Kanceláře nemají připomínat továrnu, ale debatní klub

Po loňském tornádu musely být zbourány téměř dvě stovky domů. Vy jste tehdy nastartoval mezi kolegy iniciativu, která nabídla takto postiženým lidem možnost získat zdarma studie na stavbu nového domova. Co vás k tomu vedlo?

Pocházím odtamtud a mám tam rodiče a kamarády.

 

Jak daleko od vašeho rodiště se přehnalo tornádo?

Naše město se jmenuje Dubňany a za humny máme les zvaný Dúbrava. Táhne se až na předměstí Hodonína, rostou tam ohromné duby a vždycky je tam o pár stupňů chladněji než v okolí. I díky tomu se o něj tornádo zastavilo.

 

Co jste dělal, když jste se o tornádu dozvěděl?

Zavolal jsem kamarádovi do Lužic, který bydlí v domě, který jsem mu navrhoval – byla to jedna z mých prvních realizací po škole.

 

Jak tahle vaše stavba v tornádu obstála?

Lužice jsou vesnice těsně pod Hodonínem čili poslední z těch, které ještě tornádo stačilo zdevastovat. Ten hlavní trychtýř minul kamarádův dům o padesát metrů, takže mu to vytlouklo okna a lehce poničilo fasádu. O ulici dál už bylo všechno mnohem víc semleté.

 

Tehdy vás napadlo, že byste tamním lidem nabídl odbornou pomoc?

Nejdřív jsem řekl onomu kamarádovi, ať klidně dává můj kontakt lidem, kteří by chtěli nějak poradit – co se týče úředních procedur, ale i projektování, materiálů a podobně. Docela se to ujalo, hned ten den mi telefonovalo devět lidí. Potřebovali hlavně informace.

 

Jaké například?

Byli v šoku a nevěděli, jak postupovat. Pamatuju, jak mi zavolala šedesátiletá paní, která přišla o dům: Co mám dělat? Vyprojektujete mi nový dům? Forma státní pomoci se teprve vyvíjela, komunikace byla nekoncepční. Třeba se rozkřiklo, že peníze dostanou jen ti, kteří měli zkolaudováno. Jenomže bylo hodně domů, ve kterých už lidi bydleli, ale zatím bez razítka. Taková zpráva je mohla dostat na kolena a někteří se opravdu sesypali.

 

Vaše nabídka postupně přerostla v systémovější iniciativu...

Pár dní poté jsem se tam rozjel, abych to viděl na vlastní oči. Až když jsem stál uprostřed té zkázy, došlo mi, že není v silách jednotlivce pomoci všem. Přemýšlel jsem proto, jak obsloužit větší množství lidí a nezbláznit se z toho. A uvědomil jsem si, že většina poškozených domů si byla hodně podobná. Než kreslit devět variant, přišlo mi efektivnější vytvořit jeden návrh, který by šel mírně modifikovat, a nabídnout jej i ostatním.

 

To celé zdarma. Proč?

Přišlo mi to samozřejmé. Navíc se tím celý proces zrychlil.

 

Postupně se k vám přidali ještě další kolegové.

Obrátil jsem se na Jana Kasla, předsedu České komory architektů. Shodli jsme se, že pomáhat se má, ale pravidla na to nejsou, takže musíme improvizovat. Mezitím se ozval Jiří Lev, architekt původem z Brna, který žije v Austrálii a měl zkušenost s něčím podobným v případě tamních požárů. Věnoval komoře mustr webu Architekti pro bono, k němuž se přihlásilo skoro osm desítek ateliérů. Připojila se i Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (ČKAIT, pozn. red.) – k žádosti o dotaci potřebujete razítko autorizovaného architekta nebo inženýra.

 

Kromě webu Architekti pro bono vznikla také platforma Obnova21.cz. Jak se obě iniciativy liší?

Oslovil jsem ještě několik majitelů menších studií, které znám. Nakonec jsme do toho šli čtyři: naše studio YUAR, dále Desk-a, Edit! a Marco Maio. Navrhli jsme Dům pro Slovácko, což je klasický moravský dům, a to ve více variantách, aby si lidi mohli vybrat. Současně jsme vytvořili web, kde můžete odkliknout pravidla v podobě jednoduché smlouvy, načež dostanete přístupový kód a můžete si stáhnout projektové podklady. Chtěli jsme tomu dát širší rámec, aby ten mechanismus byl použitelný i v případě dalších katastrof. Marketingově nám pomohla agentura Idealab.

 

Jaký měla Obnova21 na jižní Moravě ohlas?

O podklady si zažádalo patnáct domácností. Můžou s nimi dál zacházet podle libosti, projektant je může dál rozpracovat i měnit.

 

Co je pro ty případy typické?

My architekti obvykle řešíme projekty pro klienty, kteří chtějí stavět. V tomto případě ale jednáme s lidmi, kteří nechtěli stavět a utrácet peníze. A jsou ve velkém stresu. Není proto snadné s nimi mluvit tak, abychom jim neudělali v hlavě ještě větší zmatek. Upřímně: každý, kdo někdy rekonstruoval třeba jen koupelnu, dobře ví, že to není nic, co bychom chtěli podstupovat opakovaně. Natož stavět celý dům.

 

A přitom mít ve vzpomínkách ten starý...

Stojíte na ulici a koukáte na prázdnou parcelu, kde býval váš domov. Nebo tam dům ještě je, ale má na sobě namalovaný bílý kříž. Takže zítra nebo pozítří přijedou buldozery a celý ho odhrnou. Musíte si najít náhradní bydlení, dál chodit do práce, případně se ještě postarat o rodiče. A teď někdo přijde a začne vám kázat, jak nezbytná je architektura – proporce, tvar střechy, barevnost fasády, bla bla bla... Do toho jsou ti lidé pod tlakem dodavatelů, kteří naléhají: Musíte začít hned, pak už nebudeme mít čas.

 

Architekt si tam tedy snadno může připadat nepatřičně.

Přesně tak. Navíc do toho vstupují sousedské vztahy. Setkali jsme se s případy, kdy se lidé raději odstěhovali a dnes stavějí ve vedlejší vesnici. První vlna solidarity zafungovala jako ohromná vzpruha. Když ale opadly největší emoce, začaly vylézat na povrch staré křivdy. Třeba jak si naši prapředci kvůli hrušce posunuli plot a od té doby jsou nejasné hranice pozemku. Musíte řešit i technické problémy, protože když vykopete stavební jámu, může třeba vedlejšímu domu ujíždět zeď. Někdy do toho vstupuje i závist.

 

Opravdu se to děje?

Představte si, že soused má najednou novej barák a víte, že na to dostal miliony od státu. Navíc vidíte, že je ta stavba chytřeji vyřešena, má třeba lepší propojení s venkem. A je energeticky úspornější a možná i hezčí, protože neopakuje chyby ze sedmdesátých osmdesátých let. Zůstane pocit: Hergot, proč náš dům taky nesmetlo tornádo, mohli jsme na tom být líp.

 

 

Další návrhy domů pro obce postižené tornádem si můžete prohlédnout v galerii.

 

Spíš klub než továrna

Vaší hlavní profesní náplní jsou interiéry kancelářských budov. V čem je to speciální disciplína?

Kanceláře jsou rychloobrátkové zboží. Obvyklý je zhruba desetiletý cyklus, pak se to zase vybourá a postaví znova, případně zrekonstruuje.

 

Co z toho pro vás vyplývá?

Na úvod klientovi rádi říkáme, že jsme schopni utratit jakýkoli objem peněz. A není to jen bonmot. Investice do interiéru pro tisíc lidí, což je osm až deset tisíc metrů čtverečních, se může vyšplhat i na sto padesát až dvě stě milionů korun. Na druhou stranu, náklady na mzdy jsou násobně vyšší. Když se to po pěti šesti letech sečte, kancelář dělá v rozpočtu firmy pět procent. Přitom to může zásadně ovlivnit jak spokojenost a výkonnost, tak nabírání zaměstnanců.

 

Hraje podoba kanceláří v rozhodování uchazečů o práci takovou roli?

Přinejmenším to můžete nabízet jako rozumný benefit. My navíc opravdu věříme, že kvalitní prostředí pomáhá člověku usnadnit práci. Je fajn, když se lidi dokážou na svém pracovišti rychle zorientovat, pohodlně pohybovat a je jim tam příjemně.

 

 

Nedávno jste dokončili práci pro softwarovou společnost Productboard, která sídlí v areálu Dock na Libeňském ostrově v Praze. Tam jste si asi mohli dovolit roztáhnout křídla – jde o mimořádně rychle se rozvíjející firmu.

Ano, to byla skvělá spolupráce. A pro nás i satisfakce ohledně toho, jak se vnímání kanceláří za poslední roky posunulo. Když jsme před dvaceti lety začínali, nebylo zvykem platit za dispoziční a designové uspořádání interiéru. Byla to součást dodávky vybavení, řešil se tedy počet stolů a židlí, jejich rozmístění, možná ještě barva koberce a hotovo. Marně jsme klientům vysvětlovali, že také interiér je součástí architektury, a tudíž by měli za jeho návrh zaplatit. Dnes je to služba žádaná a ceněná. Díky tomu může naše studio, které nic jiného v podstatě už nedělá, zaměstnávat devět architektů.

 

Uplynulé dva roky jsme do kanceláří na dlouhé měsíce téměř přestali chodit. Jak covidová epidemie ovlivnila vaše zakázky?

Zní to možná nepatřičně, ale jistým způsobem jsme za covid rádi. Urychlilo to vývoj, který už byl nastartovaný předtím: do práce nemusíme přicházet plnit konkrétní úkony, ty můžeme dělat odkudkoli, ale chodíme tam především komunikovat, setkávat se. To zásadně mění i nároky na kancelářskou architekturu.

 

Jaké jsou další kancelářské trendy?

Dřív se uspořádání pracoviště odvíjelo od nějakého stroje, třeba psacího, později nastoupily stolní počítače. To obnášelo pevně určená místa pro sezení, která nebylo jednoduché do daného prostoru vměstnat. Pak přišla přenosná zařízení – laptop a mobil. Už nebylo nutné sedět za velkým stolem, což ušetřilo spoustu místa, které bylo možné využít jinak.

 

 

Jak například?

Když lidé dostali tu možnost, začali se v průběhu pracovní doby víc pohybovat a přesouvat. Vždyť koho baví sedět osm hodin na jedné židli? Jak už jsem zmínil, základem je dnes komunikace. Teprve potom přichází na řadu vypracování konkrétního úkonu, který už díky nejrůznějším aplikacím nezabere tolik času – tabulku, se kterou jsme se dřív mordovali hodinu, máme hotovou za pět minut. Zato dostáváme větší kompetence, které se týkají přemýšlení a rozhodování. Proto vnímáme současné kanceláře spíš jako debatní klub než jako továrnu.

 

Do jaké míry to takhle vnímají i vaši klienti?

Výraznější poptávka po designovějším, zajímavějším, živějším uspořádání pracovního prostoru se začala objevovat v letech 2010–2012 a naplno se to rozjelo kolem roku 2016. Tahounem byly startupy, které si přetahovaly ajťáky a chtěly jim nabídnout něco navíc. Až se to trochu zvrhlo, najednou po nás skoro všude chtěli pingpongový stůl, fotbálek, boulderové stěny a další relaxační záležitosti. Někdy se pak stává, že se lidem ani nechce domů a office manager je musí vyhánět, aby netrávili tolik času v práci. Ono je to ale těžké... Je vám pětadvacet, přijedete do Prahy bůhvíodkud. V kanceláři je vám často příjemněji než v nájmu, kde zrovna přespáváte.

 

Velký důraz dáváte na snižování uhlíkové stopy kanceláří. Cítíte takovou poptávku, nebo máte i nějaké osobnější motivace?

Myslím, že je správné přírodu nedrancovat a brát si z ní co nejmíň, abychom to tady generacím, které přijdou po nás, úplně nezničili. Ale pak je tady ještě jedna věc, která možná leckoho překvapí: vnitřní vybavení kanceláří bývá dnes tak rozsáhlé a tolikrát se obměňuje, že může dvojnásobně až trojnásobně překročit uhlíkovou stopu celé budovy. Proto se snažíme přemýšlet nad tím, jak šetřit energie, prodlužovat životnost, volit materiály...

 

Vaším klientem jsou nájemci kanceláří. Stane se, že vaše služby poptává už rovnou developer?

Zatím ne, ale je to jedna z oblastí, do které chceme vstoupit. Developeři mají zkušenost s navrhováním budov, my umíme jejich vnitřky. Kdybychom spojili síly, mohlo by to do sebe lépe zapadnout – zejména co se týče technologií, jako je vzduchotechnika, vytápění a podobně.

 

Živí vás soukromé zakázky. Obrátil se na vás někdo i z veřejného sektoru?

To je kapitola sama o sobě. Dnes jsou jen v Praze skoro čtyři miliony metrů čtverečních kanceláří v komerčních budovách. Když počítáme deset metrů čtverečních na člověka, je to až 400 tisíc lidí. A pak máte další stovky tisíc, ale spíš miliony metrů ve státních a samosprávních budovách, které jsou fyzicky i morálně značně zastaralé, někdy až strašidelné a poloprázdné. Podívat se na ně zblízka, předělat je podle současných nároků a případně jejich velkou část uvolnit k jinému účelu je obrovské téma. Chce to ale nejen politickou vůli, ale také závratné investice.