Terapie s choreografem Zuskou: Přátelé, začíná totální divadlo!

Kdy jste naposledy tančil na jevišti?

Oficiálně jsem taneční kariéru ukončil v pětačtyřiceti ­– tehdy jsem si myslel, že už na jeviště nevlezu. Pak přišly dvě nečekané nabídky, jedna z New Yorku, druhá z Finska, takže jsem tam vlezl, ale zatím naposledy to bylo před čtyřmi lety.

Zatím? Anebo definitivně?

V těch pětačtyřiceti jsem se fyzicky pořád cítil dobře, ale začínal jsem už tancovat po boku lidí, kteří mohli být mými dětmi, a lekl se toho, že lidi řeknou: Zuska sice bejval dobrej, ale co si budeme povídat, už je za zenitem… Tohle jsem pak trošku přehodnotil.

Začalo se vám stýskat?

Stesk po jevišti necítím, ale co když se objeví zvláštní projekt, při kterém nebudu muset dělat stejné fyzické výkony jako před deseti lety a bude tam třeba víc herečtějších prvků? Pro podobné případy si nechávám dveře otevřené.

Hýbete se denně?

To jo. Jsem hodně fyzický choreograf, který se hýbe společně se svými tanečníky, a často dokonce víc, protože jim všechno desetkrát ukazuju… Navíc mám chuť do sportování zautomatizovanou, protože než jsem začal tancovat, dělával jsem lehkou atletiku, chodil po horách nebo jezdil vodu. A tak dnes pravidelně chodím běhat se synem, cvičím něco mezi jógou a pilates a dvakrát týdně si dám přece jen i kousek toho baletního tréninku.

Hlavně v tom vytrvalostním běhu byste mohl být i po padesátce skvělý.

Nevím. Jako kluk jsem býval sprinter. V šestnácti jsem přestal, několik desetiletí se hýbal baletně, nohy makaly v úplně jiném gardu, a tak si teď musím dávat bacha, abych to s tím během nepřepískl. Čtyři kilometry stačí, protože pak už bych měl strach, že si natáhnu lýtko.