Terapie s choreografem Zuskou: Přátelé, začíná totální divadlo!

Zdá se to jako zvláštní zpráva: Petr Zuska připravil hru v Dejvickém divadle. Opravdu? Zuska přece donedávna býval světoznámým baleťákem, který patnáct let šéfoval Baletu pražského Národního divadla. Jasně, zároveň je i choreografem, ale tohle vypadá na činohru s Veronikou Kubařovou, Hynkem Čermákem nebo Klárou Melíškovou! Pozvali jsme si dvaapadesátiletého Petra Zusku k rozhovoru, jehož kompletní audioverzi najdete v tomto článku, nebo ve vašich podcastových aplikacích.

Kdy jste naposledy tančil na jevišti?

Oficiálně jsem taneční kariéru ukončil v pětačtyřiceti ­– tehdy jsem si myslel, že už na jeviště nevlezu. Pak přišly dvě nečekané nabídky, jedna z New Yorku, druhá z Finska, takže jsem tam vlezl, ale zatím naposledy to bylo před čtyřmi lety.

 


Zatím? Anebo definitivně?

V těch pětačtyřiceti jsem se fyzicky pořád cítil dobře, ale začínal jsem už tancovat po boku lidí, kteří mohli být mými dětmi, a lekl se toho, že lidi řeknou: Zuska sice bejval dobrej, ale co si budeme povídat, už je za zenitem... Tohle jsem pak trošku přehodnotil.


Začalo se vám stýskat?

Stesk po jevišti necítím, ale co když se objeví zvláštní projekt, při kterém nebudu muset dělat stejné fyzické výkony jako před deseti lety a bude tam třeba víc herečtějších prvků? Pro podobné případy si nechávám dveře otevřené.


Hýbete se denně?

To jo. Jsem hodně fyzický choreograf, který se hýbe společně se svými tanečníky, a často dokonce víc, protože jim všechno desetkrát ukazuju… Navíc mám chuť do sportování zautomatizovanou, protože než jsem začal tancovat, dělával jsem lehkou atletiku, chodil po horách nebo jezdil vodu. A tak dnes pravidelně chodím běhat se synem, cvičím něco mezi jógou a pilates a dvakrát týdně si dám přece jen i kousek toho baletního tréninku.


Hlavně v tom vytrvalostním běhu byste mohl být i po padesátce skvělý.

Nevím. Jako kluk jsem býval sprinter. V šestnácti jsem přestal, několik desetiletí se hýbal baletně, nohy makaly v úplně jiném gardu, a tak si teď musím dávat bacha, abych to s tím během nepřepískl. Čtyři kilometry stačí, protože pak už bych měl strach, že si natáhnu lýtko.

 

Rozhovor si můžete poslechnout zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích:

 

 


Když máte rád sport, měl jste si o něm během svého baletního života s kým popovídat?

Ale jo. V baletu je samozřejmě spousta mužů, které třeba fotbal nebo hokej tolik nezajímá, ale dejme tomu když jsem měl angažmá v Montrealu, tak v tamním souboru se mezi kluky o hokeji mluvilo. I můj starší brácha, právník, se tehdy na přelomu tisíciletí ptal: „Kde teď budeš?“ No v Montrealu. Na což brácha: „Skvělý, tam hraje Ručinský, to ti schvaluju!“ Taky jsem s jedním kamarádem z company na toho Ručinského dvakrát zašel přímo do haly.


Co vaše děti? Rostou z nich baleťáci?

Dvanáctiletý Dan řečený Dáda skáče na trampolínách, jezdí na koni, a hlavně dělá pouliční parkur, čili přeskakuje ze zdi na zeď a podobně. K baletu inklinuje spíš sedmiletá Anča, ta závodí ve sportovní gymnastice, i když poslední dobou cvičí bohužel jen onlajnově, že jo… Je to takový třeštiprdlo, nějaký taneční talent po mně a po manželce evidentně zdědila, takže uvidíme.


Neodrazoval byste ji od profesionální kariéry?

Proč?


Slyšel jsem třeba o balerínách, které si raději nechaly odoperovat prsa, a podobně.

Tak to jste nejspíš slyšel o mé kolegyni, moc hezké sólistce v Montrealu, které kdysi při studiích pařížské konzervatoře narostla trochu výraznější prsa, a na té škole ji za to tak dusili, že si je raději skutečně nechala odoperovat. Což je story příšerná, ale výjimečná. Spousta světových balerín má normálně prsa dvojky.


A trojky?

Ty už můžou malinko vadit. A čtyřky najdou uplatnění opravdu spíš u tančení flamenca.


Takže byste dceru neodrazoval?

Ani ne, protože balet je samozřejmě řehole, kariéra dvakrát kratší než třeba u činoherců a ve čtyřiceti se často začíná od nuly, ale když si v mládí odtancujete hezké role, bývá to nádherný a plnohodnotný život.


V těch čtyřiceti pak ale můžete mít dost zhuntované tělo. Vy nemáte?

To víte, že mám. Moje bederní páteř je dost v háji, protože balet se dá fyzicky srovnat s vrcholovým sportem. Ono to je něco za něco – díky každodennímu zápřahu si prodlužujete formu, ale tělo zároveň trpí. Skutečně nevím, jestli na tom je líp člověk mého věku, který celý život proseděl, těžko říct. Když před pár lety potíže s bederní páteří vrcholily a já kvůli bolestem pochyboval, jestli budu chodit, doktor se podíval na cétéčko a řekl: „Víte, kdybyste měl vzadu místo vymakaných vzpřimovačů tuk jako většina vrstevníků, tak už nechodíte – ale vy s vaší kondicí to zvládnete.“


Nejlepší je sprcha a pivo

Do roku 2017 jste byl uměleckým šéfem Baletu Národního divadla. Čemu se nejvíc věnujete od té doby?

