Češi si v bytech pořád kompenzují komunismus

Český vkus při vybavování domácností se v mnohém zlepšil, ale pořád je zatížen odkazem komunismu, říká designérka Jana Vařechová Holoubková, která navrhuje interiéry a angažuje se v komunitních projektech. Češi podle ní chtějí, co tehdy mít nemohli, a hromadí čím dál víc věcí. Jejich domovy pak praskají ve švech. „Někdy přitom stačí udělat malou změnu a interiér se provzdušní,“ radí architektka, kterou kromě přecpaných bytů rozčiluje i nesourodá výstavba rodinných domů a malůvky na panelácích.

Jak byste popsala vztah Čechů k interiérovému designu?

Můžu zhodnotit poslední dvě dekády. Vidím rozdíl v tom, že lidé jsou samostatnější a potřebují mě spíš jen jako průvodce. Funguje to teď mnohem lépe než dřív, kdy si nebyli jisti svým vkusem, báli se projevit a chtěli doladit interiér prakticky až do polštáře.

 

Čím to je? Třeba i tím, že je kolem nás velké množství inspirace, například na sociální síti Pinterest?

Nemyslím úplně, že by za to mohl Pinterest. Ti, kteří chodí na Pinterest, si nakonec spoustu věcí řeší sami, protože síť berou jako zdroj nápadů. Takoví lidé se na mě většinou neobrací. Je pravda, že klienti mi občas ukážou nějaký obrázek, mnohdy ale zjistí, že konkrétní věc třeba není k dostání, takže to beru hlavně jako vodítko. Myslím, že je to celé jednodušší: jako společnost se máme lépe, a tím pádem máme i víc prostoru soustředit se na detaily kolem sebe.

 

Přesto, napadne vás něco, co zůstává největším nešvarem českých interiérů?

Nejhorší je, že si lidé zařizují pokoje jako sklady nábytku nebo starožitnictví. Když už „ty metry“ mají, po obvodu je zastavují nábytkem a bojí se přidat nějaký prvek, který vystoupí z řady, třeba i na úkor prostoru či praktičnosti. Pro místnost to ale může být významná dominanta. Taková drobnost může dodat prostoru atmosféru a toho, kdo v něm žije, přivádí na jiné myšlenky. Když v interiéru uděláme změnu a nezůstaneme „při zdi“, pokoj začne dýchat a mít náladu. Hezké prostředí formuje i nás, nejen my je.

 

 

Čeho dalšího si v domovech všímáte?

Bohužel často přijdeme do pokoje a nevíme, k čemu slouží. Je tam televize, ale i hračky, pokoje ztrácejí svůj význam a jejich funkce splývají. Souvisí to i s volnou výchovou, kdy děti mají hračky po celém bytě. Z toho ale plyne, že se pak méně soustředíme na to, co děláme. Přitom život je jedna velká náhoda, tak proč těkat z jedné věci na druhou i u sebe doma? Pokud mám jen trochu možnost, je vhodné udělat si ve vlastním prostoru alespoň zóny. I když mám jen dvě místnosti. Směřuje mě to ke klidu, řádu a pořádku, i když se mi v životě třeba zrovna něco nedaří. A také je důležité věci „točit“, zbavovat se jich a mít v tomto ohledu sebekázeň. Nechat si třeba jen kusy nábytku, ke kterým mám vztah, a nezahlcovat byt.

 

Co dělat, když se konkrétní věci, byť ošklivé, nechcete vzdát kvůli citové vazbě?

Když mám věcí hodně, mohu například zkusit jednu část místnosti vyčlenit skladu či komoře, pořídit si třeba i paraván, abych měla možnost si zbytek prostoru užívat a cítit se v něm harmonicky. Třeba pokud máte velkou ložnici, lze ji rozdělit a udělat z ní částečně šatnu, kam dáte třeba prádelník, který si chcete nechat, ale už se vám do interiéru moc nehodí.

 

Domy mají být pokorné

Sytě oranžovým stěnám v obývácích už odzvonilo?

Určitě ne. I to je efekt komunismu: říkáme si, že tehdy jsme nic barevné mít nemohli, tak teď ať to máme opravdu veselé. Když mám třeba pocit nedostatku ve vztazích, plácnu na zdi oranžovou, protože žiju v klamu, že mi to pomůže k většímu teplu domova. Nebo si myslím, že z holčičky udělám princeznu, když jí vymaluju pokoj růžově. Přitom ona má třeba klučičí zájmy. Takhle, syté barvy nevadí, když nejsou na všech nebo na většině stěn. Sytou lze vymalovat například zeď za sedačkou nebo za čelem postele, čímž se místnost zútulní a zvýrazní se konkrétní nábytek. Když ale dáte výraznou barvu na všechny zdi, působí to rušivě a příliš to zmenšuje prostor.

Celkově u nás nemá zařizování interiérů takovou tradici. Když se díváme na interiéry třeba v Anglii, vidíme takových „kiksů“ mnohem méně. Není tam ani tolik lidí, kteří by si na dům dali fialovou či oranžovou fasádu, paneláky tam nejsou trojbarevné jako u nás. Vždyť to je příšerná ostuda. Navíc na osmdesát procent platí, že co vidíme na panelácích zvenku, bude se skrývat i vevnitř.

 

 

Pravdou je, že některé veselé paneláky působí až groteskně. Jak je možné, že si to lidé odhlasují?

Zase – za komunismu jsme to museli mít šedé, tak teď máme druhý extrém. My Češi moc neumíme vzít si ze všeho to dobré. Ať už se bavíme o komunismu, nebo o kapitalismu. Pořád jsme ode zdi ke zdi, samé extrémy. Máme tady celou paletu barev, tak si vybereme tu křiklavou. Málokdo ctí eleganci, úsporu v barvách a pokoru. Když jedu kolem sídlišť v Česku, vždycky si zoufám. Budete-li přijíždět třeba do Milána, takové barvy uvidíte jen výjimečně. Všechno je ve škále přírodních odstínů. Domy nemají dominovat nad přírodou, mají být pokorné, splývat s ní. Sídliště je tvořeno většinou hnusnými kvádry, takže když udělám na paneláku modré a oranžové pruhy a napíšu na něj ohromné číslo popisné, tak vypadají jako obří sklady plné pomůcek pro mateřskou školu. A aby byly praktické a omyvatelné, tak jsou to samozřejmě barvy na bázi chemie, nejsou přírodní, čímž mají jedovaté odstíny.

 

Napadne vás něco z období komunismu, čím bychom se mohli v interiérech naopak inspirovat?

Zařízení do bytů bylo málo, což byl druhý extrém oproti současnosti. Tehdy nebylo skoro nic a všichni měli v domovech to samé. Ale tím, že bylo míň věcí, zůstávalo prostředí vlastně vzdušnější. I ve starých filmech vidíme, že prostory víc dýchaly. Většina věcí byla nových, starý nábytek se často likvidoval, musel pryč, protože byl po „buržoazii“ a musel se vytvořit odbyt pro sektorový nábytek, který chrlily továrny. Také se více věcí odehrávalo v práci, ve škole, čili doma nemusela být třeba pracovní zóna a vše bylo lépe odděleno. Dnes naopak kumulujeme, byty máme přeplněné věcmi.

 

Nožičky? Moc nóbl

Vy celkem ráda pracujete s nábytkem z IKEA. Proč?

V IKEA se najde každý, i kombinace více jejich stylů je „žitelná“. Když lidi nemají peníze na architekta, je dobré prostě zkopírovat do detailu nějakou představu, třeba i z katalogu. Pořád je to lepší než přístup „to nějak uděláme“. Je zajímavé, že lidé se tak trochu sortují na různé tábory. Jedni jsou pro ten skandinávský, odlehčený styl, a druzí preferují ten těžkopádnější, který reprezentuje třeba Asko. Hlavně, ať to nemá nožičky, protože nábytek na nožičkách je vlastně nóbl, když je pod ním nevyužité místo. Já znám nejvíce těch, kteří volí kombinaci IKEA a nábytku na míru. A špatně to není.

 

Co nové projekty developerů? Jak se díváte na ně?

Důležité je vnímat je v kontextu horizontu a krajiny. Z tohoto hlediska mi teď vadí bungalovy s nízkou stanovou střechou, pod kterou není obyvatelné patro, vejdou se tam třeba krabice nebo lyže. Jsou hrozně trendy, ale nízké sklony střech jsou pro naši krajinu naprosto netypické. To raději vezmu na milost krabici, funkcionalistickou kostku, na kterou jsme tu všichni zvyklí. U bungalovů projíždíte kolem a nevíte, co to vlastně je. Je to dům? Vypadá to spíš jako střecha JZD, forma té stavby neukazuje na její funkci, a to je podle mě problém. Další věc je „podnikatelské baroko“ nebo někdy taky „Šmoulov“. V prostředí barevných a katalogových domů, kde si každý může vybrat, co ho napadne, a nikdo to nereguluje, to vypadá, jako když rozházíte hračky po bytě. U komunistických řadovek byl alespoň rytmus, vypadaly podobně. Že si je lidé dokázali nevkusně ozdobit, je druhá věc. Ale mnohdy respektovaly vrstevnici, měly zahrádku. Když vznikají celé jednolité čtvrti od developerů, je to pořád lepší než takový ten „pel mel“.

 

A co interiéry novostaveb? Uniformní vnitřky plné betonové stěrky a neutrálních barev?

Neutrální barvy jsou obecně lépe přijímané, takže to developeři dělají z pragmatického důvodu, aby se trefili do většinového vkusu. Co se týče betonových stěrek, tak to možná slouží pro vyvolání pocitu, že betonová stěna je něco víc než jen bílá, budí to dojem většího „luxusu“, navíc je neutrální. Betonová stěrka jako taková je opravdu dražší, než kdyby nechali stěnu jen bíle či šedě vymalovanou. A napadá mě ještě jeden možný důvod. Dnes si byt v novostavbě může dovolit v podstatě jen bohatý zákazník. Ten se ve stylech bydlení většinou trochu orientuje. Betonový vzhled loftového průmyslového charakteru mu tedy hned evokuje „luxus“, který hledá.

 

Co dalšího v architektuře poslední dobou vítáte?

Hodně se mi líbí trend „tiny“ (malinkého) bydlení, který jde do extrému. Třeba projekt Radka Hegmona Ulita. To je stavba do 25 m2, není pro ni tedy potřeba stavební povolení. Je to v podstatě montovaná kostka, opravdu malinké bydlení, ale promyšlené do nejmenších detailů, kde má každá věc svoji funkci. Stojí to něco kolem dvou milionů, montáž jde rychle a potřebujete jen pozemek. Jako startovací bydlení pro mladé je ideální jeho finanční dostupnost. Malé, ale zároveň chytré prostory na míru nás učí žít s minimem věcí. Dobrovolnou skromnost považuji za nejdůležitější vlastnost a nutnost pro snižování množství produktů vyrobených na jedné planetě. Na malých domech je skvělé i to, že jsou většinou umístěny v zahradě, a ta je tak po většinu roku důležitějším a větším životním prostorem než samotné metry v interiéru. Také proto jsem se pustila do projektu komunitní zahrady u dětského domova, která mimo důraz na všechny výhody opravdové plnohodnotné zahrady nabízí i „seznamovací“ funkci a propagaci hostitelské péče pro děti z dětských domovů.

 

 

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement

Mohlo by Vás zajímat

Reklama
Advertisement