Pavel Boháček: Oslovujte mě zdravotní sestro, slyším na to

Jmenuje se Pavel Boháček, pracuje jako zdravotní sestra a na tomto označení si zakládá. Snaží se totiž o osvětu, že i muži mají při ošetřování své místo. „Je přece mužskou ctností, že se muž dokáže postarat o druhého člověka v nesnázích,“ uvádí s tím, že v minulosti měli muži v ošetřovatelství mnohem větší místo.

Prosazujete pro muže ve zdravotnictví označení zdravotní sestra. Je nějaká jiná možnost, jak mužům říkat?

Ne tak úplně. Označení zdravotní sestra vlastně není správné. Je to spíš souhrnné označení pro sestru praktickou, všeobecnou, i specialistku. Když se pacienti ptají, jak mě mají oslovovat, tak jim říkám, že když říkáte třeba pane doktore, tak mi říkejte „pane sestro“. Anebo „sestro“, já na to slyším. Nevadí mi ani oslovení „bratře“, pro lidi je to složité, ale formálně to správně není, takový obor není a přechýlení do mužského rodu v češtině neexistuje. Obor se jmenuje všeobecná sestra.

 

Vy jste se před lety pustil do propagace mužů ve vašem oboru, co vás k tomu vedlo?

Jednou jsem někde přednášel. Mělo to docela úspěch, ale v kuloárech jsem zaslechl „To byla zajímavá přednáška od pana doktora“ a druhý mu říkal „To nebyl doktor, ale jen nějaká sestra“. To se mě trochu dotklo a řekl jsem si, že s tím musím něco udělat, aby se na to povolání takto nekoukalo. Sestra ve skutečnosti ani není lékaři úplně podřízena. Ošetřovatelství je vědní disciplína, která se dnes studuje na vysokých školách.

 

Jak to tedy s tou hierarchií je?

Sestra je podřízená staniční sestře a vrchní sestře, která vede oddělení z pozice ošetřovatelské péče. To je složka „care“, péče. A pak je „cure“, to je léčba a tu řídí lékař. Já to připodobuji k tomu, když se například zraní pták, veterinář mu ošetří zlomené křídlo, ale on neumře na to, že má zlomené křídlo, ale hrozí mu smrt hlady, protože si nemůže sehnat potravu. A od toho jsme my, pacienta ošetřujeme, jsme oči nevidícího, ruce nemohoucího, dohlížíme na to, aby bylo postaráno o jeho potřeby, a přitom lékaři asistujeme v léčbě.

 

Zpět k mužům, dříve byli ve zdravotnictví více k vidění?

V minulosti byli řádové sestry i bratři, existovaly špitální řády. Dokonce existovaly rytířské řády. Ty byly rozděleny na složku vojenskou a ošetřovatelskou. V době staré Alexandrie existoval řád paraboláni, což znamená „ti, kteří riskují život“. Dělali ochranku arcibiskupa, a v dobách morových ran sbírali nemocné na ulicích, ošetřovali je. Po mnoho let to tak bylo. Pak přišla Florence Nightingalová, zakladatelka moderního ošetřovatelství, která pracovala během krymské války v polní nemocnici. Díky kvalitní ošetřovatelské péči snížila úmrtnost ze čtyřiceti na dvě procenta. Tehdy se začala rodit myšlenka, že muži mají ruce příliš hrubé a drsné na to, se o někoho starat. Postupně začaly být přijímány jako ošetřovatelky jen ženy.

 

Proč si myslíte, že muži do ošetřovatelství patří?

Je přece mužskou ctností, že se muž dokáže postarat o druhého člověka v nesnázích. Není to jen na ženách, které mají laskavost. Muži přinesou diverzitu týmu, třeba velmi dobře rozumíme technice, na řadu věcí se díváme jinak. Proto jsem začal psát blog Men in Nursing CZ. Inspiroval jsem se ve Spojených státech, kde existují takzvané nursing blogy, tam píšou sestry o životním stylu, jak přežít noční službu a podobně. Je to moderně udělané, hezké fotky, jsou to vlastně influenceři. A jsou tam i muži a já jsem si říkal, že takto bych mohl přiblížit naši práci.

 

 

Jakou máte odezvu?

Když si muž naši práci zkusí, tak zjistí, že je zajímavá a technicky náročná. Já jsem teď rok na covidových jednotkách spolupracoval s vojáky, jejich nasazení a entuziasmus byly neuvěřitelné, a vždy velmi obdivovali, když viděli, co vše sestry dělají.

 

Je ve vašem oboru hodně mužů?

Když jsem začínal, počítal jsem to a bylo nás kolem dvou a půl tisíce. Přitom sester je u nás celkem asi 83 tisíc. Ale v poslední době vidím, že muži-sestry přibývají. Pomalu se začíná bortit předsudek, že to není práce pro muže, a začíná být i slušně placená. Prestiž sester se díky jejich boji s covidem velmi zvedla. Sestra je teď považována za vzácný statek a nemocnice se snaží – i když neříkám, že to dělají dobře – sestry získat. Snaží se o nábor.

 

Co dalšího se ještě během pandemie projevilo?

V důsledku covidu se hlavně ukázalo, že jsou potřeba sestry, které jsou specialistkami na určitou činnost. Nemocnice zahltili pacienti, kterým selhávaly životní funkce, měli potíže s dýcháním. Obsluhovat veškerou techniku, která je má udržovat při životě, to už musí dělat specializovaná sestra. Studium je náročné, dlouhé, je jich málo. Ve Spojených státech došlo k mnoha poškozením pacientů, protože jak byl nedostatek personálu, tak se musely o ventilované pacienty starat běžné sestry po krátkém zaškolení. Přístroje neobsluhuje lékař, ten pacienta vyšetří, indikuje, ale ruce toho celého jsou sestry specialistky, které sledují stav pacienta.

 

 

U nás nedostatek specializovaných sester nenastal?

U nás nedostatek taky nastal, zvláště v některých nemocnicích byla velká krize. Ale hlavně tu byl jiný problém, a to špatná distribuce pacientů. Některé fakultní nemocnice měly volná lůžka a okresní byly zahlcené. Ale fakultní si ze strachu, že dojde k jejich zahlcení, lůžka držely pro ty, co přijdou. Okreskám pak vypomáhaly hlavně malé nemocnice v okolí. V určité fázi pandemie se začaly plnit i ty velké nemocnice. Zažil jsem situaci, kdy byl na celou fakultní nemocnici už jen jeden ventilátor. A když vidíte pohotovost, kde je plno lidí, kteří kašlou, dusí se a jsou hyposaturovaní, tak se opotíte a říkáte, co budete dělat.

 

Když se zvedla prestiž sester, zvedají se i jejich platy?

Jsou lépe placené než dříve, i když při nástupu je plat nuzný, ale to je i u lékaře. Ale postupně se vypracujete, až se dostanete na průměr až mírný nadprůměr. Nelze plést poslání a sebeobětování. To, že je sestra slušně zaplacená, neznamená, že neplní dobře své poslání. Naopak do těch málo placených oborů pak nemíří kvalitní lidé. Začíná to už studiem. Na zdravotnické obory se přihlásí méně lidí. Jdou raději na ekonomku. I banka chce lidi, co umí pečovat o zákazníky a přeplatí třeba nemocnici.

 

Jaké jsou další důvody, proč je sester dlouhodobě nedostatek?

Vzdělávání je komplikované a nesystémové a to mnoho lidí odrazuje. Péče o nemocné lidi je zvláštním typem stresoru. U sester je velký tlak na výkon, slouží dlouhé dvanáctihodinové směny ve stálém kontaktu s pacienty. Máme také větší počet pacientů na sestru než v jiných zemích. Sestry si často stěžují, že trpí jejich rodinný život. Spousta jich odchází na mateřskou a zůstává dlouho mimo obor. Kvůli dětem volí raději částečné pracovní úvazky. To muži nemají a my polovinu pracovní síly v zemi nevyužíváme. Dříve chtěl být muž dobře zaplacený, proto do toho oboru nešel, dnes už plat takovou překážkou není. Je ale potřeba zbořit ty předsudky.

 

Bariéra pro muže, když by měl z platu zdravotní sestry uživit rodinu, už padla?

Stále ten plat není takový, když si to poměříte s úsilím, které musíte vložit do přípravy na povolání. Ale je to už mnohem lepší než dříve. Je i vidět, že se stále více mužů hlásí do zdravotnických oborů. U nás je to specifikum, ve vojenské nemocnici je kluků hodně. I jinde to ale vidím. Když muži vidí, v čem ta péče spočívá, tak do toho oboru jdou. Vždy bylo populární studovat na záchranáře. Ale to je dost úzký obor. Záchranář může nanejvýš pracovat na pohotovosti, intenzivní péči.

 

Když jste studoval vy, byli tam nějací muži?

Když jsem studoval na střední zdravotnické škole, tak tam jsme byli na pět set holek tři kluci. Potom na 3. lékařské fakultě jsme byli v ročníku čtyři, ale na mnohem menší skupinu lidí. Teď mám hodně kolegů, u nás na psychiatrickém oddělení je to běžné a jsou docela běžné směny, kdy jsou všechny sestry kluci. Já jsem na to zvyklý, ale jsou nemocnice, kde to zvykem není. Ideální stav, kdy budu moci zrušit svoje aktivity, nastane, až se nad tím nikdo nepozastaví a bude to normální.

 

Četla jsem, že jste i členem Space Nursing Society, co to obnáší?

Už nejsem, ale věda mě vždy fascinovala, psal jsem populárně-vědecké články a dostal se i ke kosmickému výzkumu. I do reálného výzkumu, teď pracuji také jako výzkumný pracovník. Zabývám se výzkumem potřeb člověka ve ztížených podmínkách. Studujeme v laboratorních podmínkách potřeby člověka a možnosti jejich saturace, zajímá nás, jak se stará o svoji hygienu, jak jí, jak chodí na toaletu. Podle výsledků těchto výzkumů se například navrhují kosmické mise, jak má vypadat oblečení astronautů, jejich toaleta, režim spánku a bdění a podobně.

 

Kde výzkum probíhá?

Výzkum realizujeme například s potápěči v kesonech, pod vodní hladinou. Simuluje se tak kosmický let. Jde o různé situace, je tam snížená viditelnost, zvýšená teplota, zkoumáme, co tam jedí, jak probíhá hygiena.

 

Co je pak výsledkem takového zkoumání?

Při plánování kosmických letů by to pak mohlo ovlivnit takzvaný habitat: co si vezmou s sebou za oblečení, jak dlouho jim vydrží, když se ušpiní a oni prát nemohou, jak bude vypadat toaleta, jak často se bude vynášet, jak bude vypadat koupel, co budou jíst. A poznatky se dají využít i v nemocnicích.

 

Jak třeba?

V kosmickém výzkumu mají svůj původ například různé hygienické pomůcky jako třeba vlhčené koupací čepice. Pacientům na ARO a intenzivní péči se myje hlava tak, že ani nepotřebujete moc vodu, nasadíme mu čepici, ve které je šampon, promneme a nemusí se smývat. Čepici pak vyhodíme a má čisté vlasy. Ale je toho mnohem více.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama