Češi si v bytech pořád kompenzují komunismus

Jak byste popsala vztah Čechů k interiérovému designu?

Můžu zhodnotit poslední dvě dekády. Vidím rozdíl v tom, že lidé jsou samostatnější a potřebují mě spíš jen jako průvodce. Funguje to teď mnohem lépe než dřív, kdy si nebyli jisti svým vkusem, báli se projevit a chtěli doladit interiér prakticky až do polštáře.

Čím to je? Třeba i tím, že je kolem nás velké množství inspirace, například na sociální síti Pinterest?

Nemyslím úplně, že by za to mohl Pinterest. Ti, kteří chodí na Pinterest, si nakonec spoustu věcí řeší sami, protože síť berou jako zdroj nápadů. Takoví lidé se na mě většinou neobrací. Je pravda, že klienti mi občas ukážou nějaký obrázek, mnohdy ale zjistí, že konkrétní věc třeba není k dostání, takže to beru hlavně jako vodítko. Myslím, že je to celé jednodušší: jako společnost se máme lépe, a tím pádem máme i víc prostoru soustředit se na detaily kolem sebe.

Přesto, napadne vás něco, co zůstává největším nešvarem českých interiérů?

Nejhorší je, že si lidé zařizují pokoje jako sklady nábytku nebo starožitnictví. Když už „ty metry“ mají, po obvodu je zastavují nábytkem a bojí se přidat nějaký prvek, který vystoupí z řady, třeba i na úkor prostoru či praktičnosti. Pro místnost to ale může být významná dominanta. Taková drobnost může dodat prostoru atmosféru a toho, kdo v něm žije, přivádí na jiné myšlenky. Když v interiéru uděláme změnu a nezůstaneme „při zdi“, pokoj začne dýchat a mít náladu. Hezké prostředí formuje i nás, nejen my je.

Čeho dalšího si v domovech všímáte?

Bohužel často přijdeme do pokoje a nevíme, k čemu slouží. Je tam televize, ale i hračky, pokoje ztrácejí svůj význam a jejich funkce splývají. Souvisí to i s volnou výchovou, kdy děti mají hračky po celém bytě. Z toho ale plyne, že se pak méně soustředíme na to, co děláme. Přitom život je jedna velká náhoda, tak proč těkat z jedné věci na druhou i u sebe doma? Pokud mám jen trochu možnost, je vhodné udělat si ve vlastním prostoru alespoň zóny. I když mám jen dvě místnosti. Směřuje mě to ke klidu, řádu a pořádku, i když se mi v životě třeba zrovna něco nedaří. A také je důležité věci „točit“, zbavovat se jich a mít v tomto ohledu sebekázeň. Nechat si třeba jen kusy nábytku, ke kterým mám vztah, a nezahlcovat byt.

Co dělat, když se konkrétní věci, byť ošklivé, nechcete vzdát kvůli citové vazbě?

Když mám věcí hodně, mohu například zkusit jednu část místnosti vyčlenit skladu či komoře, pořídit si třeba i paraván, abych měla možnost si zbytek prostoru užívat a cítit se v něm harmonicky. Třeba pokud máte velkou ložnici, lze ji rozdělit a udělat z ní částečně šatnu, kam dáte třeba prádelník, který si chcete nechat, ale už se vám do interiéru moc nehodí.