Mladí lidé znají Pelíšky, ale tu dobu skoro vůbec

Co vás v dějáku nenaučili?

Dávat si věci do souvislostí. Nadrtíte se fakta na písemku a většinu z nich za pár dní zapomenete. Já měla po letech „aha moment“ například se starověkým Řeckem a Římem. Že nešlo o dvě historické etapy. Podle osnov se probírá nejdřív starověké Řecko a pak Řím. Ale ty věci se tehdy odehrávaly současně, vzájemně se ovlivňovaly. Mně se pak řada věcí zpětně propojila.

 

Uměla byste vyjmenovat české panovníky?

Kdybych se dlouho zamýšlela, psala bych si je na papír, asi bych je dala dohromady.

 

Ptám se, protože mám pocit, že v českém školství se pořád lpí na biflování informací, které v chytrém telefonu najdete za pár vteřin. Nebylo by lepší učit studenty, jak s informacemi pracovat, jak je ověřovat, dávat si je do kontextu?

České školství se nepřizpůsobilo vývoji technologií. Před třiceti lety se při sestavování osnov nepočítalo s tím, že tu bude Google. Pamatuji si, jak nám matikářka říkala: „Nebudete mít celý život kalkulačku u sebe!“ Asi potrvá, než školství bude reflektovat, jak je snadné se dostat k informacím a v jakém objemu. Biflování je směšné.

 

Ještě něco by se mělo změnit?

Škola by měla víc připravit na praktický život. Ať se učí finanční gramotnost, ať studenti umí vyplnit daňové přiznání. Přidala bych mediální gramotnost, kritické myšlení, práci s informacemi. Sexuální výchova by měla být víc v duchu konsentu – nesahej na druhého, pokud ses ho nezeptal a pokud si to nepřeje.

 

Dějiny dávají odpověď

Stihli jste se na gymnáziu v dějepisu dostat za druhou světovou válku a probrat novodobé dějiny?

Prolítli jsme je. Nedávno jsme si o tom povídali s mým dějepisářem a přiznal mi, že je to průšvih, se kterým se nedá moc dělat, když v osnovách vidíte, co všechno se musí probrat. A řada učitelů totalitu zažila, takže jim možná nepřipadá jako dějiny, je to jejich vlastní život.

 

Mě zaskočilo, že někteří třicátníci nejsou schopní říct, která vojska nás obsadila v roce 1968. O totalitě skoro nic nevědí. Jakou zkušenost máte vy?

Hodně mladých lidí mi píše, že jsou rádi, že se z mé knížky konečně dozvěděli například, proč tu byly za totality fronty, proč se ten režim nezměnil dřív. To mě těší a zároveň děsí, že to nevědí. Je zajímavé, jak nás baví filmy, jako jsou Pelíšky, je to takový český nostalgický fetišismus, a zároveň jak málo lidí tu dobu opravdu dobře zná a chápe ji v souvislostech.

 

Proč je podle vás tak důležité znát historii?

Když znáte historii, nebudete překvapení. Dává vám odpověď. Ty věci se stále opakují.

 

Budete konkrétnější?

Když přišla pandemie covidu, načítala jsem si informace o pandemii španělské chřipky. Není to pro lidstvo nic nového, zvládlo to a dostalo se z toho. Když se řešilo očkování proti covidu, natočila jsem podcast o historii očkování a antivaxerství. Antivaxeři před 150 lety byli stejní jako ti současní. Vydávali svoje noviny, pamflety, psali v nich to samé. Opakují se války, nástupy extrémních myšlenkových proudů. Jsem úzkostný člověk a tohle vědomí mi dodává klid, že všechno už tady bylo, všechno se zvládlo. Kdyby ale přilítli mimozemšťani, tak jsem v pytli. To ještě nikdo nezažil, nikdo to nepopsal.

 

Covid pomohl podcastům

Ozývají se vám odborníci, když máte v podcastu chybu?

Od učitelů mám jen dobré reakce, děkují mi, že tu historii zpracovávám poutavě, a doporučují to svým studentům. Jednou se mi stalo v Budějovicích po besedě, že na mě vybafli dva studenti historie, kteří měli problém s popularizací dějin. Můj podcast sice neslyšeli, ale popularizace je vytáčela jako taková a nebyla to příjemná situace. A nedávno, když začaly protesty v Íránu, natočila jsem epizodu o tom, co se tam děje, a přidala jsem krátce i výtah z historie té země. Dělala jsem to rychle a vymstilo se mi to. Na Instagramu mě sepsuli dva odborníci. Napsala jsem jim, omluvila se a nabídla, že budu ráda, když někdo z nich přijde do podcastu a popovídáme si o tom. Mrzelo mě to, nemám ráda, když se pletu.

 

Před dvěma lety jste vtipkovala, že jste poslední influencerka, která nemá podcast. Jak to, že ho nakonec máte taky?

Může za to covid. Trávila jsem hodně času doma a na podzim 2020, když přišla další vlna a omezení, začala jsem podcasty víc poslouchat a bavily mě. Jen jsem tápala, jak pojmout ten svůj. Dělat rozhovory nebo něco seberozvíjejícího? To jsem nechtěla. Pak jsem na sociálních sítích popisovala jeden neznámý příběh a došlo mi, že ráda lidem vyprávím zajímavé příběhy. A tak vznikl podcast Příběh, který se opravdu stal.

 

Pamatujete si na první díl?

Byly to nepovedené atentáty, takže příběh Guye Fawkese a jeho pokusu o atentát na britský parlament. Ten druhý příběh byl o prapředkovi mého přítele Antonínu Čermákovi, který byl starostou Chicaga. Jmenuje se tam po něm řada míst a on zachránil život prezidentovi Rooseveltovi. Když na něj vystřelil atentátník, bránil ho vlastním tělem a na následky zranění později zemřel.

 

Čím si vysvětlujete, že podcasty jsou poslední dva roky tak oblíbené?

Pomohla tomu pandemie. Hodně zábavy bylo zavřené. Podcasty jsou dobré v tom, že je posloucháte a můžete u toho dělat něco jiného. Já si je pouštím, když jdu se psem, při běhání, v autě, při uklízení. Člověk má pocit, že podcast dneska dělá skoro každý, už se do nich vrhly i mediální domy, ale zase si můžete vybrat ze široké škály. Můžete poslouchat podcasty o dějinách, krimi příběhy, zábavu, politiku, gastro, rozhovory…

 

Ve vašich podcastech chybí reklama, nemáte partnery. Jak si na sebe vydělají?

Mám předplatitele, je jich kolem dvanácti set. Ti mi přispívají měsíčně určitou částkou a za to mají přístup ke speciálním dílům, které jsou jen pro ně. Celkově je to suma, která mi umožňuje se tomu podcastu věnovat naplno, mít to jako práci. Týdně vydávám dva díly pro všechny posluchače, zdarma, a dva díly pro předplatitele.

 

Proč se vyhýbáte reklamě?

Mám ráda pocit, že jsem absolutně svou paní. Podcast jsem si vymyslela, rozjela, je jen můj a nechci nikomu ustupovat. Bylo by to omezení tvůrčí svobody a na to nejsem ochotná přistoupit.

 

Jste jediná žena nominovaná za svůj podcast na Křišťálovou lupu. Dobré ženské podcasty u nás chybí?

Když si vybavím podcasty, které sleduji, tak jsou to muži, občas ve dvojici je žena. Je to škoda. Myslím, že řada z nich má co říct, jsou zábavné, originální, ale vedle své práce mají děti a na vytváření podcastů už nemají prostor. My teď plánujeme s kamarádkou Lucií, která je spoluautorkou Koulího podcastu, že bychom točily spolu a ukázaly, že i holky to umí.

 

Posmívaná ženská literatura

Déle než podcastům se věnujete psaní knih. V roce 2017 vám vyšel první román Losos v kaluži a od té doby každý rok vydáváte novou knihu. Setkala jste se s tím, že na ženskou literaturu je nahlíženo jako na něco méněcenného?

To je reakce každého druhého člověka, když mu řeknu, že píšu. To bude asi něco ženskýho, viď!? Na to odpovím: Je to třeba o rodinných vztazích, ty prožívají i chlapi, ne? Vždycky mě to naštve. Viditelně se literatura dělí na literaturu pro lidi a na literaturu pro ženy. Protože mužská literatura neexistuje. Nějakou dobu jsem se nad tím vztekala, pak jsem se rozhodla, že tomu pojmu ženská literatura zkusím dát hezčí obsah. Když si občas přečtu něco od mužů, nemám pocit, že je to něco víc.

 

Přitom v Česku je aktuálně silný fenomén úspěšných spisovatelek. Mornštajnová, Lednická, Tučková, Denemarková, Soukupová… Spisovatelé jsou skoro neviditelní, nezdá se vám?

Ženy vládnou – v prodejnosti, i v kvalitě. Ukažte mi mužského autora, který umí vystřelit knihu, jako píše Mornštajnová, Lednická nebo Tučková, tedy je zčásti faktografická, zčásti fantazijní, má kolem šesti set stran a trhá prodeje. Dokázaly dosáhnout balancu, aby to bylo kvalitní, čtivé, a přitáhly čtenáře k tématům, která by je nezajímala. Jestli tohle je ženská literatura, ta posmívaná, tak je u nás na sakra vysoké úrovni.

 

Dají se v knihách vyřizovat účty? Když vás někdo naštve, uděláte z něj negativní postavu?

To ani ne, spíš to mám jako terapii, kdy se v knížce vypíšu ze situace, která se mi stala, vykřičím se ze svých emocí. Píšu, abych se vyrovnala se světem.

 

 

Pro řadu spisovatelů je meta, aby se podle jejich knížky natočil film. U vás se o tom mluvilo v souvislosti s vaší prvotinou. Jak to s ním vypadá?

Napsala jsem scénář, prodala práva. Už to vypadalo, že se to posune, ale pak jsme se velmi nepohodly s producentkou. Nebylo dobré míchat práci a osobní vztahy. Takže se nic netočí, skončilo to na mrtvém bodě.

 

Nebojíte se, že ten film vznikne bez vás?

Modlím se, aby se natáčení nepohnulo, dokud nevyprší zákonná pětiletá opce a pak se mi autorská práva vrátí. Zbývají dva roky.

 

Za feminismus se neomlouvám

Na sociálních sítích, kde jste velmi aktivní, nejde přehlédnout, že jste výraznou obhájkyní feminismu. Dřív jste ale nebyla, nepletu se?

Žila jsem roky v póze a její součástí bylo i to, že feminismus za mě rozhodně ne. Když jsem se té pózy zbavila a začala říkat, co si doopravdy myslím, přišel ke mně přirozeně. Uvědomila jsem si, že se mám ráda, že mám ráda ženy, spravedlnost, vytáčí mě křivdy. Bylo to takové prozření: Sakra, co se to tady děje, jak to, že chlapi mají taková privilegia?! Neštvěte mě! (smích) Feminismus je pro mě smysluplný, odmítám se omlouvat, že jsem feministka.

 

Je to pořád stigma?

Je to červený prapor. Nejhorší je, že dost žen se děsí toho, že budou označené za feministky. Často ty úspěšné. Bylo osvěžující, když v anketě serveru Refresher předseda Pirátů Ivan Bartoš na otázku, zda je feminista, odpověděl: Ano. Takhle stručně a jasně. Žádné další vysvětlování, žádné ospravedlňování.

 

Často se setkávám s argumentem, za co feministky ještě bojují. Vždyť ženy mohou dělat, co chtějí. Co jim brání dělat si, co chtějí?

Patriarchát. (smích) Taky slýchám, ty jsi ženská a prosadila ses jako spisovatelka, tak na co si stěžuješ? Ale stejně se se mnou táhne, že jsem spisovatelka ženské literatury, která je něco míň. To se chlapovi nestane. My si doma s přítelem děláme legraci, že jsem taková zapálená bojovnice. On ráno odejde a já mu po dvou hodinách píšu, že jsem ještě nic neudělala, protože jsem se hádala na Twitteru a bojovala proti patriarchátu. Nedá mi to přejít to a neozvat se.

 

Ještě ten klavír

Vedle psaní a podcastů jste dělala i fitness trenérku a masérku. To je trochu nesourodý záběr profesí.

Mám v sobě hodně zakořeněné úzkosti, které se týkají strachu o život, o zdraví. Líp znát lidské tělo mi dodává klid, že o něm vím hodně a nemusím se tolik bát. Trénování a masírování jsem měla ráda, ale s covidem to vyšumělo, už jsem se k tomu nevrátila. Ale chtěla bych.

 

Co byste ještě chtěla zkusit?

Moc ráda bych se chtěla naučit jezdit na koni. Pak mám cestovatelské plány. Cestuju ráda sama a láká mě projet si Ameriku. A až se s přítelem přestěhujeme do domu, který rekonstruujeme, chci se vrátit k hraní na klavír. Od pěti do patnácti jsem chodila do umělecké školy a mrzí mě, že jsem to opustila a už hrát neumím.