Koronavirus změnil práci i obchody. Ale lidé rychle zapomínají

Můžete představit svou knihu Ekonomie v jednom viru?

Kniha je úvodem do základů ekonomického myšlení prostřednictvím případové studie pandemie covid-19. Ekonomie, široce definovaná, je právě studium lidského jednání ve světě omezení a měnících se okolností. Když pandemie udeřila, jednotlivci, podniky i vlády byli nuceni učinit nová důsledná rozhodnutí, jak bychom měli co nejlépe žít.

 

Můžete to ještě trochu rozvést?

Správná rozhodnutí vyžadují ekonomické myšlení. Musíme zvážit náklady a výnosy, kompromisy, vedlejší důsledky, reakce a tak dále. Cílem mé knihy je přiblížit čtenářům, jak k pandemii a debatám o ní přistupuje ekonom. A naznačit jim, kde byla učiněna špatná rozhodnutí právě proto, že se nepodařilo uvažovat ekonomicky.

 

Co vás motivovalo k sepsání knihy?

Ekonomické aspekty konkrétních vládních rozhodnutí jsou pro veřejnost často nepodstatné až jaksi ezoterické. Předpokládejme, že vláda zavede nějaké nařízení v oblasti zdravotnictví. Na většinu domácností bude dopad toho nařízení malý, nebo dokonce nebude žádný. Kdo by ztrácel čas podrobným sledováním této debaty a implementace politiky?

 

Nejspíš jen minimum lidí.

Přesně. Naproti tomu pandemie upoutala pozornost všech. Všichni jsme viděli masivní dopady vládní politiky na naše životy, osobní svobody a podnikatelské prostředí. Domníval jsem se, že díky většímu počtu zainteresovaného publika se naskytla skvělá příležitost využít toto období ke vzdělávacím účelům – zdůraznit právě to, jak ekonomové uvažují o rozhodování, které může mít dalekosáhlé důsledky.

 

Stát na náhodu nevěří

Byly státy na pandemii připravené?

Nebyly. Ale to se dalo očekávat. Za prvé, lidé si obecně dovedou jen velmi špatně představit málo pravděpodobné události s vysokými náklady. Politika tenhle problém ještě prohlubuje, neboť voliči spíš odmění politiky, kteří utrácejí za současné projekty, než aby investovali do neviditelných příprav na budoucí krize, ze kterých by mohli těžit jejich nástupci. Zároveň je těžké předvídat, jak bude příští krize vypadat, a tudíž co by vlády měly udělat, aby se na ni připravily. Podívejte se na USA. Ty mají takové farmaceutické a zdravotnické kapacity, že podle Globálního indexu zdravotní bezpečnosti (GHSI) měly být na krizi typu koronavirové pandemie nejlépe připraveny. Ale dopadlo to tak, že ve Spojených státech zemřelo na covid-19 víc než milion lidí. V poměru k počtu obyvatel to byl nejvyšší počet úmrtí na světě, s výjimkou východní Evropy a Peru.

 

Kde se stala chyba?

V monitorování viru. Pandemie byla od začátku informační problém. Kdybychom zjišťovali víc informací o tom, kdo a kde je nakažený, mohlo to vést k cílenějším opatřením, nikoli k plošným lockdownům. Vlády, zejména ta ve Spojených státech, nedokázaly upravit své regulační procesy tak, aby byly veřejnosti rychle k dispozici nástroje jako testy a rychlotesty, které mohly zmírnit rizika za mnohem nižší náklady a svobodu.

 

Dalo se změnit ještě něco?

Zřejmě měla existovat ochota politiků využívat takzvané „human challenge trials“, což je záměrné infikování mladých dobrovolníků v kontrolovaných podmínkách za účelem rychlejšího testování účinnosti vakcín. V případě pandemie, jako byla ta koronavirová, jsou náklady na životy, svobody a ekonomický výkon tak vysoké, že rozhodná a rychlá akce přináší velkou návratnost.

 

Fungovaly lockdowny?

Jedním z prvních opatření po propuknutí pandemie byly lockdowny. Fungovaly?

Záleží na tom, co si představujete pod pojmem „fungovat“. Snížily lockdowny výskyt viru a počet úmrtí? Pečlivý výzkum říká „ano“, i když ne tolik, jak si myslíme, protože když se virus šířil nejvíc, tendenci vyhýbat se setkávání měli i lidé v zemích, kde lockdowny zavedeny nebyly. A navíc některá úmrtí, kterým se během lockdownů zabránilo, byla jednoduše odložena na pozdější období pandemie. Také je zřejmé, že lockdowny nás přišly velmi draho, a to nejen z hlediska hospodářské aktivity, ale také z hlediska občanských svobod, školní docházky dětí nebo podnikatelských příležitostí. Důvody pro zavedení lockdownů byly silnější na začátku pandemie, v březnu 2020, kdy jsme o viru věděli jen velmi málo, a pak těsně před zavedením vakcinace. Lockdowny v jiných obdobích však považuji za politické selhání.

 

Na boj s pandemií byly vynaloženy obrovské částky z peněz daňových poplatníků. Byly tyto prostředky využity efektivně?

Některé ano, některé ne. Ve Spojených státech je dobrým příkladem operace Warp Speed (vládou iniciovaný program, jehož cílem byla rychlá výroba bezpečných a účinných vakcín proti covidu-19). Vláda mimo jiné prostřednictvím předběžných objednávek zmírnila rizika pro výrobce vakcín, takže byli mnohem ochotnější rychle rozšířit výrobu. Program byl drahý, vývoj očkovacích látek stál mnohem víc, než kdyby probíhal ve standardním tempu. Ale vzhledem k tomu, jak moc jsme všichni stáli o možnost vrátit se k normálnímu životu, se projekt vyplatil.

 

 

Máte i nějaké další pozitivní příklady?

V širším měřítku, vzhledem k tomu, že vlády zavíraly podniky, mělo smysl poskytovat rozsáhlé úlevy domácnostem. Aby překlenuly finanční potíže, a předešlo se tak nesplácení závazků a potenciální finanční krizi. Zároveň je však zřejmé, že tyto úlevy šly v Americe daleko, daleko za rámec toho, co bylo nutné.

 

Co tím myslíte?

Vzhledem k tomu, že lidé během lockdownů neutráceli, domácnosti díky všem stimulům hromadily mnohem větší bohatství. Ve Spojených státech rozdávání šeků všem a vyplácení značně nadsazených podpor v nezaměstnanosti přispělo k přehřátí ekonomiky tím, že zvýšilo poptávku a znefunkčnilo trh práce. To přispělo k problému inflace, který pozorujeme nyní.

 

Kobry a roušky

Ve své knize zmiňujete „efekt kobry“. Co přesně znamená a jak se projevil během pandemie?

Jedovaté kobry v Dillí kdysi děsily britské vládní úředníky. Aby problém vyřešili, přišli úředníci na nápad nabídnout obyvatelům Dillí peníze za to, že jim přinesou mrtvé kobry, aby se hrozba snížila. Mělo to však nezamýšlený důsledek.

 

Jaký?

Podnikaví lidé v Dillí začali kobry chovat, aby je zabíjeli a nosili vládním úředníkům. Když na to vláda přišla a přestala platit, bylo kober ve skutečnosti více než před původním opatřením.

 

A jak to souvisí s pandemií koronaviru?

Na efektu kobry vidíme, že zákony nebo vládní nařízení mají často nezamýšlené behaviorální účinky. V případě pandemie se politici zdráhali doporučit plošné nošení roušek již na počátku. Jedním z důvodů byla obava, že by lidé mohli nabýt přesvědčení, že když nosí roušku, jsou před virem plně chráněni. Tím pádem by se více stýkali s lidmi, což by vedlo k většímu šíření viru, než kdyby plošné nošení roušek neplatilo. A existují určité důkazy, že tomu tak skutečně bylo.

 

Deglobalizace a home office

Pandemie také znamenala narušení dodavatelských řetězců. Bylo toto narušení trvalé, nebo se svět vrátí do éry globální ekonomiky?

Pandemie zapůsobila jako šok. Odhalila zranitelná místa v dodavatelských řetězcích, a je proto přirozené, že podniky i dodavatelé vzhledem k získaným poznatkům přehodnotí své zdroje a postupy. To pravděpodobně znamená více uzavírání smluv „pro strýčka příhodu“, čímž bude obětována určitá efektivita. Podniky v soukromém sektoru jsou však silně motivovány k tomu, aby tento kompromis zvážily, a ochránily tak své vlastní zájmy.

 

Ovlivní nějak výpadky v dodavatelských řetězcích i politiku?

Obávám se, že budeme svědky toho, že se vlády pokusí „deglobalizovat“ domácí ekonomiky a zvýšit jejich „odolnost“ přesunem výroby. Obě hlavní politické strany ve Spojených státech, tedy demokraté i republikáni, už v tomto směru přijaly různá opatření. Dějinná zkušenost naznačuje, že to skončí neúspěchem – ochuzením občanů. V tomto smyslu směřujeme k „novému normálu“ s návratem protekcionistické politiky, která tlačí proti globalizaci.

 

Kterou oblast lidského života koronavirus změnil nejvíce?

Už teď máme jasné důkazy o strukturální změně, která se odehrála na trhu práce, a to ve změně podílu lidí, kteří nyní pracují z domova. Ve Spojených státech je teď pro kancelářské zaměstnance na odborných pozicích normální, že pracují takzvaně hybridně, to znamená, že do kanceláře chodí třeba na dva dny v týdnu, po zbytek času pracují z domova. To je obrovská transformace, která se projeví například na hodnotě pozemků v městských centrech nebo na prostorové geografii maloobchodu. Celkově jde o příklad toho, že covid-19 urychlil trend, který se už tak jako tak odehrával.

 

Co dalšího covid-19 urychlil?

Například přesun od fyzického k digitálnímu nakupování. Nepochybuji o tom, že s nejnovějšími technologiemi by k němu došlo v příštím desetiletí. Ale okolnosti si vynutily, aby se změna odehrála rychleji. Pokud jde o hmatatelnější věci, už pandemie v roce 1918 ukázala, jak rychle člověk na tyto zkušenosti zapomíná. Mě až překvapuje, jak normálním se náš život zase stal. Nicméně si myslím, že jedním z dopadů pandemie koronaviru je, že během lockdownů domácnosti přehodnotily aspekty života, které jsou pro ně důležité.