Tomu, co dělám od svých dvaceti let. Choreografii. A poslední dobou taky režíruju, takže jsem choreograf a režisér na volné noze.


Připravila vás pandemie o nějakou práci?

V posledním roce jsem měl tři premiéry, z nichž ani jedna se nekonala před diváky, všechny jenom před kamerami, ale aspoň že tak. Přišel jsem jen o režii opery Špalíček v Národním divadle, která se po roce příprav bez náhrady zrušila.


Teď ale chystáte představení pro Dejvické divadlo, což mě zarazilo. Jaký máte k Dejvicím – a vůbec k činohře – vztah?

Nutno říct, že už jsem s činoherními herci pracoval mnohokrát a hrozně mě to baví. Asi proto, že jsem obešel studium konzervatoře a své umělecké ambice začal jako gymnazista rozvíjet hlavně v pantomimě, kterou jsem se učil od Ladislava Fialky a Ctibora Turby, čili svůj background mám dost divadelnický. Jako choreograf sice dovedu připravit Louskáčka nebo Romea a Julii jako klasický balet, ale zároveň v rámci tanečního divadla rád pracuju i s čistě hereckým projevem nebo třeba mluveným slovem a tohle mezistylové surfování mě baví. No a předloni jsme s dejvickým uměleckým ředitelem Martinem Myšičkou žertovali o tom, že bych pro ně něco mohl udělat. Martin se toho chytil a dnes jsem rád, že to dopadlo.


Chodíváte do Dejvic jako divák?

Jednou za dva roky zajdu a vždycky mě to tam upřímně baví, takže jsem znal prostor, energii i herce. Navíc jsem kousek od divadla vyrůstal, takže mám k tomu místu silný vztah.


Co jste dejvickým hercům řekl na první zkoušce?

Ať ode mě nečekají žádnou konzervačku, což hned přijali, protože jsou kreativní.


A co tedy od vás měli čekat?

Těžko říct. Celé to je autorská hra – přinesl jsem téma „terapie“. Co se týče pohybu, tak jsem řekl, že nebudu chtít vyloženě balet, nejsem blázen, spíše fyzické herectví, pohyb na hudbu a někdy trošku grotesky, ale pak mě překvapilo, že herci řekli: „Ale my bychom stejně chtěli trochu baletního tréninku každé ráno!“ Ale vlastně proč ne… Herců tam máme osm a pohybově je každý jiný, Veronika Kubařová výborná, takový Roman Šimčík měří přes dva metry, takže je to s ním trochu těžší, ale zase má jiné přednosti, a proto vycházím z jejich naturelu.


Jak říkáte výslednému žánru?

Jelikož v tom je mimo jiné rozsekaná poezie českých básníků, spousta muziky, kterou samotní herci hrají i zpívají živě, je tam například i rap a to není zdaleka všechno, tak jsem nakonec musel říct: Přátelé, vypadá to na totální divadlo. K rušení hranic mezi žánry inklinuju čím dál víc a s takhle skvělými herci jsem získal pocit, že se můžu odvázat.


Mimochodem, navštěvoval jste někdy psychoterapeuta?

Pár jich bylo. I několik kolegů herců z Dejvic s tím má zkušenosti, takže to pro nás nebyla neznámá výchozí situace.


Jaké jste měl konkrétně vy trápení?

Nebylo to nic strašného. V některých etapách jsem se necítil dobře a nechápal přesný důvod. Ale nakonec mi došlo, že jsem typ, který se stejně nakonec musí vyhrabat z těchhle propadů sám. Všechny terapie vedly k poznání faktu, že je mým zásadním úkolem naučit se žít sám se sebou.


Jak s vaší psychikou zamával koronavirový rok?

Hodně. Mám ale pocit, že zdravý rozum ztratil kdekdo. Loni na jaře jsem sice přišel například o to režírování velké opery, ale ochotně jsem zaparkoval na odstavné koleji a vlastně to mělo něco do sebe: měl jsem čas číst, přemýšlet o tom, co udělám v Dejvickém, nebo jak potom připravím Labutí jezero v Estonsku. Zlom přišel v září, když tehdejší ministr Prymula několikrát sliboval, že už nedojde k uzavření divadel, která hrají při přenosu viru minimální roli, a najednou je zavřel. Okamžitě jsem napsal otevřený dopis, na který nikdy neodpověděl, a od té doby jsem naštvaný.


Co vás štve nejvíc?

Mám pocit, že přísná opatření mnoha lidem poškozují zdraví a páchají vlastně víc škody než virus. Ač jsem divadelník bez diváků, tak ještě daleko víc mi vadí, že děti nemůžou chodit do škol a naplno se věnovat svým koníčkům.


Před pár dny ale začalo hřát slunce, a tak se možná blíží chvíle, kdy pozvete na Terapii do Dejvic první diváky.

Kéž by se společnost vrátila zpátky do normálu, protože je za tři minuty dvanáct a některé změny už můžou být nevratné! Všechny naděje směřuju k tomu, že se pokud možno okamžitě vrátí děti do škol, brzy otevřou divadla, a hned vzápětí i dejme tomu restaurace.


Copak? Chybí vám čepované pivo?

Přímo pivař nejsem, ale vždycky jsem miloval ty chvíle, kdy si dá člověk po představení sprchu a potom zajde do klubu, kde v něm zasyčí dvě piva. Ale tohle se dávno ví: na baletu je vůbec nejkrásnější sprcha a pivo!

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama