Kolegové bezdomovci se mi ztráceli a vraceli se veselí

Vyučený zahradník František Kynčl běhal za vdanými ženami, než před osmi lety „poznal Pána Ježíše“, jak sám říká. Dnes se živí úklidem ulic v Táboře, kde od narození bydlí. Při práci mu pomáhá parta bezdomovců, kteří dostávají šedesátikorunovou stravenku za každou hodinu práce. Podobnému projektu se František věnuje i v Českých Budějovicích a nedávno za to získal Cenu Via Bona.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

S kolika lidmi bez domova jste se za uplynulých osm let sblížil?

Myslím, že osobně jsem poznal kolem tří stovek lidí bez domova.

 

Jak si získáváte jejich důvěru?

Vyprávím jim o tom, co jsem sám prožil. Bůh mě zná dokonale, včetně mých nedostatků, kterých není málo. A přesto mě má rád, miluje mě. Snažím se tuto radost zprostředkovávat druhým lidem, což se ale nedá dělat jenom slovy. Proto spolu chodíme uklízet odpadky.

 

Asi ne všichni na takovou nabídku reagují vstřícně.

Jasně, ne každý chce, aby mu někdo pomáhal. Tady v Táboře máme Pavla, ze kterého si vždycky dělám legraci, že až vypukne atomová válka, přežijí jenom krysy a on. Pavel je naprosto soběstačný a odolný člověk, takže když se ho při minus třiceti zeptám, jestli nechce využít noclehárnu, odpoví mi, že ještě není tak zle. Když mu navrhnu, jestli se mnou nechce jít pracovat, vždycky mi řekne, že ani ne. A jde sbírat flašky.

 

 

Hoši, nebudeme pracovat opilí

Jak se zrodil nápad zapojit bezdomovce do úklidu města?

Začal jsem to zkoušet v roce 2016 v jednom zahradnictví. Šéf si ale představoval rentabilní výkon, takže to moc nefungovalo. Lidi bez domova to mají hodně kolísavé: někdy přijdou v cajku, někdy je to horší, někdy nepřijdou vůbec. Domluvili jsme se se Správou železničních cest, že budeme vyklízet opuštěný squat za táborským nádražím a okolí některých tratí, pomáhali jsme také v botanické zahradě s úklidem listí.

 

Dnes ovšem spolupracujete s Technickými službami města Tábor...

Byl jsem v kontaktu s bratrskou církví, pozvali mě na svoje staršovstvo a radili jsme se, co by šlo pro lidi bez domova udělat. Už dříve jsme v jedné z táborských hospod dělali biblické hodiny, ale mluvili jsme taky o práci a jedna známá nám po domluvě s paní místostarostkou doporučila zajít na odbor životního prostředí a zkusit úklid odpadků. Začali jsme v rámci celorepublikové akce Ukliďme Česko, díky které nám radnice mohla jako dobrovolníkům poskytnout pytle, rukavice a zajistit odvoz odpadků. Díky dohodě, kterou mi později město nabídlo, jsme to pak mohli rozjet v pravidelnějším režimu.

 

Jak to šlo?

V počátcích jsme museli na okolí působit jako nějaký kmen hotentotů. Jednou třeba napadl sníh, tak jsme vzali hrabla a šli prohrnovat chodníky. Na cestě do místa práce se mi však kolegové ztráceli u supermarketů a začínali být veselí. Tak jsme zastavili a musel jsem jim říct: „Hoši, takhle to nejde, nebudeme pracovat opilí.“ Načež jeden z kolegů začal skákat po hrablu, které chtěl na protest zlomit - prý chce pracovat a je přece naprosto střízlivý.

 

 

Měl jste mezi lidmi bez domova nějakou spojku – člověka, přes kterého jste domlouval třeba to, kdy a kde se sejdete?

Jsme spíš jako rodina. Dám jim vědět, že mají být zítra ve čtyři ráno u Tesca, a je už na nich, jestli tam budou, nebo ne. Mají mobily, můžou si informaci rozšířit mezi sebou. Nepřistupuju k nim jako člověk z vnějšku. Dá se říct, že jsem jeden z nich.

 

Co vaše parťáky motivuje? Možnost získat stravenku?

Určitě je to důležité, ale spíš jde o to, že jsme spolu, můžeme si popovídat a něco smysluplného za námi zůstane, třeba čistší chodník. Člověk bez domova sice může strávit noc v nějaké noclehárně, ale přes den moc na vybranou nemá – může někde zkoušet žebrat, ale nemá většinou nic, co by mu přidalo na sebevědomí. Zkuste si představit, že žijete na ulici a týden se neumyjete. S tělesným stavem - se vší tou zaprášeností, ulepeností, odřeninami – jde rychle dolů i stav duševní. Možnost vykonávat užitečnou činnost může lidem bez domova pomáhat aspoň na chvíli se osvobodit od pocitu studu a méněcennosti.

 

Nakolik se vás dotýkají jednotlivé osudy těch lidí?

Než jsem se s lidmi bez domova seznámil, neměl jsem mezi svými kamarády žádného člověka, který by zemřel. Dnes je po smrti více než pětatřicet lidí, které jsem poznal na ulici. Většinová příčina je alkohol či používání jiných návykových látek. Ten člověk třeba umrzne, přejede ho vlak, selžou mu orgány. Často se také stane, že to prostě vzdá. Nechce se už snažit, chce zemřít, protože se cítí zklamaný životem. Rodina ho opustila, vzpomíná pořád dokola na dřívější život. A není schopen se zvednout na vlastní nohy. Přitom každý člověk je milované Boží dítě, vzácné stvoření.

 

Pán Ježíš je tady se mnou

Jaké bylo vaše dětství?

Já myslím, že šťastné, protože mám moc hodné rodiče. Máme se rádi a jako rodina si rozumíme - tím myslím i dva mé mladší sourozence.

 

Jak často se vídáte?

S bráchou Peťulkou jen občas, protože se odstěhoval do Benešova. S Jeníčkem ale bydlíme u rodičů, takže se vídáme hodně. I když já tedy vstávám ráno kolem čtvrté a domů se vracím dost pozdě.

 

Vždycky jste bydlel u rodičů?

Vlastně ano, kromě jedné krátké přestávky, kdy jsem byl částečně s jednou paní. To jsem už byl ale dávno dospělý.

 

Neměl jste jako puberťák sklony rebelovat?

Do šestnácti let jsem chodil s rodiči do bratrské církve k evangelíkům, tatínek byl jeden čas pastorem Křesťanského společenství Tábor. Pak jsem mu řekl, že už mě to nebaví. Měl jsem v té době kamaráda, se kterým jsem chodil do hospody a po diskotékách, občas jsem se napil. Ne, že bych byl alkoholik, ale začal jsem žít víc světským životem, taky jsem kouřil cigarety.

 

Zlobil se na vás tatínek, když jste mu řekl, že už nechcete chodit do kostela?

Ano, pohádali jsme se na tohle téma. Žil jsem tehdy bez Boha, což trvalo do mých třiatřiceti let. Opakovaně jsem se ocital v kolečku vztahů se ženami, které byly vdané. Dá se říct, že jsem chodil za ženami jiných mužů, což je smilstvo a velký hřích. Pokaždé jsem to hluboce prožíval a byl jsem nešťastný, když vztah končil. Dvakrát jsem se pokusil o sebevraždu.

 

Jak proběhl váš návrat k Bohu?

Byl jsem opět ve vztahu s jednou vdanou paní, psal jsem také hodně textů včetně básniček a dával je na internet. A někdy v roce 2012 jsem cítil, že mě Bůh volá.

 

Jak byste takové volání popsal?

Majitel jednoho táborského zahradnictví, ve kterém jsem pracoval, má v Itálii dům – s krásným výhledem na švýcarské Alpy a jezero Lago di Maggiore. Už dřív jsem mu tam občas pomáhal s prací na zahradě, a on tehdy odjel na služební cestu do Číny a nechal mě tam měsíc bydlet o samotě. V jednom z těch dní, strávených takto v ústraní, už jsem jasně cítil, že mi Bůh dává na vybranou. A říká mi, že jít prostředkem dál nejde, že se mám rozhodnout, jak budu žít. Také mě zrovna bolela záda, šel jsem si dřív lehnout, a probudilo mě zabouchání na dveře. Vstal jsem a otevřel, tam nikdo, vyběhl jsem na cestu, taky nic. Když jsem se však vrátil do domu, ucítil jsem neuvěřitelně silnou přítomnost lásky a radosti, bylo to něco neskutečného. Najednou jsem věděl, že Pán Ježíš je tam se mnou.

 

To zní jako opravdu silný zážitek.

Bylo to jako vodotrysk. Zaplavil mě pocit lehkosti, svobody a radosti, jako když se člověk čerstvě zamiluje. Bylo to však daleko intenzivnější. Tři týdny potom jsem se vrátil do Tábora a byl jsem jako vyměněný. Mamince jsem s radostí mohl říct, že jsem znovuzrozený, obrácený člověk.

 

Co se dělo dál?

Nějaký čas jsem ještě zahradničil a do toho dělal dřevořezbu – naučil jsem se vyrábět motorovou pilou sochy zvířat a andělů. Pak jsme jednou při cestě s maminkou na nákup potkali u kontejneru v naší ulici člověka bez domova. Jak jsem měl radost ze svého setkání s Pánem Ježíšem, chtěl jsem ho nějak potěšit. Zeptal jsem se ho, jak se má, on řekl, že na pí... – nechci to vulgární slovo vyslovovat. Nabídl jsem mu pomoc, ale řekl si o peníze a ty jsem mu nechtěl dávat, protože by je propil. Tak jsem se s přáním lepšího dne rozloučil, ale po několika krocích jsem si to rozmyslel, vrátil se k němu a dal mu papírek se svým telefonním číslem. On se za nějaký čas opravdu ozval a takhle jsem se seznámil s Janem, pak s jeho dvěma kamarády, přibývali další. Stávali se z nás přátelé.

 

Co takové přátelství obnáší?

Těch příhod je spousta. Zpočátku jsem nebyl tak zkušený a neuměl jsem najít správnou míru. Takže mi třeba jeden člověk bez domova zavolal v půlnoci, že je někde v lese, a jestli bych ho nemohl najít. Našel jsem ho dvacet metrů od jeho stanu opilého na šrot...

 

 

Velmi uvítám další pomocníky

Jak hodnotíte efekt sociálních služeb na pomoc lidem bez domova?

Sociální služby hodně dbají na to, aby takový člověk začal dělat samostatné kroky, snaží se ho podporovat při shánění ubytování a zaměstnání či vyřizování dokladů. Postavit se na vlastní nohy jen s pomocí sociálních služeb je ale často obtížné až nemožné. Srdce člověka je křehké a velmi potřebuje lásku.

 

Lze něco takového zařídit?

Čím mladší je ten kluk nebo holka, a čím kratší dobu je na ulici, tím větší je šance, aby se vrátil k rodině, kamarádům, kolegům. Nejlepší je takového člověka hned po pár dnech dokopat k tomu, aby se vrátil tam, odkud přijel – pokud má ke komu. Když někoho takového potkám, řeknu mu „tady máš peníze na vlak a jeď honem zpátky“. Člověk na ulici například velmi snadno sklouzne k pití – i když si je té hrozby vědom a zkraje se tomu třeba brání. Pak už je mnohem těžší se sebou něco dělat.

 

Pracujete s lidmi bez domova nejen v Táboře, ale i v Českých Budějovicích. Proč právě tam?

Princip, že lidé bez domova mohou získat za hodinu úklidové práce jednu stravenku v hodnotě šedesáti korun, vznikl právě v Českých Budějovicích. Byl to nápad bývalého ředitele městské charity pana Víta Fialky, díky jehož laskavosti a otevřenosti mohl loni v březnu vzniknout projekt Budějcká stravenka. Táborská stravenka vznikla letos v květnu, organizačně se toho ujal vedoucí farní charity Miroslav Petrášek. V Táboře jsem zaměstnancem technických služeb, v Budějovicích funguju jako dobrovolník.

 

Jak to celé funguje z pracovně-právního hlediska?

Pracuji se dvěma druhy lidí. První skupina jsou brigádníci v rámci veřejné služby v Táboře, což jde přes úřad práce – mají možnost si tím zvýšit dávky hmotné nouze. Druhou skupinou jsou dobrovolníci, lidé bez domova, kteří se mnou spolupracují v rámci Budějcké i Táborské stravenky. Registruju jejich docházku a počet vydaných stravenek, na úvod s každým projdu krátké školení týkající se bezpečnosti práce. Říkám jim například, aby nechodili na silnici nebo aby nesbírali injekční stříkačky – ty případně sbírám sám.

 

Už jste naznačil, že mít na povel takovou partu je náročné. Jak to probíhá dál?

Přijdu na domluvené místo, kde už čeká třeba osm lidí. Musím jasně říct, kam jdeme a co se má udělat. Jinak by docházelo k chaotickému pohybu a neodvedli bychom žádnou práci. Řekneme si taky, kdy skončíme, obvykle pracujeme dvě až tři hodiny. Pak rozdám rukavice, pytle, vesty a sběráčky na odpadky. Když uklízíme chodníky po obou stranách ulice, musíme se rozdělit na dvě skupiny. Na svoji stranu si vezmu lidi, na které dávám pozor, aby je třeba nesrazilo auto. Na druhou stranu pošlu někoho, na koho je spolehnutí.

 

Mají brigádníci sklony se zastavovat, když třeba najdou věc, která by se jim mohla hodit?

I to se stává. Žužu třeba uvidí v koši kus pizzy nebo nedopitý kafe, tak si to vezme. Mají také sklony fárat: vlezou do kontejneru, začnou se tam tím bidýlkem přehrabovat a mají radost, když narazí třeba na boty. V takovém případě jim musím říct, že teď jsou se mnou v práci a takové počínání nám nedělá dobrou vizitku.

 

O rozšíření podobné služby uvažujete do dalších měst. Na co při svém úsilí narážíte?

Určité omezení představuje množství stravenek, které máme k dispozici a na které se skládají lidé v rámci dobročinné sbírky. Limituje nás i můj čas a schopnosti. V Budějovicích mi pomáhají moc hodné dobrovolnice, přesto bych velmi uvítal alespoň jednoho stálého pomocníka.

 

Uvažoval jste někdy o tom, stát se knězem?

Zatím k tomu necítím povolání. Jsem přesvědčen, že při každém kontaktu s druhým člověkem se můžeme společně setkávat s Pánem Ježíšem a s Boží láskou. Někdy stačí třeba jen říci „ahoj“ nebo „dobrý den“. Nebo nic neříkat a prostě mít člověka rád.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama