Když rozchodové esemesky přerůstají do vzkazů o frustraci z pandemie

Na začátku byl rozchod kamarádky a kolekce triček s nejrůznějšími větami používanými ve vztazích. Herečka a umělkyně Ester Geislerová ani oděvní výtvarnice Josefina Bakošová tehdy netušily, co to vyvolá. Aniž by kohokoli vyzvaly, začali jim lidé sami posílat své rozchodové věty, vztahové esemesky nebo zprávy na sociálních sítích. Tak vznikl projekt Terapie sdílením. „Už nejde jen o vztahy. Karanténa a pandemie se nyní v online komunikaci objevují opravdu často. Lidé píší, jak si navzájem chybí, kam by šli či cestovali, kdyby mohli. Myslím, že sdílet tyhle věci je teďka mnohem důležitější než kdy dřív,“ říká Ester Geislerová.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Denně vám chodí od lidí velké množství zpráv, dá se z nich nějak vyčíst, jak současná doba covidová poznamenala vztahy?

Nejsem žádný párový terapeut ani odborník, abych ty vztahy hodnotila. Když se ale podívám na tu komunikaci, tak jsou v ní věci, které nějakým způsobem souvisejí s tím, jak se všichni cítíme. Vnímám, že Terapie sdílením má teď větší smysl. Dřív jsme lidem doporučovali, přímo i nepřímo, aby spolu mluvili tváří v tvář. Aby v sobě našli tu odvahu, nejen aby se rozcházeli z očí do očí, ale aby se spolu naučili mluvit o věcech, o kterých nás nikdo mluvit neučil a neučí. O emocích, o tom, co cítíme, o tom, co si přejeme ve vztahu. O nějakých pravidlech. Takže my jsme doporučovali nebát se a scházet se, ale teď je situace taková, že to dost často nejde. A jsme odkázáni na telefony a sociální sítě. Takže teď spíš doporučujeme, aby si lidé volali, ideálně i s kamerou, třeba přes Facetime. Je to důležité pro všechny generace, rodiče, prarodiče, přátele a blízké.

 

Co se tedy v těch zprávách nejčastěji objevuje?

V těch esemeskách, které se k nám dostanou, se odráží smutek, stesk, osamělost, frustrace, naštvání na to, že nemáme správné vedení. Je to ventil. Jsou to takové vlny. V půlce února to byla opravdu taková velká depka, kdy nebylo vidět žádné světlo na konci tunelu, přibývali hospitalizovaní a do toho bylo ještě hnusně. Je tam samozřejmě i humor, nadhled, ale četla jsem i smutné věci, kdy se lidem po sobě opravdu stýká a nemohou se navštívit, protože jsou každý v jiném okrese nebo jsou nemocní nebo v depresích. Nebo se jim stýská po obyčejných věcech, po obědech od babičky, po pivu na zahrádce s kámošema, po kafi s kamarádkou, po sportu, cestování, wellness. Sice to zní banálně, ale tohle jsou ty malé věci, ze kterých se tvoří štěstí.

 

Jak vlastně celý projekt Terapie sdílením začal?

Úplně na začátku jsem Josefinu (Bakošovou) oslovila, jestli by se mnou nechtěla udělat takové dětské kabelky. Ty vznikly, jmenovaly se Pepieta, udělaly jsme si webové stránky, a pak nás napadlo, že bychom chtěly dělat i něco pro dospělé, a řekly jsme si, že uděláme trička. Že to bude hezká výzva, udělat pěkné tričko, které dlouho vydrží, bude příjemné, nebude jako z nějakého řetězce. Tehdy jsem zároveň Josefině vyprávěla historku, která se stala dva roky předtím, to znamená v roce 2015.

 

 

O co v ní šlo?

S mojí kamarádkou se rozešel její přítel a ona nám v takovém chatu, kde bylo asi patnáct holek, napsala, co jí řekl nebo někde napsal. A my, abychom ji jako kamarádky podpořily, jsme jí začaly psát věty, které nám taky někdo řekl. Nebo i takové ty notoricky známé věty z rozchodů jako „Budeme jenom přátelé“, „Miluju tě, ale nechci vztah“ nebo „Miluju tě, ale chci s tebou jenom spát“, „Zasloužíš si někoho lepšího“ či „Není to tebou“. Ta konverzace, kterou mám schovanou, byla ve výsledku hrozně vtipná a už tehdy zaznělo, že by z toho byla vtipná výstava rozchodových vět nebo kolekce triček. Vyprávěla jsem to Josefině a jí to připadalo taky super. Jen jsem jí říkala, že bychom měly vymyslet věty, které v sobě nebudou nést tu rozchodovou negativní konotaci, ale budou spíše obecně vztahové a každý v nich může slyšet, co chce. Ambivalentní.

 

 

Co je ti? Nic

Co jste vybraly?

Napsaly jsme si asi dvanáct vět, z nich jsme pak vybraly šest, jako „Co je ti? Nic“, „Nepoznávám se“, „Mám asi divný období“, „Je to mnou“, „Musím ti něco říct“ a „Já na tom telefonu pracuju“. Do tiskové zprávy k té kolekci triček jsem napsala i tu historku o rozchodu kamarádky. A pak ještě zrovna ve stejnou dobu vyšel i článek na jednom blogu v rámci rubriky „Mladí a neklidní“, kde jsem psala zase já o svém rozchodu, který shodou okolností nastal v době, kdy měla jít kolekce ven a vše bylo již hotové. A zmínila jsem i kolekci. Ten článek měl velkou čtenost a lidé nám najednou sami od sebe začali posílat své rozchodové věty. Buďto si je pamatovali a přepsali je, protože všichni si je pamatujeme, nebo udělali printscreeny těch esemesek a já je začala dávat na Instagram, jako doprovodný materiál ke kolekci Manifesto. Bylo to hrozně vtipné. S tou kolekcí jsme šly ven 1. prosince 2017 a do konce prosince jsme měly z 1 000 sledujících najednou asi 60 tisíc. A lidé nám píšou doteď, neustále.

 

Kolik je to zpráv denně?

Počkejte, já vám to spočítám. Tady třeba mám osm během hodiny. A za 24 hodin to je 74 zpráv.

 

A vy z nich vybíráte a na sociálních sítích sdílíte kolik?

Já to teď dělám s kamarádkou Zuzankou Pelkovou, se kterou se střídáme po měsíci. Každá máme nějaký jiný systém. Většinou tam ale dáváme jednu až dvě denně, žádná tam není dvakrát, všechny jsou autentické, anonymní, teda až na pár z nich, jedna byla myslím od Muchy nebo od Martiny Pártlové a ty byly v pohodě s tím, že je označíme. A taky od spisovatelky Petry Soukupové.

 

Terapie sdílením jsou ale i knížky, přednáška, audioseriál a hraný seriál, to vzniklo jak?

Když už těch esemesek bylo hodně, shodou okolností mi napsal nakladatel Antonín Kočí z Euromedia s tím, jestli nechci napsat knížku. Že četl ten můj článek o rozchodu a že se mu to moc líbilo. Já jsem mu tehdy řekla, že si na to netroufám, že si budu psát do šuplíčku, že každý text je pro mě strašný porod, že si v tom vůbec nevěřím a mám k tomu řemeslu velký respekt a pokoru. Ale zároveň jsem mu rovnou řekla, že mám něco lepšího, a přečetla jsem mu pár těch esemesek. Smál se. Nápad na knížku rozchodových esemesek ho hrozně pobavil a hned jsme si plácli. Tehdy jsme jich měly už asi 1 500, z nich jsme vybraly asi 200 nejlepších.

 

 

Vystoupit z online světa

A co následovalo poté?

Paralelně s knížkou jsme s Josefínou udělaly další kolekci triček Manifesto/EMET, a poté ještě kolekci šatů „To a jen sen“. Později jsme začaly pracovat na druhé knížce a zároveň na audioknize. Zajímalo mě, jak by ty zprávy, které nikdo nevyřkl, zněly z úst herců. Oslovily jsme, s režisérkou audioknihy Johanou Ožvold, Janu Plodkovou, Jenůfu Bokovou, Vaška Neužila, Eriku Stárkovou, Tominu Jeřábka, Ondru Bauera, Andreje Poláka, Martinu Sľúkovou a další, aby nám ty esemesky nahráli a bylo to vtipné. Vznikla k tomu i originální hudba a kniha byla nominovaná na audioknihu roku.

 

Jak vznikl nápad rozšířit projekt i o přednášky?

Vždycky jsme se snažili, aby se ty věci z online světa dostávaly i do toho světa materiálního, k lidem, kteří třeba nemají Instagram nebo sociální sítě. Chtěli jsme se jim přiblížit a taky vystoupit z online světa. Zároveň nám čas od času lidé v komentářích psali, jak vztahům vlastně nerozumí. Někdy to vypadalo jako zmar nad zmar, a tak jsem si říkala, že by to chtělo nějakého odborníka, který by nám udělal nějaké přemostění a poradil, co se vztahy. Na YouTube videích rádia Wave jsem zaslechla párového terapeuta a psychoterapeuta Honzu Vojtka a hrozně mě bavil jeho milý, chytrý a autentický projev, tak jsem mu zavolala a domluvili jsme se. Před dvěma lety jsme měli premiéru a v roce 2019 a 2020 jsme těch přednášek Terapie sdílením LIVE odehráli okolo třiceti.

 

 

Co reakce diváků?

Byli jsme například i na Colours of Ostrava, v rámci scény Meltingpot, kam přišlo přes 550 diváků, což bylo úžasné, a měli jsme na to krásné ohlasy. Bylo hrozně důležité se s lidmi potkat naživo. Všichni jsme se tam strašně moc smáli a my jsme byli rádi, že to funguje. Lidé nám pak psali, jak je to přimělo přemýšlet i o minulých vztazích, které se jim nepovedly, a že si uvědomili spoustu věcí. Ta přednáška byla opravdu intenzivní, vždycky trvala přes dvě hodiny. Byla přitom prokládaná těmi esemeskami posílanými v různých fázích vztahů, četli jsme je a lidé se smáli, což fungovalo jako takový ventil. Takže to byla přednáška, ale i zábava. I já jsem tam sdílela věci, které jsem zažila. Chtěli jsme dát najevo, že to není my a oni, ale že většina z nás má občas vztahové průsery. A je hrozně úlevné zjistit, že v tom člověk není sám. Plánovali jsme i další mimopražskou tour po městech v Čechách, ale loni na jaře přišla pandemie, takže jsme to přesunuli na podzim. Na podzim jsme jich stihli udělat asi šest, další jsme museli zrušit.

 

Jsme trošku šmíráci

To jsem se právě také chtěla zeptat. Jak chod celého vašeho projektu poznamenal koronavirus?

Dost. Přednášková tour byla zrušená, pak jsme dělali ještě nějaké online, ale už to nebylo úplně ono. Lidé byli online přenosy přesyceni. Důležité je to osobní setkání. Máme nabídky od různých divadel, ale nevíme, jestli se něco bude dít, nebo ne. Mezitím jsme tedy s Josefínou udělaly ještě kolekci šatů To a jen sen PINK a mikiny OFF, a pak jsme si řekly, že si dáme pauzu. Nejen kvůli tomu, že nešlo normálně moc pracovat, ale zároveň jsme měly pocit, že jsme se trochu vyčerpaly, protože jsme toho za ty tři roky udělaly hrozně moc.

 

Takže už jste se do ničeho nepustily?

To zas ne. Ještě jsem začala dohromady s mojí dlouholetou kamarádkou Johanou Ožvold psát scénáře k audioseriálu Terapie sdílením: Průvodce moderními vztahy, který je na Audiotéce. Není to podcast, má to spíše prvky dokumentárního audioseriálu, je tam více rovin, originální hudba, teď je to i nominované na audioknihu roku za nejlepší sounddesign, kterého se ujal Martin Ožvold, a také na Audiokniha roku 2020. A do toho jsem ještě spoluautorem námětu na hraný seriál, Terapie sdílením: O esemeskách a lidech na MALL.tv, spolu s Johanou Ožvold a Karlem Spěšným.

 

Už jste zmínila, že pro lidi je úlevné, když vidí, že v tom nejsou sami. Možná to je důvod, proč je projekt Terapie sdílením tak úspěšný?

Myslím, že je za tím rovněž humor, který nám pomáhá v těžkých chvílích. Plus jsou to témata nám blízká. A navíc mám dojem, nevím, jestli to je českou náturou, nebo obecně lidskou náturou, že jsme trošku šmíráci. Rádi šmírujeme, jak to mají ostatní ve vztazích. Zároveň si myslím, že legitimizace těch chyb je strašně potřeba, protože sociální sítě na nás vyvíjejí neustále nějaký tlak, jak máme vypadat, co máme jíst, jak máme žít, jak máme být šťastní, jak jsou támhleti šťastní a mají krásné fotky z dovolené. Sociální sítě nás neustále nutí k tomu, abychom se s někým nebo s něčím porovnávali. Takže legitimizace těch chyb, že někdy jsou věci na hovno, že někdy jsou vztahy na hovno, je to prostě úlevné a důležité o tom mluvit.

 

 

Je nějaká zpráva z poslední doby, která vás pobavila? Která vám utkvěla v hlavě?

Teďka mě pobavilo asi před třemi dny:

A: „Mám přítelkyni, nezapomínej.“

B: „Já na to vždycky zapomenu.“

A: „Já taky.“

 

A co vy a probírání vztahových věcí po esemeskách? Přiměl vás ten projekt k tomu, že jste třeba nějak změnila svou komunikaci?

Myslím, že pro mě v rámci nějakých milostných námluv byly esemesky důležitý element sbližování, vidět, jak píše, co píše, jestli chytře reaguje, jestli je vtipnej. Určitě jsem během vztahů udělala nějaké chyby, některé věci se nemají psát a měly by se řešit tváří v tvář. A také jsem se účastnila nějakých esemeskových porozchodových přestřelek, kdy vám to prostě nedá. Nedá vám to nereagovat. Samozřejmě jsem pak na sebe byla vždycky naštvaná a radši jsem si ten telefon vypnula.

 

A proběhl i nějaký rozchod po esemesce?

Jeden ano, už jsem to několikrát někde říkala... Nebyl to vážný vztah, byla to taková kratší epizoda. On odjel na plánovanou cestu, na měsíc, daleko a já cítila, že se nechci přetvařovat, nebylo mi v tom dobře a všechno jsem mu napsala tak, jak jsem to cítila a že nechci měsíc něco předstírat, a že jakmile přijede, tak se sejdeme a promluvíme si, což jsme udělali. Nebylo to jednoduchý, ale ta představa, že bych ho měsíc nechávala v nějakém pocitu, mi připadala v tu chvíli horší než to, že mu to hned napíšu. Nemohla jsem a nechtěla jsem o svých emocích lhát.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama