hranice, je to to samé. Muralista nemůže být muralistou bez toho, že by byl i umělcem. Podle mě se to nedá oddělovat. Jsem umělec, někdy kreslím na zdi na ulici, ale většinu času trávím ve svém studiu, maluju obrazy, kreslím na plátno.

 

Dá se to označit za nějaký styl, to, co kreslíte?

Myslím, že určitý styl je více spojený s graffiti. Tam se to mnohem víc řeší. Umělec je originální, když dělá něco originálního, když dělá něco, co nedělá nikdo jiný. To je pro mě důležité.

 

Ptám se, protože býváte srovnáván se Salvadorem Dalím a dalšími surrealisty. Nejsou vaše kresby trochu surrealistické?

Surrealismus je umělecký směr dvacátého století, to, co dělám teď, možná by se dalo říct, že je něco jako neo-surrealismus. Nebo jsem slyšel, že někdo tomu říká neo-symbolismus. Já to zas tolik neřeším, jakou mám nálepku nebo kam moje práce spadá. Prostě dělám, co mám rád a co mě baví.

 

Fyzicky náročná práce

Jak dlouho průměrně trvá nakreslit jeden obraz na zdi?

Obvykle to trvá tak týden, nebo dva týdny. Byly ale i muraly, které jsem dělal téměř měsíc. Samozřejmě to závisí na rozměru kresby a podmínek, za kterých na daném místě můžu pracovat.

 

Musíte první vidět to místo, kde má mural vzniknout, aby daná kresba i trochu zapadala do okolí, nebo to vůbec neřešíte?

Určitě musím, je to opravdu důležité. Je pravda, že když jsou ta místa všude možně po světě a vy za nimi musíte dojet, tak to někdy nejde. Ale zase máte k dispozici například fotografie. Já se snažím zjišťovat si i různé věci na internetu, o tom místě, o jeho okolí, znát nějaké kulturní pozadí, historii. Pak si udělám určitý náčrt toho, co budu kreslit. Třeba tady v Praze jsem si také nejdřív udělal průzkum o místě, kde má mural vzniknout, o jeho historii. A zohlednil to i ve své práci.

 

Co je na kreslení muralů nejtěžší?

Je to celkově velmi komplexní proces, máte před sebou obrovskou stěnu, je to i fyzicky náročné.

 

Říkala jsem si, že možná i to, že máte určitý malý náčrt a vy ho pak máte umístit na zeď, kde to může vypadat úplně jinak...

Správné překreslení náčrtu na zeď je zásadní. Když si svůj návrh překresluji na větší plochu, tak je pro mě extrémně důležité, aby to bylo úplně stejné, jako jsem to měl na náčrtu. Aby to přesně odpovídalo. Pokud jde o proporce na náčrtu a na zdi, mám své triky, určité již mnohokrát vyzkoušené způsoby, jak to udělat.

 

Jak dlouho už muraly kreslíte?

Dohromady s graffiti už tak dvacet let.

 

Co vás na tom baví?

Rád cestuju a baví mě ukazovat svá díla na veřejných místech. Líbí se mi, když na to lidé reagují, když můžu sledovat, jak moje díla fungují na obecenstvo, jaké vyvolávají reakce.

 

Kde všude po světě můžeme vaše muraly vidět?

Vzhledem k tomu, že teď cestuju už více než deset let, tak skoro všude. Na všech kontinentech. V Evropě, v Austrálii, v USA, v Indii, v Brazílii, ale i na mnoha dalších místech.

 

A co když vám kresby někdo pokreslí?

Na to jsem zvyklý. Pracujete na veřejném prostranství, mnoho mých prací už neexistuje, někdo je překreslil nebo zničil. Vždycky něco udělám, pak si to vyfotím a je to.

 

Pronásledování rudého démona

Můžete mi prozradit něco bližšího o kresbě, která vznikla v Praze-Holešovicích?

Všechny moje práce z poslední doby jsou věnované Ukrajině a jejímu boji proti ruské agresi. Chci, aby se o tom, co se děje, na Ukrajině mluvilo, aby se na to nezapomínalo. Aby lidé znali pravdu o tom, co se na Ukrajině děje. S tím tématem souvisí i můj pražský mural, který nese název Chasing the Red Demon (Pronásledování rudého démona). Odkazuje to nicméně nejen na ruskou agresi, ale souvisí to rovněž s historií České republiky a s bojem Čechů a Slováků proti komunistické nadvládě.

 

Ukrajině jste věnoval i vaši nedávnou výstavu ve Vídni s názvem Victory (Vítězství)...

Přesně tak. Vítězství je to, v co věřím. Mým cílem je říct Evropě i Spojeným státům, že musí stát za Ukrajinou, že ji musí podporovat a pomáhat jí, protože to, co se tam děje, velmi blízko souvisí i s nimi. Ukrajinci bojují za svobodu celé Evropy, když se snaží zastavit ruskou agresi. Bojují i za vás. Mnoho lidí to ale stále nechápe, tak se to snažím neustále zdůrazňovat.

 

 

Kde jste byl, když válka v únoru začala?

Byl jsem se svou ženou ve Španělsku, byli jsme tam na dovolené. Když válka začala, bylo obtížné se vrátit. Rozhodli jsme se proto, že tam chvíli zůstaneme, díky tomu mám i nadále možnost cestovat, dělat svou práci, a tak popularizovat Ukrajinu a hovořit o tom, co se tam děje.

 

Co vaše rodina?

Část rodiny přijela v prvních měsících za námi do Španělska, pak se ale rozhodli vrátit domů. Nyní jsou v Kyjevě, tam je to teď relativně bezpečné poté, co naše armáda nakopala Rusům zadek a vyhnala je z této oblasti.

 

Takže teď jsou v bezpečí?

V tuto chvíli ano, ale situace na Ukrajině je velmi nestabilní. Nikdo neví, co se může stát. Čas od času přistane raketa i v Kyjevě.

 

Jak často myslíte na to, co se děje u vás doma?

Pořád. Každé ráno si projíždím zprávy a jsem z toho smutný. Snažím se ale normálně fungovat a pokračovat v tom, co dělám. To je jediný způsob, jak se dá nějak normálně žít dál.

 

Myslíte si, že se brzy domů vrátíte?

Určitě. Věřím ve vítězství Ukrajiny.

 

Je pro vás malování i určitou formou terapie? Že když máte nějaké starosti, trápení, tak se u toho odreagujete, přijdete na jiné myšlenky?

Jednoznačně. I psychologové, kteří se zabývají válkou na Ukrajině, říkají, že Ukrajinci, kteří nebojují, se mají samozřejmě snažit pomáhat armádě, ale také že by měli dělat to, co vždycky dělávali. Nebo to, co umí nejlíp. Takže moje práce je kreslit, a když tím dokážu pomoci, musím v tom pokračovat. Díky vydělaným penězům můžu pomáhat své rodině i naší armádě.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.