V USA či Británii je rodič v nemocnici samozřejmost

Jeden z posledních mediálně známých případů se týká maminky z Brna, které v tamní fakultní nemocnici řekli, že nemůže přes noc zůstat se svou rok a půl starou kojenou dcerou se zánětem mozkových blan. Kde se podle vás bere postoj řady českých nemocnic, že dítě nemůže mít u sebe někoho blízkého permanentně?

Vysvětlením může být to, že v nemocnicích stále pracují zdravotníci, kteří zažili dobu, kdy tam nemohli být žádní rodiče a kdy se novorozené děti ukazovaly otcům z okna.

 

Není tento stav způsoben i tím, že se nemocnice chtějí vyhnout potížím s rodiči, kteří by jim mohli mluvit do jejich práce nebo by třeba byli hodně emotivní? A proto to raději zakážou všem?

Je pravda, že občas od zdravotníků zaznívá argument, že rodiče jsou emočně rozhození a pak je dítě taky rozhozené. A že když tam rodiče nejsou, dítě mnohem lépe spolupracuje. Právně je každopádně zákaz přítomnosti rodičů problematický, a to v mnoha ohledech. Kromě porušení práva dítěte tu jde taky o poskytování péče se souhlasem zákonného zástupce. Pokud rodiče nejsou na místě, je pro zdravotníky komplikovanější získat od nich souhlas s péčí. Současná praxe bohužel ukazuje, že se péče bez souhlasu rodičů poskytuje často.

 

Ještě zůstanu u otázky týkající se emotivních rodičů. Není to z pozice zdravotníků legitimní obava? Mají na emočně rozhozené matky a otce lékaři a zdravotní sestry čas?

V nemocnici ale nemusí být na všechno jen lékař nebo sestra. Můžeme se vydat cestou multidisciplinární péče, kdy svou roli plní kromě lékaře a zdravotní sestry také psycholog, sociální pracovník nebo herní specialista (herní specialista pracuje na dětských odděleních, v zahraničí bývá členem ošetřujícího týmu – pozn. red.).

 

ZÁKON, KTERÝ VYVOLÁVÁ SPORY

Co říká zákon? Mám, nebo nemám jako zákonný zástupce právo být se svým dítětem po celou dobu jeho hospitalizace?

Práva pacientů definuje zákon o zdravotních službách, konkrétně paragraf 28. U dětských pacientů se zde mluví o právu na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce. Netýká se to ale výhradně jen rodičů. Stejně tak tam mohou být pěstouni anebo třeba babička, pokud k tomu dá zákonný zástupce svolení. Tento paragraf ale obsahuje ještě takový dodatek, a to že přítomnost musí být v souladu s jinými právními předpisy, s vnitřním řádem nemocnice a nesmí narušit poskytování zdravotních služeb.

 

A to je onen kámen úrazu a důvod sporů mezi rodiči a nemocnicemi?

Ano. Tento dodatek vyvolává kontroverzi, protože nepanuje shoda na tom, co má a může v souvislosti s právem na přítomnost stanovit vnitřní řád nemocnice a kdy přítomnost rodičů narušuje poskytování zdravotní péče.

 

Vy se už několik let věnujete případům, kdy si rodiče na postup nemocnic rozhodli stěžovat. Čím argumentujete?

V prvé řadě se odkazuji na Listinu základních práv a svobod a Úmluvu o právech dítěte. Listina základních práv a svobod v článku 32 říká, že rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona a že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Současně připomínám také to, že vnitřní řád nemocnice nestojí nad zákonem. Může stanovit podmínky přítomnosti zákonných zástupců, třeba že rodiče musí mít ochranné pomůcky nebo splnit jiné hygienické podmínky, ale právo dítěte se nesmí omezit víc, než je nezbytně nutné.

 

Jeden z argumentů nemocnic je, že je tam málo místa a rodič by překážel.

Ano, právě nedostatek místa nebo spíš to, že pokoje často bývají vícelůžkové, vede nemocnice k argumentaci, že přítomnost rodiče není možná, protože jsou tím omezena práva jiných pacientů. Někdy nemocnice uvádějí, že rodič může překážet zdravotníkům při poskytování péče. Tento argument je častý především na jednotkách intenzivní péče.

 

Snaží se nemocnice v dlouhodobém horizontu alespoň měnit prostory tak, aby se tam rodiče bez problému vešli?

Myslím, že spíše ne. Netroufám si ale říct, proč. V praxi se nám nicméně stává, že i v nemocnicích, kde prostoru není nazbyt, mohou rodiče bez problému být. Ukazuje se tedy, že nedostatek prostoru může být v některých případech spíš zástupný důvod. Zároveň se ukazuje i to, že zda tam budete moct se svým dítětem zůstat, nebo ne, závisí na jednotlivých zdravotnících. I na jednom pracovišti můžete narazit na zdravotníka, který přítomnost bez problému umožní, a na zdravotníka, který řekne ne.

 

Co se v nemocnicích přesně děje, když rodiče, který chce zůstat, personál nutí, aby odešel?

Pokud problém nepřichází během dne, přichází často večer, když chcete u dítěte zůstat přes noc. Někdy vám nabídnou jít spát třeba do nemocniční ubytovny a odmítají možnost, že byste zůstala u dítěte, třeba jen na židli vedle jeho postele. Spory vznikají častěji na specializovanějších pracovištích, respektive pracovištích, kde se poskytuje intenzivní péče. V poslední době se hodně diskutuje o přítomnosti rodičů při uvádění dítěte do celkové anestezie a při probouzení.

 

Mám šanci zvrátit rozhodnutí lékařů, kteří mi řeknou, že musím odejít s koncem návštěvních hodin?

Je dobré vědět, že přítomnost rodiče není to samé jako právo přijímat návštěvy, což je častý argument. Rodič ale není návštěva – tím může argumentovat. Domnívám se, že rodič může odmítnout odejít, je ale dobré, když se snaží nejít do konfliktu a není agresivní. Agresivita nebo jiné podobné chování můžou být totiž argumentem zdravotníků, že přítomnost rodiče narušuje poskytování zdravotní péče nebo že je jeho přítomností zasahováno do práv jiných pacientů.

 

RODIČ JAKO ABSOLUTNÍ SAMOZŘEJMOST

Nyní máte na stole tři případy, které by mohly skončit u soudu. Co dalšího lze dělat, aby se věci změnily?

Ano, v tuto chvíli řeším tři případy, které s největší pravděpodobností u soudu skončí. Zároveň mám ale mnoho případů, kdy se vydáváme s rodiči cestou stížností na poskytovatele zdravotních služeb (tedy na konkrétní nemocnici – pozn. red.), případně následně ke krajskému úřadu. Pokud se nám nepodaří najít podporu u krajského úřadu, podáváme podnět k veřejnému ochránci práv.

 

 

Mohou stížnosti skutečně změnit zaběhnutou praxi?

Věřím, že ano. Říkám to s velkou opatrností, ale současně s optimismem. Povzbuzením pro mě i rodiče jsou paradoxně zprávy od zdravotníků, kteří vnímají, že otázka přítomnosti rodičů u dítěte je důležitá a považují stížnost za užitečnou zpětnou vazbu.

 

Jaké konkrétní dopady může mít taková stížnost?

Krajský úřad může vyžadovat po nemocnici vysvětlení a může uložit i nápravná opatření. Například může konstatovat, že vnitřní řád, který omezuje přítomnost zákonných zástupců, odporuje právu natolik, že ho nemocnice musí změnit. Nebo může uložit nemocnici nebo konkrétnímu oddělení, aby proškolili své zaměstnance. Pokud krajský úřad dospěje k závěru, že postup nemocnice byl v rozporu se zákonem, může taky zahájit přestupkové řízení a v rámci něho uložit pokutu.

 

Když se rodiče rozhodnou si stěžovat, řeší to spíše z principu? Předpokládám, že většina z nich už je dávno doma a vlastně by to mohli hodit za hlavu.

Je to tak, mnoho rodičů to za hlavu opravdu hodí. Navíc když třeba vědí, že do té samé nemocnice budou ještě docházet, spíš je to odrazuje od toho, aby si na ni stěžovali. A podat žalobu? To je ještě složitější. Stojí to mnoho času, peněz i emocí. Zřejmě i proto tu zatím není žádný pravomocný rozsudek.

 

Je případné budoucí vítězství u soudu podle vás cesta, jak změnit současný stav?

Nemyslím, že je to všespásné. Dokud se nezmění smýšlení těch, kteří pracují v nemocnicích nebo je řídí, jednotlivé rozsudky změnu systému nezajistí. Na druhou stranu ale platí, pokud jedni rodiče vyhrají u soudu, budou mít další rodiče lepší výchozí pozici.

 

Studovala jste v Británii i v USA. Máte přehled o tom, jak to funguje tam?

Tam je pro ně blízká osoba jako součást péče o dětského pacienta absolutní samozřejmostí. Když se s někým v zahraničí na toto téma bavím, nedovede si představit, že by tam dětský pacient neměl rodiče. Tam je to vnímané tak, že rodič je odpovědný za péči o dítě a na něm je, aby o podobě péče rozhodl. Lékař přichází s medicínskou nabídkou, ale konečné slovo má rodič.

 

Dobrým argumentem se zdá být i to, že rodiče by personálu v českých nemocnicích mohli odebrat část jejich práce, dát dítěti napít, najíst… Navíc by se dítě cítilo s blízkou osobou lépe, v bezpečí a mohlo by se i rychleji uzdravit.

Těch argumentů, proč je dobré, aby byl rodič v nemocnici u svého dítěte, je mnoho a těžko se chápe, proč to vzbuzuje takové kontroverze. Myslím ale, že je vidět, že se v naší společnosti odehrává změna, a to nejen ohledně práv dětí, ale v širším kontextu ve smyslu většího prosazení autonomie pacientů.