Když rozchodové esemesky přerůstají do vzkazů o frustraci z pandemie

19. dubna 2021

Ester Geislerová

Stanislava Topolská

Na začátku byl rozchod kamarádky a kolekce triček s nejrůznějšími větami používanými ve vztazích. Herečka a umělkyně Ester Geislerová ani oděvní výtvarnice Josefina Bakošová tehdy netušily, co to vyvolá. Aniž by kohokoli vyzvaly, začali jim lidé sami posílat své rozchodové věty, vztahové esemesky nebo zprávy na sociálních sítích. Tak vznikl projekt Terapie sdílením. „Už nejde jen o vztahy. Karanténa a pandemie se nyní v online komunikaci objevují opravdu často. Lidé píší, jak si navzájem chybí, kam by šli či cestovali, kdyby mohli. Myslím, že sdílet tyhle věci je teďka mnohem důležitější než kdy dřív,“ říká Ester Geislerová.

Denně vám chodí od lidí velké množství zpráv, dá se z nich nějak vyčíst, jak současná doba covidová poznamenala vztahy?

Nejsem žádný párový terapeut ani odborník, abych ty vztahy hodnotila. Když se ale podívám na tu komunikaci, tak jsou v ní věci, které nějakým způsobem souvisejí s tím, jak se všichni cítíme. Vnímám, že Terapie sdílením má teď větší smysl. Dřív jsme lidem doporučovali, přímo i nepřímo, aby spolu mluvili tváří v tvář. Aby v sobě našli tu odvahu, nejen aby se rozcházeli z očí do očí, ale aby se spolu naučili mluvit o věcech, o kterých nás nikdo mluvit neučil a neučí. O emocích, o tom, co cítíme, o tom, co si přejeme ve vztahu. O nějakých pravidlech. Takže my jsme doporučovali nebát se a scházet se, ale teď je situace taková, že to dost často nejde. A jsme odkázáni na telefony a sociální sítě. Takže teď spíš doporučujeme, aby si lidé volali, ideálně i s kamerou, třeba přes Facetime. Je to důležité pro všechny generace, rodiče, prarodiče, přátele a blízké.

Co se tedy v těch zprávách nejčastěji objevuje?

V těch esemeskách, které se k nám dostanou, se odráží smutek, stesk, osamělost, frustrace, naštvání na to, že nemáme správné vedení. Je to ventil. Jsou to takové vlny. V půlce února to byla opravdu taková velká depka, kdy nebylo vidět žádné světlo na konci tunelu, přibývali hospitalizovaní a do toho bylo ještě hnusně. Je tam samozřejmě i humor, nadhled, ale četla jsem i smutné věci, kdy se lidem po sobě opravdu stýká a nemohou se navštívit, protože jsou každý v jiném okrese nebo jsou nemocní nebo v depresích. Nebo se jim stýská po obyčejných věcech, po obědech od babičky, po pivu na zahrádce s kámošema, po kafi s kamarádkou, po sportu, cestování, wellness. Sice to zní banálně, ale tohle jsou ty malé věci, ze kterých se tvoří štěstí.

Jak vlastně celý projekt Terapie sdílením začal?

Úplně na začátku jsem Josefinu (Bakošovou) oslovila, jestli by se mnou nechtěla udělat takové dětské kabelky. Ty vznikly, jmenovaly se Pepieta, udělaly jsme si webové stránky, a pak nás napadlo, že bychom chtěly dělat i něco pro dospělé, a řekly jsme si, že uděláme trička. Že to bude hezká výzva, udělat pěkné tričko, které dlouho vydrží, bude příjemné, nebude jako z nějakého řetězce. Tehdy jsem zároveň Josefině vyprávěla historku, která se stala dva roky předtím, to znamená v roce 2015.

Ester Geislerová, Josefina Bakošová a jejich kolekce šatů.

Aneta Benediktová

O co v ní šlo?

S mojí kamarádkou se rozešel její přítel a ona nám v takovém chatu, kde bylo asi patnáct holek, napsala, co jí řekl nebo někde napsal. A my, abychom ji jako kamarádky podpořily, jsme jí začaly psát věty, které nám taky někdo řekl. Nebo i takové ty notoricky známé věty z rozchodů jako „Budeme jenom přátelé“, „Miluju tě, ale nechci vztah“ nebo „Miluju tě, ale chci s tebou jenom spát“, „Zasloužíš si někoho lepšího“ či „Není to tebou“. Ta konverzace, kterou mám schovanou, byla ve výsledku hrozně vtipná a už tehdy zaznělo, že by z toho byla vtipná výstava rozchodových vět nebo kolekce triček. Vyprávěla jsem to Josefině a jí to připadalo taky super. Jen jsem jí říkala, že bychom měly vymyslet věty, které v sobě nebudou nést tu rozchodovou negativní konotaci, ale budou spíše obecně vztahové a každý v nich může slyšet, co chce. Ambivalentní.

Co je ti? Nic

Co jste vybraly?

Napsaly jsme si asi dvanáct vět, z nich jsme pak vybraly šest, jako „Co je ti? Nic“, „Nepoznávám se“, „Mám asi divný období“, „Je to mnou“, „Musím ti něco říct“ a „Já na tom telefonu pracuju“. Do tiskové zprávy k té kolekci triček jsem napsala i tu historku o rozchodu kamarádky. A pak ještě zrovna ve stejnou dobu vyšel i článek na jednom blogu v rámci rubriky „Mladí a neklidní“, kde jsem psala zase já o svém rozchodu, který shodou okolností nastal v době, kdy měla jít kolekce ven a vše bylo již hotové. A zmínila jsem i kolekci. Ten článek měl velkou čtenost a lidé nám najednou sami od sebe začali posílat své rozchodové věty. Buďto si je pamatovali a přepsali je, protože všichni si je pamatujeme, nebo udělali printscreeny těch esemesek a já je začala dávat na Instagram, jako doprovodný materiál ke kolekci Manifesto. Bylo to hrozně vtipné. S tou kolekcí jsme šly ven 1. prosince 2017 a do konce prosince jsme měly z 1 000 sledujících najednou asi 60 tisíc. A lidé nám píšou doteď, neustále.

Kolik je to zpráv denně?

Podpořte Reportér sdílením článku