Festival na plovoucí scéně na Vltavě se vrací. Vystoupí i Jiří Suchý

Loni přišel Marek Vrabec s odvážným nápadem umístit na Vltavu plovoucí scénu, na které tehdy vystoupil houslista Daniel Hope. Počasí vyšlo, všechno se povedlo a záběry koncertu na hladině řeky obletěly celý svět. „Krásně to všechno zafungovalo a přivedlo mě to na myšlenku, že je škoda udělat to jen jednou,“ říká. Letos na začátku září tak pořádá na Vltavě rovnou celý festival Prague Sounds, po něm pak bude následovat jubilejní 25. ročník festivalu Struny podzimu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak budou vypadat letošní Struny podzimu? V čem budou výjimečné?

Výjimečné budou především tím, že budeme mít vlastně festivaly dva. K pětadvacátému výročí jsme si takříkajíc nadělili nový open air festival, kterému říkáme Prague Sounds a který se bude odehrávat od 2. do 8. září na plovoucí scéně na hladině Vltavy. Tuto unikátní scénu, kterou jsme loni dělali poprvé, postavíme opět poblíž Mostu legií, Národního divadla a Slovanského ostrova. A jako největší hvězda na ní vystoupí violoncellista Yo-Yo Ma. Pak samozřejmě budou i jubilejní Struny podzimu uvnitř v koncertních sálech, od října do listopadu. Naší doménou je, že jsme se vždy snažili představit tady někoho, kdo tu ještě nebyl. A řada těchto umělců se nám letos vrátí popřát. Ti, kteří se výrazně a významně zapsali do naší historie, nebo právě i ti, které jsme objevili pro Českou republiku.

 

Kteří další umělci by tedy měli dorazit?

Pokud jde o Prague Sounds, dorazí už zmíněný Yo-Yo Ma, největší violoncellista vůbec, který hrál pro osm amerických prezidentů, ale také třeba pro Václava Havla a má osmnáct cen Grammy. Nemenší událostí, i když přece jen lokálnějšího významu, bude koncert Jiřího Suchého, legendy české kultury, který, jak přiznal na tiskovce, ve svých devadesáti letech zažil již leccos, ale na vodě ještě nevystupoval. Vystoupí 2. září v takovém pozdně letním večeru v režii Michala Cabana a zazpívá písně nějakým způsobem inspirované vodou. Takže zazní písně jako Mississippi, Mokré tričko, Na palubě paroplavby, Žralok zuby má jak nože a samozřejmě také Labutí píseň. A pokud jsme se tedy loni snažili, aby nám hlavně nevjely do záběru šlapací labutě pohybující se po Vltavě, tak letos to bude naopak žádoucí. A pan režisér to určitě nějak zapojí do svého režijního záměru.

 

Zmínili jsme Prague Sounds, ale co Struny podzimu?

Z hvězd, které vystoupí na Strunách podzimu, bych určitě jmenoval houslistu Gidona Kremera, který vystoupí 22. listopadu v Lucerně s poctou jubilujícímu Ástoru Piazzollovi, mistru argentinského tanga. Tento koncert je pro mě velmi osobní, protože kdysi před pětadvaceti lety, když jsme zakládali Struny podzimu, to byl vůbec první koncert, který jsem tehdy na Hradě zkusil pořádat. Pak pochopitelně nezapomínáme na to, že Struny podzimu vždycky objevovaly nová jména, takže tam jsou letos debuty takových umělců jako třeba Kae Tempest, britská raperka, básnířka a skladatelka, která se potká na společném koncertě v La Fabrice se Saulem Williamsem, což je americký raper a básník. Poprvé přijede americká písničkářka Madeleine Peyroux, která je srovnávaná třeba s Norah Jones. Dalším objevem je pak Caroline Shaw, velmi mladá skladatelka a nejmladší držitelka Pulitzerovy ceny za skladbu.

 

 

Zvláštní mix…

Je to takový velmi pečlivě kurátorovaný výběr umělců, kteří k sobě zdánlivě nepatří, ale v tom jsou právě Struny podzimu výjimečné. Že vedle sebe dáváme věci, které byste vedle sebe nehledali. V této souvislosti bych ještě zmínil například autentické zpěváky ze Sardinie, kteří používají takový zvláštní způsob vokální polyfonie díky izolaci toho ostrova. Je to takové békání, vlastně silně připomínající zvuky zvířat. Jmenují se Tenores di Orosei a vystoupí v syrovém prostoru divadla X10 na Národní třídě.

 

Pestrá práce

Jak dlouho trvá příprava takového festivalu, teď vlastně dvojfestivalu? Ještě navíc v nynější době, kdy není nic jisté?

