Počet dětí s digi závislostí stoupá, nejmladšímu pacientovi bylo osm let

Nejedí, nespí, nemyjí se, potřebu vykonávají do kýblu pod stolem. Na něm mají počítač a „paří“ hry. Třeba i šestnáct hodin v kuse. Do školy nechodí, na kamarády kašlou, na rodiče taky. Ti dítě, po mnoha neúspěšných pokusech o domluvu, dovedou k odborníkům na závislosti. V tom lepším případě. „Třetinu klientů dovedeme ke změně chování, třetina to vzdá hned po prvním sezení,“ říká o léčbě digitálně závislých mladistvých Jaroslav Vacek z Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

O digitálních závislostech, tedy patologickém hraní počítačových her, trávení času na sociálních sítích, sledování porna nebo e-shoppingu, se mluví už relativně dlouho. Medicína se ale dosud zdráhala uznat tyto jevy za oficiální diagnózu. Vědeckých studií a důkazů však přibývá, a tak i Světová zdravotnická organizace (WHO) do své klasifikace diagnóz nově zařadila závislost na PC hrách. Revize dokumentu má začít platit příští rok, zatím tyto jevy patří mezi návykové a kompulzivní poruchy. Pro zjednodušení nicméně v rozhovoru mluvíme o digitálních závislostech.

 

Kolika procent dětí se digitální závislosti týkají?

Obrací se jich na nás čím dál více. Před pěti lety tvořili tito pacienti dvacet procent, dnes už přes polovinu klientely, která dochází do ambulance dětské a dorostové adiktologie. U dospělých je tento typ závislosti mnohem méně častý.

 

Kolik bylo nejmladšímu pacientovi, který se u vás léčil?

Za poslední dobu jsme měli nejmladšího pacienta s nelátkovou závislostí na počítači a mobilu ve věku osmi let. Tyto mladší pacienty ale v našem systému zachytí spíš jiné služby typu pedagogicko-psychologická poradna nebo dětský psycholog. Diagnostikovat tento typ závislosti dříve než v osmi až deseti letech ani není možné, protože v mladším věku to je problém čistě jen rodičů, ne rodičů a dítěte. Rodiče určují, jak malé dítě tráví svůj čas, kdy chodí spát, za jakých podmínek jí. Diagnostikovat dítě v tomto věku v podstatě znamená diagnostikovat celou rodinu, protože závislost dítěte vždycky vypovídá o problémech v rodině.

 

Typicky o jakých?

Pro rodiče je často z různých důvodů výhodné dítě k tabletu „upíchnout“ a mít tak prostor pro sebe. Do určité míry je to přirozené, ale pokud se obrazovka stane univerzálním prostředkem uspokojení potřeb dítěte, náplastí na nepříjemné emoce a řešením konfliktů, je to od rodičů vlastně velmi sobecké. Často se za tím skrývá jejich vlastní závislost, jiná psychiatrická diagnóza nebo partnerské problémy. Vždy je ideální, když se do terapie zapojí rodiče nebo i celá rodina, ale to se ne vždy podaří. A ve věku od osmi let výš už lze dosáhnout nějakých výsledků i při práci pouze s dítětem.

 

 

Jak se závislost v tomto věku projevuje?

To záleží na věku dítěte. V období adolescence se projevy už podobají závislosti u dospělých. Konkrétně závislost na hraní PC her je natolik intenzivní a vtahující, že uživatelé mohou hrát osm i šestnáct hodin denně. Nejsou schopni přestat, takže nespí, nejedí, nestarají se o svoji hygienu, což jsou základní ukazatele toho, že přestávají fungovat. V sociální rovině se to projeví tak, že takový člověk ani nejde do školy, do práce, nedokáže vystoupit z virtuálního světa. Nejextrémnější stadium závislosti zahrnuje jen hráče, hru a ledabylé odfláknutí základních potřeb, na vše ostatní kašle. Jí jen čokoládové tyčinky, pije energy drinky, sedí celý den v pyžamu a pod stolem, u kterého hraje, má kýbl na čůrání. Spánek jde úplně pryč, hygiena taky.

 

Až takhle?

Jasně. Myslím, že v určité podobě takové stadium zažil každý klient, který nás navštíví. Negativní důsledky jsou zásadním příznakem: zloba a zoufalství rodičů, partnerů, vyhazov ze školy, popř. z práce. V tom překračuje hraní her pouhou „nepříjemnost“ a projevuje se jako závislost.

 

Jak děti a mladistvé z digitální závislosti léčíte?

Nejdřív děláme podrobnou diagnostiku rodiny, zjišťujeme, jestli dítě nemá i jinou psychiatrickou diagnózu. Velmi často jde závislostní chování ruku v ruce s úzkostmi, depresemi, které se v dětském věku projevují netypicky – kromě skleslosti, nesoustředěnosti a neklidu také např. nejasnými bolestmi hlavy a břicha. Velmi často pobyt ve virtuálním světě maskuje ADHD, poruchu pozornosti, fobie. V tom případě je potřeba léčit tento primární problém, poté může nadužívání obrazovek přirozeně odeznít. V opačném případě jde o nezdravě nastavený životní režim, konzumní způsob trávení volného času, kdy chci být baven a nejsem schopen se zabavit aktivně sám. Pasivní přístup k životu a získávání štěstí vedou k subdepresivnímu syndromu: kdo bývá často na sociálních sítích a ve virtuální realitě, ztrácí kontakt sám se sebou, není v životě šťastný, chybí mu pocit naplnění, má povrchnější kontakty s ostatními, je znuděný. Proto je potřeba v rámci terapie vést klienty k aktivnímu trávení volného času. A to není tak jednoduché, jak to zní. Nejde o to, najít paletu aktivit, ale přenést motivaci z vnějšku do hlavy klienta.

 

Daří se vám to? Jakou má terapie úspěšnost?

Můžeme být spokojeni, pokud přivedeme ke změně zhruba třetinu pacientů. Další třetina odpadne hned po prvním setkání. Tam jim totiž řekneme, že my to za ně nevyřešíme, že jim jen pomůžeme najít cestu, ale jinak to bude na nich. A ta cesta je namáhavá a změna bolestivá. Protože i tito pacienti musejí projít zhruba týdenní detoxifikací a abstinenčními příznaky, které mohou být velmi nepříjemné. A pak trvá měsíc až rok, než si člověk zvykne být bez své „drogy“.

 

Třetina pacientů odpadne hned po prvním sezení, třetina to někam dotáhne. Co se děje s tou poslední třetinou?

Odpadne cestou. Změny v první fázi – odinstalování her, nastavení rodičovských zámků apod. – jsou mnohem jednodušší než změna životního stylu nebo fungování rodiny. Třeba proto, že si rodiče odmítají připustit, že problém je na jejich straně a musejí s tím něco udělat i oni, nejen dítě.

Odebrání drogy na začátku se tak nakonec ukáže jako mnohem jednodušší krok než zakotvování nových zvyků v každodenním životě, jiných interakcí s lidmi kolem. Terapie trvá minimálně měsíce, spíš rok a déle.

 

Díky zobrazovacím metodám víme, že užívání internetu aktivizuje stejná místa v mozku jako heroin. Jak to?

Ano, jde o tzv. okruh odměny. Když je aktivován, zažíváme základní libý pocit, který máme pokaždé, když jíme naše oblíbené jídlo, zažíváme orgasmus nebo se dostaneme ze zimy do tepla. Okruh odměn může být aktivován dvěma způsoby: buď přímo jako v případě opiátů, nebo zprostředkovaně skrze aktivity, které uspokojují naše základní potřeby. A internet, potažmo sociální sítě působí jako tzv. supranormální stimuly, protože vyvolávají mnohem intenzivnější reakce našeho organismu než podněty přirozené.

 

To mi, prosím, vysvětlete podrobněji.

Výzkumem supranormálních podnětů se zabývá etologie, nauka o chování zvířat. Vědci třeba zkoumali, co přesně drží novorozenou opičku u matky. Je to její teplo? Vůně? Ukázalo se, že to je chlupatost. Když opičku okamžitě po narození přendali na plyšáka, začala ho preferovat před svou matkou, protože byl chlupatější. Lépe uspokojil potřebu, na kterou je instinktivně nastavená. Podobně když nabídnete myšce nebo netopýrovi oslazenou vodu, která je sladší než přirozeně sladké ovoce vyskytující se v jejich blízkosti, vyberou si přeslazenou vodu. I když to je podnět umělý, lépe, „nadnormálně“ uspokojuje jejich instinktivní potřeby, a je tedy přirozené, že ho preferují.

 

 

Jaké instinktivní potřeby nám uspokojuje internet?

Potřebu ovládat svět, vyznat se v něm, být oblíbený a mít moc. Digitální technologie má charakter drogy v tom, že přináší uspokojení mnohem rychleji a intenzivněji něž jiná reálná činnost.

 

Studie uvádějí, že chlapci holdují více PC hrám, dívky zase sociálním sítím. Z medicínského pohledu způsobuje skutečnou závislost pouze hraní. Znamená to, že chlapci jsou ohroženi více?

Určitě ano. I u drogových závislostí jsou rizikovější skupinou muži, i když ten poměr už není tak výrazný. Dříve připadalo deset uživatelů drog na jednu uživatelku, dnes to jsou dva ku jedné. Statisticky existuje jen jeden typ závislosti, která se týká více žen než mužů – závislost na lécích, typicky na spaní a uklidnění a proti bolesti. Ale ty ženám pomáhají fungovat, což je typický rys „ženské“ závislosti. Ženy nechtějí být vytrženy z reality, ale lépe v ní fungovat: být „dobrou manželkou, matkou a pracovnicí“. Muži se z reality nechají vytrhnout snáze, protože jejich potřeba zúžení vnímání na jednu věc je mnohem vyšší.

 

Teorie o tom, že ženy jsou přirozeně nastavené na multitasking, zatímco muži se dokážou lépe soustředit jen na jednu věc, už jsou přece vyvrácené.

Zjednodušování genderových rozdílů jistě, ale evoluční psychologie jednoznačně říká, že fungování mužů a žen je rozdílné. Touha ponořit se do jednoho problému a zaměřit na něj pozornost je mnohem vyšší u mužů než u žen. Stále platí i genderové rozložení inteligence. Více géniů i více mentálně retardovaných je mezi muži, ženy mají Gaussovu křivku IQ užší. Jinými slovy mezi ženami jich je mnohem více „normálních“, mezi muži více „vyšinutých“ oběma směry. A to platí i o drogách. Je neoddiskutovatelné, že po změnách vědomí, útěku z reality touží více mužů než žen.

 

Co lze považovat za zdravé užívání digitálních technologií a kdy už to je problém?

Za rizikové se považuje, když na obrazovkách trávíme více jak čtyři až šest hodin v kuse, zažíváme kvůli tomu konflikty s blízkými a problémy v práci nebo ve škole. Takových lidí je mezi pěti až patnácti procenty internetové populace. Obzvlášť teď kvůli koronaviru se i lidé, kteří se obrazovkám dosud bránili, stali uživateli sociálních platforem.

 

Takže vás čeká nárůst pacientů?

Je to možné. Když se teď měly děti vracet po distanční výuce do škol, měli jsme pár případů, kdy děti odmítaly do školy jít, chtěly zůstat doma ve svém digi světě. Ale na to, abychom mohli reflektovat, jak se nám mimořádná opatření propíšou do dětské adiktologie, zatím nemáme dostatek dat.

 

Kolik času maximálně by měly děti na obrazovkách trávit?

Podle mě to není o pevně stanovených hodinách, ale o rovnováze, proporcích vůči ostatním aktivitám. Takže se ptejme, kolik hodin dítě „pařilo“ hry a kolik strávilo venku a hýbalo se? Určitě je zdravé aktivitu po určité době přerušit a vrátit se do reálného světa. Jednak aby nenastal „tunel“, kdy je uživatel vtažen – malé dítě se například počůrá a větší se zapomene najíst. A také bych nekontaminoval spánek a jídlo. Před spaním bych nepovolil hru, nenechal bych dítě večeřet před obrazovkou. Také je důležité, aby hraní nebylo jeho jedinou aktivitou. A proč se nezapojit a nezahrát si spolu? Tak dítěti ukážete, jak a kdy se od hry odpojit. Obrazovky představují dveře do úžasného světa, který přináší zábavu i poučení, ale pokud těmito dveřmi necháme děti odejít bez dozoru, mohou se v něm úplně ztratit. Je důležité, abychom jako rodiče šli příkladem, nekázali vodu a nepili víno. Nejefektivněji ale v prevenci závislostí funguje láska a pozornost. Jistě, pomáhají i jasně stanovené hranice. Láska a pozornost věnovaná dítěti však funguje ještě mnohem lépe.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama