Když si člověk kupuje designéra, nekupuje si oblečení

Několik let jste byla modelkou, byla pro vás tedy cesta k návrhářství svým způsobem přirozená?

Trochu jsem k tomu inklinovala odmalička, třeba puzzle jsem skládala obráceně, slepou stranou nahoru, jen podle tvarů. Taky jsem háčkovala různé kreace na panenky. No a maminka mi nakonec koupila takový malý plastový šicí stroj, na kterém jsem začala trochu šít. Nicméně pak mě v patnácti letech oslovil skaut na ulici a dostala jsem se k modelingu. Což bylo sice zajímavé, ale já chtěla módu poznat i z jiného úhlu.

 

Takže vás modeling nebavil?

Spíš mě zajímalo, jak to vypadá na přehlídkách, jak se stylizuje na focení, jak se kombinuje oblečení. No a peníze z modelingu mi pak samozřejmě také pomohly při studiu na vysoké škole. Pak jsem si založila malou značku – Bohemian Tailors. A dovzdělávala jsem se, abych věděla, jak pracovat s látkami, jak stříhat, jak vytvářet kvalitní design.

 

Jak se vaší první značce dařilo?

Vybudovali jsme si dobré jméno a měla jsem i skvělý tým lidí. Jenže partner pak dostal pracovní nabídku do Británie, takže jsme zabalili kufry a jeli. Pro mě to byla vlastně možnost studovat dva roky na London College of Fashion. Nicméně Bohemian Tailors stále funguje, byť tedy prodáváme jen jednotlivé kousky, spíš než že bychom vyráběli pro velkoobchod.

 

Teď máte novou značku, jmenuje se Lucie Vaclav Fashion Design LONDON, tedy LVFD LONDON.

Ta vznikla během pandemie koronaviru, kdy jsem v Londýně vlastně začala úplně od píky. Vydala jsem kolekci, která se dostala do řady magazínů. A začalo se to postupně nabalovat. Samozřejmě by to ale nešlo bez lidí, kteří se v módě pohybují a kterým se moje věci líbily a chtěli mě podpořit, protože viděli můj talent a zápal.

 

V České republice chybí módě podpora státu

Když jste šla na London College of Fashion, byla jste vlastně už hotovou návrhářkou. Co vám tedy škola přinesla?

V Čechách je hodně talentu. Jsme kreativní, máme velkou představivost, ale přece jen jsme malá země, kde není tak velká konkurence. Takže to člověka často nemusí vybičovat, aby ze sebe vydal to nejlepší. V Londýně je to úplně naopak. Navíc je tu obrovský mezinárodní vliv, v Londýně jsou lidé úplně odevšad a každý si do svého umění přináší nejen osobní, ale i národní background. Vznikají pak velmi zajímavé věci.

 

Takže pražská a londýnská designová scéna se asi nedají moc porovnávat…

To by bylo jako porovnávat rybník a oceán. Londýn je mnohem větší výzva. Pole působnosti je tu zkrátka nesrovnatelné, ovšem stejně jako konkurence. Myslím, že v Čechách dnes můžeme mluvit o stovce velmi dobrých designérů. V Londýně jich máte takhle dobrých deset tisíc a všichni jsou draví a hladoví po úspěchu a všichni jsou stejně talentovaní. Není to ale jen o konkurenci, jde také o trh. V Česku trh s módou vybudovaný není, chybí nákupčí.

 

A může ten vámi zmiňovaný oceán být i nebezpečný? Může člověku pomoct stejně jako ho semlít a nechat ho „utopit“?

Jednoznačně ano. Takže už jen to, že člověk do Londýna přijede a něco zkusí, je obrovský úspěch. Už to vyžaduje obrovskou odvahu a sebezapření!

 

Červený koberec

Co byl pro vás zlomový moment, kdy se vám začalo opravdu dařit?

Úplně náhodou jsem se skamarádila s libanonskou moderátorkou Rayou Abirached, která si vzala jeden z mých modelů na udílení britských filmových cen BAFTA. Ty šaty jsou dnes v depozitáři českého Národního muzea. Je vlastně moc hezké, že já jsem jako Češka přijela do Londýna, vytvořila tady něco a ono se to pak vrátilo zpátky k nám domů, do Čech.

 

A jak byste vůbec popsala svůj design?

Třpytivost, plasticita, červené koberce, celebrity. Design, který je jiný a přitahuje pozornost. Víte, když chcete oblečení, jdete do H&M nebo Marks&Spencer. Každý potřebuje oblečení! Ale když si kupujete designéra, nekupujete si vlastně oblečení. Kupujete si zážitek, kvalitu. I když pravda je, že teď připravujeme i kolekci na každodenní nošení. Ty věci budou mít pořád zajímavý design, budou vyrobené ze zajímavých materiálů, ale budou mnohem víc pro běžný den.

 

Zmínila jste materiály. Jak jsou na to vaše značky s udržitelností?

Řada našich modelů je už teď z recyklovaných materiálů. Máme například zelené metalické šaty z látky, která je z PET lahví. Používáme ale samozřejmě i látky, které mají certifikace a jsou z udržitelných zdrojů.

 

A co třeba takzvaná upcyklace, tedy znovuvyužití materiálů a oblečení?

Upcyklaci už také využíváme, a teď bych navíc chtěla obě své značky daleko víc propojit, abychom měli méně zbytků. Například bych chtěla daleko více využívat zbytky látek z kolekcí velkých designových domů. Můžeme je vzít a použít jako základ některého z našich vlastních designů – mluvím například o Louis Vuitton nebo jiných mezinárodních módních domech. Stejně tak si schovávám veškeré zbytky nebo vzorky, které bych potom velmi ráda spojila a doslova se na tom designově vyřádila.

 

 

Módní návrháři tedy obecně mají hodně zbytků, je to tak?

Moc se to neví, ale velké módní domy si nechávají vyrábět desítky metrů látek navíc, pokud by byla například nějaká „zmetkovost“. Čili neudržitelnost módní produkce začíná právě už touto „nadvýrobou“ látek – a já bych to chtěla změnit. Spolupracovat se dá i s mnoha jinými podniky. Nedávno jsme třeba získali několik kilogramů starých křišťálů od české Preciosy. Dělala jsem z nich kostýmy pro zpěvačku Becky Hill, přičemž většina těchto kostýmů už vlastně také vznikla upcyklací: vzali jsme džínové věci, které jsme koupili tady v Londýně v second handu a upravili jsme je. Vyčistili, nabarvili, našili krystaly...

 

A to vám zpěvačka dala úplně volnou ruku?

My jsme to dělali přes její stylistku, se kterou my už jsme několikrát spolupracovali. Namísto jednoho kousku jsme jich nakonec posílali hned pět. Navíc jsme mysleli, že jim to dáme jen za promo naší značky, ale oni byli tak nadšení, že si to nakonec celé odkoupili. A Becky Hill nás pak zpropagovala na sociálních sítích a na obalu svého alba. Takže to byla spolupráce snů.

 

Je vůbec možné, aby luxusní móda od návrhářů byla ekologicky udržitelná?

Samozřejmě že ano. Například i tím, že fungujete na platformách, kde si lidé mohou vaše modely jen vypůjčit.

 

Máte i zákazníky, kteří vyloženě vyžadují oděvy z recyklovaných materiálů?

Lidé samozřejmě přijdou a chtějí vědět, z čeho jsou naše modely vyrobené. V každém případě si myslím, že je to trend budoucnosti. Sehnat látky, které jsou například vyrobené z plastů, je pořád svým způsobem limitující, nicméně je to pak pro nás návrháře větší výzva!

 

Londýn jako Mekka módy upadá

Jak vás zasáhl brexit?

Cokoli vyvážet a dovážet je teď nesmírně složité, protože se všechno musí clít. Například dnes jsem se dozvěděla, že jsme kvůli zádrhelu na hranicích přišli o zakázku. Změnila se i legislativa, je cítit odliv pracovní síly, všechno se zdražilo a lidi přemýšlejí, za co budou utrácet. V Británii zkrátka panuje velká nejistota související nejen s brexitem, ale i s politickou situací, válkou na Ukrajině a energetickou krizí. Řada mých známých z kreativních oborů už zvažuje i odchod z Británie.

 

Promítlo se to, co jste právě popsala, nějak do vnímání Londýna coby jedné ze světových módních metropolí?

Samozřejmě. Módní metropole jsou čtyři: Milán, Paříž, New York a Londýn. Ale teď i během Fashion Weeku se například řada značek přesunula do Milána nebo Paříže, takže Londýn jednoduše začal zaostávat. Takže brexit má vliv i na prestiž města jako takového.

 

Odrazilo se to nějak i na vašich cenách?

Ano, museli jsme zdražit, protože clíme, prodlužuje se extrémně doprava a máme i jiné prodlevy.

 

Pomohlo nějak, že máte svou druhou značku v Česku ?

Ano. Nejen z hlediska cel a administrativy jako takové, ale také z hlediska dopravy, naše uhlíková stopa je přece jen menší. Stejně tak se to promítá i do našeho dodavatelského řetězce. Dbáme na to, abychom odebírali jen od dílen, které samy dodržují ekologickou výrobu. Takže všechno zlé je možná i k něčemu dobré.