Na tuhle otázku vlastně neumím úplně odpovědět, protože to trvá pořád.

 

Takže skončí jeden ročník a už jedete druhý?

Ono se to i překrývá. Připravujete současný ročník, řešíte konkrétní produkční problémy, jako třeba jak na Vltavě v říčním proudu ukotvit hlediště pro 1 000 lidí, a současně řešíte, kdo vystoupí na zahajovacím koncertě za dva nebo tři roky. Řešíte současně osm věcí dohromady, a jak už to dělám pětadvacet let, tak už mi pak trochu splývá, kolik vlastně času stojí příprava jednoho ročníku. Ta umělecká práce je jen velmi malou částí, tou nejzábavnější a nejinspirativnější, větší část je pak o organizaci, produkci, plánování a také o shánění peněz. Jde o nákladné projekty, takový koncert na Vltavě něco stojí, a pak také něco stojí ti hvězdní interpreti, takže je jasné, že se to absolutně nedá pokrýt ze vstupného. To je ale risk umění. Vždycky bylo drahé. Součástí mé práce je tedy i nadchnout lidi, kteří mají prostředky, nebo nadchnout členy grantových komisí na ministerstvu nebo na magistrátu, a přesvědčit je, že si ten festival podporu zaslouží.

 

 

Když se vrátíme k té plovoucí scéně na Vltavě, jak vás to vlastně napadlo?

Napadlo mě to, když jsem byl stejně jako všichni zavřený doma a nevěděl jsem, co bude. Byli jsme paralyzovaní. Někdo tehdy povídal, že budeme všichni jen streamovat, a já jsem si říkal: To snad ne, proboha, to by bylo smutné. Zároveň jsem po letech začal běhat, a když jsem běžel kolem Vltavy a koukal na Prahu, tak jsem si říkal, jak je nádherná a že by bylo skvělé udělat něco, co naváže na to dobré. Co bude pro nás pro Pražany. To byla jedna část toho nápadu. A ta druhá byla, že se musíme právě v této době pokusit udělat něco, co vyšle do světa vzkaz, že hudba, umění a společný zážitek mohou fungovat i v takto těžkých časech a že mohou být inspirací.

 

 

Co jste dělal potom?

Zavolal jsem svému kamarádovi Danielu Hopeovi, slavnému britskému houslistovi, jestli by přijel, a on souhlasil. Všichni najednou měli čas. V té době jsem nicméně v podstatě ještě silně blufoval, protože jsem měl jen tu myšlenku, měl jsem vybrané místo na Vltavě, ale jak to tam postavíme a kolik to bude stát, nad tím jsem v tu chvíli vůbec nepřemýšlel.

 

Jak to celé pokračovalo?

To je vždycky problém s tím plánováním, že vy musíte ty lidi získat, ale ještě na to nemáte peníze a ani nevíte, jak to proběhne. Ale jestli si je neobjednáte, tak pak už je nebudete mít. No a když už je objednáte, tak pak nezbývá než to udělat. Nakonec jsme vymysleli řešení, seznámil jsem se s ředitelem Povodí Vltavy a Státní plavební správy a našli jsme společnou řeč. Pak jsem našel člověka, který byl schopen to postavit. Navrhl řešení, že stáhne pontony z celé České republiky a uděláme pódium i hlediště a pokryjeme to kobercem, aby vzniklo špičkové auditorium. A povedlo se to. Přálo nám i počasí, nebesa nám byla ten večer nakloněna. A ty záběry obletěly celý svět. Byl to odvážný a unikátní počin, takhle to ukotvit v říčním proudu. Vejde se tam přes tisíc diváků, a pak ještě samotné jeviště. Krásně to ale všechno zapadlo do té městské krajiny a zafungovalo to. Byla to pro nás obrovská nová věc, která mě přivedla k tomu, že je škoda udělat to jen jednou. Takže letos bude celý festival.

 

Hrát na výjimečných místech

Scéna bude stejná jako loni?

Plovoucí scéna tam bude postavená tentokrát celý týden, od 2. do 8. září. Toto řešení má navíc úžasné kouzlo té spontaneity, kdy vše mohou sledovat návštěvníci procházející Prahou, jak z Mostu legií, tak i z nábřeží od Národního divadla nebo ze Slovanského ostrova. Nebo si mohou i pronajmout lodičku a jezdit po vodě a i tak si atmosféru toho koncertu užít. Je to těžko popsatelný zážitek. Navíc zvlášť po tak dlouhé době a s takovými umělci, jací vystoupí. To platí o všech a především o Yo-Yo Maovi.

 

Jak to vlastně bylo s plánováním jeho koncertu?

Původně měl hrát 4. září v Rudolfinu. Nedávno tady ale byl jeho management jako předvoj a my jim ukázali místo, kde má stát naše plovoucí scéna. A oni s vědomím všech rizik, co hraní venku obnáší, řekli: To je přesně to, co rezonuje s Yo-Yo Maovým bachovským projektem. Chce to zpřístupnit co největšímu množství lidí, hrát to na výjimečných místech. Už to hrál na mrakodrapu, na poušti, v Coloradu pod takovým skalním masivem a tohle jim učarovalo. Takže teď nám nezbývá než se modlit, aby to všechno vyšlo. Je tam dost rizik. Já si ale říkám, že v umění se nejvíc vyplatí to, co se nevyplatí a co je riskantní. Hrát při zdi? Z toho nevznikne nic než poloviční věc. Musíme se trošku osmělit a věřit, že to vyjde. To nás vždycky posouvalo dál, podobně odvážné věci.

 

Struny podzimu letos slaví 25 let, vzpomínáte si ještě na začátky festivalu tenkrát na Pražském hradě?

To víte, že si na to vzpomínám. Tenkrát mi ta nabídka doslova změnila celý život. Studoval jsem hudební management na AMU a jednoho dne se náš tehdejší profesor zmínil, že na Hradě v Kanceláři prezidenta republiky hledají někoho, kdo by tam dělal koncerty. Zatajil se mi dech a říkal jsem si, že by to bylo fantastické. O tu práci jsem se ucházel ještě se svým spolužákem Martinem Pechancem a uspěli jsme. Nastoupili jsme tam v těch devadesátých letech a dostali jsme průkazku Kanceláře prezidenta republiky, která tehdy něco znamenala a měla úžasnou váhu. A hlavně ta svoboda, kterou jsme dostali. Hrad se otevíral veřejnosti a my jsme mohli dělat koncerty v bazilice svatého Jiří, v Míčovně, v Jízdárně, v Belvederu, ve Vladislavském sále, Španělském sále, ale i v zahradách či na nádvořích. Byla to fantastická doba. Strávili jsme tam osm let. Ze začátku jsme nic neuměli, dělali jsme spoustu chyb. Hned ten první koncert houslisty Gidona Kremera, to byla ostuda veliká.

 

Jakto?

Tehdy v devadesátých letech byli zahraniční umělci strašně hladoví sem jet, díky Havlovi a celkově té atmosféře po revoluci. Takže když jsme někoho sháněli, měli jsme to o dost lehčí. Spousta lidí se nechala zlákat k návštěvě a nechtěli za to pořádně ani peníze. Mně se tehdy podařil domluvit vůbec první velký zahraniční koncert lotyšského houslisty Gidona Kremera, velké hvězdy ve světě klasické hudby. Jak říkám, nedostal zaplaceno skoro nic, tak asi doufal, že to bude vykompenzované pohostinností a péčí, a to bohužel nebyl náš případ, protože my jsme to nevěděli a vůbec neuměli. Báli jsme se, aby nám hradní účetní nevynadala, že jsme moc utratili za hotel, tak jsme šetřili a ubytovali jsme ho v takovém hotelu, kde pomalu netekla ani voda. On byl otrávený až na půdu. Pak už se mnou skoro nemluvil. Navíc když přišel do Španělského sálu, tak říkal, že potřebuje notové pulty, to jsem ale tehdy vůbec neměl, tak jsem se řítil někam do Dejvic ke známému shánět pulty. Byly to dobré lekce.

 

Když jste pak v roce 2004 museli Pražský hrad opustit, nenapadlo vás s festivalem skončit úplně?

Tehdy vůbec, protože to byla taková křivda, nebo alespoň jsme to tak v našem týmu vnímali. Umřel bych, abychom to mohli dělat dál, abychom mohli dokázat, že ten festival tady má svoje místo a že si zaslouží existovat i poté, co se k tomu nový prezident (Václav Klaus – pozn. red.) takhle postavil a označil to za partyzánské akce. Vím, že v našem týmu byl jeden člověk, který ukončení festivalu navrhl, ale byl v tom osamocený. Nás to naopak strašně stmelilo. Chtěli jsme ze sebe vydat všechno, přestože jsme neměli vůbec nic. Přišli jsme úplně o všechno, o peníze z Hradu, o úžasné prostory, které byly významnou součástí úspěchu celé věci, o sponzorské peníze. Ten první rok byl těžký, ale pak jsme to s naším týmem úžasně zvládli a už za dva roky jsme byli zpátky s festivalem v plném rozsahu a velikosti, jako byl na Hradě.

 

Autorka je redaktorkou ČTK

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama