Voldemort mezi nohama: jak se školáci baví o sexu

Na porno děti koukají díky mobilům často v sedmi osmi letech. Dívky mohou menstruovat již od devíti let. „Rodiče přitom stále dělají z tématu sexuality tabu,“ říká Kateřina Juřenčáková, lektorka, která přibližuje dětem tato témata ve školkách i na středních školách. Trojnásobná matka a bývalá personalistka pořádá také přednášky pro dospělé.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak mluvit s dospívajícími dětmi o sexualitě?

Přiměřeně jejich věku. Vždy je ale důležitá otevřenost a ochota nejen odpovědět, ale předtím i naslouchat. Setkávám se s tím, že se dospělí zaleknou otázky od svých dětí, zakoktají se nebo ji odbudou se slovy: „Teď nemám čas.“ Tím ale děláme z tématu sexuality jakési tabu. Ukazujeme, že s ním nejsme v komfortní zóně.

 

Jak moc jsou dnes rodiče otevření?

Snaží se odpovědi spíše vyhnout. Kdybych pořádala jen kurzy, na které lidé jezdí dobrovolně, mohla bych žít ve své mylné bublině, jak jsou rodiče otevření. Zkušenosti ze škol mě z toho ale vyvádějí.

 

Upřesním, že tento rozhovor dělám i coby otec devítileté dcery. Dřív se o takových věcech rodiče s dětmi snad vůbec nebavili. Mají si na vše přijít samy nebo jim máme jít naproti?

Vycházejme jim vstříc, protože kde se dnes učí o sexualitě? Na internetu z porna nebo od kamarádů, kteří mohou mít informace zase z porna. Možná někdo z knížek. Když chodíme s našimi programy do škol, vidím nádherně průřez naší společností. Potkávám děti informované, které vše zajímá a znají i věci, které si pak musím googlovat. Na druhé straně jsou děti, které nechtějí nic vědět, protože je pro ně téma nepříjemné. Nejsou zvyklé, že se nahlas říkají slova jako menstruace nebo penis. Většina pak říká: „My se o tom doma nebavíme, ale něco by nás zajímalo.“

 

Kolik je dětem, o kterých mluvíte?

Ty nejstarší z nich jsou na středních školách, kde už na tato témata paradoxně není prostor v osnovách.

 

Není na to téma pozdě?

Je, ale na druhou stranu jsou v tom tématu plně, žijí ho, proto je zajímá nejvíc. Když chodíme do 9. tříd, nežijí pochopitelně všichni sexuálně, proto mohou mít pocit, že se jich téma netýká. My ale pořádáme programy i pro mateřské školy a první a druhý stupeň základních škol.

 

 

Kdo je „my“?

Mám na mysli lektory projektu Zdravé dospívání. Například velkou přednášku o intimitě vždy vedeme v páru, muž a žena. Začínáme celá skupina pohromadě, aby bylo vidět, že téma je společné. Pak se ale dělíme, protože zejména holky se před klukama obrovsky stydí projevit. Máme vyzkoušené, že by mlčely a kluci by se předváděli. Na konci čtyřhodinového programu se zase propojíme. Děláme ale i dvouhodinové semináře.

 

Jste tedy s holkama, co se děje dál?

Začínám mluvit o dospívání kluků. Holky se smějí, protože se jich to netýká a zároveň vnímají, že v tom nejsou samy. Dozvídají se, že i kluci procházejí změnami, kdy si jejich tělo dělá, co chce. Řeší poluci, tekutinu, se kterou se musí nějak vypořádat a neví jak. A když schová pyžamo za skříň, ještě dostane od mámy vynadáno. Kluk ale většinou neřekne rodičům, co zažil.

 

Četl jsem, že pro starší děti využíváte plyšové pomůcky specifických tvarů.

Ano, a používáme je i pro dospělé, protože jsou to skvělé bořiče ledu. Jde o plyšáky ve tvaru mužského a ženského pohlaví v nadživotní velikosti. Jednou jsme pro ně v deváté třídě hledali názvy – protože penis ještě vyslovíme. Ale vagina? Nebo vulva? Ptala jsem se – jak tomu říkají doma? Prý nijak. Tamto dole, slovo, které se nepoužívá.

 

 

A co jste našli?

Holky zkoušely slova jako královna, broskvička, korunka… Pak jedna drsňačka s kšiltovkou řekla: „Je to Voldemort.“ Zajímalo nás, proč tahle postava z Harryho Pottera. „Protože je to ten, jehož jméno nesmíme vyslovit.“ Došlo mi, jaká to je pravda. Temnotu v sexualitě děláme zejména tím, že se na ni nechceme podívat.

 

 

Jakou představu o intimitě a sexualitě má mládež na konci základní školy? Vychází zřejmě především z porna?

To ano. Většinou je překvapuje, že kluci a holky to mají vnitřně jinak, protože to v pornu nejde vidět. V pornu se představuje jakási horká primární, skoro až primitivní sexualita západního stylu. Školáci mají pocit, že všechno, co je v pornu, se líbí holkám i klukům. Pak je pro ně zajímavé, že holky to tak nemají. Holky se obecně na porno dívají méně, některé to vyloženě odpuzuje.

 

Vnímají děti porno jako realitu?

Věří tomu. Musíme jim vysvětlovat, že jde o pohádky pro dospělé, kdy mohou být aktéři i uměle stimulovaní nebo plasticky upravení, aby vypadali lépe. Pro školáky to bývá prozření, což se pak projevuje i ve zpětných vazbách. Hlavně pro holky to bývá zásadní, pokud dosud věřily tomu, že se mají při sexu chovat jako v pornu. Pokud si myslí, že se od nich všechny praktiky očekávají, je to pro ně vnitřně obrovsky destruktivní.

 

V kolika letech dnes děti poprvé vidí tyto filmy?

Velmi brzy, díky mobilům se dostávají k pornu na pár kliknutí už v sedmi osmi letech. Není to dnes žádná výjimka, potvrzují to i výzkumy, které na školách proběhly.

 

Řeší dnešní mládež v tématu sexuality něco jiného oproti generaci narozené před internetem?

Myslela bych si, že když vidí na internetu tak intimní věci, bude pro ně v dnešní době nahota přirozenější. Jenže mám pocit, že naopak mají problém setkat se s nahotou naživo. Někdy mají ještě větší strach z přímého kontaktu kvůli možnosti selhání, že třeba nebudou vypadat tak dobře jako sexuální mašiny ve filmech. Hodně tím na sebe tlačí.

 

Jak začínáte s dětmi ve školkách?

Tématem je tělo, rozdíly mezi chlapečkem a holčičkou hravou formou, kdy využíváme jako pomůcky jakési puclíky, které do sebe zapadají. Holčička je puclík dovnitř a chlapeček je puclík ven. Bavíme se o semínku a vajíčku, jejich možném propojení. Pomáhá nám s tím maňásek, který je blízký dětskému vnímání tohoto věku, jsou pak otevřenější. Povídáme si pohádkovou formou třeba o porodu a děti si pomalu přirozeně zvykají, že se o těchto věcech bavíme a že je to v pohodě.

 

Jsou tomu rodiče dětí ve školkách nakloněni?

Většinou souhlasí, protože i s tímto typem vzdělávání nějak počítají. Vždy ale jejich názor respektujeme. Osobně si myslím, že toto téma se má řešit primárně v rodinách a škola je jen zastupující orgán. Snažíme se do tématu přizvat rodiče, ale i učitele, pořádáme pro ně ve školách přednášky. Aby věděli, o čem si s dětmi budeme povídat nebo co jsme probírali. Bohužel ze strany rodičů nevnímám velký zájem se v tématu vzdělávat a děti jím provázet.

 

Mám pocit, že dcera je v nějaké prepubertě, a mnohdy sama neví, co se svými výlevy různých typů chování. Protože s její mámou nežijeme spolu, a jsme tedy rozdělení ve dvou domácnostech, zajímá mě, co dělat.

Co potřebuje žena od muže ve vztahu, když je zrovna emoční? Potřebuje, aby ji i v tu chvíli miloval. Holčičky to potřebují taky. Cítit, že jsou milované, i když projevují emoce. No jo, ale chápu – jak milovat saň? Nechceme to, je nám to nepříjemné. Sama se to učím už šestnáct let, protože naše nejstarší dcera je extrémně emoční. Děti jsou dlouho miláčci, jsou rozkošné. Postupně ale vnímají svou individualitu a učí se říkat Ne. Od sedmi let by se děti měly učit pracovat s emocemi, ale to se neděje. Zavřené ve škole se učí matiku, nic proti, ale rozvíjejí jenom intelekt. Jenže s nimi pracují hormony. Zvláště u nás žen – týden po týdnu progesteron, estrogen, od menstruace k ovulaci… Holčičky se nevědomě už od šesti sedmi let připravují na cykličnost. Klidně jsou tři měsíce v pohodě, a pak jedou několik měsíců nejvíc emoční čarodějku, kdy se najednou divíte, proč se chová jako šílená. Dnes navíc holky menstruují klidně už od devíti let.

 

Co můžu dělat s tím, když dcera upadne do smutku nebo se začne vztekat?

Nebrat si to osobně. Zůstat v klidu a třeba si z toho v sobě dělat trochu i legraci. Ve smyslu „to je hustý, že roste“. Je to v pořádku. Kdyby pořád děti zůstávaly těmi malými miláčky, tak bychom si je chtěli nechat doma. Díky proměnám bych je někdy poslala i do… (smích) Je zdravé vykopávat děti do světa, protože pokud jsou jen doma, stále hodné a poslušné, tak budou ve čtyřiceti letech chodit na terapie a zpětně si řešit tyto naučené sebedestruktivní programy „hodný kluk“ a „hodná holka“.

 

Proč se to stane?

Hraji poslušně přesně to, co po mně rodiče chtějí. Stávám se projektem jejich osobní prestiže – budu se hodně učit, protože to maminka chce, půjdu třeba na medicínu, protože to chtějí rodiče. Opačným případem je u dětí sebedestruktivní rebelství, kdy třeba spadnou do drog. Mají potřebu jít jakkoliv proti rodičům, jejich systému a říkají tím NE! Jestli ze mě bude hodná holka, nebo totální rebel, je následkem toho, že jsem se necítila přijímaná taková, jaká jsem. Především u matek dnes vidím, jak se snaží mít své syny pod kontrolou a zahrnují je všemožnou péčí.

 

Tomu dnes pomáhají i mobily.

Ano, nesmí se jim nic stát. Superopečovávané děti ale nejsou šťastné děti, protože nemají možnost osahat si svoji sílu. Naše rodina bydlí ve středočeské obci, a když jednomu z dětí ujede autobus jeho vlastní vinou a chce po mně odvoz, tak ho někdy nechám těch šest kilometrů jít pěšky. A to jsem doma. První kilometry mě určitě proklínají, jsou sice naštvané, ale přijdou spokojené. Nedělám to samozřejmě vždy. Když vím, že jsem své dítě nechala situaci třikrát vyřešit samotné, tak ho po 

čtvrté podpořím. Snažím se nacházet rovnováhu a učit je, aby si vážily toho, co pro ně děláme. Děti si mnohdy neuvědomují komfort zázemí, ve kterém žijí. Berou automaticky bydlení, jídlo, oblečení…

 

Co na závěr doporučíte rodičům?

Otevřete si téma intimity a sexuality sami pro sebe. Zjistěte, jak moc se cítíte v této otázce komfortní? Co vám jde a co nejde říkat nahlas? Bavte se o tom společně, s přáteli, hledejte vhodná pojmenování. Pak můžete změnit tabu a dát prostor svým dětem. Sexualita je základní esence, vždyť díky ní vznikáme. Pokud se jí bojíme, tak nám pak v životě něco chybí.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama