Jak moderní architektura konečně proniká i na ves

Vaše kniha ukazuje, že už i v malých obcích může být moderní architektura. Proč se situace mění až v posledních letech?

Po roce 1989 většina obcí řešila základní problémy: kanalizaci, chodníky, novou školku nebo různé majetkové spory. A teprve nyní, po dvaceti a více letech, mají víc času, prostoru a financí na inovativní projekty. Jeden starosta mi s mírnou nadsázkou řekl něco jako: „My jsme tady chodili ve výkalech a neměli jsme čas řešit komunitní slavnosti.“ Vesnice se zkrátka musely k zájmu o současnou architekturu postupně dobrat. Z toho, co jsem za posledních deset let viděla, je mi jasné, že se kvalita života na venkově hodně posouvá.

Podle jakého klíče jste vybírala jednotlivé příklady?

Snažila jsem se, aby kniha byla vyvážená geograficky, ale i tematicky. Aby tam nebyla třikrát moravská vesnice nebo čtyřikrát obec v Sudetech. Často jsem se setkávala s lidmi, kteří se někam přistěhovali a zajímala je minulost konkrétního místa. Proč tam něco chátrá? Šlo by to opravit? Nebo vybudovat něco nového, kde budou odkazy na genia loci? Spolu s fotografem Matějem Chaberou jsme hledali příklady, kde se kontinuálně věnují změnám a prosazují moderní architekturu. A je jedno, jestli to bude obnova starého mlýna, nebo stavba hypermoderní kapličky. Zajímalo nás, zda existuje vesnice, kde se třeba dvacet let daří prosazovat něco novátorského. Leckdy se totiž stává, že starosta začne projekt, který jde ale k ledu, když ho příště nezvolí.

Co vás při rozhovorech nejvíc překvapilo?

Možnosti vesnice jsou moje třetí kniha, která se zabývá životem v regionech. Už jsem měla docela konkrétní představu, jak je práce starostů náročná, ale teprve teď mi to došlo naplno. Většinou jsem natáčela rozhovory na radnici, pak jsme se šli se starostou projít a ukazoval mi zajímavosti vesnice, novostavby, rekonstrukce a hlavně věci, které by rád opravil a zařídil v budoucnosti. Každou chvíli ho někdo zastavil a chtěl něco řešit. Je to zkrátka práce na 24 hodin. Možná to je důvod, proč se do vedení obcí nehrne moc žen. Proto jsem chtěla najít aktivní starostku, která se věnuje moderní architektuře.

Podařilo se?

Nakonec jsou v knize dvě skvělé – Štěpánka Bejčková z Nevřeně na Plzeňsku a Pavla Adamcová z Hodslavic na Novojičínsku.

Zaujalo mě, že dva starostové vnímali pozitivně povodně. V jakém smyslu?

Byl to pro ně svým způsobem restart, nejen proto, že museli obnovit něco původního, ale také se odhodlali k výstavbě něčeho, co dlouho odkládali.

Můžete uvést příklad?

Heřmanice na Frýdlantsku. V 19. století tam byl dost čilý kulturní život a dařilo se obchodu. Jenže v první polovině minulého století se téměř úplně změnila struktura obyvatel – před válkou museli odejít Češi, po válce Němci. V 90. letech se do Heřmanic přistěhoval Vladimír Stříbrný, který už je starostou třetí volební období. Právě díky jeho úsilí se obci dařilo, získali ocenění v krajském kole soutěže Vesnice roku. Ale v roce 2010 velká voda poničila desítky domů. Zpětně to hodnotí tak, že povodeň hodně vzala, ale taky hodně dala – zkušenosti, přátele, kteří si tehdy pomáhali a dodnes se celé jejich rodiny navštěvují. Po povodních se ještě víc zaměřil na identitu obce.