Petr Pavel: Přeřaďte si mě mezi vážné kandidáty

O prezidentské kandidatuře se ve spojení s jeho jménem začalo mluvit ve chvíli, kdy se v roce 2014 stal druhým nejvyšším mužem v NATO. Tehdy generál Petr Pavel takové úvahy odmítal. O čtyři roky později, když šel do výslužby, už tak kategorický nebyl, a nyní, necelé dva roky před volbou, sám sebe označuje za vážného kandidáta. „Jsem připravený kandidovat, jakmile nastane správná situace a pokud se v mém životě nestane nic mimořádného,“ říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Když jste v roce 2018 ukončil své působení v armádě, objížděl jste pak republiku a besedoval o vašem působení v NATO. Loni jste založil iniciativu Spolu silnější a mimo jiné jste jezdil do krajů zjišťovat, jak zvládají pandemickou situaci. Jak často od lidí na těchto cestách slýcháte, že byste měl kandidovat na prezidenta?

Docela často. Poprvé jsem to slyšel v době, kdy jsem byl čerstvě zvolen předsedou Vojenského výboru NATO. Tehdy jsem byl ale vojákem v činné službě a Česká republika právě získala prestižní post, jakým předseda vojenského výboru bezpochyby je. Na tomto postu se rotuje každé tři roky, za dobu existence Aliance se na něm tedy vystřídalo jen něco přes dvacet předsedů. Když se v roce 2014 dostalo této důvěry nám, bylo to poprvé, kdy do tak vysoké funkce usedl někdo ze střední a východní Evropy. V takové situaci jsem nechtěl ani spekulovat o možnosti prezidentské kandidatury.

 

Tím však téma vaší kandidatury z veřejného prostoru nevymizelo.

To ne. Když jsem se vrátil z Bruselu, téma se vrátilo. Mimo jiné to souvisí s těmi besedami. Občas jsem na ně jezdil s bývalým velvyslancem Petrem Kolářem. Postupně jsme zjišťovali, že kromě bezpečnostních otázek a mezinárodních vztahů chtějí lidé mluvit i o odpovědném občanství. Říkal jsem jim, že zodpovědný občan, který nechce být jen ve vleku událostí, musí nejen chodit k volbám, ale měl by se i aktivně zapojit třeba tím, že bude sám kandidovat do veřejných funkcí. A jednou mi pak na besedě někdo řekl: Dobrá, pane generále, a kdy to takto zodpovědně vezmete vy? Kandidaturu jsem tedy přestal vylučovat, ale do odhodlání bylo ještě daleko.

 

Teď už to tak daleko není. Mandát současného prezidenta vyprší v březnu 2023.

Nyní říkám, že jsem připravený kandidovat, jakmile nastane správná situace. A ta bude, až budou volby vyhlášené. Zároveň říkám, že si mě můžete přeřadit z kategorie možného kandidáta do kategorie vážného kandidáta.

 

Co znamená být připraven?

Teď ještě nemá cenu vytahovat prapor a vyrážet do boje. Čekají nás parlamentní volby, musíme se vymotat z blamáže po odhalení souvislostí kolem vybuchlého muničního skladu ve Vrběticích a také z pandemie. Do konce roku je toho ažaž. Příští rok to bude aktuálnější. Každopádně, budou-li k tomu vhodné podmínky, tedy budu-li zdravý já i moje rodina a nenastane-li nějaká mimořádná situace, která by moji případnou kandidaturu vyloučila, jsem připraven do toho jít.

 

 

DĚKUJI, ALE PŘEDEJTE TO DALŠÍ VLÁDĚ

Už rok funguje vaše iniciativa Spolu silnější. Jak vznikla a co jste za tu dobu stihli udělat?

Vznikla mimo jiné z mé počáteční frustrace z pandemické situace a snahy rychle a něčím konkrétním přispět k řešení. Začali jsme podporovat jednotlivce a malé skupiny, kteří v první vlně pandemie pomáhali přímo. Například jsme přispěli na materiál na šití roušek a štítů anebo na služby pro ty, kteří byli pandemií postiženi víc než ostatní, což jsou třeba samoživitelé nebo lidé se zdravotním postižením. Za rok se nám podařilo vybrat téměř dva miliony korun a podpořit přes sedm desítek projektů.

 

To ale není jediná vaše aktivita. Zároveň jste se rozhodli řešit, že by se měl aktualizovat národní krizový plán.

Ano, když začala první vlna loni ustupovat a nebyla už taková potřeba bezprostřední pomoci, zaměřili jsme se na zhodnocení, jak jsme si jako stát v krizové situaci vedli a co by se mělo vylepšit. To je – alespoň ve vojenském prostředí – standardní proces: sběr zkušeností a poznatků a následně úprava, pokud je třeba. Takovou aktivitu jsem ve státní správě nikde neviděl, a pokud ano, pak jen v rámci resortu nebo instituce.

 

 

Tak jste oslovil odborníky a začal jste s tím vy.

Ano, dali jsme dohromady první soubor doporučení a s ním pak objížděli kraje a mluvili s experty i dalšími lidmi, kteří se na řešení pandemie přímo podíleli: vedení kraje, hasiči, policie, armáda, školy, sociální zařízení či dobrovolnické organizace. S naším doporučením jsem chtěl před zveřejněním seznámit premiéra. K tomu došlo až po několika měsících při osobním jednání. Řekl mi, že je to sice skvělé, ale ať to dám až další vládě, která tu bude po volbách.

 

V čem vidíte nejslabší místo našeho současného krizového plánu?

Máme sice národní krizový systém, ale ten je stavěn na povodně. Ti, kteří ho vytvořili, ho přesto považují za dostatečně univerzální, použitelný pro jakoukoli krizi. V praxi se ale ukázalo, že tomu tak není. A navíc se tu krizový systém na začátku pandemie ani neaktivoval. Mluvilo se také o tom, že nemáme pandemický plán. My ho máme, je z roku 2011, ale loni na jaře ho nikdo ani neotevřel. Vláda se navíc tvářila, že vše zvládne sama.

 

ZA SVOJE ČLENSTVÍ SE STYDÍM

V rozhovorech musíte odpovídat na dotazy, které se týkají vašeho předlistopadového členství v KSČ. Pokud byste kandidoval, bude těchto otázek zřejmě přibývat, budou vznikat antikampaně. Jak reagujete na rétoriku, že jste „převlíkač kabátů“, tedy že jste bez odporu k režimu fungoval za socialismu a pak, když přišel rok 1989, využil jste možností té doby, začal jste studovat na Západě, pracoval v NATO?

Mluvím o tom s maximální otevřeností. I proto jsem se rozhodl zveřejnit na svých webových stránkách všechny dokumenty, které o mně archiv bezpečnostních služeb posbíral. Já na tuto část svého života nejsem s odstupem času pyšný, ale zároveň nemám potřebu si příliš sypat popel na hlavu. Bylo mi tehdy dvaadvacet let. S tím, co vím dnes, bych ten krok neudělal, ale tehdy jsem takový rozhled neměl. Táta byl voják, u nás doma nevládla protirežimní nálada jako v rodinách, které byly režimem poznamenané. Chtěl jsem sloužit u výsadkářů, což je jeden z nejnáročnějších druhů vojska, žádná kancelářská pohodička. Učitel mi řekl, že mám větší šanci se k elitní jednotce dostat, pokud si podám žádost o vstup do strany. A přestože mi vadilo pokrytectví a povrchnost související s politikou a KSČ, udělal jsem to.

 

Vedli jste pak o tom s vaším otcem, který pracoval ve vojenském zpravodajství, debaty? Myslím po revoluci.

Vedli. Zajímal se, jak to chodí na Západě, debatovali jsme a srovnávali. On znal Varšavskou smlouvu víc než já, já ji zažil jako mladý poručík. Když jsme to srovnávali s tím, jak to funguje v NATO, uznal, že tak demokraticky se ve Varšavské smlouvě nikdy nerozhodovalo. Tam přišel sovětský generál, řekl svoji představu, všichni mu ji pochválili a odešli s tou jeho.

 

Občas zmiňujete, že v NATO vaše členství ve straně nikomu nevadilo.

Mám tu nejvyšší prověrku, národní, EU i NATO, kterou lze získat. V NATO moje pětileté členství nikoho nezajímalo a tím méně pohoršovalo. Naopak, občas za mnou někdo přišel a ptal se na můj názor na Rusy, protože věděl, že s nimi mám přímou zkušenost. U nás se členství vnímá jako nesmazatelný cejch bez toho, aby se řešily konkrétní pohnutky. Občas si o sobě přečtu, že bych sloužil i Číňanům, kdyby k nám přišli. Jsme lidé a děláme chyby. Tou mou bylo mládí a blbost. Za svoje členství v KSČ se stydím. Stydím se, že jsem ten rozhled neměl, a trochu závidím těm, kteří ho měli. Já jsem ale nikdy nechtěl komunistickým režimem proplouvat, najít si někde teplé místečko. A po revoluci jsem svou službou dal jasně najevo, na jaké straně stojím a za jaké hodnoty mi stojí za to obětovat i to nejcennější. Byl jsem v misích, šel jsem často s kůží na trh, a to nejen fyzicky, ale i názorově. Ne každý, kdo si s režimem zadal, musel být amorální převlékač kabátů. A na druhou stranu, ne každý, kdo si s tehdejším režimem nezadal, musí být příkladem pro dnešek. Každá paušalizace škodí.

 

Měl jste z něčeho obavy, když jste se stal předsedou Vojenského výboru NATO, což je druhá nejvyšší funkce v Alianci?

S NATO jsem přicházel do styku dlouho předtím a na různých úrovních, poprvé už v roce 1994. Když jsem byl náčelníkem generálního štábu (v letech 2012 až 2015 – pozn. red.), několikrát do roka jsem se s kolegy z ostatních členských zemí účastnil jednání vojenského výboru. Je ale úplně něco jiného, když sedíte u stolu se svou vlaječkou, jako jeden ze třiceti, a když si pak musíte sednout do čela toho stolu. Sice jsem měl pár měsíců čas se na to připravit, ale stejně, když jsem pak od svého předchůdce převzal předsednické kladívko a on mi podal ruku, popřál štěstí a odešel, celý sál se otočil na mě. A vy se nemáte už na koho otočit. Nebylo to lehké. Určitou výhodou bylo, že Česko bylo v této funkci poprvé, takže laťku jsem si mohl nastavit sám.

 

Takové zkušenosti by se vám v křesle prezidenta mohly hodit, ne?

Mnohokrát jsem odpovídal na otázku, jak by voják mohl být v této funkci, když nemá žádnou politickou zkušenost. Působil jsem dva a půl roku ve vojenském výboru EU, kde jsem přicházel do styku s politiky. V NATO jsem pak jako šéf delegace navštívil za tři roky sedmdesát zemí, jednal jsem o složitých otázkách s králi, prezidenty, premiéry i ministry. Myslím, že na tomto poli mám zkušeností dost. Navíc práce v Evropské unii i v NATO byla zejména o hledání shody, kompromisního řešení, které bude přijatelné pro všechny.

 

Hledat společnou řeč u jednoho stolu ostatně navrhujete i nyní v souvislosti s kauzou Vrbětice.

Dlouhodobě tvrdím, že komunikovat je důležité hlavně v dobách napětí. Když jsem byl v NATO, přibližně jednou za měsíc jsem měl jednání s generálním tajemníkem, probírali jsme aktuální dění. On ve svých projevech často říkal, že „channels are opened“, kanály pro jednání s Ruskem jsou otevřené. Já jsem dodával, že jsou sice otevřené, ale prázdné, nic jimi neproudí. A když jsou prázdné, tak nikomu neslouží. Jak se prodlužovala doba od anexe Krymu (březen 2014 – pozn. red.), kdy jsme s Ruskem přestali mluvit, rostlo tím i riziko nesprávné interpretace kroků druhé strany a možnost neadekvátní reakce. Můžeme se tak dostat do konfliktu, ani nevíme jak.

 

Takže podle vás je lepší spolu mluvit, i když je shoda jen těžko možná.

Podle mě je lepší jednat, a pokud se neshodneme, tak aspoň uslyšíme argumentaci druhé strany a oni tu naši. Nakonec jsem Gerasimova (náčelník Generálního štábu ruských ozbrojených sil Valerij Gerasimov – pozn. red.) ke stolu dostal a naše jednání bylo oboustranně bráno jako věcné. Obecně je ale jednání s Ruskem dodnes stále hodně formální a nevede ke konkrétním výsledkům.

 

PADAT SKRZE OBLAKA

Máte tři vnoučata, čtvrté je na cestě. Co jim budete vyprávět, až se vás jednou budou ptát, jaká dobrodružství jste zažil? Třeba v Prostějově u výsadkářů.

My tomu s kamarády, kteří jsou podobně staří, říkáme zkazky starých zbrojnošů. Jsem asi šťastná povaha, že vytěsňuju špatné věci a chci si pamatovat jen to dobré. V Prostějově jsem zažil i věci, na které bych rád zapomněl. Přesto to patří k obdobím, kdy jsem se v armádě cítil nejlíp. Byl to můj klukovský sen, dostat se k výsadkářům a speciálním silám. Na vojenském gymnáziu a později i na vysoké škole jsem měl občas krizi, zda jsem udělal dobře, že jsem do armády šel.

 

Jak to?

Ten režim mi nedělal dobře. Byl jsem živé dítě a potřeboval jsem víc prostoru. A také se mi příčila tupá poslušnost, kterou často vyžadoval někdo, kdo si ji nezasloužil. I později ve Vyškově na vysoké vojenské škole jsem potkával lidi, kteří u výchovy mladých lidí být nikdy neměli. Ale pak jsem se upnul k tomu, že se pokusím dostat k výsadkářům, a toho jsem se držel. Dostat se do Prostějova jsem považoval za dosažení Olympu.

 

A ta historka?

Tak třeba ta, jak jsem poprvé skákal z letadla. To bylo ještě na gymnáziu, kde nám nabídli základní výsadkový výcvik a v rámci něho bylo pět seskoků. Tehdy mi ještě nebylo patnáct, táta mi souhlas podepsal bez problémů, máti se bála a nechtěla, ale nakonec i ona podepsala. Pak nás jednoho dne nastrkali do letadla, do starého dvojplošníku, kterému trvalo snad půl hodiny, než se vyhrabal do těch osmi set metrů. Měl jsem skákat jako první, ale když jsem viděl tu díru pod sebou, měl jsem v sobě hodně malou dušičku. Pak jsem si uvědomil, že když se zaseknete, letadlo se rychle vzdálí od doskokové plochy. A když pak dopadnete daleko, musí kvůli vám celý výsadek šlapat s těžkým padákem na zádech a výstrojí kus cesty zpátky na letiště. Tak jsem se zatnul a skočil, aby na mě kamarádi nebyli naštvaní. Od té doby už to byla pohoda.

 

Prý jste od té doby seskočil celkem sto čtyřicet pětkrát.

Ano a některé seskoky byly opravdu nádherné. Třeba ty do vody nebo v noci. Ale asi nejlepší byl seskok volným pádem ze 4 200 metrů. Bylo to krátce před západem slunce, takže dole se už smrákalo. Když jsme ale vystoupali nahoru, přes dvě vrstvy mraků, bylo tam všechno zalité sluncem. Člověk pak skočil a užíval si volný pád do té bílé peřiny, pak z ní vypadl, aby si to o kilometr níž zopakoval, a teprve pak uviděl letiště a otevřel padák.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama