Jak moderní architektura konečně proniká i na ves

Publicistka Michaela Hečková a fotograf Matěj Chabera vydali knihu Možnosti vesnice, kde představují dvanáct inspirativních příběhů moderní architektury v malých obcích. Popisují, jak se podařilo prosadit ve vsi atypickou prodejnu potravin, kterou obdivují turisté, nebo proč někde pomohlo, že se místem přehnala povodeň.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Vaše kniha ukazuje, že už i v malých obcích může být moderní architektura. Proč se situace mění až v posledních letech?

Po roce 1989 většina obcí řešila základní problémy: kanalizaci, chodníky, novou školku nebo různé majetkové spory. A teprve nyní, po dvaceti a více letech, mají víc času, prostoru a financí na inovativní projekty. Jeden starosta mi s mírnou nadsázkou řekl něco jako: „My jsme tady chodili ve výkalech a neměli jsme čas řešit komunitní slavnosti.“ Vesnice se zkrátka musely k zájmu o současnou architekturu postupně dobrat. Z toho, co jsem za posledních deset let viděla, je mi jasné, že se kvalita života na venkově hodně posouvá.

 

Podle jakého klíče jste vybírala jednotlivé příklady?

Snažila jsem se, aby kniha byla vyvážená geograficky, ale i tematicky. Aby tam nebyla třikrát moravská vesnice nebo čtyřikrát obec v Sudetech. Často jsem se setkávala s lidmi, kteří se někam přistěhovali a zajímala je minulost konkrétního místa. Proč tam něco chátrá? Šlo by to opravit? Nebo vybudovat něco nového, kde budou odkazy na genia loci? Spolu s fotografem Matějem Chaberou jsme hledali příklady, kde se kontinuálně věnují změnám a prosazují moderní architekturu. A je jedno, jestli to bude obnova starého mlýna, nebo stavba hypermoderní kapličky. Zajímalo nás, zda existuje vesnice, kde se třeba dvacet let daří prosazovat něco novátorského. Leckdy se totiž stává, že starosta začne projekt, který jde ale k ledu, když ho příště nezvolí.

 

Co vás při rozhovorech nejvíc překvapilo?

Možnosti vesnice jsou moje třetí kniha, která se zabývá životem v regionech. Už jsem měla docela konkrétní představu, jak je práce starostů náročná, ale teprve teď mi to došlo naplno. Většinou jsem natáčela rozhovory na radnici, pak jsme se šli se starostou projít a ukazoval mi zajímavosti vesnice, novostavby, rekonstrukce a hlavně věci, které by rád opravil a zařídil v budoucnosti. Každou chvíli ho někdo zastavil a chtěl něco řešit. Je to zkrátka práce na 24 hodin. Možná to je důvod, proč se do vedení obcí nehrne moc žen. Proto jsem chtěla najít aktivní starostku, která se věnuje moderní architektuře.

 

 

Podařilo se?

Nakonec jsou v knize dvě skvělé – Štěpánka Bejčková z Nevřeně na Plzeňsku a Pavla Adamcová z Hodslavic na Novojičínsku.

 

Zaujalo mě, že dva starostové vnímali pozitivně povodně. V jakém smyslu?

Byl to pro ně svým způsobem restart, nejen proto, že museli obnovit něco původního, ale také se odhodlali k výstavbě něčeho, co dlouho odkládali.

 

 

Můžete uvést příklad?

Heřmanice na Frýdlantsku. V 19. století tam byl dost čilý kulturní život a dařilo se obchodu. Jenže v první polovině minulého století se téměř úplně změnila struktura obyvatel – před válkou museli odejít Češi, po válce Němci. V 90. letech se do Heřmanic přistěhoval Vladimír Stříbrný, který už je starostou třetí volební období. Právě díky jeho úsilí se obci dařilo, získali ocenění v krajském kole soutěže Vesnice roku. Ale v roce 2010 velká voda poničila desítky domů. Zpětně to hodnotí tak, že povodeň hodně vzala, ale taky hodně dala – zkušenosti, přátele, kteří si tehdy pomáhali a dodnes se celé jejich rodiny navštěvují. Po povodních se ještě víc zaměřil na identitu obce.

 

Co je pro Heřmanice typické a co chce podpořit?

Opravovali hrázděné domy, začali podporovat řezbářskou tradici a postavili rozhlednu od studia Mjölk, což byla tehdy jedna z jejich vůbec prvních staveb. Dneska je to renomovaná architektonická kancelář, ale v roce 2012 začínali a hledali osvíceného starostu, který bude mít pochopení pro jejich nápady.

 

Druhá obec, které „pomohla“ povodeň, je také v bývalých Sudetech a rozhoupala se k nákupu chátrající tančírny. Co si od toho starosta sliboval?

Revitalizace Bernartic v Rychlebských horách po ničivé povodni přešla plynule v celkovou proměnu obce hlavně díky tehdejšímu starostovi Mojmíru Michálkovi, který říkal, že je povodeň popohnala. Dlouho chtěli koupit zchátralou secesní tančírnu v nedalekém lese, protože to je opravdu unikátní stavba. V roce 2007 ji obec koupila a pak pětkrát žádali o dotace, zadařilo se až na šestý pokus. Proměny tančírny se ujalo pražské studio SBORWITZ, které se specializuje na rekonstrukci památek. Z tančírny se stalo vyhlášené kulturní centrum, kam jezdí nejen lidé z okolí, ale také turisté z celé republiky.

 

Trochu diktátor ​​​​​​​

Mluvily jsme o přístupu jednotlivých starostů. Někteří o proměnách obce diskutují s místními, jiní mají spíš autoritativní přístup. Největší extrém je prý Jiří Novotný z Trojanovic, který se neptá vůbec.

On je opravdu hodně specifický. Říká, že starosta musí být trochu diktátor. Zkrátka se mu už víc než deset let velmi dobře spolupracuje s ověřeným architektem Kamilem Mrvou, a nechce takzvaně ztrácet čas s architektonickou soutěží. Trojanovice na Novojičínsku mají necelé tři tisíce obyvatel, za posledních 15 let se tam proinvestovalo 160 milionů. Mrva navrhl například kavárnu nebo potraviny, které mají čistou fasádu bez křiklavých nápisů, rekonstrukci lesního amfiteátru a výstupní stanici lanové dráhy na Pustevnách, plánuje další stavby a sbírá jedno ocenění za druhým v rámci kraje i celé republiky. Ano, je to do určité míry naprostá anomálie a možná i nepřenositelný příklad, ale určitě je dobré Trojanovice dlouhodobě sledovat.

 

Trochu mírnější formu nátlaku zvolil starosta Poříčí u Litomyšle. Jak se mu podařilo přesvědčit místní, aby upravili své zahrádky a vyhráli celoevropskou soutěž o nejkrásnější vesnici plnou záhonů?

Původně jsme si nebyli jistí tímhle výběrem, protože jsme vesnici předem nenavštívili a nic moc o ní neslyšeli, ale o to více nás nakonec překvapila. Měli jsme jen doporučení několika krajinářských architektů, že to bude stát za to. A opravdu stálo.

 

Co ten pan starosta?

František Bartoš působí trochu jako nejlepší táborový vedoucí. Umí lidi nadchnout do nejrůznějších prapodivných soutěží, například o nejlepší balkon nebo zahradu. Říká, že to je taková pozitivní „šikana“. Začal tím, že najal krajinářského architekta, který navrhl změnu zeleně kolem obecního úřadu a postupně i jinde v obci. Lidé viděli, že záhon nemusí být jen pár kytek, ale může vypadat originálně. A ten příklad postupně motivoval obyvatele Poříčí, začali předělávat své zahrádky a podařilo se jim dotáhnout vizuální styl zahrádek k dokonalosti. Tou evropskou soutěží pak žila celá vesnice.

 

Zmiňovala jste proměny vesnic, které mají dlouhou historii. Na co navazují starostové v satelitech, kde moc není na co navazovat?

Dobrý příklad jsou Líbeznice u Prahy. Dřív to byla taková vesnice, která fungovala spíš jako noclehárna. Většina lidí jezdila za prací do metropole, vozili tam i děti do školy. Neměli důvod nějak se v obci angažovat. Starosta Martin Kupka je velký příznivec moderní architektury, začal ji prosazovat a díky tomu se vesnice mění a má novou identitu. Najal architekta Martina Hájka ze studia M1, který navrhl opravu obecního úřadu, tělocvičnu, fasády několika základních budov ve městě, ale i dostavbu školy. Nejsou to jen další užitné domy, ale originální stavby, které nelze snadno zaměnit. Zajímavé je, že tu stihli za deset let uspořádat neuvěřitelných 6 architektonických soutěží, ze kterých vzešla třeba škola od studia Projektil nebo skvělá hasičárna od Ehl & Koumar Architekti.

 

V knize je řada příběhů s dobrým koncem, ale našla jste i něco vysloveně nepodařeného?

Možná jednoho starostu, který si vysnil rozhlednu, ale nepovedlo se mu přesvědčit místní, že to je dobrý nápad. Nebo Centrum současného umění na Kvildě, které zde nenalezlo uplatnění, a proto se řešilo jeho odprodání investorovi. Je to ryze turistická oblast, lidé na Šumavu jezdí hlavně kvůli přírodě, asi je moc neláká umění. Podobná situace je v Malé Úpě, kde starosta prosadil galerii vedle obecního úřadu. Doufal, že najde nějakého místního nadšence, který si to tam vezme za své, ale nepodařilo se. Asi proto, že v okolí jsou všichni boudaři, takže mají svých starostí nad hlavu.

 

A to jsme zpátky u role starosty. Je dobře, když prosadí i něco, co zjevně nedává moc smysl?

To se asi nedá takhle zjednodušit. Některé projekty se horko těžko vydupaly ze země, a nakonec jsou za ně místní vděční. Třeba Nevřeň na Plzeňsku, kde v roce 2012 vyhořela stará hospoda s hasičárnou a obyvatelé chtěli postavit novou. Starostka je ale přesvědčovala, že by bylo lepší vybudovat nové kulturní centrum, kde bude zároveň hospoda. Zpočátku tomu nápadu moc lidí nefandilo. A dnes jsou rádi, že se nechali přesvědčit. Centrum Caolinum Nevřeň je totiž hezké místo k setkávání, které navíc pracuje s historií vesnice: navazuje na tradici těžby kaolinu a nedaleký jediný otevřený kaolinový důl v Česku.

 

Co je hlavní poselství proměn venkova?

Moje první kniha měla leitmotiv: nebudeme čekat, než se něco změní, chceme tu změnu zvládnout sami. Druhá a třetí publikace ukazuje, že když je dobře naplánovaný projekt, tak se zadaří. Sice to není ze dne na den, možná to bude trvat řadu let, ale čekání má smysl. Oba dva přístupy jsou dobré. Hlavní je, že je čím dál víc lidí, kteří jsou hrdí na místo, kde bydlí, protože se odlišuje něčím specifickým, co jej opravdu vystihuje.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama